A skutečně jsem včerejšího večera měla pravdu v tom, že dnes půjdu spát velmi dlouho. Tak dlouho, že jsem ještě z okna zahlédla rozednění, než mě má unavená mysl od neustavičného přemýšlení poslala do temných vod spánku. Netrvalo to nijak dlouho a už jsem o sobě samé nevěděla.

***

Přecházel sem a tam ve své kanceláři. Od doby, co odešla pryč mohlo oběhnout tak šest sedm hodin, ale jeho myšlenky ho ponechaly nepříjemné bdělosti. Vždy, když zavřel oči viděl mrtvé, které musel nechávat pohřbívat. Staré i mladé. Ženy i děti. Nevěděl, co to dělalo, ale věděl, že to monstrum si ho nepřeje potkat a bude rád, když se nechá zabít kýmkoliv jiným, jelikož on... Zavřel oči, aby se uklidnil a předešel tak návalu vzteku, který se v něm vzedmul. A když se pak pokusil zavřít oči znovu, uviděl jí. Tu drzou zelenookou rusovlásku, které zjevně život omrzel. Je tohle nějaký druh trestu, že musel na krk dostat tuhle nevycválanou puberťačku?

Znaveně se sesunul do křesla, dlaněmi si přejíždějc po obličeji. Jak to tak vypadalo, dnes se k posteli ani nepřiblíží. Ne, že by mu to překáželo, jakožto upír měl jinou spotřebu energie a pár dní bez spánku je z provozu nevyřadí. Jen to byl zkrátka zvyk ulehat večer do peřin a cítit na chvíli tu svobodu, kterou jindy poztrácel.

„Tohle je k ničemu." Sykl pro sebe, když se ledabyle opíral ve svém křesle a prsty bubnoval v pravidelných intervalech do mahagonového stolu. „Děje se to tři měsíce. Každý týden to někomu vzalo život a nechalo ho to na co nejviditelnějším městě." Rekapituloval si sám pro sebe to, co se v jeho království dělo „Magik tu vydržel vždy dva týdny a pak..." Prsty přestal bubnovat do stolu, prstem si přestal poklepávat o bradu a modré oči zabodával stále do stejného místa před sebe.

Uvědomení takové věci ho značně rozrušilo. Snad více než čtení toho zpropadeného dopisu. Musel jí dostat pryč za každou cenu. A teď už mnohem více než kdy před tím. Klidně i kdyby jí on sám měl do toho jejího království dokopat, tak se tak stane.

Dva týdny. Byli to vždy dva týdny, někdy ani to ne a to na tom bylo to nejděsivější. Byla v nebezpečí, všichni to věděli i ona a byla natolik hloupá, že neodešla.

„Zemřeš hlupačko, cožpak tomu nerozumíš? Nikdo tě tady nedokáže ochránit." Zasyčel zmučeně, že uvidí další zmařený život, který tentokrát odstartuje válku „Nedokážu to ani já sám."

Věděl to. Nedokázal ochránit je a vždy přišel pozdě o pár minut. Byl si jistý tedy i teď, že brzo uvidí ty zelené oči bez té jiskry, kterou v sobě mají. Bez toho plamenu. A okolí se smáčí stejně rudou barvou jakou mají její vlasy. A on tomu nebude moci zabránit. Opět si zopakuje to, co se dělo v posledních měsících.

***

Trhla jsem sebou ze spánku, když jsem zaslechla otravné klepání. Ale oči i nadále ponechávala zavřené, naivně doufajíc, že ignorace třeba pomůže. Ale jak se zdálo, onen dobyvatel po mně hodně toužil, když se neodbytně seznamoval s mými dveřmi prostřednictvím kloubů.

Frustrovaně jsem vykřikla, když už se to nedalo vydržet a zvuk za dveřmi na chvilku ustal, když jsem se konečně vydrápala do sedu. Ignorovala jsem svůj vzhled, který musel být opravdu k popukání a to jsem se ani neviděla. Jen jsem to tak předpokládala.

„Slečno Akane, mám vás s neprodlení okamžitostí odvést za Jeho Královskou Výsostí." Ozval se otravný tlumený hlas poza dveří, což následovalo další můj znavený pazvuk.

Byla jsem utahaná a rozlámaná. Netušila jsem, proč cítím to druhé, když je to ta nejlepší postel v mém životě, ale asi za to ještě mohla ta několikadenní jízda. Když vlastně říkal s neprodlení okamžitostí, asi by mi nenechal ještě tak půl hodiny, že? Nebo několik hodin. Ách, ten král byl taková osina v zadku!

„Dobrý, dobrý! Už jdu sakra! To hoří nebo proč máme chvátat?" Vrčela jsem na muže za dveřmi při své snaze najít boty. Naneštěstí jsem usnula v těch příšerných šatech a tak si půjdu poslechnout krále a až pak se té příšernosti zbavit. A nejlépe je pak i spálit.

„Omluvte mne, ale to mi nebylo sděleno. Mám Vás jenom přivést." Oznámil mi hlas úkosně a já si nad tím odfrkla.

Opravdu o mně král stál v téhle náladě? Jestli se mnou chtěl řešit něco, co se týkalo opět mého bezpečí a odchodu, nejspíše ho na místě zakousnu. A bylo mi jedno, že to je místo plné věrných upírů. Jen rukou jsem si uhladila divoce se vlnící vlasy, které jsem stáhla do koženého pásku, aby mi nepřekážely a já tak mohla otevřít dveře a ... Co to?

„Haló? Kde jste?" Zvolala jsem opatrně, když na chodbě nikdo, ale opravdu nikdo nestál. Měla jsem halucinace z nedostatku spánku či co?

„Tropíte si ze mě srandičky, mladá dámo?" Ozval se opět ten samý hlas odnikud a já jsem jen zmateně zamrkala, dávajíc tak plně na vidomí svůj zmatek.

Než jsem pochopila. Pohled, těch stále zvětšených oček, mi padl dolů, kde si uraženě podupkával nohou malý skřítek, který zakláněl hlavu, aby mi viděl do tváře.

„J-já se moc omlouvám, nečekala jsem, že tu natrefím na ... domácí skřítky, pane?" Omluvila jsem se rychle, co jsem zbystřila jeho pronikavý pohled, kterým se mi snažil provrtat díru do těla. Nejspíše.

„Villas, hmm, dobrá, pro dnešek vám to omluvím, ale příště si mě nepřejte." Zamumlal nepříjemně a začal odcházet, asi tak nějak logicky doufajíc, že ho budu následovat. A to jsem taky udělala.

Věděla jsem, že to není jeho rodilé jméno, jelikož skřítci měli dost jiná. Neobvyklá a spíše to bylo spojení více slov. Ve škole jsme si kvůli tomu dost dělávali srandu, zvláště, když se v jejich jménech objevilo nějaké nevhodné slovo. Nu což, byli jsme mladí a vlastně pořád jsme, takže jsme nemohli odolat nějakému tomu posměchu. Byla jsem tedy ráda, že se skřítek nepředstavoval svým pravým jménem, protože jsem netušila jaké bylo a smát se bylo krajně neslušné. Nechytám už zdejší vychované móresy?

Celá cesta proběhla v tichosti. A taky v pohybu ospalého hlemýždě. Opravdu! Jednou jsem měla podezření, že Villas usnul, protože vydával podivně děsivé zvuky, ale šel stále normálně a tak jsem to neřešila a následovala ho. V první chvíli jsem byla opravdu zaražená, když mě odvedl do zahrad a už jsem se chtěla ozývat, že si zjevně na svá stará kolena spletl místo, kam mě měl odvést, ale když jsem v dálce viděla Rena, jasně mě to přešlo. A jeho výraz ve mně vzedmu pocit úzkosti a chuti ho kopnout přímo do toho jezírka.

„Jeho Veličenstvo se zajímá o rybářství? To je mi novinka, u nás jsou o většinou ženský v bordelu, i když... Každý rybaří jinak, že?" Uchichtla jsem se, ale smích mě přešel hned, co ke mně natočil pohled, ve kterém nebyla ani známka po chuti vtipkovat. Protočila jsem očima. „Promiň, nechtěla jsem urazit tvé milované rybičky." Zabručela jsem s jistým povahovým rysem v hlase.

„Musíš odjet." S naprostou ignorací mých předešlých poznámek přešel rovnou k věci. „A než mě přerušíš s těmi svými řečmi, že neodjedeš, tak tohle je jasný královský rozkaz. Jestli ho budeš ignorovat prostě tě nechám vykopnout až za hranice." Zavrčel s jistou výhružkou v tónu.

A já mlčela, snažíc se pochopit dvě a dvě dohromady. Nevyjasnili jsme si to včera večer? Zdál se s tím být docela už v pořádku, tak co zase změnilo jeho myšlení? A už vůbec mi zase vyhrožovat!

„Tak podívej se, můj milej zlatej královskej." Sykla jsem naštvaně „Tenhle tvůj rozkaz si můžeš nechat pro sebe, protože já neodejdu ani kdyby mě měl někdo odtud vytáhnout. Vrátím se a připoutám se tu, je mi jedno kde, dokud neodvoláš to, co jsi řekl. Nejsem hračka, se kterou si můžete přehazovat z království do království. Já ti tu mám pomoct. Já nehodlám nedodržovat sliby, jasný? Taková nejsem. Když říkám, že vám pomůžu odhalit co se tu děje, tak to taky odhalím." Namířila na něj prstem „A jestli mám umřít, tak napíšu dopis, že to není vaše vina, ale moje." Snažila jsem se to odlehčit vtipem, který ho ale jen více naštval. Soudila jsem podle výrazu.

„Ty malá, blbá, holko!" Vyjekl najednou, až jsem sebou cukla, mračíc se na něj jak mě to nazval „Ty snad opravdu nerozumíš co se tu děje, nebo já už si s tebou opravdu nevím rady! Přestaň tak lehce mluvit o své smrti!" Zvýšil hlas, ale tentokrát jsem stála na místě.

„Já to ale vám, Rene!" Vykřikla jsem najednou unaveně „Vím to moc dobře! Zemřu, bude válka a plno nevinných nelidí zemře. Ale já neumřu! Nemám v plánu umírat!" Kolikrát mu tohle měla říkat? „Mám pomáhat, ne se ve všem angažovat! Jsem výborná ve stopování v přírodě, proto mě sem poslali, jasný? Velmistr přijde, jen mě poslal jako předvoj a... určitě přijede." Uklidnila jsem se konečně, co jsem se zhluboka nadechla.

A on na mě jen hleděl a já netušila co to bylo za pohled, který používal. Snažil se mi číst mysl? Věděl, že to bylo k ničemu...

„Bylo tu tolik zkušených magiků a všichni zemřeli do dvou týdnů, řekni mi tedy, v čem se od nich odlišuješ?" Povzdychl si upír zkroušeně.

„Protože teď jsem hlavní postavou tohohle ruchu já a ne oni." Pokrčila jsem rameny „Proto chci do té kanceláře a zjistit, co tam mají schovaného. Chci se vyvarovat krokům, které oni pře de mnou udělali. Nehodlám tohle tělo darovat jako nějaké rychlé občerstvení, spolehni se."

Viděla jsem, že chtěl odmlouvat. Jak bojoval sám se sebou, aby mě neposlal do všech horoucích pekel, nevzal mě a neodnesl mě sám na hranice.

„Budu toho hodně litovat, ale zavedu tě tam." Ustoupil konečně, i když stále vypadal, že s tím nesouhlasí. „Ale jen jednou se stane něco, v čem málem přijdeš o život a jedeš domů, mladá dámo." Zavrčel, když kolem mě procházel a já ho s poklidem a jistým vítězným pocitem následovala.

„Ano, dědečku!"

Po dlouhý době jsem zpátky i s další kapitolou! A ptám se, co si o ní tentokrát myslíte? Ustoupil Ren moc brzo nebo si myslíte, že to ještě neskončilo? On tak tedy nevypadá a určitě na to bude apelovat každou minutu, možná. A co si myslíte o Akaniné tvrdohlavosti? Sama si teď nejsem jistá, jestli se ta holka nestává spíše postavou, kterou si člověk neoblíbí, ale tak či tak... 

To nedůležitější je, že se Akane konečně dostane ke kanceláře, od které se to všechno pomalu ale jistě spustí. Ovšem jak a proč uvidíte později. Nuže, můžu jen říci, že brzo se konečně s někým důležitým setkáme. Jen neprozradím jak moc důležitým, muhaha.

Snad se kapitola líbila a nebyla tak moc divná jak si myslím, že divná mohla být a příště!

Praise the Alkiera!