Položil si promrzlé ruce na topení, o kterém si myslel, že je vypnuté. Neudržel je tam ani pár vteřin, než se objevilo bolestivé pálení. Odhodlal se tedy najít jiný způsob. Před očima co chvíli viděl mžitky. Jistě nebude trvat dlouho, než odpadne. Jenže co se stane potom? proběhlo mu hlavou a strach se zvětšoval.

Podle posledních novinových titulků se ve městě stal masakr. Obcházel v noci vždy jeden dům a všechny lidi ráno nacházeli mrtvé. Aby toho ještě nebylo dost, tak po něm zůstávalo boží dopuštění. Krom zemřelých byla jejich krev všude, kam dosáhla. Nezůstali žádní svědci, a kdyby ano, zahlédli by jen rudý háv běžící tmou.

Pod rouškou temnoty se vkradl zpět do svého bytu, kde stihl pouze uklidit oblečení do skříně, než vyčerpaně padl na rozvrzanou postel. Při převalování odhaloval šrámy na zádech, které si způsoboval sám. I proto se v něm tvořil hněv, který každou noc neznámo kam mizel. Ráno se však probouzel vyčerpaný. Svaly ho pálily, ale nic s tím nedělal, pouze si ordinoval více spánku či prostého odpočívání.

Celý rozbolavělý si ani nedal kávu při následující cestě do práce. Jako vždy usedal do dopravního prostředku s ranními novinami, kde na hlavní straně opět lidi děsil titulek. „Rudý masakr", jak se mu přezdívalo, opět udeřil. Byl blíž a blíž, pomyslel si vystrašeně. Raději je odložil a nemyslel na to, že se nová vražda udála pouze tři ulice od jeho bytu. Místo toho se díval na okolí z okna. Po chvilce mu začala padat hlava, jenže podle hodinek spal více než dost.

Musel být bdělý, jinak hrozilo, že ho šéf vyrazí. Přece jen reportér si nemůže jen tak usnout v práci, i když je zrovna v terénu. Klid je vlastně poslední slovo, které od nástupu použil jen jednou. I proto měl takový strach, pracovníci televize patřili mezi první oběti onoho nočního vraha. V prvních hodinách se ve firmě mluvilo o konkurenčním boji, ale po nějaké době to přešlo do úplně jiné roviny. Oběti byly náhodné, i proto policii dělalo takovou práci ho najít.

Při pohledu do zrcadla ve vstupní hale budovy spatřil obrovské kruhy pod očima, které se každým dnem zhoršovaly. Dal si ještě jeden den, něž se rozhodne, zda půjde k doktorovi, protože se cítil stále hůř. Možná na něj něco lezlo, i proto si dával nějaký čas.

Stůl jeho kolegyně Lindy byl neobvykle prázdný. Bývala tu dříve než on. Ranního zpravodajství se vzdala poté, co otěhotněla. Pracovala s ním již nějakých pět let a krom týdenní nepřítomnosti kvůli nemoci syna nechyběla snad nikdy. Nebo si to alespoň nepamatoval. Nestihl nad tím příliš přemýšlet, když se místností ozval hlas výkonného ředitele Straného.

„Karle, můžeš přijít za mnou do kanceláře? Nejlépe ihned," lehce naléhal na svého vykuleného podřízeného. Netušil, zda něco neprovedl. Připravoval si případnou omluvu. Odcházel ze ztichlé kanceláře, kde by byl slyšet i dopadající špendlík na zem. Klasické švitoření nezačalo ani když za sebou muž zavřel dveře. Jeden pohyb směrem ode dveří k šéfovi mu stačil na posouzení situace. Takto se obvykle netvářil, když někdo z nich něco provedl.

Kdyby si však přečetl článek o masakru celý, zjistil by, o co jde. Žena, svírající svého malého chlapce v náručí, přesně odpovídala popisu jeho kolegyně.
„Četl jsi to?" zeptal se ho ředitel a našlapoval kolem onoho tématu velmi opatrně.

Každou chvílí byl zmatenější, noviny jen rychle proletěl, protože málem usnul, a to nechtěl riskovat. Ležely nepřečtené na dně jeho tašky.

„Nečetl. Stalo se něco, Lukáši? Pokud je to něco vážného, tak si to přečtu klidně hned, mám je v tašce," ukázal směrem ke svému stolu.

Jeho šéf však přešel k žaluziím, které následně zatáhl, aby dovnitř zaměstnanci neviděli. Jak očekával, místnost sledovali. Pouze když se díval, předstírali, že pracují, ale znal každého z nich až moc dobře za ta léta, co jim šéfoval.

Bez otočení promluvil tišším hlasem: „To nebude potřeba. Víš, Linda tu není z toho důvodu, že se stala obětí toho maniaka. Našli ji i se Samem v jejím bytě..."

„Panebože..." Nic jiného říci nedokázal. Zatajil se mu dech a všechno jako kdyby vybuchlo. Všechny myšlenky na průšvih v tu chvíli zněly jako malichernost. Linda patřila k nejbližším lidem, které měl od doby, kdy jeho žena se synem zahynuli při autonehodě. Zhroutil se na židli, nemohl tomu vůbec uvěřit. Jaký magor by byl schopen zabít malé bezbranné dítě?

„Pochopím, zda budeš potřebovat volno nebo cokoliv," pokusil se mu nadřízený nějak odlehčit, protože věděl, že práce byla to poslední, na co teď myslel. Zároveň k němu posunul blíže krabici s kapesníky.

Popadl své věci, fotku ze stolu Lindy a jako bez duše odešel zpět domů. Za celou dobu nepromluvil jediné slovo, nevěřil svému hlasu, že by to zvládl. Až za zavřenými dveřmi se mu spustily slzy za jeho milovanou osobu. Nebyla jen kamarádka, ale přítelkyně, kterou miloval. Skrývali to kvůli práci, ale stejně to každý věděl. Jedním prstem přejížděl po její fotce a nevěřil tomu, že už ji nikdy nespatří. Bylo to jako ve špatném snu, chtěl se tak moc probudit, zavolat jí a zjistit, že se mu to jen zdálo.

I přesto, co věděl, instinktivně vytočil její číslo. Ozval se pouze záznamník s jejím hlasem, o kterém si vždy myslel, že je strašně staromódní. V tuhle chvíli byl však rád, že ho měla. Spustilo to nové slzy, kterým nijak nebránil. Dovolil si truchlit, tenkrát u Anny si to nedovolil a doteď toho litoval. Copak mi všechny ženy musí umírat? Ptal se s hlavou vztyčenou směrem ke stropu.

Přešlo několik hodin, než byl schopen se zvednout ze země a jeho slzné kanálky vyschly. Musel se o sebe postarat, žaludek se mu již hlasitě ozýval, protože byl zvyklý na jakýsi rytmus jídla. Bylo to zvláštní, myslel si, že nebude schopen vůbec nic jíst. V podstatě měl i pravdu, všechen obsah, jež snědl nakonec, skončil v záchodové míse. Vzal si prášek na spaní a s její fotkou v náručí usnul.

Ráno se probudil otupělý, ale tentokrát s dostatkem energie. Zamotaný do deky se pokusil vstát, ale padl k zemi. Praštil se do nosu, ze kterého se po nějaké chvíli začala valit krev. S kouskem kapesníku, stále v pyžamu a neoholen zasedl před televizi, kde si pustil filmy, na které se spolu koukali. V hlavě mu zněly připomínky, které při romantických komediích vypouštěl z pusy. Jenže tentokrát vedle něj nebyla. Vydržel se koukat na tři, než ho začala přemáhat ospalost. Rozhodl se alespoň otevřít okno, aby se trochu probudil.

Pod jeho okny zrovna projíždělo policejní auto a zvukový signál křičel do světa, že jedou. Proč nepomohli jí, když mají jako slogan „Pomáhat a chránit"? Budilo se v něm něco jiného než smutek. Všechen potlačovaný hněv, který v sobě za poslední dny měl. Rozhodl se pro to nejhloupější, co ho v tu chvíli napadlo. Najde toho vraha sám. Chtěl mu to vrátit i za Lindu a Sama. Stále měl před očima jeho čokoládová očka, jak na něj koukala, když ho uspával. A pokud ho zabije také, tak alespoň bude mít klid.

Musel však použít všechny své páky, které během let v médiích získal. Tancoval na hranici přijatelnosti, ale nezastavoval se. Na jediné velké bílé zdi vyvěsil mapu, na kterou připichoval všechny články z novin. U toho posledního se zastavil, ruce se mu rozklepaly, ale přesto ho tam také přidal. Nesourodá hromada lidí bydlící každý v jiné části města. Pouze Linda takto blízko.

Jednotlivé informace doplňoval o různé zprávy, které získal přes svou reportérskou licenci a propojoval je mezi sebou rudým provázkem. Po celou dobu myslel jen na ni. Neplacené volno, které dostal kvůli truchlení, se zkracovalo každou hodinou, i proto se rozhodl, že nebude ztrácet příliš času spánkem. Pokud spal více jak pět hodin, dalo se to považovat za zázrak vyčerpanosti. Jedl při čtení dalších článků a sloupků, pokrm téměř nevnímal.

Smyčka kolem vraha se postupně utahovala, během té doby, co po něm pátral, nepřibyla žádná oběť, což mu připadalo velice podivné. V ložnici se brodil hromadícím se prádlem, které pouze odkopl stranou a pokračoval v chůzi. Přesto tam stále cítil podivně železitý zápach. Jediné místo, kam se ještě nepodíval byla malá skříň přímo za dveřmi, jež zůstávaly téměř neustále otevřené.

Po otevření se v ní nacházel černý pytel napěchovaný až po okraj. Ruce se mu klepaly, ale přesto ho otevřel. Byly v něm plyšáci a ženské oblečení. Vlastně netušil, proč si je vlastně nechával. Bylo to už skoro deset let, co se to stalo. Možná i proto na tu skříň zapomněl, nechtěl si otevírat staré rány. Stále to však neosvětlovalo onen zápach. Smířil se tedy s tím, že vycházel z venku. Možná smrděl kanál, pomyslel si a pokrčil rameny.

S hrnkem další, nyní už sedmé, kávy se posadil k počítači, který si umístil přesně pod stěnu s mapou. Vyhledával další souvislosti a zapisoval své domněnky. Pomáhalo mu to se zaměřit na jednu věc a nemyslet na svou otupělost. Zároveň s tím odkládal kontrolu emailu, i když někde ve skrytu duše věřil, že by to měl udělat.

Během bezduchého hledění na zeď se mu v hlavě rodil podivný nápad. V předsíni stále visely náhradní klíče od Lindy, jenže její byt bude jistě zapečetěný. Vlastně ani netušil, co by tam hledal. Policie již všechny důkazy odnesla pryč. A s tímto vědomím do sebe hodil poslední sušenku, kterou našel na stole, odešel do ložnice a padl na postel. Nic nedělání degenerovalo jeho energii směrem k nule.

Což se samozřejmě nedalo říci o rudém zabijákovi. S kabátcem běžící k další oběti, nepolevující ve svém úsilí. Věděl, že se mu kdosi lepil na paty. Policii nechal pátrat v kruzích, ale jakéhosi zhrzeného člověka napadlo ho hledat. Zastavil se ve stínu před jeho domem. Zapálil si cigaretu a pozoroval světla. Jako pokaždé čekal na vhodnou příležitost. Neviděl do druhého patra, a proto se rozhodl vylézt po žebříku na střechu. Téměř bez námahy byl za chvilku nahoře. Jednu nohu si položil na okraj domu a zapálil si další cigaretu. Nedopalky na zem neodhazoval, pořádně je uhasil a vložil do kovové krabičky uložené v jedné z kapes kabátu. Každá obsahovala jiný poklad.

Jakmile obyvatel bytu stiskl vypínač, probudila se ve vrahovi chuť po krvi. Otevřené okno do ulice mu práci velmi usnadnilo. Ti naivní lidé, pomyslel si vysměvačně. Tvář nebylo třeba si zakrývat, nehodlal po sobě nic zanechat, případně límec mohl dobře posloužit jako částečná ochrana identity před kamerami. O některých tajných vědět nemohl, těm veřejným se však vyhýbal dokonale. Tichým bytem našlapoval velice opatrně, uši napnuté. Přivítal ho nepořádek a nepříjemný zápach.

Na zdi oproti němu našel velice detailně zpracovanou mapu všeho, co vykonal. Fascinovaně přejížděl prsty v rukavicích po provázku od oběti k oběti. Nikdy to neviděl takto nádherně pohromadě. Celá jeho práce. Ovšem to poslední byla chyba. Z pozorování si myslel, že v bytě žije muž středního věku, a ne žena s malým chlapcem. Těm se zásadně vyhýbal.

Pokračoval bytem k otevřeným dveřím ložnice. Provázelo ho stejné ticho jako před chvílí, chvílemi ho to až ohlušovalo. Naučil se dýchat mělce, aby oběť neprobudil. Každým zářezem se zlepšoval. Na tu první však v životě nezapomene. Bylo to bolestivé pro obě strany, alespoň do doby, než vydechl naposledy. Oklepal se a soustředil na nynější cíl. Kabát tahal po zemi, ale i když o něco zavadil, slyšet to nebylo.

Pomalu vytahoval nůž z pouzdra a připravoval se na bleskový útok. Avšak když vběhl do ložnice, čekalo ho nemilé překvapení. Rozestlaná postel, s náznakem krátkého spánku, byla prázdná. Jen tam tak stál jako opařený. Nikdy se mu nic takového nestalo. Po hmatu hledal vypínač, kterým by rozsvítil a nemusel používat především hmat. Dokonce zavřel i dveře, kde zahlédl roztrhnutý pytel s plyšáky, dětským a dámský oblečením. Začal couvat, tohle bylo velice divné. Přešel k posteli a jako kdyby po paměti odhrnul peřinu, kde spatřil fotku oběti, které litoval. Zároveň se mu zatočila hlava, něco bylo špatně. Majitel bytu určitě neodešel. Zkoprnělý opět zhasl a odešel do předsíně, kde se postavil před zrcadlo. Přímo pod ním ležel portrét muže se ženou a dcerou. Zvedl ji a přidržel vedle zrcadla.

Naháněl sám sebe. Jednou dobře mířenou fackou se probudil. Stále oblečený v rudém kabátu a v levé ruce třímající nůž. Poprvé si pamatoval svůj „sen". Několika dlouhými kroky bez přemýšlení přešel do obýváku zpátky k mapě. Do ruky vzal fix a kroužkoval dobu, kdy se to stalo. Všechno to do sebe začalo zapadat. Jeho bolesti svalů a podivný zápach v ložnici. To já můžu za smrt Lindy, ach bože!

V záchvatu hněvu všechno strhal a poté se rozhodl k jediné správně věci, kterou mohl udělat. Sice netušil, jak to bylo možné, ale musel udat své spící já. Byl zrůda, která patřila za mříže. Ve dne reportér, v noci Rudý masakr. S tím by nemohl žít. Avšak nohy ho od bytu nenesly k hlavnímu vchodu domu, ale ke schodům do vyšších pater až na střechu. Během toho se neslyšně omlouval všem, kterým ublížil.

Ze sedmého patra se dostal konečně na střechu. Jeden krok stačil, aby se do něj opřel silný vítr a kabát začal vlát. Překonal to a každým krokem byl blíže římse. Pohled na noční město byl nádherný, v dáli začalo vycházet slunce. Vykročil směrem k němu a se slovy „Odpusť mi" padal směrem k zemi.

Rudý kabátec splynul ve skvrně, jak krev opouštěla Karlovo tělo. Splnil svůj slib, jenž dal Lindě. Zastavil jejího vraha a skončil s ním.