~~~ one okay rock - taking off ~~~

Bylo to dokonalé probuzení. Už dlouho se necítila tak odpočatě, jako v ten moment, kdy procitla. Nemohla si vzpomenout na nikdy v minulosti, kdy se cítila tak dobře. Protáhla své končetiny, do všech světových stran a slastně zaskučela, když se její svaly napnuly a uvolnily, podle toho, jak sebou házela v posteli.

Ještě se jí nechtělo otevírat oči, protože si vzpomněla na včerejší sen.

Povzdechla si, když si vybavila, jak realistické vše bylo. Zavrtěla prsty, schované pod teplou dekou, ještě stále cítila dotek jiné ruky. Nemohla si přeci, něco takového vymyslet. Nemohla si jen tak vymyslet, ten modrý pohled, ten smutek v nich, ani to čeho se stala svědkem.

Počkat...

Otevřel oči, konečně jí totiž došlo, o čem se jí zdálo. Nikdy předtím, neměla sen, který by byl tak reálný. Zdál se být naprosto opravdový, až na to, že nemohl být, protože to, o čem snila... byl konec knihy, kterou četla předtím, než ztratila vědomí.

Nikdy předtím, neměla problémy, vzpomenout si na chvíli, kdy se odebrala do postele, nebo usnula na gauči, což se dělo častěji, než by si chtěla připustit. Ani když došla domů v přiopilém stavu, vždy věděla, jak se tam dostala i s detaily, které by nejraději zapomněla. Felix, na druhou stranu měl opačný problém. Ona mu musela vždy odvyprávět, co vše se událo předešlou noc.

Proto, se cítila trochu divně, když si nemohla vybavit, jak se dostala do postele a kdy přesně. Prsty si promnula ospalé oči a protáhla ztuhlé končetiny.

Tiše si povzdechla a otočila na bok, měla v plánu se znovu ponořit do odpočinkového modu, jelikož si vzpomněla, že dnes je sobota a to znamenalo, že nemusela vytáhnout paty z postele v moment, kdy se probudila. Určitě bylo ještě moc brzy, v pokoji bylo ještě stále šero, díky probouzejícímu se dni.

Natáhla ruku k nočnímu stolku, prsty hledajíc její mobilní telefon, aby se mohla ujistit o času. Avšak nikde jej nemohla najít. Musela ho nechat dole v obývacím pokoji. Znovu si povzdechla. Chvíli zůstala jak byla, ale nevypadalo to, že se bude moci znovu pohroužit do snového světa.

Z nějakého důvodu, jí jakýsi pocit hluboko v jejím žaludku, napovídal, že by se měla probudit a přivítat nový den.

A tak stáhla pokrývku, která z poloviny zakrývala její hlavu, což tak odhalilo výhled k jejímu oknu.

Zamračila se, protože viděla jen dveře.

Zatřásla hlavou, musela být dezorientovaná. Otočila se tedy na druhý bok a konečně našla ztracené okno, až na to, že to nebylo to okno, které doufala, že najde. Její okno mělo být někde uprostřed zdi, s do poloviny zataženými roletami a květináči s různými rostlinami.

Tuhle scenérii však nenašla.

Viděla před sebou široké francouzské okno, které bylo zdobené těžce vypadajícími závěsy. Byly roztažené a u každé strany okna, uvázané stuhou, držíc je na jednom místě. Venku se pomalu rozednívalo, což ve stejnou chvíli rozjasňovalo její pokoj. Zamžikala kolem sebe, její hrdlo stahující se zvětšující se nervozitou.

Co to ksakru je?

Musela ještě stále snít, jelikož si byla stoprocentně jistá, že se nenacházela ve svém pokoji. A měla i podezření, že se to vztahovalo na celý její dům.

V mžiku se usadila, aby se mohla rozhlédnou kolem sebe. Přitáhla k sobě lem přikrývky, jako kdyby ji to mělo snad ochránit, ať už to bylo před čímkoliv.

Žádný z nábytku nepoznávala. Látka její přikrývky doma byla našedlá a poněkud opraná. Co teď držela v ruce a co ji udržovalo krásně v teple, byly bělostné povlaky, nijak zvláštní, avšak kvalita, byla nepochybná. Celý pokoj se zdál být navržen v podobném duchu.

S otevřenými ústy projížděla stěny pokoje, jako kdyby se snad ocitla v jiné době. Nemohla si pomoci, a aniž by to sama ovlivnila, spustila nohy přes okraj vysoké postele. Jen stěží dokázala dosáhnout až na zem, která byla pokryta hutněě vypadajícím béžovým kobercem. S jistotou si pamatovala na malé koberečky na stranách její postele doma. Nic tak elegantního, nebo pohodlného nevlastnila. Její chodila konečně zaplula do hebkosti tkaniny. No páni...

Postavila se na nohy a ke své naprosté ohromenosti zjistila, že má na sobě jakési šaty. Prsty přiložila na poddajný materiál jejího úboru. Byl moc tenký, na to, aby jej mohla nadále nazývat šaty, neboť to byla noční košile.

Když udělala první krok směrem k oknům, začínala mít divný pocit, který nedokázala pojmenovat. Zdálo se, že snad i zapomněla, jak chodit, poněvadž si přišla nesvá, při každém dalším kroku, který udělala.

Srdce jí poskakovalo v hrudi, když už dosáhla na hedvábné záclony, které byly to jediné, co jí překáželo ve výhledu ven na ulici.

Prsty uchopila lem bílé látky a stáhla ho ke straně, udělala poslední krok, tak aby měla dobrý výhled. Netušila, proč ji to táhlo k oknu jako prví, možná aby se ujistila, že nesní? Avšak když se jí naskytnul výhled ven, žádného ujištění se jí nedostalo. Vyvalila oči a přitiskla se k chladné okenní tabulce, ten vjem bylo to jediné, co ji donutilo si uvědomit, že je to opravdové.

Venku na ulici, nebylo mnoho lidí, ale těch pár, co tam našla, byli navlečení do stejně podivného oblečení, v jakém se ona sama probudila.

Na rohu ulice se nacházeli dva pánové, oba měli na hlavě hedvábné černé cylindry, podle všeho to vypadalo, že do sebe zrovna narazili, jelikož každý z nich provedl malou úklonu hlavou, ukazováčkem se dotýkající lemu klobouku v jakémsi gestu. Límec košile byl tak vysoký, že stěží viděla do jejich obličejů. Jeden z mužů, měl kolem krku uvázanou kravatu z rudé látky, což bylo všehovšudy to jediné, co mělo víceméně křiklavou barvu na něm.

Očima přejížděla na zbytku jejich oblečení, které se skládalo z dokonale padnoucího fraku z tmavého materiálu a kalhot podobného stylu, jejich nohavice končily někde v útrobách vysokých bot.

Ocitla se nějakým nedopatřením na natáčení historického dokumentu? Otázka v ní za rezonovala a skoro si i přála, aby to byla pravda. Protože, i když by to nedávalo žádný smysl, bylo by to v pořádku.

Jen z těží dokázala odpoutat oči od konverzujíc dvojice pánů a pokračovala dále po ulici, blíže k domu, ze kterého shlížela. Uprostřed, kde se měla nacházet auta, uhánějící po silnici, jako za jakékoliv normální situace, se nacházely kočáry, tažené koňmi. Některé malé, jiné velké, různých barev a s jinými počty zapřažených koní. Nebylo jich mnoho, ale jak daleko dohlédla, nezahlédla ani náznak normálního vozu.

Nadále už to snést nemohla. Odpoutala se od okna, na kterém zanechala napařenou skvrnu od jejího rapidního dechu.

Točila se jí hlava, jak se obrátila od výhledu ven, její tváře hořely, jako kdyby jí spaloval oheň. Musela se odtud dostat, a to hned teď. Roztěkaně se podívala okolo sebe, ale nezdálo se, že nikde v tomto pokoji, by mohla najít něco dalšího na sebe, kromě tenkého županu, který našla přehozený přes židli.

Přihnala se k ní, jako kdyby jí čerti honili, až když si přes sebe přehazovala kus oblečení, všimla si, k čemu byla židle párem.

Byl to toaletní stolek se zrcadlem.

Zatajila dech, protože to jediné, co v tuto chvíli mohla vidět, byl její pas. Přitáhla si k sobě oblečení blíže a zavřela oči, když se usazovala. Poslední z jejích testů, aby zjistila, jak moc mimo sebe se nacházela.

Otevřela víčka jen tak, aby viděla obrys svého obličeje zpoza svých řas. Zdál se být tím, který vídala na denním pořádku. Trochu se uklidnila, ale jen na malou sekundu, dokud se na odraz v zrcadle nepodívala pořádně a zpříma.

Vyjekla.

Nebo, spíše ta žena, kterou viděla v zrcadle, a kterou ona rozhodně nebyla. Její ruce vyletěli k jejímu obličeji. Prsty se pohybovaly po její kůži, v přesném pohybu, který zamýšlela. Cítila teplo vycházející z její tváře, na bříškách jejích prstů.

Šťouchla se prstem do jedné plné strany tváře, až to zabolelo.

Oči barvy lískových oříšků, se valily na odraz v zrcadle a jakkoliv je přimhouřila, nebo s nimi zaboulela. Dělaly, vše podle ní. Nebylo pochyb, že to byla ona sama, kdo se na ní díval z odrazu. Jakkoliv šíleně to znělo.

Nebyla ve svém těle, ale v jiném.

Co se to tu dělo?

Snila, ještě stále? Jak jinak by se to dalo logicky vysvětlit než takto. Obviňovala svou bujnou fantazii, nemohla jinak.

Podívala se na své ruce, jako kdyby patřily mimozemšťanovi, byly podobné těm jejím, avšak byly méně baculatější a její nehty poztrácely obvyklý pokrývku laku, ať už jakékoliv barvy. Znovu se zaměřila na odraz obličeje v zrcadle a naklonila se blíže. Její tváře žhnuly rudou barvou, a nebylo se čemu divit, v tuto chvíli procházela jistou krizí a nezáleželo na tom, kolikrát zavřela oči, aby se pokusila probrat zpět ve svém vlastním těle. Bylo zbytečné zmínit, to že to nepomohlo.

Pak si všimla svých vlasů. Panebože, její normálně po ramena krátké vlasy, byly fuč, místo nich se na její hlavě nacházela, jakási džungle, skýtající výhled na změť divokých vln, stuh a hadů. Ano, znělo to šíleně, ale jinak se to popsat nedalo. Na druhou stranu se jejich barva podobala její originální světle hnědé, tudíž to nebyla zas tak drastická změna, až na to, že netušila, jak se zbavit zamotaných stuh, bez toho, aby nešla do hola.

To ale byla jedna z jejích posledních obav.

Musí se odsud dostat, dokonce i zvažovala, že by se rozeběhla proti zdi a vyhodila sama sebe z tohohle těla. Viděla to ve filmu, možná by to mohlo pomoci.

Předtím, než se mohla rozhodnout k tomu, co by měla dělat, dveře od pokoje se rozlétly dokořán.

„Slečno, je čas vstávat...," žena středního věku skoro vběhla dovnitř, přes ruku měla přehozené jakési kusy bílé látky, dokonale vyžehlené do rovna. Netušila, proč tohle byla ta první věc, které si všimla. Žena se na ni pro změnu, ani nepodíval a uháněla k posteli, ve které už její majitelka dávno nebyla. Až tam se zastavila a zmateně se dívala na rozhozenou deku a prázdnou matraci.

Poté se otočila směrem k místu, kde seděla, přimrazená k sedátku.

Ta žena, tak jak už si všimla venku na ulici, na sobě měla dlouhou sukni vybledlé šedé barvy a přes ní přehozenou zástěru v modré. Pokračovala ve zkoumání o trochu výše, kde našla vrchní část šatů, spojenou živůtkem někde v polovině. Polodlouhé rukávy dokonale padnoucí krátkého kabátku. Opovážila se zadívat do obličeje ženy, která jak se zdálo, ji přišla probudit. Její obočí se povytáhlo, jakmile se doba zírání prodloužila na neúnosnou.

„Slečno, už jste vzhůru? Omlouvám se, už dlouho jsem vás neviděla ven z postele před polednem," promluvila žena znovu. Ona musela souhlasit, během víkendu, nikdy neměla v plánu vstávat brzy. Tohle by sedělo, ale jinak nic. Žena k ní mluvila moc formálně, na to, aby aspoň něco dávalo smysl.

„Přinesla jsem vám čisté spodní oblečení...," žena pokračovala a nedělala si nic z toho, že neodpovídala, nebo skoro ani nedýchala, dokud nedošla až k ní a mohla se na ni konečně zblízka podívat.

Žena... pravděpodobně služebná, se zamračila a pak vyvalila oči.

Ona si byla jistá, že žena musela vědět, že to není ona..., že byla někdo jiný... Kriste, už v tom měla sama zmatek.

„Vaše tváře jsou v jednom ohni, slečno. Necítíte se dobře?" vyjekla služebná. Odložila prádlo, které přinesla a přiložila dlaně na její obličej. Jistě, že její tváře planou, byla nekonečně rozrušená a její tělo, nebo tělo ve kterém se teď nacházela, nemělo ponětí, jak se s tím stresem vyrovnat.

Zmohla se na zavrtění hlavou.

„Jste úplně rozpálená a po spáncích se vám valí studený pot. Musela jste prochladnout na té vaší projížďce včera," zdálo se jí to, nebo jí služebná hubovala? A o jaké projížďce to tu mluvila?

Ale cítila se slabá, možná měla pravdu. Možná by se měla znovu položit do postele a probudit se zpět doma.

„Myslím, že si půjdu zase lehnout," vydala ze sebe. Bylo to poprvé, co slyšela svůj hlas. To vyjeknutí, před tím se nepočítalo. Byl jiný... nedalo se to vysvětlit jiným způsobem.

„Ano, prosím. Možná bych měla zavolat pro doktora. Jste tu úplně sama. Nebo po vaše rodiče," navrhla služebná, když jí pomáhala zpět pod deku.

„To nebude nutné. Jen potřebuji více odpočinku," odporovala rychle.

„Jak myslíte slečno, ale hned jak se váš stav zhorší, nebudu se vás na nic ptát," před tím než se znovu pohroužila do spánku, si jen pomyslela, jak moc byla tahle služebná smělá.

Nespala dlouho, nemohla, protože s ní někdo třásl, jako kdyby se z ni vytřepat duši. Zahučela a zamumlala něco o tom, aby se dotyčný odebral do horoucích pekel.

Dostalo se jí jen zahihňání a pokračujícího třesotu.

„Eudoro...," tohle jméno se zdálo být povědomé, ale nepatřilo jí...

Trhnutím otevřela oči dokořán a posadila se zpříma na matraci. Její oči padly na postavu u strany postele. Dřív, než se mohla nadechnout, pár dlaní se objevili na každé straně jejího obličeje.

„Vždyť jsi studená jako vychladlá kamna," vydala ze sebe postava a poté se usadila na kraj její postele. „Služebná Bransonová, pobíhala dole v hale, jako kdyby ses nacházela na pokraji smrti a ty ses jen chtěla prospat. Jsi ďábel v ženské podobě," pokračovala postava.

Zamžikala očima, aby na ní zaostřila. Obrysy se zdály být ženské, hlavně díky přiléhavým šatům, které na sobě měla, a které podtrhovaly její siluetu. Na hlavě jí seděl malý klobouček, který byl sladěný s světle růžovou barvou šatů.

„Kdo jste?" vydala ze sebe. Žena pozvedla obočí v překvapení a poté se rozesmála.

„Velice ráda vás poznávám slečno Fultonová, jsem Felicity Addingtonová," představující se slečna se postavila na nohy a předvedla dokonalou malou úklonu, poté se dala do smíchu. Kdežto jí do smíchu moc nebylo.

Nevrátila se zpět domů. Pořád tu byla.

A její jméno... jakže to bylo?

Eudora Fultonová? Pokoušela se o ní bolest hlavy, potlačila paniku, která ji pomalu ochromovala.

„Tvá schopnost mě pobavit, nikdy nezklame," Felicity se na ní zazubila. A to jí trochu pomohlo se uklidnit. „Už jsem si myslela, že ses nachladila díky mně. Díky bohu, že jsi v pořádku. Tvá rodina by mě s největší pravděpodobností obvinila z tvé smrti," mluvila o vinně, ale kajícně moc nevypadala.

„Proč?" zajímala se. Potřebovala, by tahle žena, která sem vtrhla, odvedla její pozornost od situace, ve které se nacházela, někam jinam.

„Však si vzpomínáš... včera jsi mě donutila půjčit ti mé šaty. Ty ostudné, z Francie. A pak jsi trvala na tom, abychom si vyjeli koňmo v Kensingtonských zahradách, ale ne předtím, než jsme ty šaty namočily ve vodě, aby ti lépe seděly. Myslela jsem si, že jsi ztratila rozum, ale jaká bych to byla přítelkyně, kdybych nepodpořila tvé vnuknutí," Felicity jí popsala události minulého dne.

„Nemohu se přestat smát, když si vzpomenu na obličej starého pana Tickleho, když tě viděl klusat kolem," Felicity jen stěží zakryla pobavený úsměv na rtech.

Náhled do života tohoto těla, byl rozhodně zajímavý.

„Neumím si představit, jaký rozruch jsme po sobě zanechaly. Tví rodiče tě pošlou zpět do institutu pro mladé dámy," pokračovala nadále Felicty.

Eudora se zdála být zdrojem potíží.

„Zavolám služebnou Bransonovou, ať se můžeme odebrat dolů do salónku. Mám mnoho novinek, které ti musím sdělit," bez dalšího povídání se odebrala udělat, jak řekla a zanechala ji samotnou.

Co bude dělat?

Může zvažovat, útěk... ale kam by šla, dokonce i kdyby někomu řekla, že ona není Eudora Fultonová, byla by odeslána do jiného typu institutu, než který Felicitz zmínila.

Musí si zachovat chladnou hlavu a přežít.

Vypnula mozek, který jí byl propůjčený, ať už z jakéhokoliv důvodu a v moment kdy služebná Bransonová dorazila do jejího pokoje, přešla na přikyvovací mód. Nedivila se ničemu. Způsobu, kterým musela udělat ranní hygienu, i když ocenila ohřátou vodu. Možná studená voda by jí pomohla se probrat z této noční můry.

Když jí pak další dvě mladší služebné pomáhaly se obléknout, málem omdlela. Jen silou vůle překousla, vše, co na sebe v tu chvíli navlékala. Přes spodní kalhoty, přes košilku, přes něco, co vypadalo jako něco mezi korzetem a podprsenkou na jakou byla zvyklá. V moment, kdy přišly na řadu šaty a ona si měla vybrat, nechala starou paní Bransonovou, aby vybrala místo ní. Díky čemuž se jí dostalo zalapání po dechu a nějaké mumlání o tom, že slečna Fultonová rozhodně není v pořádku.

Někde mezi oblékáním a hygienou, někdo použil magické kouzlo a vyndal všechny stuhy z jejích vlasů a vytvořil celkem přijatelný účes. Zmohla se však na vteřinové mrknutí do zrcadla, tudíž neměla čas zhodnotit práci dokonale.

Ve chvíli, kdy přišel čas na to opustit její pokoje, zaváhala. Pokud překročí tu hranici, jak se pak dostane zpět do bezpečí. Ten svět venku neznala, netušila, co by měla dělat a co se od ní očekává.

„Svačina se podává ve východním salónku, slečna Addingtonová, tam na vás již čeká, slečno,"

V hlavě si opakovala, kdeže to byla očekávána, ale když konečně vyšla ven na chodbu, nebyla ani trochu připravená na scenérii domu. Její mysl se automaticky zablokovala a autopilot převzal vládu nad řízením.

Sešla po elegantních mramorových schodech dolů do haly, a její kroky jí zavedly, přesně, kam měla jít. Netušila přesně jak, a rozhodně neměla v plánu nad tím přemýšlet, kapacita jejího mozku, už neměla místo k tomu, aby něco tak banálního mohla zvažovat.

Při pohledu na hromadu jídla rozloženou na jídelním stole uprostřed pokoje, si až teď uvědomila, jak velký hlad měla. Skoro zapomněla na Felicity, která už byla usazená, čekajíc na její příchod.

Na nic nečekala a vrhla se po prvním toastu a jamu.

„Zpomal, jinak se zakuckáš," připomenula se jí přítelkyně. Přikývla a usrkla čaje, který jí byl předem nalit do šálku.

„Jsi připravená si vyslechnout tu největší novinku této sezóny?" Felicity taky ani nečekala a dala se do zpravodajství, poslouchala ji jen na půl ucha. Potřebovala do sebe dostat nějaké živiny a byla si jistá, že nic z toho, co jí bude teď sděleno, nebude znát ani vědět.

„Hádej, kdo se navrátil zpět do města," vyhrkla Felicity. Pokrčila ramena v záměru se nechat podat.

„Tak tedy, dám ti několik nápověd. Je mužského pohlaví, vysoký, tmavovlasý, a to je vše, co ti prozradím k jeho vzhledu. Znala jsi ho velmi dobře, před tím, než se odebral studovat do Etonu," pověděla jí Felicity jedním dechem.

Ona se zarazila, s jistotou netušila, o kom tu byla řeč, ale jakési ponouknutí v jejím nitru ji donutilo přestat přežvykovat a zasoustředit se na to, co jí tu Eudořina přítelkyně říkala.

Zadívala se do jejích vzrušených očí. Netrpělivě si povzdechla, což byla bez pochyby známka jejího vzdání se.

„Damon se vrátil," řekla nakonec jen a ona vdechla kousek sousta v ústech.

~~~

Greetings darlings,
Někdo něco takového možná čekal, někdo možná ne, jakkoliv to je... jsem natěšena tuhle story rozjet🤩

Nějakou chvíli mi trvalo, než jsem trochu nastudovala, co jsem potřebovala k tomu abych mohla pokračovat v psaní.

Tak nějak znám všechny pojmy v angličtině, ale mé znalosti potřebovaly být trochu více rozšířené, a ještě v budoucnu budou muset být🤓
Asi jste i zmatení, ale nebojte vše bude vysvětleno a vše bude epes rades 😁

Milovníci Damona, volám vás 🤗 hehe
Toť vše co vám teď sdělím a těšte se na další kapitolu, možná už je za rohem🤔

PS: moc moc dekuji za odezvu u prologu!!! Jako vždy jste nejlepší 🥰

Love ya