Celou dobu jsem sledovala jeho záda, neodvažujíc se byť jen pípnout. Jako bych se bála toho, že při něčem neuváženém ho vyděsím jako kolouška v lese a on svou činnost přehodnotí. Jen za ním šla, prohlížejíc si občasně vyvěšené obrazy ve zlatých rámech. Sice jsem nebyla nějakým znalcem, tak jsem dokázala odhadnout, že obrazy budou veskrze všechny velmi staré a figurovali na nich minulí panovníci. Nebo šlo jen o vyobrazení něčeho, co má mysl, která postrádala jakékoliv seznámení s umění, nedokázala ocenit.

A tak tiše jako do teď, se panovník zastavil, upřeně hledíc na jedny jediné dveře, co tu byly. Tmavé dveře možná z dubu, se zdály hodně nedobytné, ale to, co mě zaujalo nebyla struktura dveří, ale cosi jiného.

„Páni." Vydechla jsem fascinovaně, když jsem s pootevřenými rty prošla kolem panovníka, aniž bych mu poděkovala za doprovod. „To je úžasné." Dodala jsem vzápětí s nevěřícným úsměvem.

„Jsou to jen dveře jako všechny jiné na tomhle místě..." Povzdychl si stahaně a nejspíše i nechápavě. „Můžeš mi tedy vysvětlit, co je na těhlech tak moc fascinujícího?" Nedokázala jsem rozpoznat jestli byl stále podrážděný, ale nehodlala jsem ho provokovat. Ne teď.

„Ty to nevidíš?" Špitla jsem, nespouštějíc oči z modře svítících run, které se zdály, jakoby na dveřích žily. Opravdu to bylo zapečetění. Jenomže to, co mě fascinovalo bylo to, že tam bylo několik druhů run. Takže několik pečetí, kdy jsem snadně rozpoznala to nejzákladnější a tím byla pečeť Avieno.

Ta se učila už v prvních ročnících, aby si adepti dokázali zamknout své soukromé věci. Tahle pečeť byla podobná trezorům. Měla svojí určitou posloupnost. Svůj vlastní kód, který se skládal právě z run, které člověk musel seskládat ve správném pořadí, aby mohl to něco odemknout. Byly lehké kombinace, které se většinou skládaly ze tří až čtyř run a pak tu byly těžší, které mohly obsahovat až dvacet run. A komu by se chtělo sedět u trezoru a skládat si tam dvacet run, když kombinací mohlo být bezpočet, že?

„Co je na těch dveří přesně, Akane?" Zeptal se obezřetněji „Myslel jsem, že vaše runy jsou vidět pro všechny a ukazují se jen tehdy, kdy má daný člověk něco s magií společného." Poznamenal trochu trpce.

Na rozdíl od toho jsem já, stále sledujíc runy, které byly do kolečka od nejlehčího, tedy nejmenší kolečko až po to největší, kde byla pečeť, kterou jsem nepoznávala.

„Víš, každá pečeť může být začarovaná něčím, čemu v praxi říkáme krytou magií. Nejsem si plně vědoma jak to funguje, protože to není nijak výrazně dlouhotrvající způsob, jak něco skrýt, ale... na tomhle je právě to něco divného. Necítím v tom žádné pulzování, které nám magikům napovídá, že v okolí je něco magického nebo někdo, kdo magii využívá. Vždy cítíme slabé brnění, ale tady nic. Ale přesto to tam je. Nejspíše to je něco, co se naučím v pozdějším ročníku nebo někdo nechtěl, aby kancelář byla tolik nápadná." Zamyslela jsem se nahlas, tak trochu mu vysvětlujíc jak se věc měla. „Když nad tím přemýšlím, nezvažovali jste, že by mohl být nějaký zrádce i ve vašem království? Říkali jste, že oběti něco rozdrásalo, mohla to být wyverna či vlkodlak. On i hodně naštvaný přízrak není moc dobrou předzvěstí." Konečně až při svých posledních slovech jsem se na něj otočila s otázkou v očích. Proč by předchozí magici tedy skrývaly to, že kancelář je obývána jimi?

Upír se zamračil tak zle, až jsem se lekla, že mě na místě chce proklít do pátého kolene. To už by bylo až moc kleteb na můj rod.

„Cos mi řekla je zajímavý, ale přenechám tuhle fascinaci raději tobě. Co se týká zrádce na mém prahu? Poznal bych to. Nikdo ve městě neumí obrnit svou mysl proti čtení myšlenek. Navíc by se to poznalo. Máme vrozenou schopnost, že dokážeme díky pohledu z očí do očí prohlédnout emoce. Není to tak přesný jako čtení myšlenek, ale upír pozná, když daný člověk má nekalé úmysly." Ačkoliv chtěl vypadat přesvědčivě, jeho zamyšlená tvář napovídala pravému opaku.

„Tím chceš říct co? Vím, že máte skoro nulovou kriminalitu kvůli tomu všemu a po tom zjištění, že jsi telepat to chápu ještě více. Ale není možné, aby v celém tomhle hlavním městě nebyl někdo, kdo by neměl nějaký vroubek. Něco proti koruně." Nebyl by to pak Ráj na zemi? Jen trochu kousavější.

„Stále nás srovnáváš s lidmi? Fungujeme jinak. Nemáme takové nicotné důvody k bouření, intrikám a lhaní. Vy lidé jste stále mladá rasa, která se bojí, že nebude dlouho působit. Nechcete působit slabě a tak se ženete hlava nehlava do válek. Nutno dodat, že se množíte jako králíci, ještě, že rychle pak hynete." Na malý moment se odmlčel, přičemž jsem ho nezapomněla probodnout pohledem. „Chci tím jen říct, že my máme jiné priority."

„To, žes mě právě urazil nechám bez odpovědi. Ale zní mi tohle všechno, co jsi právě řekl, jako obvinění, že za to, co se tu děje, můžou lidé." Sykla podrážděně.

„Ty člověkem taky nejsi, nemělo by tě tohle tak rozhněvat. Ale chápu, zjevně máš smýšlení jako člověk a tak -" utnula jsem ho zvednutou rukou.

„Nejsem člověk? Jak mě můžeš takhle soudit, když nic nevíš?!" Zasyčela jsem skrze zatnuté zuby.

„Nic nevím? Můj druh je mnohem starší, Akane. Myslíš, že nevím jak vznikali magici? Myslíš si, že jsi připravena na tu pravdu, když se tu ježíš jako kočka, ale přitom jsi jen malé kotě vhozené do vody, kde se má utopit?" Napřímil se i se svým vyhrožujícím pohledem, že mám vážit svá slova.

Jenomže co tím myslel? Nebyla jsem žádné kotě! Byla jsem pouhý člověk, který se hold narodil s magickým darem. Nikdy nikde jsem se nedočetla nebo nedozvěděla to, že bychom vznikali nějak divně, než normálně. Žádný mistr nám nic nenaznačil. A on mi tu teď bude tvrdit, že jsem nějaký jiný druh?!

„Jsem člověk, Rene. A to, co o mé rase říkáš mě vytáčí. A rozhodně mě nechtěj vidět vytočenou." Zavrčela jsem, otáčejíc svůj pohled zpět ke dveřím.

Cítila jsem za sebou jeho auru vzteku. Nenáviděl, když mu někdo vyhrožoval, to jsem stačila poznat. Ale bohužel to byla jediná páka, která ho spolehlivě naštvala a to hned. Naštěstí už pak neříkal nic, ani nevím co dělal popravdě.

Prstem jsem následovala světélkující modrou čáru druhé pečetě Usmia. Bylo zajímavé, že ten, kdo tohle dělal dal pečetě popořadě. Bylo to trochu úsměvné, ovšem to bych nesměla mít zkaženou náladu. Ani sem přesně netušila jak z vyprávění o možném útočníku, jsme se mohli dohádat k tomu, zda jsem člověkem nebo ne.

Byly to složitější runy, ale ne natolik, aby se to nedalo sejmout. Dalo se říci, že všechny pečetě měli lehké kombinace a tak někdo chtěl, aby si jeho nástupce nelámal příliš hlavu s kombinací.

Prstem jsem opět přejela po dalším kruhu. Pečeť Fenlas byla docela prapodivná, jelikož tahle pečeť se spíše používala na to, aby zevnitř neunikl ani hlásek. Místnost to dělalo chráněnou od špehů a zvídavých uší, které chtěly zaslechnout něco pikantního. Napadl mě jediný důvod, proč tahle pečeť byla vytvořena. Někdo musel mít časté schůzky či se bavit s někým na dálku. Naštěstí jsem tuhle pečeť nemusela tedy odstraňovat.

Prsty jsem sjela na největší kruh, který při doteku zasvítil o něco více. Ucítila jsem slabé zavibrování na polštářcích prstů, až jsem překvapeně cukla. Tohle znamenalo jediné. Bylo to přidáno nedávno.

„Kdy tu byl magik naposledy?" Zeptala jsem se nejistě Rena, který pořád vypadal mírně nafoukle. Ať si praskne bublina.

„Hmm?" Ozval se nejdříve nechápavě, než se rozpomenul „Bude to skoro devět dní, co se ztratil." Odpověděl.

„Ztratil?" Chytla jsem se jeho poslední věty nechápavě.

„Ano, byl jeden z mála, jehož tělo se nenašlo. Jakoby se po něm slehla zem. Buď vzal nohy na ramena, když viděl to monstrum a nebo ho to někam odneslo." pokrčil neurčitě rameny.

„Zajímavý." Pronesla jsem asi podobně, jako náš mistr při opravě esejí.

Víte... nehrálo mi na tom jediné. Když se ztratil před devíti dny, kdo tedy před těmi šesti udělal tuhle pečeť? 

Tak! A konečně kancelář! A já jsem taková mrcha "líná", že jí ještě nepustím dovnitř. Víte, co je vtipný? Že příští kapitola bude poměrně delší, protože tady jsem to usekla dřív, než bylo v plánu. Mohu jen prozradit, že zítra si zaskotačíme v hostinci, promluvíme si s člověkem, kterého byste tu asi nečekali a možná se i uvidíme v kanceláři. Podle toho jestli Akane rozlomí pečetě a nebo je bude i nadále ošahávat, jako by to byla ta nejzvrušující věc v jejím životě. 

A opět tu máme mini hádku s Renem. Myslíte, že to rýpání je jen jeho prostředek jak vyhnat Akane či jen lidmi tolik pohrdá? A co myslel tím, že Akane, jakožto magička, není člověkem, jak si myslí? Neplete se tentokrát starý upír a neplete si magiče s někým jiným? Uvidíme, kdy se dočkáme odpovědí na tyhle otázky, ale bylo by dobré si je uchovat v hlavě, že?

Mimoto, takové Alkiera myšlenky bokem, půl hodiny jsem civěla na klávesnici a přemýšlela nad názvech pečetí. První mě napadla sama. Pak jsem to chtěla udělat podle abecedy, ale z toho vzešlo a v další kapitole se dozvíme podle čeho se jmenují. Někteří si můžou i tipnout a uvidí. 

S tímhle se já loučím a...

Praise the Alkiera!