Ležel jsem tam, ležel jsem vedle ní a věděl, že pokud to teď udělám, už ji nikdy neuvidím.  Dívala se na mě a smála se. Viděl jsem v jejích očích lásku, kterou mi nedokázal dát nikdo kromě Hermiony Jean Grangerové.
Randili jsme spolu už měsíce a pán zla mi dal termín, kdy ji chce přivést. Nechtěl jsem úkol splnit.
Raději jsem oči zavřel a snažil se dělat, že tam není. Smutně se otočila zády a poté usnula. Když usnula, vzal jsem ji do náruče a přemístil nás. Položil jsem ji na postel v domě, zamknul jsem pokoj a odešel. Už nikdy jsem se tam nechtěl vracet.

.....

0 11 let později

Právě jsem přijal místo profesora lektvarů v Bradavicích. Nemohl jsem se dočkat. Ta škola mi chyběla. Jenže vzpomínka na Hermionu, mě bodala každý den do srdce. Chyběla mi.

Přišel jsem pozdě. Sotva jsem dosedl na své místo, začalo zařazování. Nikterak jsem tomu nevěnoval pozornost, dokud jsem neviděl toho kluka.

" Scorpius Hyperion Granger!"

Slyšel jsem to jméno až moc jasně a ještě jasněji jsem viděl jeho vzhled. Nikdo by mi nemohl vyvrátit mé podezření. Ten kluk,byl můj syn. Další klučina, který mi zaujal byl Albus Severus Potter. Ta jména mu Potter vybral dobře. Ale já mam syna. Byl to zvláštní pocit. Podíval jsem se okamžitě na rozvrh. Hned následující den mě čekala dvouhodinová lekce lektvarů se zmijozelem a nebelvírem.

Najednou jsem cítil, že se mi nikam nechce. Možná kdyby však vnímal spíše profesorský sbor, než studenty, všiml by si i matky mladého zmijozela. Seděla on o dvě místa vedle a cítila v sobě obrovskou nejistotu. Všimla si Draca hned a jeho reakce na Scropiuse byla dost jasná. Poznal, že je jeho. No ještě aby ne, vždyť ten kluk byl jeho kopie. Ale nikdy si nemyslela, že by mohla Draca ještě vidět.

......

Draco stál ve třídě a připravoval tam kotlíky na každou lavici dva a přísady. Když náhle uslyšel nějakou hádku.

" Jdi do háje Rosie!"

" Jen si chraň svého Albuse. Však vrána k vráně sedá, no vlastně had k hadovi."

" Ty mrcho jedno!"

" Pánové se uklidní a všichni si okamžitě sednou na svá místa!"

Zadíval se do očí svého syna., který sklopil pohled a pokračoval v cestě. Když Draco vysvětloval podstatu lektvarů začal někdo vyrušovat. Byl to Scorpius a Albus. Oba dva spražil pohledem a nechal si je po hodině v učebně.

" Můžete mi vysvětlit, jak vás dva mohlo napadnout vyrušovat v mých hodinách? Nevím zda vám to došlo, ale vašim kolejním ředitelem jsem já. Ne paní profesorka Mcgonagalová, ani profesor Longbottom či kdokoliv jiný. Ještě jednou mi uděláte něco podobného, připravíte kolej o body a vysloužíte si trest. Nemluvně o vašem chování před učebnou. Teď odejděte. "

Nechal chlapce jít, ale pociťoval zklamání, hlavně od Scorpiuse. To však nečekal co ho bude čekat při obědě.
Odučil ostatní třídy, sem tam se našel někdo, kdo vypadal, že ho lektvary zabijí, ale jinak to nebylo až tak moc strašné. Už měl hlad a nemohl se dočkat oběda.

....

Učila jsem dějiny čar a kouzel. Moc dobře jsem viděla, že chybí můj syn. Studenti si šuškali, že ho určitě profesor Malfoy zabije. Když Albus vešel do třídy a za nim se objevila hlava mého syna ulevilo se mi. Mlčky jsem ukázala na místo a pokračovala ve výkladu. Po hodině jsem se ptala obou chlapců proč přišli pozdě. Vypověděli, že je pan profesor lektvarů napomínal za jejich chování a přitom ani neznal okolnosti. Začala se ve mě vařit krev. Jak zrovna takový člověk jako Draco, mohl poučovat mého syna o chování.
Napochodovala jsem si to na oběd a sedla si hned vedle. Viděla jsem, jak mu vidlička zůstala stát v půlce trasy.

" Můžeš mi vysvětlit, jak takový idiot jako ty, může poučovat mého syna o chování? Přijde ti to normální? Zrovna ty? Zrovna ty, potom co jsi mi udělal?"

Viděla jsem, jak se celý profesorský sbor začal otáčet k nám a studenti nebyli zrovna pozadu. Pustila jsem se s chladným klidem do jídla a celou dobu jsem viděla, jak na mě zírá. Nic neříkal. Až najednou se zvedl a odpověděl mi.

" Svého syna si tedy pouč sama, prosím tak, aby mi nedělal divadlo před učebnou, když si myslí, že tam není žádný profesor a prosím tě, aby se naučil kdy má mlčet. Třeba když profesor mluví, nevadilo by mi to, kdyby mlčel. A ohledně zbylých okolností, se dostav večer ke mě do kabinetu. Myslím, že toho nemáme málo k řešení."

Drze se usmál a odešel. Minerva mi chytla za rameno.

" Věděla jsi, že jednou přijde ten den. Promluv si s ním."

Nejraději bych ji poslala někam, ale nemohla jsem. Byla ředitelkou školy. Jak moc jsem teď nenáviděla toho Malfoye. Snad víc, než kdy jindy.

....

Seděl jsem v kabinetu a připravoval si plán učiva pro třetí ročníky, když někdo zaklepal. Vyzval jsem, aby ten kdo klepal, vešel dovnitř. Když jsem cítil onu vůni, nemohl jsem přemýšlet. Odložil jsem tedy své plány a vyzval ji, aby si sedla naproti mě.

" Cos mi chtěl Malfoyi?"

" Kdy jsi mi chtěla říci, že mám syna?"

" A kdy jsem ti to měla říci? Když jsi mě zamknul v nějakém pokoji, v cizím domě? Díky Merlinovi, že tvůj skřítek mi otevřel. Avšak už mě nechtěl pustit jinam. Musela jsem roky zůstat v domě, který jsem neznala. Jen já, Regulus a tvůj skřítek."

" Zachránil jsem ti tím život!"

" To jsem ti opravdu vděčná Malfoyi! A víš kolik lidí jsi nechal o ten život přijít?! Ronald mohl žít, kdybych byla s ním, ale ne, tady vznešený pán mě unesl a skoro dvanáct let se ani neukázal. Teď když jsi přišel, myslíš si, že máš na mého syna nějaký nárok? Napadlo tě někdy, proč nemá příjmení Malfoy?"

" Bude to asi tím, že bez mého svolení by příjmení nedostal. A co se týká Ronalda. Omlouvám se předem za slova, ale ten kluk, by umřel tak i tak. Nebyl stavěný na válku. Zachránil jsem tě, protože si Volde-ty víš kdo.. žádal tebe. Ne Harryho, ne mě , ale tebe! Nemohl jsem tě vydat! A proto jsem tě izoloval úplně! A možná kdybych věděl, že spolu máme dítě, vrátil bych se dříve, než za jedenáct let!"

Dívala se na mě s takovou nenávistí v očích, že jsem musel uhnout pohledem. Seděla tam dlouho, neřekla ani slovo, jen mi pozorovala.

" Ten kluk neví, kdo je jeho otec. Nikdy jsem mu neřekla pravdu. Lhala jsem mu, že má vlasy po mých rodičích. Nikdy je neviděl."

Podívala se na mě omluvně. Nemohl jsem se zlobit. Byla stále tak krásná, ale nebezpečná jako dříve, stejná jako za školních let. Nezměnila se. Až na to, že se stala matkou. Matkou mého syna.

" Chceš mu říci pravdu?"

" Ne, ano, nevím. Já nevím Draco, ne-nemůžu."

Začala plakat a já ji musel obejmout. Nemohl jsem se dívat jak pláče. Zároveň jsem cítil její voňavku, ale i ty její neposedné vlasy. Bylo mi příšerně a krásně zároveň. Položila si svoji hlavu na mé rameno. Když nastalo ticho, promluvil jsem. Odpověď však už žádná nepřišla. Vzal jsem ji do náručí, stejně jako před jedenácti lety. Pomoci krbu jsem se dostal je jejich komnat. Položil jsem ji na postel a přikryl. Byla krásná, když spala.

Odešel jsem zase k sobě. Nevydržel jsem však dlouho. Musel jsem se podívat na svoji kolej. Na nástěnce stále vysel rozpis pokojů.

Albus Severus Potter a Draco Hyperion Granger. Pokoj 12

Vyšel jsem schody a potichu otevřel dveře. Kluci byli ještě vzhůru. Hráli řachavého Petra a smáli se. Nepořádek v pokoji jsem raději neřešil. Pozoroval jsem je dlouhé minuty a poslouchal ten nevinný smích. Chlapci si opravdu sedli. Byl jsem rád, mít takového kamaráda je vzácnost. Najednou se na mě zahleděli bouřkově šedé oči. Zvídavě si mě prohlížel. Neřekl ani slovo, jen se smál vtipu, který mu říkal jeho spolubydlící. Prstem jsem naznačil, aby se pokoj utišil a potichu zavřel dveře. Stál jsem dobrou chvíli za nimi. A slyšel jsem ty věty.

" Byl tu profesor. Seve uklidni se. Všiml jsi si, že je mi podobný?"

" Chceš snad říci, že by to mohl být tvůj otec?"

" Maminka o něm sice nemluví, ale ta podoba je až moc veliká nemyslíš? A po někom Zmijozel být musím."

" Scrope, na to se zeptej Hermiony, ona ti poví pravdu."

....

Byl jsem si jist, že nepoví.