Seděla u trpaslíků a Bilba v kruhu v jedné z mnoha místností. Tato se jí zdála nejútulnější. Žádné zlato, všechno ze dřeva a ačkoli tu ještě cítila dračí zatuchlinu, musela přiznat, že oheň z krbu sem naváděl příjemnou atmosféru. Jediný, kdo chyběl byl Thorin. Nedivila by se, kdyby byl u zlata. Vlastně by byla ochotná se na to i vsadit a ostatní by jí v tom dobrovolně podpořili. Byla za ty trpaslíky a Bilba ráda. Jejich statná těla a teplé kožichy jí dávali pocit bezpečí. I pocit, že někam patří.

Nikomu nebylo do smíchu, alespoň zpočátku ne. V pozdních večerních hodinách se pomalu dalo do živého rozhovoru a sem tam se místností s vysokým kamenným stropem ozval veselý smích. Ani Iris se příliš nezdráhala se smíchem. Byla ráda, že je tu chvíle, při které se dokáží smát. Takové chvíle byli v této době vzácné a to nemluvila o tom, jak vzácné byli v Osamělé hoře.

Slyšela tak úchvatné příběhy, že si Erebor představovala jen v tom nejlepším světle. Teď ale zjistila, že zdi jsou až příliš pochmurné. Šero zde bylo i za slunného dne a vzduch se zde téměř nehnul. Možná za to mohlo to, že Drak zde byl stále ještě cítit, jako by se za nimi pomalu plížil a nedal jim spát. A Thorin?

Thorina posedla nemoc o které byla přesvědčená, že jí dokáže vzdorovat. Byl to ten nejsilnější trpaslík, velmi statečný a loajální, ačkoli si chvílemi ze začátku myslela, že být po jeho, do dračích spárů by jí hodil sám a dobrovolně. Dopadlo to tak, že s ním měla sdílet lože. S trpaslíkem, do kterého by to v životě neřekla.

Působil na ní jinak už od samého začátku, kdy překročil práh jejich dveří, ale nemyslela by si, že by to vzrostlo v něco víc. Když se tomu tak stalo, neočekávala by, že by trpaslík její city opětoval. Považovala to za něco skutečně nemožného, ale nějaká vyšší moc jí přesvědčila lusknutím prstu o tom, že možné je všechno.

První trpaslíci se začali zvedat, připraveni odejít do svých pokojí a ulehnout k zaslouženému spánku.

,,Kde spíte?" Neubránila se tomu, aby vyřkla tuto otázku a Bofur se na ní usměvavě otočil. ,,Máme pokoje, není čeho se bát, Iris." Mrkl na ní, jako by věděl, proč se ptá zrovna na tuto otázku a doběhl své bratry, kteří na něj čekali. Bilbo se odebral ke spánku brzy po nich, znaven událostmi, které se stali za poslední tři dny. Čas se tu vlekl příliš pomalu a všechny víc než patrně unavoval.

Osaměla tam s Balinem, Dwalinem, Filim a Kilim. Okruh trpaslíků, kteří byli Thorinovi nebližší se kvůli jeho zdraví trápili stejně tak, jako ona. 

,,Takže tohle je ta Dračí nemoc," konstatovala tiše, aby protrhla tíživé ticho, které je zahalilo. ,,To je ona. Jeho děda dohnala k šílenství," přitakal Balin. On a Dwalin tuto nemoc už jednou zažili, stejně jako pár dalších trpaslíků. Pro ní, Kiliho a Filiho to bylo ale něco nového.

Ani jeden z nich Dračí nemoc neviděl, Iris o ní dokonce ani nevěděla a nyní se všichni tři dívali na to, jak dostává Thorina.

,,Je to kvůli Arcikamu. Je to nádherný kámen, který propůjčuje moc vládnout, ale vliv má zcela opačný," promluvil hlubokým hlasem i Dwalin. ,,Co pak není nějaká možnost, že se Thorin dal vyléčit?" vyřkl Fili to, na co ve stejnou chvíli myslela i ona a spolu s Kilim se s očekáváním podívali na dva starší trpaslíky. Ani jednomu z nich se neříkala pravda těžce při pohledu na tři páry očí, dva páry patřící synovcům a jeden pár patřící přítelkyni nemocného krále. ,,Obávám se, že Dračí nemoc nemůže vyléčit nikdo jiný, krom Thorina samotného. Dračí nemoc není nemoc jako taková, je to mnohem mocnější a komplikovanější nemoc, kterou nedokáží vyléčit ani mocní elfové. Pokud se Thorin pomocí své vlastní vůle nezbaví nemoci, nebude už nikdy takový, jako předtím," zašeptal Balin a pohlédl na Dwalina, který na důkaz jeho slov přikývl.

V Iris převládalo mnoho emocí, které ale bohužel nebyli nějak dobré. Vždy byla známá tím, že ve všem vidí kus dobra a nechtěla o tuto vlastnost přijít ani v této chvíli. Vlastně v této chvíli chtěla nechat tuto vlastnost vyplout na povrch. Chtěla být ta, která Thorina vyléčí, ať už jí to bude stát cokoli.

,,Vážně nic? Ani někdo?" zeptal se opatrně Kili. Všechny pohledy se usadili na ní, mezitím co ona se tázavě podívala na nejmladšího trpaslíka. ,,Můžeš říct rovnou, jestli ho nějakým způsobem nemůžu vyléčit já," podotkla s úšklebkem na tváři. Kili se zatvářil provinile, nicméně se zdálo, že Balinovi vnukl nápad, nebo alespoň krapet naděje.

,,To možná není špatný nápad. Dá se říct, že Iris má teď k Thorinovi nejblíž a pokud je ten cit vážně tak silný, jak nás učí knihy, přeci jen by to mohlo zabrat." Tím, jak to řekl jí donutil pochybovat rovnou o tom, zda jí Thorin skutečně miluje. Ačkoli bylo zřejmé, že trpaslík jako je Thorin moc dobře ví, co chce a co ke komu cítí, alespoň v to doufala.

,,Co mám ale dělat? Nejsem někdo, jsem pouhá hobitka z Kraje která se zapletla na nebezpečnou výpravu," ,,A získala si srdce Krále pod Horou." Usmál se na ní Balin. Zbylí tři trpaslíci na ně zůstali napínavě koukat. Čekali stejně jako Iris, co nejmoudřejší z nich řekne.

,,Nelze všechno řešit pomocí knih a rad, někdy je třeba se řídit tím, co nám říká srdce," pronesl. ,,Ale Thorina zachvátila Dračí nemoc, není to rozhodování a volba špatného rozhodnutí, kterému bych měla zabránit. Jestli to mám být já, kdo ho vyléčí, jak to mám sama dokázat? Momentálně mi leží na rukou osudy nás všech, jelikož o nich Thorin právem rozhoduje." Měla co dělat, aby se přinutila zůstat klidná. Hlas se jí třásl a pomalu se jí zmocňovala panika. ,,Iris, dítě, není třeba propadat panice." Balin opět jako by v ní četl jako v otevřené knize přesně věděl, jaký boj uvnitř svádí. ,,Na některé je třeba pouze čas a trpělivost." Mrkl na ní a s námahou se zvedl.

Následovali ho i ostatní a Iris se rozhodla učinit to samé. Skutečně bylo pozdě a oni by měli brzy vstávat, co tak stihli pochytit mezi řádky z toho, jak k nim Thorin promlouval. 

,,Měli by jsme se všichni vyspat." Rozhodl za ně Balin a naposledy se na hobitku otočil. ,,A tobě, drahá Iris, přeji mnoho štěstí." Znělo to, jako by se s ní loučil a ona se měla vydat na nějakou nebezpečnou výpravu. Druhou.

Dívala se za nimi, dokud nezmizeli a z trpaslíkovo slov neměla příliš dobrý pocit. I přesto se pomalu vydala do pokoje. Našlapovala tiše, tak, jako správná hobitka. Cestu si kupodivu pamatovala naprosto přesně. Nakonec pro ní nebylo tak obtížné se v hoře pohybovat, jak se obávala na začátku.

Bez zaklepání potichu a pomalu vkročila do pokoje a stejně tiše za sebou dveře zavřela.

Thorin stál u krbu a byl k ní zády. Korunu i královský plášť odložil a nyní ležely na jeho nočním stolku. Havraní vlasy s stříbrnými pramínky mu dopadaly na záda, o něco delší než jak si je pamatovala na začátku cesty. Od té chvíle, co se loučila s domovem uplynulo vskutku mnoho a mnoho měsíců, ale nedokázala litovat toho, že vyrazila s trpaslíky.

Thorin takto vypadal tak, jako vypadal na Dně pytle.

,,Nemusíš se schovávat ve stínech," promluvil k ní tiše. I přesto se lekla. Nebyla zvyklá na to, že by si jí jiní všimli, pokud nechtěla. Ne, když byla za nimi.

Thorin se na ní pomalu otočil s mírným úsměvem na tváři a vykročil jejím směrem. Stála na místě a čekala, co udělá. Ačkoli se choval tak, jako ještě předtím, než se ocitl u hory, bála se, jak stálý tento jeho stav je.

,,Bojíš se mě?" zeptal se jí. Ani si nevšimla, že je u ní, tak byla ponořená do svých myšlenek. ,,Bát se tě? Ne, jak jsi na to přišel?" zeptala se ho s neskrývanou zvědavostí a nechala se odvést k posteli, kde se s ní posadil. Postel se jí zdála vzhledem k jejich velikostí až zbytečně velká, ale také byla velmi pohodlná. ,,Tvůj výraz. Je jiný. Takový, jaký jsi měla třeba když Bilbo málem spadl v Mlžných horách," vysvětlil. Stalo se to ještě na začátku cesty. Už tam jí tak zkoumal? Nad tím zjištění se musela usmát a Thorin si to, naštěstí, vyložil jako skutečně dobré znamení.

,,Není čeho se bát, já se tě nebojím." Zadívala se mu do ledově modrých očí. Barva ledová byla, ale jejich byl zcela jiný. Nebyl ani stejný s tím, jak se na ní díval na začátku. I oni dva se svým vztahem urazili dlouhou cestu, ne jen cestu k hoře. ,,Za to teď vypadáš, jako by ses mě chtěla na něco zeptat. Něco mi říct," konstatoval.

Iris se na něj mírně zamračila, což u něj vyvolalo úsměv. Až příliš se v ní vyznal, což jí těšilo a udivovalo zároveň. ,,Jen mě zajímá, jak to bude dál." Pokrčila rameny. ,,S námi dvěma, s Bilbem, s trpaslíky. Nebo s lidmi z Jezeního města. Drak spálil jejich město na popel." Po tomto prohlášení se Thorin zvedl tak rychle, že se lekla.

Na tváři měl opět svou ledovou masku a z očí mu šlehaly blesky. Ano, takhle se ho bála.

,,O tom se chceš bavit? O Bardovi a jeho lidech?" vyštěkl to, jako by ta slova byla jedovatá, či snad nějakou kletbou. ,,Nechci, jen jsem řekla to, čeho jsem byla svědkem. Thorine byla jsem tam, když do vody padaly budovy a lidé přicházeli o své blízké," řekla a stoupla si, aby neseděla, mezitím co Thorin stál naproti ní s výrazem rozzuřeného býka. ,,Drak mi létal nad hlavou a kousek vedle mě spálil radnici." Když to říkala, v očích jí štípaly slzy, ale ani to Thorina neobměkčilo.

,,Vedle skříně jsou dveře do koupelny," řekl a otočil se k ní zády, připraven odejít. ,,Kam jdeš?" křikla za ním, zcela překvapena jak změnou nálady tak tím, že se chystal odejít bez odpovědi. ,,Do síní," řekl a ohlédl se. ,,Na to mám jako král plné právo," prohlásil jedovatě a nechal dveře, aby se za ním zabouchly dveře.

Jak tam tak osaměla, měla skutečně chuť brečet. Nehodlala stát uprostřed obrovské komnaty a brečet. Vratkým krokem se vydala ke skříni, kterou když otevřela jí odhalila trpasličí oblečení a ručníky nebo ložní prádlo, všechno na ní příliš velké a zaprášené. I kdyby to bylo čisté, šaty by jí byli příliš velké. Po této dlouhé cestě byla ještě hubenější, než na začátku.

Vztekle zabouchla dveře a přešla ke svému zavazadlu. I s ním se odebrala ke kamenné stěně, kde několik dlouhých minut hledala drobný kámen, který byl odlišný od ostatních. Ten když stiskla, otevřely se dveře a odhalily jí rozlehlou koupelnu.

Dveře se za ní zavřely ve chvíli, kdy vkročila dovnitř.

Hned naproti ní byla velká vana, vedle níž byla sprcha. Po jejím pravém boku bylo dlouhé drobené zrcadlo s umyvadlem a několika skříňkami. Nacházela se v ní hygiena, kterou nechtěla riskovat. Naopak po jejím levém boku byli věci na praní, které se jí nepochybně budou hodit. Pár dní bude ještě muset být v tom, co má na sobě, ale na dvě vaku měla špinavé oblečení ze začátku cesty a drobnou hygienu, kterou v podstatě nepoužila. Když jo, tak ve spěchu a málokdy.

Vysypala obsah svého vaku na kamennou, studenou zem a oblečení hodila do rohu s tím, že ho v nejbližší době vypere. Hygienu si poskládala na poličku a svlékla ze sebe oblečení.

Pustila na sebe proud vody a čekala, dokud se dostatečně neohřeje. Trvalo to déle, ale i to čekají stálo za to, jak jí voda uvolnila veškeré svalstvo v těle a zároveň vůně, které si s sebou nesla až z Kraje, dokázala uklidnit její mysli. Nebylo to to jediné, co sprcha způsobila.

Po tváři jí stékaly slzy, které se okamžitě mísily s vodou.

Pěkně si to u Thorina stihla zkazit. Byl to přesný opak toho, na čem se domlouvala s Balinem. Pokud tohle nezabralo, bude muset zabrat jiného. Na cokoli si ale Iris připadala krátká, až zbytečně moc. Věřila, že Thorin se uzdraví, ale díky čemu, komu nebo jak už nevěděla. Vlastně to byla jedna z mála situací, kdy si připadala naprosto nahraná. Věděla jen to, že trpaslík, kterého miluje trpí nemocí, u které jeho vlastní děd zešílel. Jak to dopadne s Thorinem v době války, o tom nechtěla ani přemýšlet.

Po dlouhé sprše se oblékla do jednoduchého oblečení, kterou za celou dobu cesty nevyužila a to, v kterém chodila nechala přehozené přes židli. Všechny ostatní věci si naházela do vaku a ten hodila vedle své poloviny postele.

Pokoj byl prázdný. Přesně takový, jak ho opouštěla. V hloubi duše doufala, že Thorin přijde, ale nakonec nebyla ani tak překvapená. Jak si jen hloupá, naivní Iris mohla myslet, že po tom, co ho rozhořčila přijde, jako by se nic nestalo a ulehne s ní do postele?

Sama se tedy uložila ke spánku a zhasla svíci, která jí plápolala vedle postele. Pokoj byl tak velký, že se téměř bála, ale i její únava se na ní již podepsala a tak stihla sotva párkrát mrknout a ponořila se do vytoužené říše snů.

Sotva usnula, tak už se probudila. Zvedla se na loktech včas, aby si ještě stihla všimnou pruhu světla od toho, jak Thorin zavíral dveře od koupelny. V duchu zajásala nad tím, že se k ní vrátil, ale hned vzápětí se okřikla. Kam jinam by měl jít?, napadlo jí a opět si lehla tak, jak předtím spala. Neměl kde jinde spát, tohle byl jeho pokoj.

Pokusila se uvolnit a znovu usnout dřív, než se Thorin vrátí, ale žádného spánku nebo třeba jen uvolnění se nedočkala. Naopak byla víc napjatá a čilá, než kdyby tu byla sama v tichosti.

Jen co se nadála, světlo z koupelny jí za chvíli zasvítilo za zády a za dvě minuty se matrace vedle ní prohnula následkem toho, jak si Thorin lehl. Na chvíli jí pohltila zima, když se peřina nadzvedla, ale hned poté zimu vystřídalo příjemné teplo vycházející z jeho těla. Teprve teď byla napjatá a nervózní. Co by dala za to, aby usnula mezitím co byl Thorin v koupelně, nebo aby se vůbec nevzbudila. Bylo by to tak lepší.

Chvíli se nic nedělo a zhruba po minutě naprostého ticha se jí kolem pasu obtočila pevná ruka a Thorin si jí jemně přitáhl k sobě. Srdce jí začalo tlouct jednou tak rychle, než normálně a na okamžik přestala dýchat dokud si to neuvědomila.

,,Vím, že nespíš," prohlásil Thorin šeptem a Iris se k němu pomalu otočila čelem. V pokoji nebyla taková tma díky dvou lucerničkám, které byli na druhém konci pokoje a tak se mu mohla podívat do očí. Žádný vztek v nich nebyl. Opět byl klidný, přesně takový, jaký byl, když přišla do pokoje.

,,Omlouvám se. Mrzí mě, jak jsem se k tobě choval, nic jsi neudělala." Pokračoval a Iris se mírně usmála. Její srdce opět tlouklo normálně a dech se jí zklidnil. Vyndala ruku zpod peřiny a položila mu jí na tvář s upraveným plnovousem. ,,Nic se nestalo, neměla jsem s tím začínat," řekla opatrně. ,,Začátky bývají nejtěžší," poznamenal Thorin s mírným úšklebkem, který prozrazoval jeho uvolnění a to jí donutilo se usmát. ,,Ať to bude jakkoli těžké, zvládneme to," usmála se na něj a pomalu ho políbila. Cítila, jak se proti jejím rtům usmál, ale nic nenamítal.

Schoulila se mu v náručí a s dlaní přitisklou na jeho hrudi pomalu zavřela oči. Cítila, jak mu pod lehkou košilí kterou měl na sobě, tluče srdce a to bylo něco, co jí dokázalo dokonale uklidnit. Nemusela už snad ani zmiňovat jeho vůni, která jí omámila už na začátku. Vůně deště a jehličí. U nikoho takovou vůni necítila.

,,Spi, maličká," zašeptal a Iris se k němu v odpověď přitiskla, než skutečně usnula.