Pohled Lily

Byla jsem opravdu zaskočená tím, co mi Gabriella řekla. Ona byla zamilovaná? A zrovna do něj? Fůj.

,,Aha" ukázala jsem palec nahoru a zatvářila se kysele.

,,Co proti němu máš?" koukla se na mě divně. Oh, tak na tohle téma bychom tu byly dlouho. Prostě ho nesnáším a tečka. Mám takový divný pocit, v jeho přítomnosti. Je to reálné?

,,Já vlastně sama nevím. Prostě se v jeho přítomnosti necítím dobře a mám smíšené pocity" doufám, že nejsem těhotná, huh.

(Poslouchám písničky a najednou mi tam skočí tahle.. No, podle toho jsem psala a psalo se mi to celkem dobře. Tak si jí když tak puste. Kdyby Vám skončila při tomto dlouhém následujícím odstavci, puste si ji prosím znovu. Děkuju →)

,,Justin je fajn kluk. Znám ho už léta. Je milý, vtipný a pozorný. Takhle ho vidím já. Vždycky jsem ho považovala za kluka mých snů. Jako svého prince na bílém koni. No, on měl oči pro jiné. Já jsem byla jen kamarádka, která do něj byla bezhlavě zamilovaná. Nejvíc mě zlomil den, kdy odjel. Vlastně jsem to ani já nevěděla. Nikdo to nevěděl, ani moje máma. Když jsem šla ze školy, viděla jsem Justina a jeho mámu, jak nesou krabice do velkého nákladního auta. První jsem si myslela, že se zbavují starých věcí, ale když se pak v objetí dívali na dům a pak nastoupili do auta, došlo mi to. Myslela jsem si, že se rozbrečím hned na ulici, protože jsem se s ním ani nerozloučila. Nic mi ani neřekl, jakožto své nejlepší kamarádce. Hned jsem se rozutekla domů a hned co jsem první viděla, jsem rozbila. Hodila jsem s tou věcí o zem, protože jsem měla vztek. Měla jsem vztek na všechny. Na sebe, na Justina, na jeho mámu a prostě všechny okolo. Začala jsem rozbíjet věci, které byli okolo mě. Pak jsem se rozběhla nahoru do svého pokoje a všechny fotek nás dvou nebo související místa, sem roztrhla. Házela jsem všechny fotky do koše a ten koš jsem následně zapálila. Koukala jsem, jak plameny šlehají do vzduchu a viděla jsem, jak se fotky zmenšují. Plamen je pohltil. Ukápla mi slza, když jsem viděla fotku nás dvou, spíše Justina, protože ta moje půlka byla jinde. Vzpomněla jsem si na den, kdy se fotila a vžila jsem se zpět do minulosti. Zatřepala jsem hlavou a byla zpět myšlenkami v realitě. Plamen ohně pomalu pohltil hlavu Justina a to byl konec. Zhroutila jsem se. Ležela jsem na zemi a hystericky jsem brečela. Myslela jsem si, že skočím z mostu nebo že se podřežu, ale na to jsem nikdy neměla a nemám na to ani teď. Nedokázala bych si ublížit, na to jsem až moc citlivá a měkká. Vždycky když vidím obrázky sebepoškozování, chce se mi brečet a to jak je to v některých případech hluboké, myslím ty rány, je mi špatně. Jsem ráda, že jsem si nic neudělala, no zároveň bych chtěla pocítit ten pocit, jaké to je. Ale nemám na to odvahu. Ale tímto ještě neskočilo. Začala jsem vyhazovat oblečení ze skříně, šuplíky jsem ze zlosti ničila a oblečení z nich také létalo ven. Křičela jsem a brečela. Stále jsem neměla dost. Pak se do pokoje přiřítila máma se zděšením a strachem v očích. Vůbec nevěděla, o co jde. První jsem na ní křičela ať vypadne a nechala mě být, no snažila se mě uklidnit a být tam se mnou. Moc se jí to zpočátku nedařilo, protože jsem jí strčila na zem. Neohlížela jsem se, ale když jsem se na ní podívala, přestala jsem se vším. Okamžitě jsem si k ní klekla a utěšovala jí a prosila jsem o odpuštění. Věděla jsem, že jsem tohle totálně přehnala, ale přestala jsem se ovládat a nebylo mě možné zastavit. Byla jsem jak tornádo, které bere životy tisíce lidem. Ano, takhle jsem se cítila. Ublížila jsem své mámě a to si budu pamatovat navždy. Každý den si toto vyčítám, ale, co se stalo, to se stalo. Už to nevrátím, ale kdybych mohla, udělám to. Nakonec jsem mámě všechno vysvětlila a ona mě pochopila. Ona to taky nevěděla, a proto jí to taky zranilo. Ona věděla, jaký máme vztah s Justinem a ona a jeho mamka, byly nejlepší kámošky. Mrzelo ji, že jí to Pattie neřekla. Společně jsme leželi na zemi v objetí a takhle jsme tam vydrželi až do noci. Ani jedna z nás nic jiného nepotřebovala, než objetí, lásku a pochopení toho druhého. Jen já a máma. Nic víc, nic míň. Pro mě tohle byl nejhorší den. Další den, když jsem se vzbudila a viděla ten nepořádek, zhrozila jsem se. Koukla jsem se na nástěnku s fotografiemi, ale nebyli tam. Všechny byli ve spáleném koši, který mi ležel u postele. První mi vůbec nedošlo, co se včera dělo, ale když jsem si vzpomněla, znovu se mi chtělo brečet. Okamžitě jsem vylétla z postele a jenom v tílku a kraťasech jsem běžela střemhlav k Justinovému domu. Zastavila jsem se a podívala se do okna. Viděla jsem nějakého pána a paní. Pak za nimi přiběhlo dítě. Vůbec mi ti lidé nic neříkali. Až když jsem sklopila hlavu a uviděla ceduli "Prodáno" se mi zatočila hlava. Nebyl to sen. Pak pro mě přijela i mamka s dekou, protože jsem tam vydýchávala studený vzduch a klepala jsem se jak osika. Nakonec jsme jeli v tichosti domů a neměla jsem chuť mluvit. Nemluvila jsem týdny a ve škole jsem byla mimo. Byla jsem jako tělo bez duše. Pak si přišla ty a svým způsobem si mě postavila na nohy a za to, Ti děkuji. Ani si nevěděla, že mi něco je, ale to vlastně nevěděl nikdo. Kdyby si nepřišla ty, myslím, že bych stále byla jak hromádka neštěstí" dopověděla Gabriella svojí "minulost" a mě to vehnalo slzy do očí.

Obě dvě jsme tam brečeli a pak přišel do dveří Justin. Koukli jsme se na něj a.. on měl taky slzy v očích.