Itakaruovi stále zněla v hlavě Lukyanova slova. Ne. Ne, nezvládli. Pomyslel si. Možná jsme přežili, ale to neznamená, že to dopadlo dobře. Ne. Ne, tak to není. Nedopadlo to dobře. Naopak. Dopadlo to katastrofálně. Selhali jsme. Tedy... Asi ne my, ale plán ministerstva ano. Nevyšel podle představ a teď... Teď nás nečeká nic dobrého... Jestliže jsme si předtím mysleli, že jsme v nebezpečí, tak jsme se mýlili. Teprve teď budeme skutečně v ohrožení. Sice jsme zvládli vyřídit skoro všechny vyanny, ale jen skoro. Všechny rozhodně ne. Pokud nebudeme jednat dostatečně rychle a ty přeživší vyanny včas nezastavíme, pak to dopadne špatně. Hodně špatně... I těch pár přeživších vyannů totiž může způsobit katastrofu, jestliže se dostanou do měst a podaří se jim nakazit nějaké vlky. Tomu musíme za každou cenu zabránit a všechny co nejdříve varovat...
   Hned oznámil ministerstvu, že plán selhal a oznámil jim o něco detailněji, jak přesně mise dopadla, co se během ní stalo a jaké měli ztráty. Jakmile to vyřídil, zavolal Raikanovi a pověřil ho úkolem, aby varoval město. Také mu připomněl, aby dohlédl na Koiya a nedopustil, aby se mu něco stalo, když ho měl na starost. Raikan mu slíbil, že se o Koiya postará a varuje obyvatele města. To Itakaruovi dodalo trochu útěchy, i když i tak měl stále o oba vlky starost. Ne. Zvládnou to a vše dobře dopadne. Musí. Pomyslel si, i když si tím nebyl tak jistý a hlodaly ho obavy. Tiše si povzdychl a pak se zadíval ven z okna, aby zjistil, kde se nachází. Brzy bychom měli být u tábora. Doufám, že vyanni se tam ještě nedostali...
   Když však k táboru dorazili, přesvědčil se o opaku. To ne. Dostali se sem. Snad se nikomu nic nestalo. Nemělo by. Výbavu na obranu proti vyannům přece všichni mají a přes bránu se nemohli jen tak dostat, i když... Ty potvory jsou schopné všeho a nic je při honbě za potravou nezastaví, proto se nevyplácí je podceňovat. Každopádně ať už se sem dostali jakýmkoliv způsobem, nemohli je přepadnout. Určitě je někdo viděl se sem blížit a stihl včas varovat ostatní. Pokaždé má přece alespoň jeden vlk hlídku. Otázkou však je, jestli se stihli připravit. Doufám, že ano. Jako vojáci by měli být na možný útok přece vždy připraveni. Jistě si s nimi dokázali poradit... Pomyslel si, zatímco hleděl ven z okna a pozorně sledoval situaci. Teď se všichni musí co nejrychleji evakuovat a pak se musíme co nejrychleji vrátit zpátky do Sellenburgu...
   Několik vojáků spolu s Lukyanem pak vystoupilo a vydali se za ostatními, aby jim pomohli dostat vyanny pod kontrolu. On sám nešel, jelikož věděl, že jeho potřeba nebude a ostatní to zvládnou bez něj. Dle situace usoudil, že není třeba, aby zasahoval. Vojáci měli vyanny už předtím více méně pod kontrolou a poté, co se jim vydali na pomoc Lukyan s pár dalšími vojáky, je dostali pod kontrolu úplně. Itakaru pohlédl na pár papírů, které obdržel od ministerstva. Byly na nich informace ohledně mise. Itakaru si je rychle pročetl, aby se ujistil, že skutečně udělal vše, jak měl. Popis plánu přesně vystihoval to, co udělal, takže věděl, že žádnou chybu neudělal. Misi splnil a nebyla jeho chyba, že plán nevyšel. On udělal přesně to, co měl. Nemohl za to, že plán selhal. Vždyť to koneckonců ani nebyl jeho vlastní plán, no i tak se cítil špatně za to, že mise nevyšla tak, jak bylo zamýšleno, a její selhání si i přesto tak trochu dával za vinu.
   Následně mu pohled sklouzl k Mikurovi. Mladý hnědobílý vlk, kterého měl položeného na klíně, již byl bohužel po smrti a Itakaru to moc dobře věděl, přesto ho odmítl přemítit do kufru auta, jak mu bylo navrhnuto. Přišlo mu neuctivé takto zacházet s něčím tělem. Hnědobílý vlk naposledy vydechl již před nějakou dobou, avšak Itakaru se až do této chvíle pohledu na něj bránil a až doteď se na něj neodvážil pohlédnout. Když pohlédl do jeho prázdných očí, bodlo ho u srdce. Mikurovy kdysi výrazné oči, které mívaly barvu jasné denní oblohy, byly nyní zakalené a bez života. Jiskra, která mu v nich kdysi zářila, byla navždy pryč. Jeho bezvládné tělo navzdory Itakaruově snaze udržet ho v teple pomalu chladlo i přesto, že bylo přikryto dekou. Itakaru si povzdychl a jelikož už se na něj nemohl nadále dívat, opatrně vzal deku a přikryl mu i hlavu. Chtěl toho pohledu navíc ušetřit i ostatní.
   Byl tak mladý a měl potenciál. Byl to velmi nadějný voják. Proč jen musel jeho život skončit tak brzy? Vždyť nebyl ani dospělý. Jeho život prakticky sotva začal. Mohl mít před sebou ještě spoustu dalších let a mohl žít dlouhý a šťastný život... Pomyslel si a následně si podepřel hlavu. Jedinou útěchou mu mohlo být pouze to, že mladý vlk alespoň zemřel hrdinskou smrtí, jakou si přál zemřít snad každý voják, a jeho oběť rozhodně nebude zapomenuta. Obětoval se pro budoucnost ostatních. Položil život za to, aby mohli ostatní žít. Takto si Itakaru představoval oddanost svých vojáků. Mikuro byl příkladem toho, jaký by měl být každý voják - odvážný a obětavý. Neváhal riskovat proto, aby druhým pomohl nebo je zachránil, i když ho to mohlo stát život a na to nakonec doplatil.
   Itakaru na chvíli zavřel oči. Byl jsi vzorný voják, Mikuro. Tvé činy nebudou zapomenuty. Alespoň já nikdy nezapomenu. Navždy si budu pamatovat na tvou laskavou povahu, odvahu a obětavost. Nikdy nezapomenu, že jsi se obětoval pro druhé a doufám, že nebudu jediný. Tvé činy by měly zůstat i v paměti ostatních a každý by měl vědět, co jsi pro ně udělal. Každý by měl vědět, že jsi se vzdal vlastního života za cenu toho jejich... Následně oči znovu otevřel, když uslyšel blížící se kroky, a spatřil vracející se vojáky. Už se čekalo pouze na Lukyana. Bílý vlk se po chvíli ukázal a spolu s ním byla i vlčice, která se Itakaruovi zdála povědomá, avšak na tu dálku ji nedokázal rozeznat. I Lukyana poznal jen díky jeho vysoké postavě. Jak se k autu blížili, Itakaru poznal, že se jedná o Xashu - vlčici, kterou Koiyo ošetřoval. Co ta tu dělá? Já myslel, že ji vzali Raikan s Koiyem s sebou, když jsem Raikanovi řekl, že musí včas varovat město... Pomyslel si a následně se mírně zamračil.
   Lukyan a Xasha po chvíli došli k autu a nasedli dovnitř. Lukyan pak vlčici ukázal, kam si má sednout, než se sám usadil na své místo. Itakaru si všiml, že se Xasha cítí nepříjemně pod pohledy všech vlků, kteří se v autě nacházeli. Nejvíce jí zjevně vadil pohled hnědé vlčice. Itakaru zaznamenal, jak jí pohled opětovala, než se odvrátila. ,,Xasho?" oslovil ji, zatímco ji probodával pohledem svých jantarových očí. Jmenovaná vlčice na něj upřela své růžové oči a Itakaru si všiml, že se zahleděla na pravou část jeho obličeje, konkrétně oblast, kde měl oko. Poznal, že si zřejmě všimla jeho jizvy. To si toho všimla až teď? No, to teď není důležité...
   ,,Byl ještě někdo v domě?" zeptal se jí, aby se ujistil, že se Koiyovi i Raikanovi podařilo dostat včas pryč do bezpečí. Vlčice zakroutila hlavou. ,,Jestli hledáte Koiya, šel se s Raikanem projít přes pole." dodala, když zaznamenala na jeho tváři ustaraný výraz, ve kterém byl i náznak strachu. Tak projít přes pole? Je pravda, že pole je na opačné straně odtud, takže by na vyanny narazit neměli, ale i tak... Stát se může cokoliv... Pomyslel si. No, jsem si jistý, že Raikan Koiya ochrání. Věřím mu a jsem si jistý, že by mě nezklamal... Následně krátce pohlédl na Lukyana, ale pak se od něj odvrátil a zahleděl se znovu do papírů, které držel.
   ,,Nebojte se, generále, budou v pořádku." řekla mu Xasha po chvíli ticha, aby mu dodala jistoty, že udělal správné rozhodnutí, když Koiya nechal s Raikanem. Zabralo to a Itakaruovi to skutečně dodalo pocit jistoty, i když měl stále o oba vlky obavy a věděl, že tyto obavy nezmizí, dokud se s nimi znovu neuvidí. ,,Musíme odjet!" zakřičel na plné hrdlo na své vojáky, aby ho všichni slyšeli. Auto se po chvíli zaplnilo vlky a kovové dveře se následně zavřely. Itakaru koutkem oka zaznamenal, jak se Xasha, která seděla po jeho pravici, pevně chytila sedadla, podle čehož usoudil, že daná vlčice asi nemá jízdy autem zrovna v oblibě.
   Následně si všiml, jak si vedle ní sedla hnědá vlčice se zelenýma očima, která byla jednou z přeživších z Temného kraje. ,,Jsem Xasha." představila se Xasha a usmála se na ni, aby navázala nějaký kontakt. ,,Toto není vhodná doba na vytváření vztahů." odsekla jí hnědá vlčice a Xashe z tváře úsměv zmizel. Sklopila uši a zahleděla se na své tlapky. To, že teď není vhodná doba na vytváření vztahů, je sice pravda, ale mohla to říct trochu šetrněji. Nemusela k ní být hned tak nepříjemná. Xasha se jen snažila být milá a pravděpodobně chtěla i trochu zlepšit atmosféru... Pomyslel si Itakaru. Sice hnědou vlčici chápal, ale bylo mu i trochu líto Xashy a přišlo mu, že si nezasloužila, aby ji takto odmítla. Avšak on neměl, co říkat, když on sám v minulosti býval častokrát stejně nepříjemný, proto si své myšlenky nechal pro sebe.
   ,,Jsem Sinu." odvětila nakonec hnědá vlčice, ale nevěnovala Xashe pohled. Ta zbystřila a pousmála se. Zbytek cesty mlčela. Itakaruovy myšlenky mezitím znovu zabloudily ke Koiyovi. Zahleděl se ven z okna a potlačil povzdychnutí. Nesnášel, když nemohl být s oním hnědým vlkem, kterého tolik miloval, proto už se nemohl dočkat, až se s ním konečně zase uvidí. Až bude moct znovu pohlédnout do jeho nádherných modrých očí a sevřít ho ve svém objetí. I když neuběhlo tak dlouho od doby, co se s ním viděl naposledy, připadalo mu to jako celá věčnost. Jedinou útěchu mu poskytovalo vědomí, že se s ním co nevidět znovu setká. Neboj se, Koiyo. Už brzy budeme zase spolu...