Ramil si nedokázal vzpomenout, co že to vlastně chtěl ze záhonu přinést. Ředkev? Celer? Skutečně nevěděl. Sípavě se nadechl. Tlak na jeho hrudi se pomalu stával nesnesitelným. Vybavoval si, že se na moment zdržel v předsíni, snad aby ohlédnutím zkontroloval oheň pod kotlem. Kdyby se tehdy nebyl býval zastavil, možná by se mu podařilo uprchnout včas. Takhle si ovšem nemohl nevšimnout prasklin šířících se po zdi jako houf hadů. Když pak ucítil pod nohama to slabé chvění, které se každý naučil rozpoznat již v raném věku, pochopil, kolik uhodilo – vojsko na obzoru.

Zvedl hlavu ve stejném okamžiku, kdy se na něj zřítil strop.

Prach kolem něj se ještě nestihl usadit. Zahaloval jeho mysl zrovna tak jako otupělé smysly. Nasucho polkl, rty měl docela vyprahlé. Pachuť krve ho přinutila ke kašli. „Pomoc," hlesl, jeho hlas slabší než zaševelení větru. „Pomozte!" zkusil to znovu, důrazněji. Panika mu svírala útroby. Nenajdou ho. Umře tu, dočista sám, zavalený hromadou zdiva a stropními trámy. Udusí se.

Pokusil se zklidnit svůj splašený dech. Každý nádech, utrpení. Píchání v plicích. To nebylo dobré znamení.

„Pomoc, prosím, pomozte mi někdo!" pokusil se zakřičet, ale nový záchvat kašle mu zhatil plány. Ani nevěděl, že se rozplakal, než na jazyku ucítil slanost. Znovu se pokusil zavolat o pomoc, ale tentokrát z něj vyšly jen vzlyky.

Mám strach. Bojím se umřít.

Zničehonic tlak na jeho hrudi povolil a Ramil zalapal po dechu, po kyslíku, který mu byl najednou tak drahý. Přes slzy neviděl nic než modré nebe nad hlavou a zlatavou siluetu, napřahující k němu obě ruce. Dech se mu zadrhl v krku – byl snad doopravdy...?

Jenže mozolnatá dlaň, která mu pomohla do stoje, byla hřejivá, špinavá od sutin, a skrz na skrz lidská.

„Jsi v pořádku? Bohové, kdybych věděl, že pod tím někdo vězí... No, jsem každopádně rád, že jsem se k tobě dostal včas."

Ramil se zmohl na krátké přikývnutí, ale jakmile se pokusil učinit krok, svět kolem něj se zhoupl a nebýt pohotového zásahu jeho zachránce, byl by opět skončil na zemi. Pár starostlivých rukou jej opatrně usadil na zem, do stínu nedalekého cedru, jehož kmen za zády mu v dodával potřebnou oporu. Zaslechl vzdalující se kroky, když mladík zmizel jen proto, aby se za okamžik vrátil a přiložil mu ke rtům čutoru s vodou.

Ramil si nemohl pomoct – hltal tu životadárnou tekutinu plnými doušky, neberouce ohledy na to, že mu stéká spíš na tuniku než do úst. Náhlý chlad na rozpálené pokožce mu pročistil hlavu.

Když jeho žaludek přestal dělat kotrmelce, mohl si svého zachránce konečně pořádně prohlédnout. Na první pohled bylo jasné, že se jedná o zkušeného válečníka – a nejen kvůli nespočtu jizev, které hyzdily jeho jinak pěknou tvář. To, jak stál, to, jak se pohyboval, to, jak kontroloval okolí; vše naznačovalo tomu, že podobnou zkázu nevidí poprvé.

„Děkuju. Díky," zachraptěl teď Ramil, zatímco si otíral ústa. „Zachránil jsi mi život. Teď jsem ti zavázán." A dříve, než ho mohl jeho zachránce zastavit, popadl jeden ze střepů povalujících se kolem a rychlým tahem vyryl do hřbetu své ruky jednoduchý symbol.

Ačkoliv se na něj mladík pohotově vrhnul, runa byla dokončena dřív, než se mu Ramila podařilo zastavit. „Tos neměl," zaúpěl a honem mu na ránu vylil zbytek flašky. „Copak nevíš, že za krvavý dluh se platí krví?"

Ramil vytrhl ruku z jeho pečujícího sevření. Nepotřeboval pomoc, rána byla jenom povrchová. „Tak to tady u nás funguje. Ty zachráníš mě, já zachráním tebe." S mladíkovou oporou se vyškrábal do stoje. „Moji předci by mě mezi sebe nepřijali, pokud bych nectil tradice." Pokusil se o úsměv, ale vlivem tržné rány na obličeji to působilo spíš jako úšklebek. „Ramil, syn Ramilův. Koželuh."

Nevypadalo to, že by jeho vysvětlení mladíka uklidnilo, ale zřejmě pochopil, že další naléhání by bylo zbytečné. „Hrdina. Řekni, Ramile, synu Ramilův, kterým směrem odtáhly armády?"

„Na sever, k Polis." Ramilův zrak nedobrovolně zabloudil ke zbytku jeho stavení. „Pozval bych tě na polévku, ale jaksi—"

„Není třeba. Nezdržím se." V jeho očích se zaleskl smutek. „Někoho hledám."

Ramila píchlo u srdce hanbou. Ovšemže, ne všichni vyvázli se štěstím jako on. Někteří padli do zajetí, mnoho žen bylo odvlečeno, mnoho mužů pobito. Neslušelo se tu toho podivného mladíka zdržovat. „Pak tedy abychom vyrazili." Nasadil nucený úsměv, ale když se obrátil k místu, kde jeho zachránce doposud stál, zjistil, že zůstal před troskami svého domu docela sám.

...

Listy rostlin pokryté jinovatkou ho studí na chodidlech, mrazivý vítr mu čechrá vlasy a strhává plášť z ramen. Zima je nedaleko, co nevidět převezme od Podzimu žezlo a pokryje krajinu sněhovou závějí – jedna vločka za každý promarněný život, za každou nevinnou oběť Války, šeptalo se mezi lidmi od nepaměti.

Kostipal si přitáhl plášť víc k tělu. Čekala je tedy dlouhá zima – pro někoho tři měsíce tmy a hladu, pro jiné tři měsíce pokoje. V zimě se neválčí. V zimě za sebou armády nezanechávají mrtvou krajinu a vypálené vesnice. V zimě okovy jeho prokletí alespoň trochu povolí a on je téměř svobodný.

Kdesi nedaleko zakrákal havran. Ne, on nebyl prokletý. On jen byl. Existoval. Přinášel útěchu, pomoc. I strach. Vzpomínky na dobu před tím vším se vynořovaly pomalu, líně. Občas přemítal, zda vůbec kdy bylo nějaké před – anebo či se jednalo o pouhý klam jeho obrazotvornosti.

Skutečnost nebo ne, jednou za deset let se na to místo vracel. Aby uctil jejich památku. Aby čelil svým démonům. Aby nezapomněl.

Byl na cestě už několik týdnů, bez jídla, bez společnosti, bez přestávky. Nemohl si dovolit odpočívat, nemohl si dovolit polevit, neboť—

Pod nosem ho zaštípal pach kouře hranic. Jeho rázný krok zpomalil, až se zastavil docela. Viděl to před sebou docela jasně – oheň, pláč a záhubu. Celý se otřásl, ale nebylo to chladem. Najednou si nedokázal vzpomenout, kam že to měl vlastně namířeno. Nemohlo to být důležité. Nic nebylo důležitější, než být—

Silný poryv větru ho vrátil do přítomnosti, odvál kouř i představy. Jako by se probral z transu. Kostipal si unaveně promnul tvář. Učinil další krok vpřed, nehledě na to, jak obtížné se to najednou zdálo. Najednou kromě počasí bojoval i sám se sebou. Se samotnou přirozeností.

Jenže Kostipal byl odhodlaný. Tentokrát neuteče. Krok střídal další, až se zničehonic dal do běhu. Pospíchal, protože věděl, že pokud se ho oheň rozhodne přivolat, příště již neodolá.

...

Když se za jeho zády ozvalo praskání větví, hrdina rozezleně zlomil jeden z klacků připravených u ohniště vejpůl. „Doufal jsem, že se mi tě podařilo setřást, ale zřejmě jsem nebyl dost důsledný."

Ramil, pomalu se vynořující z křovin a vyplétající si z vlasů listy a trny, zvedl ruce nad hlavu ve smířlivém gestu. „Nebuď na sebe tak přísný. Je to síla krvavého dluhu, co mě k tobě zavedlo, ne stopy, které jsi po sobě zanechal." Uchechtl se. „To bych se svým orientačním smyslem bloudil lesem až do rána."

Způsob, jakým se na něj hrdina zadíval, mu z nějakého důvodu připomněl káravý pohled jeho otce. „Měl jsi zůstat. Ve vesnici budou potřebovat všechnu pomoc, kterou můžou získat."

„Snad." Ramil se odmlčel a vrhl toužebný pohled směrem k plápolajícímu ohni. „Mohu?"

Hrdina neodpověděl, jen mlčky přiložil. Ramil si to vyložil jako souhlas, a tak se posadil na opačnou stranu tak, aby mezi ním a hrdinou plápolaly plameny a byli od sebe co nejdál. Pak vylovil z kutny bochník chleba a rozřízl jej na dvě poloviny. „Něco se mi přeci jen podařilo zachránit. Nabídni si."

Hrdina mu už už chtěl cosi odseknout, ale na poslední chvíli se zarazil a místo toho pevně semkl rty. „Nemám hlad."

„Skutečně?" V Ramilových očích tančily veselé plamínky. „Cestou jsem narazil na jeden vojenský oddíl. Pobitý oddíl, abych byl přesný." Natáhl nohy před sebe, aby se uvelebil o něco pohodlněji. „Víš, já za svůj život viděl tolik mrtvých jako každý jiný, ale jedno vím jistě – tihle zemřeli dřív, než si vůbec uvědomili, proti komu bojují."

„A proti komu bojovali, Ramile, synu Ramilův?"

Ramil rozpřáhl ruce. „Proti ďáblu, samozřejmě. Jsi to ty, že? Co, bylo ti v pekle moc horko?" 

Hrdina přimhouřil oči. „Možná."

Ramilovy rty se roztáhly do úsměvu. Věděl, že má vyhráno. Polovinu chleba položil vedle sebe, zatímco do té druhé se sám hladově pustil. „Existuje o tobě nejedna legenda, víš. Sám jsem na nich vyrostl."

„Dovedu si to představit." Neznělo to dvakrát nadšeně.

„Spousta krve a bojů o moc, ale taky příběh o cti, o odvaze postavit se vlastním démonům. Velmi inspirativní, abych tak řekl." Smetl pár drobků z klína, přičemž věnoval Hrdinovi nenápadný pátravý pohled. „V některých z nich ovšem neputuješ světem tak docela sám."

A bylo to venku.

Hrdina ztuhl uprostřed pohybu, čelist napjatá, rty pevně semknuté. Snad se i oheň v jeho blízkosti bez vyzvání rozhořel o něco silněji. Výraz v jeho tváři nemohl být vzdálenější tomu starostlivému mladíkovi, jenž mu před pár hodinami zachránil život.

Když už si Ramil začínal myslet, že skutečně přestřelil a přivolal tak na sebe hněv božské bytosti, Hrdina zarmouceně potřásl hlavou a sklopil zrak k vlastním dlaním. Jako by se celý stáhl do sebe. Působil menší, zranitelnější. Ramilem projela vlna sympatie.

„Není to tak, že bych na něj nedokázal počkat," začal Hrdina sklíčeně, „jen se o něj bojím. Nechci--" odmlčel se a zvedl pohled k noční obloze. „Nechci zase zůstat sám."

„Tomu rozumím." Ramilovi před očima zamžikaly vzpomínky na Rosalind, na jeho otce. Odkašlal si. „Jak jste se vy dva vůbec setkali?"

Nepotřeboval ani Hrdinovo nazdvihnuté obočí, aby si uvědomil, jak hloupý to byl dotaz. Samozřejmě že se nesmrtelná bytost doprovázející upálené duše nevyhnutelně setká s neporazitelným bojovníkem. Stav jeho vlastní vesnice byl toho koneckonců důkazem, a to se v ní králova armáda ani příliš nezdržela. Očima přejel skomírající oheň a ztrápeného mladíka naproti. Vyškrábal se do stoje. „Zajdu pro dřevo. Hned jsem zpátky."

Když se otočil čelem k lesu, stále cítil v týle Hrdinův pohled. Netušil, proč ho jeho neštěstí tolik zasáhlo, ale když se shýbl pro prvních pár klacíků, neubránil se ustaranému ohlédnutí. „Člověk zkrátka nečeká, že by hrdiny z příběhů mohly trápit stejné problémy jako nás," zamumlal sám pro sebe. „Jenže to je to, co z nich dělá opravdové bojovníky – navzdory nesnázím pokračují dál, s pohledem upřeným k cíli."

Snad kvůli svému tichému monologu neslyšel zašustění listí a opatrné kroky. Snad proto nestihl vykřiknout, než mu někdo zacpal ústa.

Snad kvůli krvavému dluhu skončil Ramil toho dne s podříznutým hrdlem.

...

Město pod jejich nohama hořelo.

Jazyky pekla přeskakovaly z domu na dům, ze střechy na další, šířily se naprosto nekontrolovatelně, nepředvídatelně. Vzduch kolem nich se tetelil žárem; přinášel pach spáleného masa, popel, jiskry a dým. I na tu dálku k nim doléhal lidský křik a pláč. Takovou zkázu Polis ještě nezažilo. Brzy z jeho zlatých kopulí nezbude víc než pár ohořelých uhlíků, brzy lehne popelem.

Kostipal lapal po dechu, jeho plíce se plnily kouřem. Tady měl být. Sem patřil. Tady bylo jeho místo.

„A já už si začínal myslet, že se mi vyhýbáš."

Prudce vzhlédl. Tón hrdinova hlasu se navzdory snaze působit nenuceně zbarvil skrytou bolestí. I proto si jej Kostipal tolik oblíbil – nedokázal se přetvařovat, něco před ostatními tajit. Byli tak odlišní, a přece...

„Koukám, že přicházíš ze severu," pokračoval Hrdina dál, když se mu nedostalo odpovědi, a jemným pohlazením mu smetl z ramen sněhové vločky. V druhé ruce přitom pevně svíral nevelký keramický střep. „Tak to se k tobě asi ještě nedostaly novinky."

Kostipal se pokusil skrýt zklamání. „Byl jsi u krále. Vyslyšel jsi jeho předvolání."

Ticho, které následovalo, bylo jen o kousek delší, než by bylo oběma příjemné.

„Ne," odvětil Hrdina nakonec neochotně. Kostipal neslyšně vydechl – ani si neuvědomil, že zadržoval dech. „Ale připadám si jako na jehlách. Každý sval v mém těle je napjatý. Když se kolem mě prohnali ti vojáci, myslel jsem—Celý život jsem žil jen pro válku. Už nechci zpátky, Konstantine."

Kostipal nechápavě zamrkal. „Konstantine?"

Hrdinovy tváře pokryl ruměnec – a nebylo to vlivem klesající teploty. „Nikdy jsi se mi nepředstavil, a tak jsem ti tak v duchu začal přezdívat. Kostipal mi přišlo...nemístné. Neosobní. Jména mají moc; obzvlášť takové, jako je Kostipal, není radno vzývat nadarmo. Navíc jsi víc než jen utrpení, které doprovázíš. Jsi můj společník." Teď už byl rudý až po uši. „Jméno Konstantin přišlo z Východu a jednou z jeho variant je Kosťa, takže jsem ti tak začal podvědomě říkat..." Víc už říct nezvládl, neboť zoufale zabořil hlavu do dlaní.

Kostipal se rozesmál. „Konstantin. Líbí se mi." Matně si uvědomoval, že ho už dlouho nic nezahřálo u srdce tak jako jeho milé rozpaky. „Asi si ho nechám."

A pak, ještě stále se sladkou příchutí smíchu na jazyku a s hořícím městem v zádech, požádal Hrdinu o pomoc.

...

Sněží.

Dvě siluety u nevelké kamenné mohyly. Kdesi v dálce zakráká havran. Ani jedna z nich nepromluví, nepřekoná propast ticha. Jako by pomník všechny zárodky vět okamžitě zadusil. Nevadí. Společné mlčení občas vydá za tisíce slov.

Hrdina s Kostipalem mají koneckonců celou věčnost na to, aby si to navzájem vynahradili.

...

Na poslední chvíli ':D

Napsáno pro soutěž #PsaníProRadost za měsíc listopad 2024. Pokud se chcete o Hrdinovi a jeho dobrodružstvích dozvědět o něco víc, zalistujte o pár kapitol zpátky. Zajímá-li vás naopak Kostipalův srdceryvný příběh, najděte si Trnčinu povídku Je to tvůj trest (Trnka2) v jejím díle Šepot rákosí. Troufám si ale říct, že jisté pocity a situace, o kterých tato povídka převážně je, jsou pochopitelné i bez dalšího kontextu :Dd

Děkuji za přečtení!