„Nemusíš mluvit. Bude to v pohodě. Uvidíš."

Zvládl jsem to. Napoprvé. Jenže. On ne. Neudělal praktickou zkoušku. A to byl ten kámen úrazu. Já se dostal na vysokou a on se s nedodělanou maturitou hlásit nemohl.

A pak to řekl.

„Poletíme do Austrálie. Je to jen na pár měsíců. Studovat víš. Já a kluci ze třídy, co to taky nedali."

A já na něj jen hloupě zíral. Tohle už jsem znal. Byl to jen způsob, jakým se mě chtěl zbavit. Neměl v plánu nikam letět. A tak jsem ho pořád otravoval, pořád jsme spokojeně pili pivo a koukali na hvězdy.

Viděl jsem ho každý den. Každičký den prázdnin. Měl odlétat 28. října, pokud si to dobře pomatuju. A já byl ještě na začátku nového roku v klidu. Tedy, spíš jen vyděšený z nového kolektivu. A tak jsme dál chodili na pivo a já mu vyprávěl o všem, co bylo ve škole zajímavé.

Bylo 28. října.

A on vážně odletěl.

Měl být pryč 11 měsíců. Prostě mě tam vážně nechal. Slíbil, že se rozloučíme. Že se ještě uvidíme.

Vymluvil se.