Uběhl měsíc od našeho radostného zjištění. Radost byla do doby, než si Rog uvědomil, co nás čeká. Pak přišly na řadu otázky typu:
,, Myslíš, že jsme na tohle připravený?" ,,Tohle je to, co očekáváš od života?".

Moc jsem na to neměla náladu. Měla jsem pocit, že to prostě nechce a nedokáže mi to říct narovinu.
Po těchto otázkách jsem se zase ptala já.
,,Ty to nechceš?" Na to neodpověděl, jen vždycky pokrčil rameny.

,,Víš, mám v hlavě docela zmatek." Dozvěděla jsem se od něj jedno odpoledne, když jsme seděli na gauči a sledovali telku.

,, Proč?"
Popravdě nevím,jestli chci vědět, proč. Zároveň je mi jasný, o co jde a to je možná ten důvod, proč to nechci vědět.

,, Nevím jestli se těšit nebo ne." Řekl konečně narovinu.
Konečně to řekl tak, jak to cítí. To mě ale na jednu stranu mrzelo. Mohla jsem mít pouhé domněnky, ale takhle vím, že mi prostě podsouvá potrat.

,,A co takhle mě prostě přestat tímhle stresovat? Myslíš že mi je líp po týhle větě? Myslela jsem si, že máš aspoň trochu radost." Začínalo mi být do breku.

,,Tak promiň, jen se ti snažím říct, že to není dobrej nápad, mít dítě." Odseknul nasraně.

Tohle nemůže myslet vážně...!!!

,,Tak na to si měl kamaráde myslet dřív." Zvedla jsem se a odešla. Zalezla jsem si do koupelny, kde jsem strávila tři hodiny brečením.

,,Daisy..." stál u dveří a poslouchal. Najedou se bude snažit... ,, Vždyť pochop mě..." Naléhal.
,,Jsme moc mladí na to mít děti." Měl z části pravdu, ale já jsem to nechtěla jen tak zahodit.

Potřebovala jsem na záchod. Z mého pláče se stal hysterák, když jsem na kalhotkách zahlédla krev.

Tohle není v pořádku.

,,Daisy?!" Zaslechla jsem.

,,Rogi, něco je špatně..." Vzlykala jsem, až jsem z toho nemohla popadnout dech.

,,Co se děje? Pusť mě dovnitř." Volal na mě přes dveře.

,,Tak chvilku počkej." Za pár minut, co jsem se snažila uklidnit, jsem mu otevřela.

,, Daisy co se děje?" Sledoval mě vyděšeně.
Už mu asi  musím lézt na nervy.

,, Začala jsem krvácet, je to v prdeli.."vzlyknu...
Přitáhl si mě k sobě.

,,Je mi to líto.." dodá v objetí.

Není. Já vím že ti je to někde...

,,Pojedeme do nemocnice, tam to určitě vyvrátí. Neboj, bude to dobrý" dodal ještě.

Samozřejmě, teď se začneš snažit a dělat jak je ti to líto, přitom sis tohle přál, aby to tam nebylo.

Vzala jsem si boty a kabelku a vyrazili jsme. Během cesty jsem brečela a zároveň se snažila uklidnit. Rog byl úplně v pohodě, jakoby se nic nedělo. Skoro jsem měla pocit, že jsem mu zlepšila den.

,,Daisy bude to dobrý uvidíš." Řekl s očima přilepenýma na silnici před sebou.

Hmm pro tebe to bude nejlepší.

Nic jsem mu neodpověděla. Neměla jsem chuť si povídat s ním.

,,Sestři... provedeme slečně kyretáž." Řekl doktor, když mi provedl vyšetření.

U slova kyretáž se měla pocit,že jsem se rozpadla na několik milionů kousíčků, který už nikdy nepůjdou dát zpátky k sobě.
Vždycky jsem brečela kvůli každé blbosti, ale ne teď. Byla jsem tam, kde ti nepomůžou vyjádřit smutek ani slzy.
A i když mě Rog v tu chvíli neuvěřitelně štval, byla jsem vlastně ráda, že tam se mnou je, ať už to malý chce nebo ne.

...

Když jsem se probrala, svíral mojí ruku Rog.
,, Všechno proběhlo v pořádku a tak jak mělo." Oznámil mi s úsměvem jakoby se nic nestalo.

Všechno proběhlo v pořádku a tak jak mělo...? Ne, nic neproběhlo, tak jak mělo!!!

,,Jsou tady i kluci a Mary." Řekl s úsměvem.

,,Chci být sama." Odsekla jsem mu.

,,Fajn." Zvedl se ze židle, pustil mojí ruku a odešel.

Hned jak zaklaply dveře se spustil pláč. Nic jsem nechápala. Nechápala jsem radost,kterou jsem mu tímhle přivedla.

Nechci s ním být... A ani s ostatními nechci být.

Půjdu, odejdu odsud, budu doufat, že se to zlepší a najdu někoho, kdo nebude jako on.

,, Opravdu něco nechceš?" Přišel za mnou.

,,Chci ti něco říct." Řekla jsem potichu.
Řeknu mu to tady a teď. Okamžitě a rychle.

,,Povídej." Zvážněl.

,,Chci pryč."

,, Teď to nejde Daisy, můžeš až po dvou dnech."

Nechápe to!! Ještě aby jo.

,,Ne... takhle jsem to nemyslela. Nechci už s vámi mít cokoliv společného, hlavně s tebou."

Zní to mnohem hůř, než jsem si myslela.

,, Počkej, proč?" Zaleskly se mu oči.

,, Nevím, přijde mi, že jsme oba jinak nastavený. Každej chceme něco jiného." Začala jsem pomalu...

,,Takhle to většinou bývá-"

,,Ne nebývá. A když to je tak to nefunguje." Skočila jsem mu do řeči.. což ho trošku vytočilo.

,, Máš na mysli to dítě?"

,,Jo. Nikdy jsem na tobě neviděla, že by si to chtěl, ale furt jsem si říkala, že potřebuješ čas..."
Všechno na mě dolehlo a já už dál nemohla.
,, Ale včera jsem tě viděla skoro až nadšenýho."
Dodala jsem smutně. Nebo nasraně? Co na tom záleží?

Z toho už i jemu ukápla slza.

,, Promiň,že to takhle vypadalo, já to takhle nemyslel-"

,,Ale myslel. Znám tě. Vím jak reaguješ. Kdyby si to chtěl, nereagoval bys takhle, jako si reagoval."

,,Kam chceš jít?"
,, Nevím."
Kývl.
,,A co bude s námi teda?" Podíval se mi do očí.
,,Nic." Zalapal po dechu.
,, Promiň, ale já fakt dál nemůžu."
,, Budeš se mi prosím každý měsíc ozývat,že si v pořádku?"

Kývla jsem, i když jsem věděla, že se mu už neozvu ani jednou.

,,Fajn. Pomůžu ti. Pokusím se ti to nějak ulehčit." Už brečel stejně jako já. Zvedl se přitáhl si mě k sobě.

,,Miluju tě, ale chci, aby jsi byla šťastná, ať už se mnou nebo beze mě... Vždycky tě k sobě přivítám ano?" Kývla jsem.

...

Mary ani kluci to moc dobře nevzali. Nechápali to, nechápali mě.

Dobalovala jsem věci, už mi toho moc nezbývalo.
,,Ahoj." Zaťukal a pozdravil Rog, zrovna když jsem si prohlížela fotky.
,,Ahoj."
,,Jak seš na tom?" Pousmál se.

Už mezi námi nic nebylo. Nebo alespoň jsme se o to snažili. Chemie furt fungovala. Bojím se, že by byla schopná fungovat i několik dalších let. Co když zahazuju podstatě svoje všechno?

,, Už jenom maličkosti."

,, Máš naše fotky."
Usmíval se, ale držel si ode mě odstup. Vypadá to, že se s tím smířil.
,,A pak už pojedeš?"
,,Jo, ostatní věci už mám v bytě v Manchesteru."
,,Doufám se budeš šťastná a že potkáš někoho, kdo si tě zaslouží."
,, Nápodobně"  pousmála jsem se.

Doházela jsem fotky do kufru a ten zavřela.
,,Asi už můžu jet." Rozešla jsem se ke dveřím.
,, Daisy!" Zašeptal.
Otočila jsem se k němu.

Doufám,že mě nebude přemlouvat,abych nikam nejezdila. To bych nezvládla a zůstala s ním.

,,Zavolej mi až tam budeš." Dodal smutně.

Objala jsem ho, u čehož nám oboum ukápla slza a já pak odešla.
,,Měj se."  Mávla jsem krátce.
,,Ty taky." Dodal...