Diana klusala na Mistrálovi pro malou dívku, která ji volala. Po deseti minutách dojela do části Ostroniky jménem Alej. Byla to spleť panelových domů. Sem tam ležela mrtvá těla v různých stádiích rozkladu. Všude ale panovalo ticho. „Mistrále, nevím jak ty, ale mám z toho ticha divný pocit," šeptla Diana. Mistrál pokýval hlavou. Diana se rozhlížela po nápisech ulice. „Dvořákova," zajásala tiše. „Teď ještě najít ten panelák," protočila únavně očima. 

Diana zastavila před jedním ze žlutých paneláků. Tenhle ten měl u hlavních dveří číslo 35. „Haleluja," zvolala potichu. „Mistrále, počkej tady," přikázali koni, když z něj slézala. S vytaženým kopím v ruce se vydala do třetího patra. 

Hned u hlavního vchodu potkala dva mutanty. Hravě je zvládla a otevřenými dveřmi pokračovala po schodech nahoru. Bylo zde velice málo světla. V prvním patře to páchlo hnilobou. Dianě se trochu zvedl žaludek, protože kromě mrtvol, které tady hnily, byli zde dva psi. Pojídali hnijící mrtvoly. Potichu pokračovala do dalšího patra. Psi si jí však všimli. Začali vrčet a nebezpečně se přibližovat. Diana pomalu ustupovala po schodech. Moc možností na útěk jí nezbývalo. Náhle si vzpomněla na dárek od strýčka. Vytáhla z brašny váček s dýmovnicemi. Dvě z nich hodila po psech. Ozval se drobný výbuch a velký oblak kouře. Diana na nic nečekala. Sprintem uháněla po schodech. Za sebou uslyšela psí štěkání. Už šli definitivně po ní. 

Diana na podestu mezi druhým a třetím patrem potkala mutanta. Úspěšně se mu vyhnula a předhodila ho psům. Jednoho to zdrželo, ale ten druhý se nechtěl vzdát. Skočil po Dianě. Diana se pokusila ho nabodnout na kopí. Povedlo se. Pes to dostal do hrudi. Diana si zhluboka oddychla a hodila psa pryč od sebe, připravená mu zasadit finální ránu. Jenomže to bohužel nestihla. Na Dianu zaútočil i druhý pes, kterého už mutant přestal zajímat. Shodil Dianu na schody. Vrhl se na ní. Svými zuby jí chtěl prokousnout krk. Diana nebyla schopná z toho vyklouznout, a tak ho popadla pod krkem a zabodla do něj své zápěstní čepele. Pes bolestí zakňučel. Odhodila mrtvolu psa vedle sebe. Zhluboka dýchala. V mžiku se postavila na své nohy. Vytáhla s hrudi psa své kopí, kterým pak oběma vrazila do hlavy. 

Konečně se dostala ke svému cíli. Dveře však byli zamčené. Diana mobil z brašny. K její smůle byl zaheslovaný. Zaťukala tedy na dveře. „Hej malá, to jsem já Diana," zavolala skrz dveře. Po chvilce jí v ruce zazvonil telefon. Diana ho zvedla. „Stojím u vašich dveří. Můžeš mi otevřít?" pronesla Diana.  

Diana uslyšela cvakání zámku. Ve dveřích se před ní zjevila drobná holčička. „Ahoj," pozdravila jí Diana a vstoupila dveřmi do bytu. „Vezmi si věci z pokojíčku," řekla. „A co moje maminka a bráška?" zeptala se holčička. „Půjdu se za nimi podívat, ale ty mě počkáš v pokojíčku," odpověděla Diana. Malá dívka jí poslechla. „Jsou to tyhle dveře," ukázala než zmizela do svého pokoje. 

Diana zaklepala na dveře z koupelny: „Paní Třicková, jste tam?" „Kdo jste?"  ozvalo se za dveřmi. „Na tom asi nezáleží, jen se chci na něco zeptat," oznámila Diana. Nikdo neodpověděl. „Jste pokousaná?" pokračovala Diana. „Ano," vzlykla paní Třicková. „Otevřete prosím ty dveře?" pronesla Diana. „Mám strach," vzdorovala  paní Třicková. „Nemáte z čeho, jen je otevřete. Mám pro vás vzkaz od vašeho manžela," řekla Diana. V tu chvíli se dveře otevřely. Stála v nich drobná žena. Mezi jejími černými vlasy se tkaly stříbrné. Její kůže byla nezvykle bílá, místy dokonce pokrytá krví. Diana skryla svůj údiv. Takhle svou učitelku angličtiny ještě neviděla. „Diano? Co tady děláš?" vydechla. „Něco vám musím dát paní učitelko," oznámila Diana a proklouzla dovnitř. 

Ve vaně našla mrtvolu asi šestiletého kluka. Obrátila se na svou učitelku. Vytáhla z brašny vzkaz, který napsal její manžel. „Odešel před pár dny. Netušila jsem, že to bude tak drastické," propadla pláči paní Třicková. „U nás doma se o vaši dceru můžeme postarat. Vezmu jí sebou. Jsem tu na koni, takže to nebude problém," obeznámila situaci Diana. „Děkuji Dianu, budu ti za to vděčná. Mohla bys jí říct, že jsme jí milovali? Nechci, aby na nás Jana zapomněla," vzlykla paní Třicková. „Tak jí to napište. Bude to tak lepší a taky vezmu jednu vaši rodinnou fotografii," navrhla Diana. „Ano to bude lepší," přikývla paní Třicková. „Tady máte propisku a deník vašeho muže. Pár posledních stran je volných. Tam můžete napsat svůj vzkaz," vytáhla Diana věci z brašny. „Můžu si vzít nějaké vaše zásoby?" zeptala se Diana. „Ano, vezmi si co potřebuješ," odpověděla paní Třicková.

Mezitím, co paní Třicková psala dopis své dceři, Diana, s kopím na zádech, prošmejdila celý byt. V pracovně našla chemickou encyklopedii. Neváhala a schovala si ji do brašny. V kuchyni sebrala tašku a do ní naházela nějaké potraviny s flaškami vody. Všimla si na zdi rodinné fotografie, kterou následně vzala taky. „Už půjdeme?" vykoukla zpoza rohu dveří Jana. „Ano, ukaž mi, co máš sbaleno," pobídla ji Diana. Jana jí ukázala svůj batůžek. Diana ho rozevřela. „Nějaké oblečení, hygiena, plyšák a knížka," kontrolovala batůžek Diana. Vložila tam ještě rodinnou fotografii. „Teď máš všechno," usmála se na Janu. Jana jí úsměv oplatila. 

Než odcházely, Diana zaklepala na dveře koupelny. „Počkej tady," přikázala Janě. Jana poslechla. Diana se tedy vydala do koupelny. Paní Třicková seděla opřená o vanu. „Mohla bys to moje trápení prosím ukončit? Nemám odvahu to udělat, " poprosila paní Třicková Dianu, když jí podávala deník s propiskou. Diana ho okamžitě schovala. „Nebudu ti to brát za zlé," dodala se slzami. Diana jí oběma dlaněmi uchopila tvář. „To bude dobrý paní učitelko. Myslete na něco krásného," pousmála se na ní Diana. Paní Třicková se pokusila taky usmát. Diana se dlaněmi dostala ke spánkům a vystřelila své zápěstní čepele. Paní Třickové uhasly oči. „Rest in peace Mrs Třicková," šeptla Diana. 

Před koupelnou na ní čekala Jana. „Pojď, půjdeme," zakryla své slzy Diana. „A co moje maminka s bráškou?" podívala se na ní Jana. „Přijedou za námi později. Tvůj bráška se potřebuje uzdravit," zalhala Diana a vedla Janu ven. 

Venku na ně čekal Mistrál. „Potřebuji si uklidit v brašnách. Kryj mi záda," pronesla Diana. Jana přikývla. Diana si roztřídila své brašny. V levé měla veškeré chemikálie a knihy. Do pravé narvala Janin batoh s zásobami. Její příruční brašna byla momentálně skoro prázdná, kromě deníku. Ten chtěla mít za každou cenu u sebe. Potom naskočila do sedla. „Chytni se," natáhla ruku k Janě, kterou vytáhla na sedlo před sebe. Načež mlasknutím pobídla Mistrála do kroku...

Po půl hodině dorazily k Makru. „Potřebuji si odsud něco vzít," oznámila Diana. „Chci jít s tebou," zamračila se Jana. Diana slezla z koně a pak pomohla dolů i Janě. „Zůstaň u mě a nikam nelez," přikázala. „Na, tady máš na sebeobranu," podala Janě kapesní nožík. Šly hlavním vchodem. „Co vlastně potřebuješ?" zeptala se Jana. Diana jí naznačila, ať mlčí, popadla plastový košík a nasadila si kapuci. Potichu kráčely mezi regály s hygienickými potřebami. Diana brala kartáčky, mýdla, šampóny a sprchový gel. Zastavila se u barev na vlasy. Koukala se po fialové, když tu náhle...