„Způsob trestů pro zloděje je v Roslinolu otroctví na omezenou, ale i neomezenou dobu. Mé obvinění padlo na to, že jsem odcizil sedm postelových otrokyň, ale ještě ne zcela vycvičené, proto byl můj trest jenom půl roční. Bohužel jsem však padl muži, kterého jsem okradl, tudíž se u mě vyžíval v tělesných trestech a psychickém ničení. Ocejchoval mě, protože počítal s tím, že po půl roce budu natolik zlomený, že u něho zůstanu, ale nezůstal jsem. Každopádně mohu mluvit o štěstí, protože těch otrokyň nebylo celkově jenom sedm, ale sedm desítek... Po celé zemi, různý věk, různé druhy otroků. Posteloví, bojoví, služební, jakýkoli. Po mém propuštění z otroctví jsem však byl sledován, práce byla těžší a nakonec jsem byl nucen opustit Roslinol. Vrátil jsem se sem a-"

Mluvil. Říkal to, co král chtěl slyšet – jak trpěl, pykal za své hříchy a jak strádal. Přesto byl jeho pohled stále kamenný a vypadalo to, že spolu mluvili dva cizinci, kteří se náhodou potkali v hospodě.

Pak se však král nadechl ke slovům a tím Shenna zastavil. „Ostříhal jste si vlasy," řekl.

„No, já... Musel jsem. Klášter nepovoluje dlouhé vlasy," vykoktal ze sebe Shenno. Takovou změnu rozhovoru nečekal.

„Máte zpět své korálky...," pokračoval král.

„Ano, až na jeden. Abych si pamatoval, že nejsem vyučen, protože jsem byl vyhozen," vysvětlil Shenno absenci jednoho z nich.

„Váš Prorok Vás opustil. Splnil jste svůj osud?"

„No, ne. Arrin však počítal s tím, že ho o Slunovratu splním..."

„O Slunovratu? Až dorazí král?" podivil se.

„Skutečně," polkl Shenno nervózně.

Král neodpověděl. Místo toho vstal a pokynul Shennovi, aby ho doprovodil do ložnice, že je unaven z cesty.

Shenno se okamžitě zvedl. Vzal jednu louči ze zdi, aby měli osvícenou cestu a pokynul králi, aby ho následoval do jižní věže, kde se měla jeho ložnice nacházet.

Kráčeli mlčky, Shenno osvětloval chodbu, přemýšlel a nakonec rozrazil vrzající dřevěné dveře v samém vrcholku věže a šel dovnitř zapálit svíce, aby místnost nepůsobila tak ponuře.

Jednalo se o poměrně skromný pokoj, ale přesto byl vybaven více než pokoje mistrů. Velká postel s těžkými prostými nebesy, mohutný dřevěný stůl, skromný šatník, umyvadlo a džbán na vodu, sešlapaný koberec a zrcadlo.

Zatímco Shenno zapaloval svíčky, král za sebou zavřel dveře a přešel do středu místnosti.

„Oženil jsem se," řekl zcela odlišným hlasem. „S princeznou z Tamallynu, jak asi správně hádáte. Mám ji rád, to je pravda, je to milá a mlčenlivá osoba, avšak... Něco jí chybí."

„Co, Vaše výsosti?" zeptal se Shenno ještě beze změny tónu v jeho hlase. Louči pověsil do úchytu na zdi, přiblížil se ke dveřím, ale čekal na to, co král řekne.

„Nebo jí něco přebývá...," zamumlal král zmateně. „Vlastně oboje. Něco jí chybí a naopak i něco přebývá."

Chvíli trvalo, než to Shennovi došlo. Jakmile si však jeho hlava probrala to, že král má na mysli fakt, že jeho manželka není mužem, lehce se zašklebil. „Tomu bohužel tak bude, je to žena, ne muž, výsosti."

Král se lehce zamračil, otočil se k Shennovi zády a poručil mu, aby mu pomohl rozvázat kabátec se šněrováním na zádech. Shenno učinil, jak mu bylo přikázáno a následně i kabát složil, zatímco si král kasal rukávy košile. „Mohu k Vám být upřímný, Shenno?"

„Můžete," pokrčil Shenno rameny.

„O svatební noci jsem myslel na Vás."

Shenno se zalkl. Očekával ledacos, ale při tomhle pronešení se málem zadusil vlastními slinami. „Prosím? Podle našeho rozloučení jsem si myslel, že Vám už nesmím vejít na oči a tudíž i do mysli."

„Byl jsem na Vás skutečně naštvaný za to, co jste provedl, a že jste se mi přiznal tak pozdě, ale... Já to o Vás věděl. Sin mi to pověděl, když mi povídal o těch nálepkách. Označil Vás jako vraha. Vy jste mi pouze řekl, kdo byl vaší obětí a následně jste mi i poukázal na to, jak šeredně jste kvůli tomu dopadl. Na druhou stranu, nebýt toho, nesetkali bychom se. Chtěl jsem se od Vás distancovat, pravda a trochu mě zarazil fakt, že Vaší obětí byly dvě děti... Ale... prominuto. Víte, proč jsem se rozhodl o Slunovratu navštěvovat Černé jezero?"

Shenno zavrtěl nesouhlasně hlavou.

„Počítal jsem s tím, že se sem vrátíte, a že Vás tím pádem znovu uvidím. A hle, dva a půl roku, ale měl jsem pravdu, jste zde," lehce se usmál a udělal k Shennovi dva kroky blíže.

„Očividně mě znáte lépe, než jsem si myslel," pronesl Shenno šeptem. Stočil zrak z jediného okna v místnosti. Stále pršelo, déšť mohutně bubnoval do střech a prakticky nic z venku nebylo slyšet a vidět.

„Víte, Shenno. Dal jsem si přísahu, že jestli Vás někdy spatřím, pokusím se udělat tlustou čáru za tím vším, co se stalo a smířím se s faktem, že jsem oženěn s ženou, se kterou budu muset zplodit potomstvo. Každopádně, pobudu zde čtyři noci, to je počet nocí, které jsem ve vaší přítomnosti promlčel, než jsme se dostali do Enyonu, pletu se?" otázal se.

Shenno zakroutil hlavou. Tři noci spolu nemluvili a tu čtvrtou se rozdělili.

„Co po mne přesně žádáte?" otázal se Shenno.

Místo slov se král pouze přiblížil. I když Shenno zaznamenal to, že za ty roky ještě vyrostl, stále mu zbývalo mnoho, aby se vyrovnal jeho výšce. Přikázal mu totiž jednoduchou posunkou, aby se sklonil a Shenno tak bez jakýchkoli námitek učinil.

Vzpomněl si, jak to pro něho poprvé bylo nezvyklé, odpuzující a že ho od sebe odstrčil. Tentokrát udělal opak, přitiskl ho blíže k sobě a odmítal pustit. Měl mu vynahradit tři promarněné dny a poté ho nechat navždycky jít, jak tomu mělo původně být. Jenže se mu do toho nechtělo, chtěl ho mít u sebe, když pochopil a poznal samotu bez něho.

„Svlékněte se," zašeptal Safírový lev, vykroutil se z jeho sevření a sfoukl všechny svíčky, které Shenno pracně zapaloval. Kovovou čepičkou zadusil oheň louče a pokoj se tak ponořil do tmy, kterou protínal jenom občasný blesk v dálce.

Shenno zatím splnil požadavek. Nebyl to ani příkaz, prosba nebo cokoli jiného. Pouze pronesení dvou slov, která Shenno mohl, ale nemusel splnit – splnil je. Stál nahý v temné místnosti, vlhký noční vzduch se mu plazil po kůži a někde v okolí se pohybovala další osoba. Dle šustění oblečení vykonávala stejnou úlohu jako Shenno.

„Když jste byl v Roslinolu...," ozvalo se ze tmy.

„Byl jsem i postelovým otrokem, ptáte-li se na tohle," odpověděl okamžitě Shenno, aniž by čekal na otázku, která nebyla zcela vyřčena.

„Dcera mého pána," dodal okamžitě Shenno. „Párkrát do měsíce po dobu čtyř měsíců, než se neprovdala. Být pannou se v Roslinolu nenosí," dodal okamžitě Shenno, protože věděl, že hned poté přijde tato otázka.

„Teď už nejste otrokem."

„Ano, já vím."

„Můžete odejít."

„Vysvlékl jsem se, to musí o něčem vypovídat."

Ucítil ruku na svém krku, která ho táhla níže k sobě. Než se nadál, znovu cítil vařící rty, zatímco doteky a samotné královské tělo bylo chladné a jemné. Ať se Shenno za tu noc dotkl jakékoli části jeho těla, cítil bušení jeho srdce a přerývaný dech a příjemný pocit všude ve vzduchu.

„Mohu něco říct?" zeptal se šeptem Shenno, když ho pokládal do postele. Bušilo mu srdce, jako kdyby se chtělo prorvat hrudníkem a dech mu zároveň s tím ani trochu nestíhal. Přišel si v té chvílí zvláštní, unášený a hlavně nervózní.

„Poslužte si," hlesl do ticha, když ho v tom protnul mohutný hrom, který přicházel z nedaleka.

„Miluju Vás."

Nastalo krátké ticho, nebylo slyšet nic jiného než bubnování deště a odeznívající hrom. Chvíli Shenno uvažoval nad tím, že to bylo nemístné, anebo špatné, vzhledem k tomu, že měli pouze čtyři noci, ale po chvíli král zareagoval. Přitáhl ho blíže k sobě, aby mohl s pobavením zašeptat: „Také v tom vidíte tu grotesknost?"

„Spíše v tom vidím další špatné rozhodnutí," odpověděl Shenno na otázku, na kterou král neočekával odpověď.

„Já ne. Protože po všech těch urážkách a zlých pohledech od Vás je to krásná a příjemná změna. A to, že si sám přiznáte, kým vlastně jste a co cítíte, musí být správné."

Poté už Shenno nemluvil, pouze ho miloval. Nejdříve čtyři dlouhé noci, kdy se s padnoucí nocí proplížil do jeho temné ložnice a tam cítil jeho studenou hladkou kůži, spalující rty a nekonečně modré oči, které ho probodávaly pohledem. Vnímal v těch chvílích vůni jeho těla, i ty nejdrobnější pohyby, rytmus jeho dechu a srdce, aby si jeho otisk co nejpodrobněji otisk do paměti.

Na ten dokonalý otisk se posléze díval celý dlouhý život, kdy ho mohl milovat už pouze ve své hlavě bez toho, aby kdokoli věděl, co dělo za zdmi jižní věže.

---

*Oprašuje si ruce*
Takže... Hotovo?
*Pouští mikrofon na zem*
Moje hlídka právě skončila.

~~~

Uh, ne, děkuji za komentáře, hvězdičky, reads a tohle a tamhleto ^^. Však to tady na Wattpadu znáte. Já se nejspíše loučím... Nebo minimálně do té doby, než dostanu nějaký slibnější nápad na podobnou nebo odlišnější povídku. Kdo ví. (Snílek to nejspíše nebude, ten mě zcela opustil :/).