Skutečně měl pravdu, že kdybych ho nenásledovala nebo někoho jiného, tak se tu ztratím. Ani teď jsem se plně neorientovala ve spletitých chodbách tohohle honosného sídla a zajímalo mě, kolik tenhle barák má tak pokojů. Čistě ze zvědavosti. Zalítla jsem pohledem k Renovi jako tolikrát před tím a přemýšlela o tom, co se tu tak dělo.

„Než si přečteš dopis slib mi, že se nebudeš zlobit." Promluvila jsem po několikátém zabočení za roh a dohnala jsem ho několika chvatnými kroky.

Úkosem na mě pohlédl a znovu mou osobu přejel hodnotícím pohledem. „Říkáš to, jakoby tam stálo něco strašlivého." Prsty zahýbal ve vzduchu jako nějaký strašák, ale vážné tváře se nezbavil.

Pokrčila jsem rameny na důkaz lhostejnosti. „Věř, že tam nebudou konejšivá slova." Zamumlala jsem v odpověď, sledujíc obrazy na zdi ve zlatém rámě.

Má slova upíra přeci jen zaujala, když se na mě otočil a pozvedl obočí snad v domnění, že mu to hned řeknu. Ucítila jsem i jemné narážení do mé barikády. Lehké oťukávání mé clony proti němu, nad čímž jsem se musela kysele ušklíbnout. Stále to zkoušel, jak otravné.

„Tímhle se nikam nedostaneš, víš o tom, že jo?" otráveně jsem se otočila jeho směrem a vysloužila si tak nepříjemného pohledu z jeho strany. „A je to taky pěkně otravný." Poznamenala jsem poté, když jsme konečně zastavili před jedněmi zavřenými dvoukřídlovými dveřmi na které jsem pohlédla s koutky úst staženými dolů.

Bylo smutný, že i místnosti k ničemu měli lepší než jsou naše pokoje na akademii. Nečekala jsem na vstup dlouho, jelikož se král jen lehce zapřel do dveří a otevřel tak obě křídla a já prošla hned za ním do prostorné místnosti, kterému dominoval ebenový velký stůl před ještě většími okny, které zdobily celou zadní místnost a byly jen částečně zakryté závěsy.

Přešla jsem až k obrovskému stolu, na kterém byly štosy listin, zpola dohořelé svícny a mapa, která byla přikryta sklem. Šikovné a prakticky. Mojí pozornost upoutal až panovník šustěním a když jsem na něj pohlédla, všimla jsem si, že v rukách drží dopis předaný mou maličkostí. Znenadání mě polilo horko i chlad zároveň z neutichajících představ.

„Budu hodná a radím ti si na to sednout." Promluvila jsem po delší době a sama jsem následovala svou radu a sedla si do jedné ze dvou židlí před stolem a panovníka sledovala ostřížím pohledem.

Světlovlasý se nadechl, ale neodpověděl mi. Spíše byl mými neustavičnými připomínkami tak znaven, že už se nenamáhal nějakou reakcí. Jo, magici na mé škole mi často říkali, že jim ze mě bolí hlava. Sledovala jsem jak se král prodíral dopis v rukách, než ho díky prsty převrátil na druhou, čistou stranu a pustil se do otevírání. Jako děti v Den všech svatých. Porušil pečeť, kterou jsem tam magicky ještě štelovala a já se nuceně zavrtěla na židli. Dostat se dovnitř mu netrvalo nijak dlouho a on konečně po pár sekundách třímal v rukách tu posvátnost. Nažloutlý, draze vypadající papír na němž byl Velmistrův škrabopis, který upír přejížděl pohledem.

Bylo fascinující jak se mu každým řádkem měnila tvář. Jednou se zdál pobaven, zjevně psal to o mé maličkosti, pak zase neutrálně a pak zase přecházel do zamračeného výrazu. Sedl si. To pro mě byl pokyn, abych klidila pole, ale udělala jsem pravý opak.

„Ehm," začala jsem velmi inteligentním způsobem, sledujíc jeho reakce kdy se celý napnul a stále sledoval runy na dopise „Už tomu rozumíš? Nezbavíte se mě. Jsem tady za Velmistra a mám se postarat o tvůj problém. Bohužel to, o jaký, mi nikdo neřekl. Tedy krom toho, že tu máš nějakou škodnou u čeho si myslím, že jde o víc." Měla jsem mlčet? Nejsem si jistá.

Upír se několikrát za sebou nadechl, než mě propíchl těmi ledově modrými oči, jakoby mě tu na místě chtěl zabít a zbavit se tak toho nejdůležitějšího problému, který momentálně mohl řešit. „Co tohle má znamenat?!" nezvýšil hlas, tedy snažil se o klid, se kterým bojoval „Co si tvůj Velmistr myslí, že dělá?!" konečně svůj tón zvýšil až jsem sebou cukla v překvapení.

„Přesně tohle má znamenat to, co čteš. Mám ho zastoupit, jak jsem zmiňovala." Pokrčila jsem rameny, pracujíc na své chladné masce „A ráda bych věděla, co si Velmistr myslí, ale nejspíš se to nikdy nedozvíme. Takže, králi? Už je načase vyložit karty a říct mi co se tu skutečně děje a proč jsem v takovém nebezpečí jaké mi stále a opakovaně připisujete a to tu nejsem ani den!" žel, vážný výraz kostkového hráče padl hned, co se mi do hlasu vloudila hystérie.

Přesunul se ke své židli, na kterou usedl, ale nedíval se mi do očí. Vlastně hleděl někam do stolu a vyhýbal se mi. „Ty vážně nic nevíš." Vydechl úlevně a zároveň sklesle. „Nikdo ti neřekl, že se tuhle věc snažilo vyřešit několik Magiků před tebou a všichni do jednoho zmizeli?" při jeho slovech do mě zaryl pohled a já pocítila nutkání se rozklepat. Zamračila jsem se. „Pár jsme jich našli. Mrtvý. V hrozným stavu, ale ty další? Po nich se zkrátka slehla zem, když se snažili na něco přijít. Ani si nejsem jistý, jestli na něco přišli, jejich pracovna je pod nějakým kouzlem a nikdo se tam nemohl dostat."

Tak takhle to bylo. Mí předchůdci tady zemřeli nebo se ztratili, ačkoliv to vyjde nastejno. Tohle mi bylo zatajováno. Tady nešlo o ledabylou škodnou, ale něco propracovaného. Až při zmíňce o začarované kanceláři jsem pozvedla hlavu s jiskřičkou v očích. „Skutečně? Ráda bych se na to zítra podívala." Měla jsem větu formulovat lépe do rozkazu, ale prosba taky není zlá. Stejně by mě ani odmítnutí neodradilo.

Princ se zachmuřeně ušklíbl „Pokud se tam dostaneš." Odsekl nepříjemně, než se rozhodl pokračovat v minulém monologu. „Někdo mě chce vyštvat z trůnu a smazat naše království. Jsem si tím jistý, jelikož nepřítel vždy po útocích na oběti zmizí bez ze stopy. A kdo by věřil místu plného upírů, že Magiky nezavraždili oni? Mír je křehký a mladý, lidé ze strachu uvěří všemu." Povzdychl si. „I vaši králové mě už varovali, že ještě jedna smrt a budou to řešit jinak. A pošlou nám tebe! Mladé pískle, které nám má pomoct s něčím takovým, když zde padlo mnoho zkušenějších mágů. Připadám si jako tupec, kterému se vysmívají!" zasyčí jako pravý upír, o kterých jsem četla povídky „Bude-li ti zkřiven vlásek na té tvé prázdné palici, bude to problém, chápeš?! Jak lehkomyslná můžeš být a chtít tu zůstat, když na tom závisí naše přežití, Akane?! Už tomu sakra rozumíš?" zvyšoval na mě hlas až do poslední otázky, kterou jen tiše, ztrápeně zašeptal.

Udělala jsem mu velký problém. Opravdu velký. Jenomže jsem to já a rozhodně nehodlám odcházet z tohohle světa nějak předčasně. Ani jsem nevěděla jestli se mám cítit špatně nebo jen uraženě, že mi vůbec nevěří. A je jedno, že já sobě taky moc ne, jednu z mnoha věci co jsem nenáviděla byla ta, když mě podceňovali ostatní.

„Rozumím jedné věci a to je ta, že mi nevěříš. Chápu tvé starosti, ale já nehodlám zemřít jen tak, rozumíš? Tohle je můj úkol po dlouhé době a já jsem složila slib, že tohle pomůžu vyřešit. A nedostaneš mě odtud, ty to víš, četl jsi mé myšlenky v jídelně a musel jsi tak zjistit, že to myslím vážně." Procedila jsem skrze zatnuté zuby, nespouštěje ho z očí „Nepokoušej se mi postavit do cesty, Rene, prosím tě o to." Slova jsem ze sebe dostala ztěžka, utahaně a navíc jsem měla plno myšlenek, které jsem si chtěla srovnat v hlavě.

Upír se ani nehnul. Sledoval mě. Ale i tak jsem nemohla přesně říci, co si asi tak myslí. „Vyhrožuješ mi snad?" promluvil po chvilce ticha, kdy naše tváře osvětlovalo teplé světlo svícnů.

Ušklíbla jsem se. „Ne, jen ti dávám dobrou radu." Náš tón hlasu byl na podobné notě. Mluvili jsme spolu zpříma tak, jak bych si u žádného panovníka nemohla dovolit. Upřímně a na pravou míru jsme si řekli to, co nás štvalo.

„A teď mě, prosím, omluv. Jsem utahaná a potřebuji se dostat z těch šatů, dobrou noc." Netušila jsem přesně jestli upíři spí, ale to je vlastně jedno.

Při svých slovech jsem se postavila, doprovázena jeho pohledem jsem odešla z pracovny a ztratila se ve spleti chodeb, než jsem přeci jen našla svůj pokoj, kde zrovinka dohořívala svíčka. Zašklebila jsem se nad tím, že dneska půjdu spát poněkud nad ránem. 

Ach, to drama! Nuže, i já osobně se těším na zkoumání kanceláře a to ani přesně nevím, co tam najde. Pokud vůbec něco, že? 

Praise the Alkiera!