~~~ Piano verze - Mandalorian ~~~

Běžela, jak nejrychleji svedla. Studené kapky dopadaly na její už dávno promočené oblečení. Neutíkala, protože by se chtěla vyhnout slejváku, na to už bylo pozdě, ale z práce se dostala pozdě, tudíž jí ujel autobus, který by jí dovezl přímo domů.

Běžela, aby aspoň stihla další autobus, který však odjížděl za pět minut a jí zbývaly ještě tři bloky se dostat na určenu zastávku.

Když jí bylo jasné, že to nestihne, zarazila se ve svém zběsilém tempu a prostě nad tím mávla rukou. Dnes se nic nevede, samozřejmě že se to jen tak magicky nezmění.

Už pomalým krokem se vydala k nedaleké zastávce pro taxi, poté co se rozhodla, že to bude určitě to nejlepší, co pro sebe, a její čvachtající tenisky, může udělat.

„Kam to bude?" zamumlal řidič, který se ani nepozastavil nad tím, jak promočený jeho zákazník byl. Tak jako tak, to bylo v Anglii naprosto normální. Tichým hlasem mu pověděla, kde jí vyklopit a znovu, ani ho nenapadlo se podivit nad dálkou, kterou musel urazit.

Nebyla jediná, kdo se v takovém nečase, rozhodl pro komfort auta, namísto hromadné dopravy.

Ulevilo se jí, když po patnácti minutách vystoupila z černého auta na rohu její ulice. Nemohla se dočkat až ze sebe shodí prochladlé, vlhké oblečení.

I během léta a deštivých dnů, nebylo dostatečně teplo na to, aby jí nenaskočila husí kůže, když se znovu ocitla venku.

Ach sladký domove... pomyslela si, když stanula před malým bytovým komplexem, který všehovšudy obsahoval jen čtyři stejně tak malé apartmány. Jí to stačilo, bydlela sama, jen málokdy měla u sebe návštěvu a nájem, vzhledem k tomu, že se nacházela v Londýně, i když ne v jeho centru, byl celkem přijatelný. Měla štěstí, že její otec byl realitní makléř. 

Moment, kdy se dostala domů, se zdálo, že déšť venku přidal na síle. Pozvedla obočí, když se do toho přidalo hezky hromobití.

Vytáhla vibrující telefon se své kabelky, podle všeho to vypadalo, že to nebylo poprvé.

„Volal jsem ti už asi pětkrát, snažíš se mě ignorovat?" bez úvodu nebo, pozdravů se na její kamarád na druhé straně utrhl, hned jak to zvedla.

„Taky ti přeji krásný deštivý pátek," utrousila, zatímco si jednou volnou rukou sundávala kabát, ze kterého by mohla vyždímat litr vody.

„Nebuď dramatická, je to jen letní přeháňka," skoro ho viděla před sebou, jak protáčí oči.

„Nevím, kde ty se nacházíš, ale já jsem uprostřed oka hurikánu," vždy ji bavilo přehánět.

„Snažíš se mi snad naznačit, že se dneska nikam nechystáš?" skoro zapomněla a to, že se s Felixem dnes měla potkat v baru.

„Felixi, jsem utahaná, jediné, co teď chci dělat... si dát horkou sprchu, nalít si sklenku bílého a číst," odhodlala se k tomu, být upřímná a dostalo se jí jen opovržlivého odfrknutí.

„Ještě si pořiď kočku, ať to máš kompletní," zamumlal tiše, ale dost nahlas, aby jí to neušlo.

„Uvidíme se zítra. Je sobota a budu se ti věnovat celý den," slibovala.

„Vlastnoručně se postarám o to, abys dostála svému slovu," přislíbil. Pobaveně se zasmála a ukončila s ním hovor.

Musela uznat, kdyby nebylo Felixe, žila by přesně tak jak sám naznačil. Vadilo by jí to? Doma, zahlcená knihami?

Potřásla hlavou nad svými myšlenkami a během vteřiny skočila do sprchy. Tak jak si to předtím vybarvila, se za malou chvíli ocitla na sofa, v jejím miniaturním obýváku, s knihou v klíně a sklenicí v ruce. Venku se rozpoutalo opravdové peklo, ale jí to nevadilo. Počasí venku jí poskytovalo tu správnou atmosféru doma.

Bez dalšího přemítání se ponořila do příběhu, který již znala nazpaměť. Už nebylo nic, co by jí na odvíjejícím se ději, překvapilo, přesto se její srdce rozbušilo pokaždé, kdy se rozhodla popadnout tuto vazbu už asi posté od chvíle, kdy se stala její majitelkou.

Pocity, které jí doprovázely během čtení jednoho paragrafu za druhým, se zdály být pokaždé trochu jiné a přesto podobné, těm předchozím. Bylo to vzrušení, dojetí, pocit naprostého nadšení a soucitu s postavami.

Trhla sebou při obzvlášť hlasitém zahřmění. Obrátila oči k oknu, posetém kapkami deště. Bude překvapená, pokud do rána, nebudou záplavy... pomyslela si na vteřinu, než se vrátila ke čtení.

Strávila tak několik klidných minut. Nacházela se někde uprostřed obsahu knihy, když se bez varování ocitla v naprosté tmě. Zarazila se v půli věty, vzhlédla od stránek a skoro bez dechu se rozhlédla kolem sebe. Lampička vedle ne stolku zhasla, stejně tak velké světlo v chodbě.

„Co to...," zamumlala, nadále usazená na svém vyhřátém, pohodlném místě, se znovu ohlédla po okně. Její obočí vyletělo vzhůru, když si uvědomila hned dvě věci. Pouliční lampy venku, také zhasly, proto do jejího domu, nedopadal jejich svit. A druhá věc, byla o něco víc znepokojující, přestalo pršet, poznala to ze šumu, který se vytratil z celého toho burácejícího orchestru venku.

Jediné, co zůstalo... bylo neutichající hromobití a blesky protínající nebe.

Nic podobného předtím neviděla.

Ochromená tou hrou venku, zavřela knihu a nevědomky strčila záložku na špatné místo v knize. Zvedla se na nohy a přešla k orosenému sklu okna, aby měla lepší výhled ven na ulici.

Udiveně se dívala na osvícené domovy jejích sousedů naproti v ulici. A ty vedle nich, a tak to pokračovalo až kam dohlédla. Její dům, musel být jediný bez proudu. Odfrkla si, to bylo to její štěstí.

Skoro poskočila, když se další zahřmění, rozdunělo ulicí, jako kdyby bouře až teprve teď dorazila až sem. Vzhlédla vzhůru k nebi, právě včas, aby viděla klikaticí se bílý výboj blesku, dopadající k zemi.

Stihla jen vyvalit oči, když jej viděla udeřit přímo před její dům. Vyděšeně vyjekla a automaticky ustoupila od okna. Jako kdyby jí to mohlo pomoci.

Přitiskla si knihu na svou hruď a bez dechu přimrzla k zemi, její oči přilepené na scenérii venku. Čekala na další výboj, ale stále nepřicházel a ona tam jen stála a utápěla se v absolutní tmě.

Ve chvíli, kdy si jen dovolila povolit uzamknuté svaly, blesk znovu udeřil a sním se kolem ní rozezněl hrozivý zvuk, který otřásl samotným jejím nitrem. Namísto tmy se kolem rozprostřela záře, která byla tak oslepující, že jí nezbývalo nic jiného než semknout víčka, aby neskončila s popálenou sítnicí.

Co jí to bude platné, když už je stejně mrtvá... pomyslela si melodramaticky.

Nic se však nedělo, neslyšela kolem sebe vybuchovat dům, necítila náraz poletujícího nábytku, nebo ohně, což byly všechny věci, které by očekávala, při sežehnutím bleskem. Nic jí nebolelo, nic necítila.

Jediný náznak toho, že už není mezi živými, bylo to ticho... i když ne úplné. Byl tu jakýsi šum, jako když najdete nenaladěný kanál, avšak na hodně nízkou hlasitost. Sotva slyšitelnou. Bílý jas se snažil proniknout pod jejími víčky. Kdo by to byl tušil, že umírání bude tak – poklidné a plné světla?

Prsty zaryla do obálky knihy, snažíc se udržet klepající se ruce na uzdě. Cítila své tělo, jako kdyby se nic nestalo. Byla zmatená ze všech těch vjemů, co se jejího těla týkalo.

Nic se nedělo, proto se rozhodla, že bylo na čase se podívat na následky výbuchu, který se jakýmsi způsobem vyhnul jejím uším. Nebo ohluchla.

Na milimetr pootevřela oči a zpod víček se pokoušela zvyknout na ten jas kolem. Jen pomalu a po malých kouskách, se jí povedlo otevřít oči, tak aby byla schopná zhodnotit situaci kolem sebe.

Až na to, že situace kolem ní, nepřipomínala nic z toho, jak by měl její obývák vypadat. Co hůř, místo, ve kterém se ocitla, vůbec nepoznávala.

Vehementně mrkala a mrkala, snažíc se si nějakým způsobem vybavit, jak se ze svého útulného obývacího pokoje, dostala na vrcholek schodů v jakémsi obrovském domě, který ve svém životě nikdy neviděla.

Podíval se dolů na své ruce semknuté okolo knihy na její hrudi. Měla na sobě to samé, co předtím, dokonce i s jejími bačkorami. Její rty se otevřely, možná v záměru, začít ječet, nebo volat o pomoc, nebo jen v naprostém údivu nad svou momentální situací.

V tom, zaostřila na další situaci, odehrávající se u paty schodů. Nacházeli se tam čtyři lidé. Stáli v jakémsi kruhu a nezdála se to být radostná chvíle, jelikož při podhledu do obličeje jedné z žen, se jí stáhlo srdce. Zalapala po dechu, když se přes ní převalila vlna smutku. Odkud se vzala, neměla nejmenší ponětí.

„Ona tam na tebe čeká, že?" zaslechla plačící ženu, její oči přilepené na muži, který stál otočený zády ke schodům, tudíž mu neviděla do obličeje. Muž na otázku neopověděl, ale nevypadalo to, že by to blonďaté brečící ženě vadilo.

„Nikdy na tebe nezapomenu, navždy budeš zapsaná v mém srdci, mysli a duši," zněla jeho odpověď na konec.

To byl ten moment, kdy ji přepadl divný pocit, ať už bylo tohle cokoliv, neměla by tu být, nemá tu co dělat...

Neslyšela zbytek rozhovoru, mezi párem dole. Neměla na to čas, jelikož se stalo něco, co by sama nemohla předpovědět, muž, který stál dole, zády k ní, se jednoduše začal vytrácet. Jako kdyby jen tak splýval s prostředím kolem. Trvalo to jen pár vteřin a pak byl fuč.

Neutišitelná žena se zhroutila, vztahovala ruku před sebe, hledajíc muže, který zmizel.

Ona ten výjev sledovala ze svého místa v prvním patře a soucítila se zlomenou ženou. Nějakým způsobem si přišla propojená s tím, co se právě stalo, což nedávalo smysl, vzhledem k tomu, že tu doopravdy neměla být.

To však nebylo vše. Úplně zapomněla na lidi dole pod schody, jelikož, něco mnohem zajímavějšího se k ní teď přibližovalo. Ten muž, nebo duch, nebo co to přesně mělo být, teď pomalým krokem vystupoval nahoru po schodem, směrem, kde se nacházela ona.

Konečně mu viděla do tváře a při pohledu na něj, zalapala po dechu.

Nikdy by ji nenapadlo reagovat na někoho takovým způsobem, ale nemohla si pomoci.

Tenhle sen, rozhodně stál za to. Všechno se zdálo být totálně reálné, byla si jistá, kdyby se rozhodla vztáhnout ruku a dotknout se čehokoliv a kohokoliv, bylo by to, jako kdyby byla vzhůru a při smyslech. Neměla k tomu ale odvahu.

Mohla se jen dívat, na vysokou postavu muže, přibližující se k ní. Zatajila dech, když zvedla hlavu vzhůru, jako kdyby tušil, že na někdo upřeně zírá. Skoro doufala, že tu doopravdy není a tedy, nemůže ji vidět, jak tam stojí ve svých chlupatých bačkůrkách a hledí na něj s úžasem. Byl okouzlující, nemohla si dovolit popsat ho jinak, než tím slovem.

On se zastavil, jeho blankytně modré oči, přilepené na ní. Byl asi tak stejně zmatený, jako ona sama. Tmavé vlasy mu spadaly do čela, podtrhující oslnivou barvu jeho pohledu.

Musela ustoupit, jelikož se jí nedostávalo vzduchu. Potřebovala prostor k tomu, přijít na to, co se jí to děje.

„Vy tu nemáte být," vydal ze sebe nakonec, když se zastavil dva schody pod ní.

Mohla s ním souhlasit, ale nemohla logicky vysvětlit, jak to ví a hlavně, kde se tu vzala.

Zamračil se, ne na ni, což bylo úlevné, ale protože přemýšlel.

„Jak jste se sem dostala?" zajímal se, mezi tím vyšel poslední dva schody a stanul před ní.

„Nevím," její hlas pravděpodobně zůstal u ní doma, protože to skřehotání, které vydala, to rozhodně nebyla ona. Podívala se dolů pod schody, kde byla blond žena utěšována jejími přáteli, jak se zdálo.

Následoval jejího příkladu a také se podíval dolů, znovu se na něj dovolila otočit a všimla si bolesti v jeho výrazu.

„Jste tu, abyste mě odvedla?" obrátil se zpět k ní. Zněl... zklamaně? „Myslel jsem, že to bude někdo jiný," dodal, když si přečetl její nechápající výraz.  Má ho někam odvést? Není, koho čekal?

„Co mě tam čeká?" zavaloval jí otázkami, jeho melodický, hluboký hlas rezonujíc v její hlavě, jako zvon.

Začala si uvědomovat, co se stalo... tohle byl bez pochyby sen, jinak to vysvětlit nešlo. A pokud to byl sen, nikomu neuškodí, aby šla podle scénáře, do kterého byla hozená.

Beze slova k němu natáhla jednu ruku, druhou nadále tiskla knihu, kde své hrudi. Chvíli se jen tak díval na její prsty, jako kdyby zvažoval, zda jí má věřit. Naposledy vrhla pohled na to, co za sebou zanechával a poté si dovolil spojit s ní ruce.

Jeho dlaň byla překvapivě teplá.

Usmála se na něj a poté oba pokračovali v cestě, kamsi.

Doufala, že až se zítra probudí, bude si tohle pamatovat.

~~~

Zdravím!👋🏻

Jak jsem slíbila na zdi a jak jsem slíbila sama sobě, před hodně dlouhou dobou... píši další knihu k Mr.Ghost příběhu. 

Nápad byl, věděl jsem, že tu je něco, co bych chtěla ještě dopsat a ujasnit... ale na druhou stranu jsem si myslela, že bude lepší nechat Damon a jeho příběh spát... ale pak se naskytla příležitost, která mi tak nějak připomněla, co jsem měla v plánu hehe

Kriste, a to jsem si říkala že ani tu druhou knihu nenapíšu a koukejte na mě, nemohu odolat.

Každopádně, pokud jste totálně zmatení Prologem, tak je to správně, přesně tak se máte nějak cítit, jste doře naladěni a ready pro party 😁

Book cover je jen provizorní, jelikož jsem nedokázala vymyslet nic lepšího, bohužel mě našla múza jen co se psaní týče. 

tak jo, to je prozatím vše, tak se uvidíme u další kapitoly... 

love ya

ps: budu ráda za jakékoliv ohlasy, jako vždy