Během chvíle dorazili ostatní. Jimin se posadil vedle svého staršího kamaráda.

„Tak co Kyungsoo?" usmál se na něj Hoseok a schoval telefon do kapsy u mikiny.

„Hele, asi to bude dobrý. Je takový tichý, dobře se mi s ním povídá, protože mi neskáče do řeči," začal se smát Jimin.

„Chudák, mu z tebe bude hučet v hlavě," zakroutil hlavou Hoseok a Jimin se naoko uraženě ušklíbl.

„Co Taehyung?"

„Zkusil jsem přesvědčit trenéra, že to nepůjde," povzdychl si Hoseok. „Nevyšlo to."

„Jaký máte pokoj?"

„Hele super. Docela velký, dvě postele, koupelna se záchodem. V chodbě je vcelku velká skříň, ale asi nic extra. Co vy?"

„Takový maličký, no. Složení stejný jako to vaše," netroufl si mu říct, že mají manželskou postel.

Sám se přes to psychicky nepřenesl a Jiminovo rýpání bylo v tuhle chvíli to poslední, co chtěl poslouchat.

Jakmile přišel trenér, všichni se seskupili a čekali až jim trenér oznámí, co se bude dít.

„Dneska si to dáme jen zlehka. Pěkně pomalu si vyklušeme necelých patnáct kiláčků. Bude tam malý stoupání, nic, čeho byste se měli děsit. Jak se vrátíme, tak podle času již dnešek ukončíme a půjdeme na večeři nebo si dáme ještě malé sprinty na okruhu, který je za vámi. Nějaké dotazy?"

Když všichni záporně zakroutili hlavou v odpověď, zvedl ruku nad hlavu a s hlasitým „běžíme" na rtech vyrazil. Ostatní vyběhli za ním, postupně se utvořili skupinky. První, kteří běželi s trenérem. Za nimi byla skupinka, která si držela zlatý střed a mezi posledními, tam se nacházel i Taehyung s Hoseokem byli ti, kteří buď běh zrovna nemuseli nebo se jim nechtělo. Taehyung i Hoseok patřili do obojího. Běhali dobře, běhat chodili také pravidelně, protože věděli, že museli. Hoseoka běh opravdu nebavil a dokázal si představit mnohem lepší formy „kardia".

„Kolik ještě?" zeptal se Jimin, když běželi již do pátého kopce.

Tenhle byl hnusný, táhl se už dlouho a ta mírnější část se pomalu měnila do prudkého kopce, který měl stoupání snad více než 60 %.

„Ještě kousek," zalhal Hoseok a snažil se dohlédnout na vrchol.

Při té představě se mu udělalo až špatně. Jimin pomalu zpomaloval a přidal se k Seungminovi, se kterým se dal do řeči. Hoseok se snažil si udržet tempo. Taehyung, který se nechtěl nechat zahanbit, běžel vedle něj. Navzájem se zavraždili pohledem a když se nikdo nedíval, Taehyung využil situace, že cestu kolem nich lemovaly nízké keře.

Ještě jednou zkontroloval, že si jich opravdu nikdo nevšímá a rychlým pohybem ruky strčil do Hoseoka, který s hlasitým křikem proletěl keřem a zmizel z dohledu.

„Jedna nula!" zakřičel Taehyung se smíchem a běžel dál.

„Do prdele, do prdele," stresoval Hoseok, který se kutálel mezi stromy z kopce dolů.

Snažil se zastavit, ale jel bokem a doufal, že to nepošle v plné rychlosti do stromu. Měli již skoro tu hodně prudkou část vyběhlou. Debilní Taehyung, tohle mu nedaroval. Večer bude pomsta, takhle to nejde. Tohle mu nemůže projít.

Jeho tělo začalo zpomalovat, když se kopec zmírnil. Jehličí a listí měl až ve spodním prádle, celé tělo včetně obličeje poškrábané.

„Hoseoku?! Žiješ?!" slyšel Jiminův jekot někde z dálky.

Zachytil se větve a postavil se na nohy. Srdce mu zběsile bušilo, všude ho píchalo jehličí a v obličeji byl rudý vzteky.

„Jo!" zařval nazpátek a rozpajdal se zpět na cestu.

Noha, po které jel ho dost bolela. Nemohl ale Taehyungovi udělat tu radost, že by je nedoběhl nebo že by před ním ukázal bolest.

Rozběhl se znovu do kopce, na jazyku mnoho sprostých slov, které si brblal pod imaginární vous. Vyběhl kopec, ta prudká část si zasloužila další várku sprostých slov.

„Hobi!" vypískl Jimin.

Skoro všichni z té poslední skupiny na něj čekali nahoře. Jediný, kdo tam nebyl, byl překvapivě Taehyung.

Mávl jim na pozdrav a společně se vydali směrem, kterým běžel trenér. Naštěstí nevymýšlel žádné zmatečné trasy, běželi pořád po cestě.

„Posledních pět kiláků, tohle už je vracečka na hotel," poplácal ho po rameni Seungmin a společně pokračovali ve skupince na hotel.

„Máme nakonec už dneska volno," zamával na poslední skupinku Myungsoo. „Sraz v sedm na večeři, do té doby volno."

Nově příchozí kývli na souhlas a každý se vydali do svého pokoje. Hoseok byl vytočený, v hlavě jedinou myšlenku – zabít Taehyunga.

„Kde seš tak dlouho, prosím tě?" zazubil se s škodolibým výrazem Taehyung, který seděl na židli, čerstvě vysprchovaný, ručník kolem ramen, kterým si sušil mokré vlasy.

Ofinu měl spadenou v očích a na konci mokrých pramínku malé kapičky vody.

„Ty hajzle," zavrčel Hoseok.

Několika rychlými kroky byl u Taehyunga, kterého vztekle vytáhl na nohy a hodil na zem. Zatnul pěst a praštil s ní do zdi těsně vedle Taehyungovy hlavy. Mladší po něm hodil vyděšený pohled a pobavený škleb mu zmizel z tváře.

„Já bych to nepřeháněl," řekl tiše Taehyung.

„Opravdu?" zamračil se Hoseok a zapřel své předloktí o Taehyungův krk.

Zalehl ho celou vahou a svůj obličej přiblížil nebezpečně blízko tomu Taehyungovu. Mohl slyšet zběsile bušící srdce mladšího chlapce, který ani nedýchal.

Taehyung cítil Hoseokův těžký dech na své tváři a nevěděl, co bude.

„Varuju tě, neser mě," nahnul se blíže k Taehyungovi a zašeptal mu ta slova do ouška s co nejhrubším hlasem.

Taehyungovi po celém těle přejela husí kůže a na ruce se mu postavily chlupy. Celý se zachvěl z toho mrazíku, který mu běhal po zádech, když se Hoseokův horký dech opřel o jeho ucho. Starší chlapec svůj obličej přesunul zpět před Taehyungův a zabodl svůj pohled hluboko do toho Taehyungova. Mladší chlapec měl co dělat, aby se udržel na nohou.

A/n: Hello!

Myslím, že se máte na co těšit! :D Dnes jsme s kamarádkou dali dokupy top 10 věcí, kterými jsme my a naši známí šikanovali své okolí. A jsem si jistá, že to bude stát za to:D

Also, hučela jsem do chlapa, protože jsem si nemohla vzpomenout na slovo „škodolibý".

Já: „Lásko, ty seš takový hajzlík, který má radost z cizího neštěstí..."

Šíma se smíchem: „To jo, proč?"

Já: „Když někomu něco provedeš, tak se směješ, ale jak?"

Šíma: „Jak jako se směju?"

Já: „No to se tě ptám...!"

Šíma: „Ty seš taky blázen, co vymýšlíš?"

Já: „Nutně to potřebuju do povídky."

Šíma: „Tak si vymysli jiné slovo."

Já ho teda vymyslela...

Šíma o deset minut později přijde s kartáčkem v puse, kterou má plnou pasty a šišlá (skrz tu pastu všude): „Když ti něco provedu, čekám s šibalským úsměvem. A koukej mě tam uvést jako autora, ať vědí, že taky pomáhám!"

Tak, abyste věděli, jak se slovo „šibalský" dostalo do povídky. :D

Tak krásný večer, já jdu šikanovat chlapa a pak spát. :D

Snad se díl líbil.

Bye!