Po dnešním dlouhém dni plném smíchu, nakupování a nepříjemného hrabání ve vzpomínkách jsem byla už fakt unavená. Nevím, jak to ta holka udělala, ale měla jsem ji ráda. Vyšlapala jsem schody k mému pokoji a vrazila dovnitř jako velká voda.

Uff, svezla jsem se na zem po dveřích a zírala do pokoje, dokud můj pohled doputoval až do obýváku, kde byl na křesle položený můj batoh. Obtížně jsem se vyškrabala na nohy a došla k němu. ,,Kde ty ses tu vzal?" Zkoumavě se rozhlížela po pokoji. Vše tu bylo v naprostém pořádku. Nechala jsem to být a šla do sprchy. V hlavě se mi neustále přehrával dnešní výjimečně, chaoticky, klidný den.

Proudy teplé vody znovu oživily mé ztuhlé a bolavé tělo. Vůně broskví se nesly celou koupelnou, pobrukovala jsem si písničku od Demi Lovato-Confident. ,,Miluju tenhle život." zabalila jsem se do ručníku a vytančila z koupelny k menší skříni, kde bylo dočasně několik kousků oblečení.

,,No páni tenhle pohled se mi už dlouho nenaskytl." Z předklonu jsem vylítla do přímé polohy jako pravítko a nakvašeně se otočila. ,,Co tady ještě děláš!?" Víš, jak si mně vyděsil? Sakra, a jak ses sem vůbec dostal?" Zírala jsem na pevnou hruď, která se momentálně otřásala smíchy. ,,Calebe, ty jeden idiote."

Usmívala jsem se a snažila se nepustit ručník, který mi jaksi povolil. ,,Arggg, to je za trest." Caleb znovu prodělal výbuch smíchu. ,,Už dost, stačí to!" dupla jsem nohou a mračila se na něj. ,,Si roztomilá, když se mračíš." Popadla jsem ze skříňky první kousky oblečení, co mi přišly pod ruku a opět se zabouchla do koupelny.

O několik minut později jsem se posadila do křesla a čekala, až to samé udělá i on. ,,Už si konečně sedneš!?" zaplul do křesla naproti mě a pozoroval mě. ,,Sluší ti to. Ale pořád nevím, jak si se k tomu odhodlala. Pokud vím, tak na vlasy si byla hodně citlivá." zase se rozesmál ,,Už od mala." Vzpomínka, jak jsem se vždycky vztekala, když mě chtěla matka česat mi rozlila mírnou červeň do tváře. ,,jo, to byly dobrý časy." Nastalo mezi námi trapné ticho.

Do teď pohodlně opřený Caleb pohrávající si s bradkou se narovnal a opřel lokty o kolena. ,,Víš, co by mně zajímalo, Claire?" Zavrtěla jsem záporně hlavou a čekala, co z něj zase vypadne za blbost. ,,Řekni mi, proč? Proč si to udělala? Prostě odjela bez rozloučení, nikomu si o sobě nedala vědět."

Sklonila jsem provinile hlavu, bránila slzám, které se drali ven. ,,Doufala jsem že se to už nebude probírat. Ale když to tak moc chceš vědět, tak prostě od tý hádky, potom víš no,...., sakra pořád to nedokážu říct." Házela jsem rukama kolem sebe. ,,No prostě si se pustila do napravování škod sama a nedopadlo to dobře." Smutně jsem se usmála a pokračovala ,,neřekla jsem nic už jen proto, že by si mi ty i ostatní bránily a o Frankovi ani nemluvím."

,,Už nedokážu být stejná jako předtím, promiň mi to kámo." Prvních pár kapek slaných slz mi steklo po tváři, ale on je pohotově setřel a uvěznil mě v pevném objetí. ,,To je dobrý. Když si odjela, vlastně i to, jak jsme se pohádali mě strašně bolelo a sralo ještě víc. Ale i přesto, že jsem tě chtěl chvíli nenávidět, tak to nešlo. Já na to neměl sílu, ani odvahu."

Zvedla jsem uslzené oči a zírala na jeho ostře řezanérysy tváře.

,,Jak si mně vlastně našel? " Podrbal se na zátylku ,,No věc se má tak, že mi zavolal jeden bývalý kámoš, že tě tu vidí. Tak jsem okamžitě sedl za volant, řídil celou noc až sem jenom, protože jsem měl strach, že uděláš nějakou kravinu. A jak tě tak pozoruju, tak je asi pozdě." znovu se hrdelně zasmál a uštědřil mi štípnutí do ramene. Já mu to oplatila pěstí. ,,Sakra, já už zapomněl, jakou máš páru." zasmála jsem se s ním.

,,Ať se stane cokoliv můžeš se na mně spolehnout. Pomůžu ti zase sednout za volant, když budeš chtít. A jak mě tak napadá, co tu vlastně děláš? Myslím, jak tady budeš žít dál?" Seděl zase na stolku před křeslem a díval se na mně. ,,No řekněme, že už tu mám nějaký byznys rozjetý. Na auta nezanevřu nikdy, jenom v nich nebudu jezdit. To je vše." Pokrčila jsem rameny a zmizela v koupelně.

,,Kam jdeš?" Zastihla mě jeho otázka ve dveřích. ,, Kam asi myslíš, jdu si vysušit vlasy." Přes hučení fénu jsem docela dobře zaslechla zvonek a ťukání na dveře pokoje. ,,Calebe? Otevřeš prosím? To bude asi pokojová služba."

Caleb
,,Dnešek si napíšu do kalendáře jako významný den." udobřil sem si Claire. Z myšlenek mě vytrhl zvonek u dveří. Claire v koupelně něco zahučela, ale přes to hučení, myslím, že se tomu říká fén, nešlo nic slyšet. I přesto že to měla být jenom pokojová služba jsem se zamaskoval, jak nejlíp to šlo a kráčel ke dveřím. ,,Hej Sky, koukej mi otevřít,to jsem já Amber, nutně potřebuju na záchod a veřejný tady nejsou!" dál bušila do dveří. Z tý komický situace, co se nejspíš odehrávala za dveřmi se nešlo nesmát.

Otočil jsem klíčem a vzal za kliku. ,,Co si přejete?" Spustil jsem na ni zcela nezúčastněným tónem a čekal její reakci. Její obličej nabíral odstín výrazně rudé. Lehce jsem se usmál a ona dala hlavu na stranu

,,Ty jsi Caleb Rosco! Co děláš v pokoji Sky? Ta ženská na recepci říkala, že má tenhle pokoj, tak se ptám co tu děláš!" Přesto že se snažila vypadat naštvaně, měla v očích jiskru radosti. ,,Tak hele,Amber? Já tu sem na návštěvě, ta tvoje Sky musí bydlet v jiném pokoji, protože tady bydlí Claire,..." zastavila mě v polovině věty a rychle mi to vyvracela ,,To pěkně kecáš. Támhle je její bunda, kterou měla před chvílí na sobě." Bez vyzvání vlezla do pokoje a brala do ruky Clairinu bundu. ,,Tak to zase polož!" zvýšil jsem hlas, když z koupelny doslova vyběhla Claire.

,,Sky, můžeš tomuhle šílenci vysvětlit, že tady bydlíš ty a ne žádná Claire." Začala na mě ukazovat. ,,Počkat, cože? Sky? Claire, nechceš mi něco vysvětlit?" Claire v obličeji trochu pobledla a dívala se na nás oba, spíše nás propalovala pohledem.

,,Claire? Co máš proboha pořád s tou Claire, ať je to kdokoliv? Momentík ty ksi říkala Sky, mý kamarádce, Claire?" Během chvíle se rozjela na tolik, že mi připomínala vybuchující sopku. ,,Tak dost oba!" rozkřikla se Claire. Ukázala na dvě křesla, kde jsme oba dva během chvíle seděli a navzájem se propalovali pohledem.

Claire-Sky

Tak tohle rozhodně nedopadlo podle plánu. Nervózně jsem chodila po pokoji a namotávala si pramen na prst. ,,Tak už mi to vysvětli!" Znovu si netrpělivě poposedla a hypnotizovala pohledem mojí pusu, jako by měla vidět každý slovo, co řeknu.

,,Nevím, jak bych měla začít."Vzala jsem do ruky časopis, který měl na titulní stránce mě, z doby posledního závodu, co jsem se postavila na stupeň vítězů. Položila jsem ho před Amber na stůl a sama si sedla na proti vedle Caleba.

,,Ano jsem Claire, nechala jsem si změnit jméno na Skylar, už když jsem odjížděla. Chtěla jsem všechno, úplně všechno, nechat tam kde to začalo." Nejistě se podívala na Caleba, co seděl vedle mě. Doslova mě propaloval pohledem. Znovu jsem mu ublížila, prudce jsem zamrkala a snažila se zadržet slzy, které si hledaly cestičku ven.

Amber stále zírala s otevřenou pusou na ten časopis. ,,Dobře, ale proč si mi to neřekla!?" Třískla s časopisem na stůl a zle se na mě podívala. Vstala a zamířila ke dveřím.

,,Počkej Amber, chci ti vysvětlit proč, a taky....co se mi stalo." hned se usadila zpět do křesla ,,tak povídej, chci to vědět. A vůbec, proč si mi nic neřekla?!" Nadechla jsem se k odpovědi

,,Tak za prvé, nic jsem ti neřekla a ani neplánovala říct, protože tě ještě pořádně neznám. A zpět k tématu. Po nehodě na dráze, kterou způsobil ten kretén." skočila mi do řeči Amber.

,,Myslíš Farena? Toho znám." s nadzdviženým obočím jsem čekala až zase zmlkne, abych mohla pokračovat. ,,Prostě od doby, co mně pustily z nemocnice jsem nedokázala sednout do auta. Odjela jsem, protože to by Frank, náš trenér neunesl a donutil mě sednout za volant. Nechtěla jsem jemu ani ostatním klukům z týmu do nekonečna ubližovat." Nastalo tíživé ticho, které narušilo zvonění Calebova telefonu.

Zalezl do koupelny a nechal nás tu o samotě. ,,No popravdě, tohle jsem vůbec nečekala." ukázala na titulek mé nehody a celá místnost upadla do hlubokého ticha. Obě dvě jsme byly ponořeny ve vlastních myšlenkách, když promluvil Caleb.

,,Claire, nebo jak si to teď říkáš. To je jedno, musím jet. Ptám se tě naposledy, chceš jet se mnou domů? Každopádně, ať se rozhodneš jakkoliv, já teď odjedu a víckrát se sem do města nevrátím." Upřel na mě svůj zrak a čekal na odpověď.

,,Už jsem se rozhodla, já zůstanu tady. Budu doufat, že se jednou vrátím a zazvoním u tvých dveří. A kromě toho chci si dodělat vejšku. Od příštího měsíce tu nastupuju na Walnhelskou akademii." Postavila jsem se a došla ho obejmout.

,,Nech mě ti pomoc!" zašeptal mi do ucha. Jemnějsem se odtáhla a nechala jednu neposlušnou kapku spadnout na tvář. ,,Měj sebro. Znovu se setkáme. Na trati, jako přátelé i soupeři. To ti slibuju."Kývl hlavou a zmizel ve dveřích.

Ethan

Čtyři hodiny v kuse jedu po dálnici, jen proto, abych opět uviděl jednu osobu, co mi ukázala jaký je život svině. ,,Nádech, výdech to zvládneš, jde o obyčejnou návštěvu. Nepotrvá to ani půl hodiny. Kurva, že já se nechal tak lehce překecat." Praštil jsem vztekle do volantu a vystoupil z auta. Když jsem se ocitl v bílé chodbě s kachličky na obou stranách, žaludek mi dělal kotrmelce. ,,Nesnáším to tu a nejsem tady ani pět minut."

Míjel jsem lidi bez duše. To co tu chodilo po chodbách, byly už jen obyčejné lidské trosky. ,,Pardon, že ruším, ale chci se zeptat na jakém pokoji je Amanda. Myslím Amandu Wilsonovou." Byl to muž středního věku s bílým doktorským pláštěm.

,,Zdravím, Moment podívám se. Pokud se nemýlím, tak je na pokoji sedmnáct v prvním patře. Jsem rád, že má nějakou návštěvu, určitě jí to pomůže, snadněji se léčit." Vynutil jsem falešný úsměv a mířil k ní na pokoj s kyticí za 2,50. Zaklepal jsem na dveře pokoje a čekal na vyzvání.

Zaslechl jsem ,,Dále, je otevřeno." Byl to slabý křehoučký hlásek. Nervozita ze mě vycházela potem na čele. Moje nejistá ruka lehce strčila do dveří a vstoupil jsem do mého očistce. Osoba, která do teď seděla na posteli a četla knihu se překvapeně postavila. Vypadala celkem dobře. Tmavé vlasy měla sčesané do culíku a na sobě klasický domácí úbor, červené barvy.

,,A-ahoj, já už nevěřila, že tě někdy uvidím. Vypadáš dobře.Můžu tě obejmout?" Nejistě se zeptala a já ještě nejistěji kývl na souhlas. Vše bylo jako ve zrychleném filmu. O vteřinu později už jsem její křehké tělo držel v pevném objetí.

Začala plakat ,,Bože díky, Ethane, strašně si mi chyběl. Ani ti nedokážu říct jak moc. Já se strašně bála, bála jsem se, že jsem selhala úplně a ty mě budeš nenávidět." Zvedl jsem puget rudých gerber ze země a podal jí ho.

,,To je pro mně?" Byla dojatá, opravdu dojatá. Statečně bojovala se slzama v očích, ale stále prohrávala. ,,Měl bych se ti omluvit, nebyl jsem tu, když si mě potřebovala." poklepala na postel vedle sebe a já se tam přemístil. ,,To já se ti omlouvám, vzdala jsem se příliš brzy a pozdě mi došlo, že to nejdražší, co v životě ztratím si ty."

Tak protože vaše aktivita u mého příběhu je mizerná rozhodla jsem se pro radikální krok. 

Kdo z vás uhádne za kým Ethan jel? A kdo volal Calebovi. Není to těžké. :) V médiích je Claiřin účes. Hezký počtení vám všem a brzy zase ahoj. belka2511