A/N: Taková drobná vsuvka do Profesorského dohledu. Kdo nečetl, můžete. I s navazující Povinností je příběh dokončen. 
PS: Nestíhám, dlužím odpovědi u komentářů, doplním později. Děkuju vám za ně. 

„Dobré ráno," uvítal Lucius Severuse ve spojovacím pokoji mezi jejich ložnicemi. Seděl u stolu a pil ranní čaj, který mu donesl Dobby. „Vyspal ses dobře?"

„Uspokojivě," odtušil Severus a oči mu spadly na zem pod vánoční stromek postavený pod oknem. Nechápal, proč jich mají tolik po celém panství, a proč dárky nerozbalovali s rodinou společně. Ne, že by si stěžoval. Vyhovovalo mu, že má Luciuse jen pro sebe. I že už nemusel používat ložnici, kterou mu po příjezdu na prázdniny poskytl. S ním v objetí se mu spalo mnohem lépe, pokud usnul.

„Chybělo ti něco?" ptal se Lucius, ale Severus místo odpovědi jen potřásl hlavou. „Co si dáš k snídani?"

„Nemám hlad," zamumlal a usadil se ke svému profesorovi. Pohodil hlavou směrem ke třpytivým balíčkům. „Už sis nějaké rozbalil?"

„Čekal jsem na tebe," pokrčil rameny a znovu upil, „nechtěl jsem to dělat sám."

Severus přikývl, chytil ho za ruku a vstal. „Tak pojď. A hezky na zem."

„Co prosím?" zalapal Lucius po dechu. „Nejsme mudlové, abychom u toho seděli na zemi."

„Ale nech toho, to přece vůbec není mudlovský zvyk. Tady se nemáš o co ušpinit," usadil ho Severus, vytáhl ho na nohy a usmál se, když se Lucius neochotně podvolil. „No vidíš, jak to jde," pochválil ho, usadil se k němu a sáhl do hromady pro první dárek. „Budeme se střídat."

Lucius napřed ohrnoval nos, ale nakonec zjistil, že to má své kouzlo. Dodnes jako aristokrat nikdy neseděl na zemi u rozbalování dárků. Vždy způsobně seděl se zády rovnými jako pravítko a čekal, až mu balíček donese nějaký skřítek, nebo matka s otcem zašlou pomocí hůlky. Toto byla příjemná změna. A možná i proto, že ji mohl zažívat zrovna se Severusem.

„Jsi na řadě," pobídl Lucius svého studenta a zaujatě sledoval, jak se k němu blíží. „Stromeček je támhle," prohlásil pobaveně, ale polibku se nebránil. Ba naopak; nadšeně mu zapletl prsty za krkem a poddal se mu.

„Já mám ale dárek tady," zašeptal Severus.

Obešel ho, klekl si za jeho záda a posadil se na paty. Luciuse si přitáhl na hruď a pevně se na něj přitiskl. Rozvázal zelenou sametovou stuhu, která svazovala dlouhé platinové vlasy, a nechal si jednotlivé prameny protéct mezi prsty, než je posunul na stranu. Políbil ho na ucho a vzal jeho lalůček něžně mezi zuby. Jazykem ho polechtal, zatímco prsty se rozběhly po hrudníku schovaném v saténové košili.

„Já jsem sotva dárek, když se ti ani nemůžu dát celý," vydechl Lucius rozmrzele, ale ruce natáhl dozadu, aby Severuse chytil za boky.

„Už jsem říkal, že mi stačí málo," šeptl a zamířil ke knoflíčkům. Vlastní dech se mu zadrhával a prsty se mu třásly, když začal bojovat s každou jednotlivou placičkou. Nepospíchal; dával si na čas. Pokrýval Luciusův krk motýlími polibky, odkrýval bledou kůži a konečky prstů postupně objevoval její horkost. Poslouchal profesorův mělký dech, jeho zběsile tepající srdce a spokojeně snášel jeho bolestivé držení boků. Počítal, že na nich bude mít modřiny. A proč ne. Jen ať si ho označí.

Ještě pár měsíců bude jen jeho, než přijdou letní prázdniny a vstoupí mezi Smrtijedy. Ještě pár měsíců, než se o něj bude muset začít dělit s Narcissou. Ještě pár měsíců bude moci rozepínat knoflíčky jeho košile a ochutnávat rozpálenou pokožku.

Lucius byl jeho vánoční dárek, který si hodlal dokonale rozbalit. A ve chvíli, kdy se mu posadil na klín a nechal ho do sebe vstoupit, věděl, že rozbalování úspěšně zvládl.