Z přemýšlení mě vytrhlo prudké zazvonění a následně jsem zaslechla matčino dupání, jak scházela ze schodů. Zavřela jsem oči a zapíchla si tužku trochu hlouběji do tváře. Matika je děsná, zvláště v mém ročníku, který je podle všeho nejtěžší ze všech. Už se těším, až zmaturuju a pak už budu mít od matiky navždy pokoj.

"Natalie! Tayler a Theresa jsou tady!" uslyšela jsem křik své matky, který mě okamžitě vymrštil na nohy. Nechala jsem matiku matikou, rozrazila jsem dveře a utíkala dolů po schodech. Vrhla jsem se rovnou překvapenému Taylerovi kolem krku.

"Chyběla jsi mi, Naty," zamumlal mi do vlasů, když se trochu uklidnil a zatočil se mnou. Pak mě decentně položil na zem, protože hned za ním stála usmívající se Theresa. Vlasy měla sepnuté vzadu v mini culíku a téměř zářila štěstím. Můžu hádat, že se jejich svatební cesta povedla.

"Jak jste se měli na Havaji?" zeptala se má matka, dávajíc na stůl hrnky s kávou. Překvapeně jsem zamrkala. Myslela jsem, že letěli do Švédska. Jaká Havaj? Nejspíš to bylo to, o čem pořád diskutovali. Možná i to, proč se před svatbou hádali. No, já jsem s Theresou - Švédsko je sice hezký, ale Havaj je Havaj.

"Skvělý, místní jsou hrozně milí lidé," rozjasnila se Theresa a sedla si na gauč. Tayler se posadil vedle ní a objal ji kolem pasu, mírně se usmíval. Vypadali spolu tak šťastně... Nezáleží na tom, kolikrát si to připomenu, oni vždy budou.

"Mně se líbily ty pláže," poznamenal Tayler, "čistý písek, průzračná voda..."

"Jídlo bylo skvělý," jala se slova Theresa.

Dost dlouhou dobu jsem byla ponořená do křesla poslouchajíc vyprávění o jejich svatební cestě. Nohy v šedých legínách jsem si decentně pokrčila a hlavu opřela o opěrku. Oba byli tak nadšení, že si ani nevšimli, když se začali opakovat. A matka jim to všechno hltala. Jasně, je to její první dítě ve svazku manželském, ale tohle je podle mě trochu moc přehnaná reakce.

Nejednou mě napadlo, jaké by to bylo, kdybychom se s Connorem vzali. Jak velkolepá by byla naše svatba... Jak šťastné by bylo naše manželství... Jak by vypadaly naše děti, krásné, díky jeho potenciálu. Představovala jsem si holčičku s Connorovýma zelenomodrýma očima a mými tmavě hnědými vlnkami rámujícími její obličej, chlapečka s jeho nádhernou pusou a světle hnědým chmýřím... Samozřejmě jsem se mu s ničím nesvěřila. Bála jsem se, že ho svými představami vystraším, nebo hůř odeženu... A to jsem nechtěla. Bylo těžké bez něj trávit dny, na to celý zbytek života. Samozřejmě, nejednou jsem se přenesla přes kluky, se kterýma jsem chodila, ale s nima to nikdy nebylo takové, jako s Connorem... Connor byl speciál. A jedině u něj jsem věděla na sto procent, že mě má opravdu rád.

"Natalie, někdo přišel, měla bys jít otevřít," zatřásla mi matka jemně s ramenem, až jsem se probrala. Líně jsem se protáhla a následně zvedla, pomalu se loudala do chodby. Když jsem otevřela, stála přede mnou Anisha.

"Harrison mě pozval na večeři," vydechla bez pozdravu a vpadla mi do náruče. Mírně jsem se pod váhou jejího těla zapotácela, ale naštěstí jsem rovnováhu udržela.

"No tak to je skvělý," okomentovala jsem to, ale v mém hlasu chyběla kapka nadšení. Anishino to ale nejspíš překrylo, protože ta nadšením přímo sršela.

"Myslela jsem, že to bude jen nějakej úlet," svěřovala se mi dychtivě, zatímco si z nohou sundavala červené semišové jehly, "ale on je fakt milý, trochu nesmělý, ale jinak se zdá perfektní. A je to fotbalista! Umíš si to představit?"

Zavrtěla jsem hlavou a opřela se o rám. Anisha už nejednou chodila s fotbalistou, tak jsem nechápala, kde se bere to její nadšení, ale šťourat jsem se v tom nechtěla.

Moje kamarádka se naklonila, aby viděla přes chodbu do obýváku a tiše hvízdla.

"Vy máte návštěvu?" zeptala se mírně zklamaně.

"Jenom Taylera a Theresu, klidně pojď, jim to vadit nebude," mávla jsem rukou bez kapky zájmu.

"Tak dobře," pokrčila Anisha rameny a nechala se mnou vést do obývacího pokoje. Tam se na chvilku zastavila, když jsem šlapala na první schod.

"Dobrý den paní Westerwaldová, ahoj Taylere," usmála se na ně naučeně. Theresa se zvedla a natáhla k ní ruku.

"Já jsem Theresa, Taylerova manželka," představila se s příjemným úsměvem na rtech, její nazelenalé oči zářily.

"Já jsem Nataliina kamarádka, Anisha," opětovala představení Anisha a s Theresou si potřásla. Musela jsem ji zatáhnout za loket, aby se od ní odpoutala a konečně šla.

"Ta Taylerova holka vypadá docela v pohodě, ne?" poznamenala Anisha už v bezpečí mého pokoje.

"Ale docela jo," pokrčila jsem rameny. Neměla jsem zrovna náladu bavit se o Therese a svatbě mého bratra.

Nastalo nepříjemné ticho, které jsem asi po minutě přerušila: "Co Harrison?"

Anisha naštěstí na nic nečekala a spustila. Vyslechla jsem si spoustu informací, jejich většinu jsem ale vypouštěla druhým uchem ven. Sedla jsem si na postel podobně jako jsem seděla dole v křesle a poslouchala jsem zrovna tak. Na mysl se mi vkrádal Connor, ale teď místo myšlenek o svatbě to byly myšlenky o včerejšku. To se mu musí opravdu líbit sláva, když proti tomu nechce nic dělat. Dokonce ani pro mě.

"Natalie? Posloucháš mě vůbec?"

Trhla jsem sebou. Jaksi jsem vypustila poslední věc, co Anisha řekla hned, jak jí to vypadlo z pusy.

"Promiň, zamyslela jsem se."

Kamarádka si povzdechla a sedla si vedle mě na postel, objala mě kolem ramen.

"Trápí tě ten tvůj kluk?" zeptala se mě tiše. Z jejího hlasu jsem mohla poznat jakousi starost, ale netušila jsem, jestli je pravá. Doufala jsem, že ano.

"Connor... Connor je v pohodě. Jen to maličko skřípe."

"Ale to je normální," povzbudivě se usmála. "V každém vztahu to tak je."

"Ale u nás se nikdy nic moc nedělo. Za celý náš vztah jsme se pohádali asi jenom čtyřikrát. Není to obvyklé a já... Já se bojím." Nemohla jsem jí říct, že tohle je závažnější téma, než že se někomu připekl popcorn. To byla jenom taková malinká hádka, ale ta včerejší... Takovou jsem ve vztahu s Connorem ještě nezažila. A nelíbilo se mi to, i když jsem strůjcem byla já, to jsem si musela přiznat.

"Ale zlatíčko," povzdechla si Anisha a jemně mě poplácala po zádech. Připadala jsem si jako malé dítě, kterému se rozbila levná hračka. Nesnášela jsem tuhle Anishinu metodu utěšování. "To se opravdu stává každýmu."

"Nám ne," oponovala jsem přesto.

Anisha si povzdychla. "Každýmu se to jednou stane. Věř mi."

Jako dítě jsem si připadala znovu, když jsem si založila ruce na prsou a zatvářila se uraženě.

--

"Podej mi to kafe," zavrčela jsem na Darju a vyškubla jí kelímek z rukou. Zase se zahleděla do podlahy a podsaditý kluk se snapbackem za kasou už nervózně přešlapoval. Darja na mě hodila uraženecký pohled a odběhla ke kávovaru. Postavila jsem kávu před toho kluka, vzala si od něj peníze a hodila je do kasy. Dneska to byl snad nejúnavnější den ze všech, navíc byl v práci Phill, takže jsme se nemohly ani flákat, Connor mi neodpovídal na esemesky a všechno bylo prostě špatný... Den Blbec. Není divu, že jsem byla otrávená. A pak přišla Darja a kazila všechno, na co narazila.

Když jsem odcházela po tříhodinové šichtě z Mossu, doprovázel mě mimo jiné i Darjřin zhnusený pohled. Věděla jsem, že jsem na ni byla dneska zlá, a to několikrát, ale zasloužila jsem si ten pohled vůbec? Nikomu nikdy takový nevěnovala, tak proč mě ano? Provinilost na mě padla jako balvan a tak jsem prostornou kavárnu opustila se sklopenou hlavou.

Další díl je tu! Musím vám prozradit, že jsem ho měla napsaný už delší dobu, ale nechtěla jsem ho vydat tak brzo... Muhahaha 3:)

Jinak, doufám, že se ty přečtení brzy zase znormální na tak průměrných 100 views za díl. Je mi to docela líto, když se přijdu podívat a tam je jen 60 :/ Ale přidávat díly budu, nezáleží na tom, kolik těch views mám, nechci vás vydírat ani nic podobného! :)

Díky moc za přečtení, doufám, že dáte vote i koment, vždy mě dost potěší!

Lav ya!