Jméno: Ivie
Wattpad: @berrivie
Zvolený fandom: BTS
Zvolené téma: Co je láska?
Pár: Není (vedlejší Namkook)
Hlavní postavy: Jimin, Jungkook, Namjoon
Počet slov: 8128

Anotace: Jiminovy lásky nikdy nebyly šťastné, zvlášť od té doby, co se u něj poprvé projevila nemoc hanahaki. Vždy byl ten typ člověka, který chtěl skončit v hezkém a láskou naplněném vztahu, tento sen se však rozpadl poté, co po své čtvrté operaci ztratil schopnost milovat. Co mu přinese rozhodnutí utéct z města na malou vesnici? Bude schopen znovu milovat?

Text povídky:

Bylo ticho. Ohlušující bolestivé ticho, které se mu zavrtalo hluboko do mozku, když nehybně ležel na nemocniční posteli. Jediné, co to zanícené ticho narušovalo, bylo pravidelné pípání přístrojů. Píp... píp... píp... Po dlouhé chvíli, možná to byly sekundy, možná hodiny, se přiměl pomalu otevřít oči. Cítil se prázdně, tak jako vždycky, když ležel na lůžku po zákroku, který nechtěl, ale musel podstoupit.

Počtvrté už zde takhle ležel a nedokázal nic jiného, než cítit zklamání. Zklamání ze sebe samého, zklamání i ze všech ostatních. Nechtěl nikoho vidět, nechtěl s nikým mluvit. Zároveň ale potřeboval jen někoho sevřít v náruči a znovu, znovu plakat. Chtěl vlastně ale ještě plakat? Nevěděl. Nevěděl, proč se musí znovu trápit, nevěděl ani, jestli se chce trápit. Byl zmatený, uvnitř jeho hlavy byl nepopsatelný chaos. Každá jeho myšlenka křičela něco jiného, než ta předchozí, přeřvávaly jedna druhou a vyvracely, co říkaly ty ostatní.

Po tváři mu sjela slza a on se donutil opatrně zvednout ruku, aby ji setřel. Jeho nešťastné lásky nestály za jeho slzy, ani za jeho žal, nedokázal si ale pomoct. Cítil se jako by něco ztratil. Vždycky se tak cítil, ve všech třech předchozích případech se tak cítil. Něco v něm ale nyní křičelo, že je to teď jiné. Že se něco opravdu zásadního změnilo.

✿

V nemocničním pokoji zůstal sám dlouhou dobu, než ho z pomateného přemýšlení vyrušilo zaklepání, po němž do pokoje vešel doktor v dlouhém bílém plášti se sestrou v patách. Jimin s doktorem ihned spojil pohled a po duši ho pohladil doktorův mírný úsměv. Byl to muž, přibližně čtyřicetiletý, který Jimina operoval ve všech čtyřech případech. Ve svém oboru byl rozhodně odborník a Jimin byl rád, že natrefil zrovna na něj. Ačkoliv by byl ještě radši, kdyby tyto procedury nemusel podstupovat vůbec.

„Jak se cítíte, Jimine?" zeptal se příjemným medovým hlasem. Zdravotní sestra, která s ním přišla, se mezitím věnovala přístrojím, tudíž se o ní Jimin příliš nestaral.

„Bylo to horší," zamumlal Jimin a doktor se posadil na židli vedle jeho postele. Věnoval mu zkoumavý pohled, což přebarveného blonďáčka přimělo pokračovat. „Není to moc jiné, než minule... a předminule..." upřesnil, i když ho ta slova zapálila na jazyku.

„Očekával jsem to. Už jsem s vaší hanahaki dobře seznámen, i operace byla rychlá a vyjmutí tavolníku proběhlo v pořádku. Mám ale pocit, že se na vás tentokrát vaše nemoc podepsala více, než v minulých případech," doktor si ho prohlížel zkoumavým pohledem a v Jiminovi jako by zacukaly neviditelné nitky. Také měl ten pocit. A to byla jedna z věcí, která mu celou dobu od vzbuzení vrtala hlavou.

„Hanahaki, když je vyjmuta, s sebou vyjme i city ke člověku, kvůli němuž vyrostla. V jistých případech se ovšem stalo i to, že dotyčný již nikdy nebyl schopný se do někoho zamilovat. To jsem vám říkal už po vaší první operaci," opakoval to z prostého důvodu, kterému oba rozuměli. Jimin také vzpomínal, co mu na to po své první operaci odpověděl. ‚Všechno by tak bylo jednodušší,' brblal tehdy ten šestnáctiletý chlapec netušící, o čem to vlastně mluví.

A teď skoro o dvanáct let později, měl pocit, že ho jeho vlastní hloupá slova dohnala.

„Co mi můžete doporučit?" zeptal se Jimin po chvíli ticha.

„Na lásku? Obávám se, že na to žádné doporučení nemám. Láska je složitá věc, bohužel se nedá zrovna vědecky pochopit a popsat. Jako lékař bych vám ale doporučil změnit lokalitu. Vím, že nejspíš nebudete mít možnost se přestěhovat, ale bylo by dobré, kdybyste alespoň na nějaký čas pobyl někde, kde je čistší vzduch. Čtvrtá operace se na vás podepsala, bude trvat, než se vaše plíce zotaví a vy byste jim měl dopřát co nejvíc klidu. Předepíšu vám na to léky, ty co jste měl minule a také nemocenskou," Jimin doktora poslouchal a pečlivě si vše snažil zapamatovat.

„Dýchá se mi hůř, než minule..." vydechl Jimin. Nechtěl si to přiznávat, ale bohužel to tak bylo. A bylo lepší se o tom zmínit.

„Můžu vám doporučit inhalátor. Hodně pacientů ho používá a mohl by pomoct i vám. Jinak jsem ještě chtěl... ano, nezdržujte se moc mezi kuřáky a ve dnech, kdy jsou výstrahy kvůli smogu, raději nevycházejte ven, mohlo by vám to uškodit. Moc vám nedoporučuji ani nosit roušky, i když samozřejmě chápu, že to občas jinak nepůjde," poučoval ho doktor.

„Ještě si vás tu pár dní nechám na pozorování, pro jistotu. Čtvrtá operace je prostě čtvrtá operace a měli bychom dát pozor, abyste neměl moc zbytečných komplikací," domluvil a sám pro sebe si kývl, když se ujistil, že na nic nezapomněl. Jimin mu jen tiše poděkoval a pohledem ho vyprovodil z místnosti.

Poté znovu zůstal sám, jen se svými rozházenými myšlenkami.

O samotě ale nezůstal dlouho. Dokonce i jeho samotného překvapilo, jak moc zprudka se otevřely dveře, když se dovnitř doslova vřítil modrovlasý mladík ve velmi hlučných botách. Jeho nezaměnitelné energické kroky Jimin slyšel už z chodby, proto se těsně před jeho burácivým příchodem opatrně zvedl do sedu.

„Jimine-hyung!" vyjekl mladík a hned si k jeho posteli přitáhl židli, aby se mohl posadit a zároveň nebyl příliš daleko. Jiminovi se z jeho možná až moc čilé přítomnosti téměř zamotala hlava, zároveň ho však donutila k úsměvu.

„Jungkookie," oslovil ho, lehký úsměv neopouštěl jeho suché rty. Byl trochu ochraptělý, to však nebylo nic, co by se nedalo očekávat.

Mladší se příjemně zazubil a opatrně svého nejlepšího přítele chytil za ruku. Ačkoliv byl často roztržitý a zbrklý, vždy když to bylo potřeba, dokázal být něžný a jemný. Jimin v něm tak vždy našel parťáka na různé vylomeniny, zároveň ale i podporu ve chvílích, jako byla právě tato. Znali se již spoustu let a Jungkook nikdy nezklamal, když Jimin zrovna potřeboval kamaráda. V téhle situaci ho viděl už potřetí a ani tak ho neodsuzoval. V jeho očích se zračila jen čirá starost.

„Tak co, jak se cítíš?" zeptal se hned, jakmile už nedokázal nic vykoukat z Jiminova výrazu.

„Teď? Teď jsem rád, že jsi tady, Jungkookie," poškádlil ho a Jungkook jen hravě protočil očima.

„Jistěže jsi! Na tomhle světě není nikdo, kdo by za mojí přítomnost nebyl rád," zazubil se modrovlásek, čímž donutil i Jimina ke krátkému, trochu kašlavému smíchu. Ten zvuk ihned donutil mladšího, aby znovu trochu zvážněl.

„A teď opravdu. Jak je ti?" zeptal se znovu a Jimin povzbudivě stiskl Jungkookovu ruku.

„Je to lepší... jak jinak, když už se při každym nádechu nedusim kytkou," uchechtl se Jimin a prohlédl si Jungkooka. „Ale jinak... je to podobný jako vždycky."

Chvíli se odmlčel a zadíval se ven z okna svého nemocničního pokoje.

„Až mě pustí, budu ale muset asi udělat nějaký změny. Hlavně musím vymyslet, co dál..." mumlal Jimin a hladil Jungkooka po kloubcích prstů. Jungkook na něj nechápavě koukl.

„Co dál?" zopakoval Jungkook a Jimin jen zavrtěl hlavou.

„To je teď fuk, Kookie," pousmál se Jimin a volnou rukou ho pohladil v modrých vlasech. „Radši mi pověz, jak to jde v práci,"

„Dobře. Jen... si pamatuj, že ať vymyslíš cokoliv, tak tu budu pro tebe," Jungkook se sladce zazubil a tím Jiminovi jen potvrdil, jak moc velké štěstí má, že právě tohoto hocha může nazývat svým nejlepším kamarádem.

✿

Město ho dusilo. Byl na místech, která miloval, ale připadala mu cizí. Chodil cestami, které znal, ale jako by se v těch spletitých uzlech ulic ztrácel. Ani ve svém bytě se necítil jako doma. Připadal mu najednou studený a nehostinný. Snažil se všechny tyto pocity ignorovat, ale nakonec ho vždy přemohly, když byl sám.

Cítil se tak po všech třech svých operacích, po té poslední však vtíravé myšlenky ne a ne odejít. V minulých případech byl schopný vyhrabat se ze špatných nálad během několika týdnů, většinou za pomoci svých přátel. Teď se ho však špatné pocity držely a nechtěly se pustit. Chytaly ho za kotníky, když procházel městem, tahaly ho za vlasy a křičely do uší, když byl sám. Neodcházely ani tehdy, když trávil večery se svými přáteli. Začínal z toho být zoufalý a bylo čím dál těžší to skrývat před Jungkookem.

Kook v něm vždy dokázal číst tak, jako nikdo jiný. Jimin si byl jistý, že o jeho stavu ví víc, než to vypadalo. Nejspíš i to byl důvod, proč u něj modrovlásek trávil každý druhý večer. Vždy přišel bez ohlášení, což pro něj bylo typické, a přinesl s sebou jídlo, nintendo nebo jen flashku s filmy, které oba zbožňovali. Jimin se v těch chvílích cítil nejlépe.

Ani tak ho však neopouštěly špatné nálady. Ačkoliv už ho nebolelo na hrudi, neopouštěl ho ten podivný pocit v plicích, který tam hanahaki zanechala jako připomínku, že se popáté už nevrátí. Mohlo se to zdát jako požehnání, v dané situaci to Jiminovi spíš přišlo jako prokletí. Chtěl se zamilovat a chtěl být milovaný nazpět. Ale byl si jistý, že to se mu už nyní nepovede.

A proto toužil jen po tom, aby to všechno zmizelo. Nebo si možná on sám přál zmizet.

Jeho dny se slily do jedné věčně se opakující rutiny a v jeho hlavě se čím dál tím víc opakovala slova jeho doktora: „Doporučil bych vám změnit lokalitu."

Nejspíš i toto doporučení zavinilo, že se rozhodl chopit se nabídky, kterou by v jiných případech rozhodně nepřijal. Měl rád Soul, jeho rušné ulice a ani jeho práce mu nepřišla tak zlá. V jiné situaci by neměl důvod odjet dvě hodiny autobusem do zapadlé vesničky někde na východě Koreje.

Impuls k tomuto velmi spontánnímu, zásadnímu rozhodnutí dostal od své rodiny. Manželka jeho strýce prosila příbuzné z obou stran, zda by někdo nebyl ochotný postarat se o dům a zahradu její zesnulé maminky. Ačkoliv nad tím zprva jen mávl rukou, nakonec ho přece jenom okolnosti nahlodaly k tomu, aby zjistil víc. A nakonec se dokonce rozhodl, že všeho zanechá, podal v práci výpověď a vydal se vstříc tomuto úkolu.

A tak Jimin skončil tady. Jen s kufrem, batohem a nadšenou tetou, která ho svým autem vezla od autobusové zastávky směrem k vesnici, kde její maminka žila.

„Povím ti, jsi opravdu záchrana. Už jsem si myslela, že to tam fakt budu muset prodat," lamentovala.

„Proč ses tam o to vůbec nemohla postarat sama?" zeptal se Jimin zaujatě. Byli už blízko vesnice.

„Oh, zlatíčko, hrozně jsem chtěla, ale bohužel se sem nemůžu natrvalo přestěhovat, víš co, kvůli dětem. A tak jsem chtěla, aby se o zahradu postaral někdo příbuzný, aby zůstala tak nějak v rodině. Jsem ráda, že jsi souhlasil. Nemusíš se bát, maminka měla zvyk si poznamenávat, jak se o své květiny starala, takže všechny informace budeš mít k dispozici. Navíc jsi říkal, že se v těchhle věcech vyznáš, viď? Ha, už jsme tady," teta Aera poukázala na poslední domek v pomyslné řadě u cesty a s přesností zaparkovala do úzké uličky. Jimin jí skoro až záviděl její schopnosti v řízení.

Oba vystoupili z auta a Jimin vytáhl z kufru svůj batoh, zatímco Aera hledala klíč od domu. Kolem byl klid. Nikde ani živáčka, jen ve stromech slyšel zpívat jarní ptáky a v trávě tu a tam zaslechl cvrkat hmyz. Lehký vánek nesl čistý vzduch, který Jimina po vdechnutí pohladil po citlivých plicích. Musel se lehce pousmát. Přesně tohle potřeboval. Sice zde plánoval zůstat jen dočasně a tak to také řekl své drahé tetičce, i tak si neodpustil myšlenku, že mu tu nejspíš po tu dobu bude dobře.

„Jimine," houkla na něj Aera, což ho probudilo ze zamyšlení. Popadl tedy své zavazadlo, zavřel kufr od auta a vydal se za tetičkou, která již odemkla dveře.

„Takže. Tady je předsíň a tamhletim průchodem kuchyň. Teď pojď, dáš si kufr do pokoje, než ti ukážu zahradu," prováděla ho a celou dobu se spokojeně usmívala.

Jimin si malebnou domácnost prohlížel. Vypadala staromódně, vlastně se cítil trochu jako v nějaké staré manhwě. V útulném pokojíku si odložil kufr a ani nevydechl, než ho Aera vytáhla do obývacího pokoje, ze kterého vedly posuvné dveře do zahrady.

Jakmile je otevřela, Jimin zůstal ohromeně stát. Čekal, že bude zahrada plná květin, ale to, co se před ním objevilo, naprosto předčilo všechna jeho očekávání. Zahrada byla ponořená v okrasných keřích, sakurách a záhonech plných nejrůznějších rostlin.

„Ano, přesně tenhle výraz jsem čekala," Aera se samolibě ušklíbla. „A to není všechno. Je to tu rozdělené na tři části. Tadyta je taková nejbarevnější, jsou tu většinou růže, růžové sakury a různobarevné hortenzie," ukazovala Aera a s nadšením ho vedla po cestičce vysypané světloučkým pískem. „V další části jsou pak zelené keře, taky je tam pár menších ginkgo a malé okrasné jezírko, je to tam trochu náročné na údržbu, hlavně teda ty bonsaie, ale neboj se, není jich tam moc. No, a ta poslední část byla maminky nejoblíbenější, pojď tudy, musíš jí vidět. Jsou tam nádherné čechravy, taky ostrožky, ale hlavně jsou tam nádherně rozrostlé tavolníkové keře," rozplývala se Aera, netušíc, že právě v tu chvíli Jiminem prošlo leknutí jako elektrický výboj.

„Tavolník?" špitl nazpět a pohled mu padl na rozrostlý bílý keř v bílé části zahrady. Cítil, že trochu zbledl. Právě květy tavolníku byly jeho prokletí.

„Ano, tavolníky! Jsou hrozně nenáročný a vypadají moc pěkně," Aera si přes své nadšení vůbec nevšimla, jak Jimin ztuhl.

„Oh, ale chlapče, jsi úplně bledý. To ta náročná cesta sem, já vím. Uděláme si trochu čaje, co ty na to? To víš, byla jsem až moc nadšená, maminky zahrada je moje slabost. No tak, dost všeho a jdeme. Musím ti toho hodně říct a dát ti všechny ty poznámky," Aera ho vzala za zápěstí a odvedla ho zpět do domu. Jimin si nebyl jistý, co mu ještě povídala, jeho myšlenky se nadále točily pouze kolem toho keře s bílými kvítky, které tak důvěrně znal.

✿

První dny ve vesnickém domku utekly rychle. Jimin již první večer prozkoumal celý interiér a našel mezi zahradními věcmi i široký slaměný klobouk, kterému se musel sice ze začátku smát, ale po vyzkoušení také uznal, že je velmi praktický. V pokoji se hezky zabydlel a byl rád, že si s sebou ze Soulu vzal i svůj přenosný wifi router.

Také pročetl některé poznámky staré paní Hwaji. Jeho původním plánem bylo přečíst alespoň polovinu, nakonec ale sám sobě uznal, že to bylo nemožné. Paní Hwaja měla asi velkou spotřebu propisek...

Večery většinou trávil čtením knih, které se mu nahromadily v bytě během těch několika let, co v Soulu žil. Nikdy neměl moc čas na čtení, i tak ho překvapilo, že se v jeho knihovně objevilo tolik nepřečtených titulů. V průměru také strávil dvě hodiny na nepříliš kvalitním videohovoru s Jungkookem. Oba mladíci však dokázali Jiminovo špatné připojení omluvit, jelikož si vzájemně chyběli. Modrovlásek navíc s nadšením poslouchal, co Jimin celé dny dělá a neodpustil si pár poznámek o tom, že ho bude muset navštívit.

Taktéž se začal seznamovat se zahradou. Paní Hwaja si zapisovala téměř všechno, co se týkalo zahrady, dokonce i jak moc je potřeba tu a tamtu květinu zalévat.

Pořádná změna přišla až pátý den, kdy podle informací od Aery měl přijet nějaký muž, který dřív vozil Hwaje nákup. Aera s ním už před Jiminovým příjezdem mluvila a on mile souhlasil, že Jiminovi může také vozit vše potřebné, když se Jimin nemá jak dostat do města. Blonďáček měl ovšem pocit, že ho o to Aera požádala hlavně proto, aby na Jimina někdo dohlédl.

Zrovna stál opřený o hrábě, kterými předtím shrabával spadané sakurové lístky v barevné části zahrady, a luštil něco ve Hwajiných poznámkách, když zaslechl z vedlejší zahrady hluk. Normálně odtamtud nic neslýchal, vlastně si myslel, že tam jeho majitelé ani pořádně nebydlí, proto ony zvuky ihned upoutaly jeho pozornost.

A na jejich zdroj nemusel čekat dlouho. Na konci barevné zahrady si již dříve všiml dvířek porostlých popínavým plaménkem a právě jimi do zahrady nakoukl muž. Když o něm Aera mluvila, Jimin čekal nějakého padesátníka s pleší a dlouhým knírem. Proto ho velmi překvapilo, že se v zahradě objevil mladík asi jeho věku.

„Park Jimin?" houkl na něj.

„Ano. Vy jste... pan Kim?" usmál se Jimin a zavřel Hwajin deník, už asi pátý, který mu prošel pod rukou. Nově příchozí za sebou zavřel vrátka a s plnou plátěnou taškou se vydal blíž.

„Kim Namjoon, těší mě," zazubil se Namjoon. „Vaše teta vám o mně říkala, že ano?"

„Mhm, říkala. Taky říkala, že vám mám dát seznam na příště," přikývl Jimin a převzal si od něj tašku s nakoupeným jídlem. „Počkejte tu chvilku, skočím pro peníze a ten seznam."

Namjoon jen souhlasně kývl a Jimin jen rychle odskočil a v rychlosti se vrátil. Jídlo bylo vlastně jednou z jediných položek v jejich dohodě s Aerou. Jimin se měl poctivě starat o zahradu a dům a Aera za to zajistí potraviny a věci potřebné právě na péči o zahradu a dům. Když se na tom domlouvali, jen prohodila, že to bude prakticky to samé, jako když byla paní Hwaja stále naživu.

„To by mělo být dost," usmál se Namjoon po spočítání peněz a prohlédl si ho. „Kdybyste něco potřeboval, nebojte se za mnou přijít. Pomáhal jsem paní Hwaje opravovat některé věci, takže ten dům dobře znám. No, takže kdyby cokoliv, bydlím vedle."

„Proto jste přišel vrátky," poznamenal Jimin a Namjoon se zasmál. „Ale děkuju moc za nabídku... bude se asi hodit."

„Doufejme, že ne. No, každopádně musím už běžet. Vozím z města nákup i některým starším lidem z vesnice a neměl bych je nechat čekat. Taky by se mě už nemuseli dočkat, že jo..." podotkl Namjoon, čímž Jimina donutil k překvapenému smíchu.

„Kdyby vás slyšeli," smál se Jimin.

„Smáli by se úplně stejně jako vy, dělávají ještě horší vtípky. Paní Hwaja na to byla expert," mrkl Namjoon a otočil se k odchodu. „Tak zatím!"

„Zatím," usmál se Jimin a pohledem ho vyprovodil ze zahrady. Poté se otočil zpět k hrábím a dokončil práci, kterou před mladíkovým příchodem rozdělal.

Celou dobu mu ale hlavou vrtalo, proč tak mladý muž žije ve vesničce, kde skoro ani nebyl signál. V jeho hlavě se objevovaly nejrůznější nápady, proč by se takový člověk uchýlil na samotu, nakonec od těch myšlenek ale upustil. To se ho raději zeptá, až se trochu lépe poznají. A tím ho myšlenky na Kima Namjoona opustily. Nijak zvlášť nad tímto mladíkem nepřemýšlel ani v dalších dnech.

Dny na vesnici totiž utíkaly podezřele rychle a Jimin neměl čas přemýšlet nad zbytečnostmi.

Myšlenky na jeho souseda se tedy vrátily až o pár týdnů později, když seděl na malé terásce a poslouchal cvrkající hmyz v zahradě. Pod rouškou tmy vypadala zahrada jako z pohádky a Jimin si chvílemi připadal jako princ z nějaké kouzelné novely. Nebo mu minimálně nádherně přeskočilo.

„Tvoje plíce jsou lepší?" ptal se Jungkook, který na videohovoru vypadal jen jako shluk modrých pixelů.

„Myslím, že jo. Od tý doby, co jsem tady, jsem nemusel použít inhalátor. Taky se mi o moc líp dýchá... i když ten pyl taky není zrovna velká paráda. Ještě že už je po hlavní pylový sezóně..." Jimin si natáhl nohy a spokojeně vydechl. Po práci na zahradě se rád vyvaloval na terásce a užíval si teplé večery.

„Snad se na tebe budu moct brzo podívat. Doufám, že tam nejsi pořád úplně sám. Poznáváš se aspoň trochu s místními?"

„No... mluvil jsem tu s několika lidmi... jedna paní se za mnou stavila a dlouho mi povídala o paní Hwaje a pak mi slibovala křepelčí vajíčka, tak jsem neodmítl. Teda, nečekal jsem, že jich přinese tolik. Potom... jednu starší paní jsem vedl domů a musel jsem jí vysvětlovat, že paní Hwaja už není mezi náma, ale Aera mě upozorňovala, že se asi zastaví, prej má asi alzheimera a věčně utíká svojí dceři. No a každej týden mi jeden chlapík nosí nákup," vyprávěl Jimin.

„Hmm, to tam máš živěji, než jsem čekal," poznamenal Jungkook a Jimin se s dlouhým výdechem vydal dovnitř. Už začínalo být trochu chladno.

„To teda. Jsou tu milí lidi, většinou jsou ale starší. Jen ten chlapík, co mi vozí nákup... je hrozně mladej. Může být tak podobně starej jako já..." Jimin si byl jistý, že tato informace Jungkooka dozajista zaujme.

„Tak mladej? Co tam asi dělá?" ptal se řečnicky Jungkook. „Co když je to sériovej vrah a schovává se tam před zákonem?"

„Ty jsi neskutečně pozitivní, víš to?" zabrblal Jimin, i když ho modrovláskova slova spíš pobavila.

„Já vždycky. No co, proč by se jinak mladej člověk usalašil někde, kde chcíp pes?" hájil si svou Jungkook.

„Ehm, co tu dělám já?" zeptal se Jimin s vědomím, že tak zažene mladíka do slepé uličky.

„No... no... tvoje situace je výjimečná, hyung!"

„Třeba je jeho situace taky nějak výjimečná," pokrčil rameny Jimin.

„Vraždy nejsou výjimečný situace?" zkusil Jungkook, ačkoliv už bylo slyšet, že si jen dělá legraci.

„Ale kuš," zasmál se Jimin. „Nemáš tam nějaký pozitivnější proroctví?"

„Je gay, vyléčí tě z tvých pohanahaki komplikací a budete žít v té kouzelné zahradě šťastní až navěky?" Jungkook se na videohovoru zazubil a Jiminovi cuklo v koutku oka.

„Nic lepšího tě nenapadlo?" zamumlal blonďák po chvíli ticha a vzal do ruky pero, aby si měl s čím hrát. Jungkook hned poznal, že řekl něco, co neměl.

„Eh... že je to super kluk, co se rád stará o starší sousedy a ten dům má po prarodičích, nebo tak něco? To mi připadá jako nejpravděpodobnější scénář," zamluvil to Jungkook, na což mu Jimin odpověděl přikývnutím.

„Asi to tak i bude. Dost o mně. Jak to jde v Soulu?" změnil Jimin téma. Chtěl, aby teď nějakou dobu mluvil modrovlásek. A to se mu tímto dotazem také povedlo.

Lehnout si tedy šel až o hodinu později, když se konečně s Jungkookem rozloučil. Ten kluk se nedal zastavit, když se rozmluvil. To na něm měl vlastně Jimin nejradši. Vždycky mu alespoň na chvíli pomohlo zapomenout na všechny problémy, když poslouchal mladšího, jak se rozčiluje, nebo se naopak rozplývá.

A o to těžší bylo, když se poté ocitl v úplném tichu. Většinu nocí mu to nevadilo, naopak ocenil, když neslyšel všechny zvuky z ulic, jako tomu bylo v Soulu. Jen ten den to bylo jiné. Chvíli se snažil usnout, nakonec to však vzdal a upřel pohled na strop. V jeho hrudi se usadil tíživý pocit, který necítil od svého odjezdu ze Soulu.

Jungkook mu znovu připomněl, proč se vlastně rozhodl utéct z velkoměsta. Ta poslední operace před několika měsíci. Hanahaki, která se mu zlomyslně vysmála za to, že se několikrát naivně zamiloval do lidí, kteří však jeho lásku neopětovali. Trestala ho za jeho hloupost kvítky toho proklatého tavolníku. Stejnými bílými kvítky, o které se měl starat ve Hwajině zahradě.

Bílé zahradě se nevědomky vyhýbal už od svého příjezdu. Netrávil tam více času, než bylo nutné a na tavolník se téměř ani nepodíval. Byl moc vděčný, že byl tak nenáročný a nepotřeboval nic víc, než jen zalít při suchém dni. Jimin ale často zapomínal i na to, jen aby se nemusel na ty ohromné keře dívat.

Nevěděl, co ho tak najednou popadlo, když si na nohy nazul bačkory a vydal se ven. Asi se jen potřeboval nadechnout čerstvého vzduchu.

Nezastavil se ale na terase a ani studený vánek ho neodradil, když ho jeho kroky nesly po písčité cestičce zalité bílým měsíčním světlem. Nezastavil se ani před vchodem do bílé zahrady, když zahlédl první větvičky tavolníku.

Zarazil se až ve chvíli, kdy stál před impozantním keřem, jehož větvičky se mírně pohupovaly v nočním vánku. Kvítky ve větru šuměly a šeptaly a Jiminovi to čím dál víc přišlo jako tichá, výsměšná slůvka.

„Už seš spokojenej?" zeptal se polohlasem, ačkoliv si vlastně ani nebyl jistý proč. „Líbí se ti vidět mě takhle ubohýho? Že nedokážu přestat myslet na to, jak moc mě ta nemoc zničila? Že se nedokážu ani podívat na tu rostlinu, která se mi drásala z krku? Proč tu Hwaja musela mít vysazenej zrovna tenhle zpropadenej keř? Copak jsem si už neprošel dost velkou bolestí? Proč, když už se konečně cítím líp, že je ta zkurvená nemoc i ta kytka z mejch plic pryč... vždycky si všimnu tebe. Tavolník... svatební věnec, jak cynický to sakra je, že moje hanahaki, která mi zničila všechny vyhlídky na život s někým, koho bych miloval, se jmenuje zrovna svatební věnec?" Jimin si frustrovaně pročísl vlasy.

„Mám chuť vzít pilu a uřezat tě. Vytrhat tebe i tvoje kořeny..." mluvil Jimin dál, nyní už plným, rozhořčeným hlasem. Tavolník však jen mlčenlivě šuměl a to v Jiminovi vyvolávalo jen víc a víc smutku. „Ale k čemu by to bylo... jenom bych znovu utíkal... tak jako jsem utekl ze Soulu," blonďáčkovy oči se zalily slzami a sám sebe objal rukama.

Nadechoval se, aby pokračoval v ubrečeném lamentování, ale vyrušily ho od toho zvuky kroků. Polekaně se otočil, ale osoba, která za ním nyní stála, ho ani v nejmenším nepřekvapila.

„Jimine? Jsi v pořádku? Slyšel jsem tě mluvit..." zeptal se Namjoon.

„Namjoone... uh, ne, to nic- já jenom-" Jimin si otíral oči od neprolitých slz a snažil se uklidnit, aby ve druhém muži nevzbudil podezření, že právě teď nadával obyčejné kytce. Najednou si začal připadat jako šílenec.

Nebyl ale schopný se dostat do klidu, jak si přál a Namjoonovi neuniklo, že má na krajíčku. To mu ostatně nepřímo prozradil sám Namjoon, když k němu přišel blíž a povzbudivě ho pohladil po zádech.

„Pojďme se posadit. Určitě ti bude líp po troše bylinkovýho čaje," nabídl Namjoon a Jimin, jako by naprosto zapomněl na Jungkooka a jeho řeči o sériovém vrahovi, souhlasně přikývl.

Ocitl se tak na stejné terase, jako byla ta u jeho domku. Nyní však seděl zabalený v dece a čekal, až Namjoon přinese zevnitř čaj.

„Tady," ozval se Namjoon, posadil se vedle Jimina a položil mezi ně tácek se dvěma šálky čaje.

„Děkuju," kuňkl Jimin a vzal si jeden z šálků.

Chvíli jen seděli v tichu a popíjeli horký bylinkový čaj. Ticho nakonec narušil Namjoon.

„Chtěl jsem se zeptat..." ozval se starší muž, čímž na sebe upoutal mladíkovu pozornost. „Proč se tak mladý muž rozhodl odejít ze Soulu, hlavního města Koreje, do malý vesničky, kde je široko daleko jenom pár seniorů?"

Jimin si Namjoona prohlédl a dlouze vydechl.

„Mohl bych se ptát na to samý," oplatil Namjoonovi blonďák.

„To je pravda," kývl Namjoon s úsměvem. „Mám teda začít?"

Jimin se napil bylinkového čaje a potom zlehka přikývl. Až moc ho zajímalo, co Namjoon ve vesnici dělá.

„Tak dobře. Poslouchej," Namjoon odložil svůj hrnek a opřel se rukama za zády. „Bydlím tu už skoro tři roky. Dřív tu bydleli moji prarodiče, takže jsem sem jezdíval na prázdniny. Taky jsem bydlel v Soulu... studoval jsem tam. Během studia mě ale o moc víc chytlo psaní povídek. Tak jsem psal víc a víc, dokonce jsem to i vydával na internetu... a jednou mě objevil jeden člověk z vydavatelství. Ve zkratce... vydal moje povídky a dokonce i jednu knihu, ze který dokázal udělat hotovou senzaci. Korejci už jsou prostě takoví... že se dokážou pro něco tak moc nadchnout. A v tý době to něco byla právě moje kniha. Brzo... si mě začalo všímat víc a víc lidí... a dopadlo to tak, že mě na autogramiádách někteří pronásledovali, na sociálních sítích mi pár lidí vyhrožovalo smrtí, vlastně ani nevím proč. Bylo to k nevydržení. Chtěl jsem psát, ale nemohl jsem, protože jsem měl pocit, jako by všude kolem mě bylo něco... nějaká zábrana. Tak jsem odešel sem. Schoval jsem se tu přede všemi a jen občas jedu do Soulu, abych odevzdal vydavateli něco z toho, co jsem psal."

Jimin ho zaujatě poslouchal a prohlížel si jeho výraz. Namjoon vypadal trochu smutně, zároveň ale klidně. Byl s tím vším srovnaný a podával to jako fakt. Když vycítil blonďáčkův pohled, oplatil mu ho svým a na tváři se mu objevil něžný úsměv.

„Jsem tu spokojenej. Je tu klid na psaní, čistej vzduch a místní si mě oblíbili. Nejvíc asi paní Hwaja. Někteří o ní říkali, že je to stará čarodějnice a z těch svých kytek vaří mystické nápoje," zasmál se Namjoon. „Věděla o tom. Vlastně se tomu i smála a často mě zvala na večerní čaj tím, že křičela přes plot: ‚Nechceš se u mě dneska o půlnoci otrávit lektvarem?' Vždycky mi pak vyprávěla, co chce teď pěstovat a tak. Její zahradu jsem si vlastně propůjčil do několika svých příběhů," povídal spokojeně Namjoon a Jimin se musel lehce usmívat.

„Ale dost o paní Hwaje, nebo se mi po ní začne stýskat. Teď je řada na tobě," pousmál se Joon a napil se svého bylinkového čaje. Blonďák chvíli mlčel. Nebyl si jistý, zda chce staršímu muži říct, proč se rozhodl odejít ze Soulu. Když si ho ale chvíli prohlížel, došlo mu, že je to vlastně fuk. Chtěl se s Namjoonem lépe poznat a jeho hanahaki nebyla žádné tajemství.

„Hm... tak dobře," vydechl jen Jimin a lépe se zabalil do deky. Cítil se pohodlně, bylinkový čaj ho trochu uklidnil a Namjoonův příjemný hlas zrovna tak.

„Jak bych jenom začal... asi tím, že jsem měl problémy s hanahaki," začal Jimin, čímž si od vyššího muže vysloužil zaujatý pohled. „Vrátila se mi... už poněkolikátý. Poprvý se objevila, když mi bylo šestnáct. Zamiloval jsem se do profesora na svojí střední škole. Byl to úžasnej člověk... ale tehdy jsem si ho nemohl dovolit milovat. Podruhý jsem se zamiloval ve dvaceti, do kluka, kterej mě ve výsledku jenom využil a nikdy mě nemiloval nazpět. Potřetí jsem se zamiloval ve třiadvaceti... byl to moc hodnej kluk, ale nemiloval mě nazpět, i když se o to snažil... a v tom posledním případě... už jsem se prostě jenom bál všeho kolem. Nechtěl jsem to prožívat znova, nechtěl jsem znova zažít to odmítnutí. Proto jsem se rovnou rozhodl pro operaci, aniž bych se mu zkusil vyznat.

Nevím, kolik toho o hanahaki víš, ale můžu říct, že je to odpornost. Vždycky byla. A ani po operaci ti není zrovna hej. Myslím ale, že teď, po tý poslední operaci, se už nikdy nevrátí. Myslím... vím, že už se do nikoho nikdy nezamiluju. Ta zatracená kytka mi tu schopnost vzala," Jimin vypouštěl z úst slova, která ho tížila již od odchodu z nemocnice. Nevěděl, jestli druhému muži dávají smysl, on to ze sebe každopádně potřeboval dostat. „Přišel jsem sem asi protože... už jsem nedokázal být mezi tolika lidma. Asi protože už nemám náladu myslet jen na to, že už se nikdy nezamiluju. A tady se mi to docela dařilo... jen jedna věc mi to připomínala..."

Namjoon tiše poslouchal a zlehka přikyvoval.

„Nějaká z Hwajiných květin, že?" odhadl a Jimin zlehka přikývl.

„Tavolník," vydechl tiše, jako by to bylo zlé zaklínadlo. Starší muž chápavě kývl. Chvíli mezi nimi bylo ticho, narušované jen občasnými vzdálenými zvuky z vesnice.

„Totiž... teď ze mě bude mluvit student filosofie, takže mě asi ani neber vážně. Rozhodně nemůžu rozumět, co se teď děje ve tvojí hlavě a už vůbec ne... v duši," narušil Namjoon ticho.

„Povídej. Pokud to bude něco, co se mi nebude líbit, tak tě zastavím. Ale jinak... mluv," vyzval ho Jimin.

„Dobře... no, nemyslím, že jsi ztratil schopnost milovat. Láska má různý formy. Miluješ svoje přátele? Svojí rodinu? Možná, že už nemůžeš milovat romanticky, ale to není všechno. Kromě toho život nabízí tolik věcí a romantický vztahy jsou jen malá část z nich. Je tu tolik věcí, co se můžou stát tvým smyslem života. Asi se mi to říká snadno, ale láska je někdy až moc přeceňovaná. Zkus se... přestat soustředit na to, co nemůžeš a zkus se zamyslet nad tím, co můžeš," Namjoon mluvil tiše a lehce se usmíval.

Jimin si ho chvíli prohlížel a slovo od slova si jeho monolog přebíral v hlavě.

„Asi na tom něco bude," přiznal nakonec.

Čaj dopili v příjemném tichu pod zářícím měsícem. Seděli spolu až dlouho do noci a Jiminovi právě až v tuto chvíli došlo, jaké může být sdílené ticho pohlazení na duši.

✿

Jimin si na zahradě pořádně popracoval. Každý den pro něj byl něčím výjimečný, ačkoliv dělal stále skoro to samé. Zároveň ho to docela chytlo. Bavilo ho hledat si na internetu informace o květinách a péči o ně. I Hwajiny deníky se mu zdály zábavnější, když mezi řádky nacházel štiplavé poznámky na sousedy, zesnulého manžela i na členy rodiny. Nejvíc se mu zalíbila informace o tom, že plamének byla rodná květina Namjoona a proto jí uchytila na vrátkách do jeho zahrady.

Byl také nadšený, že se na něj Kookie konečně měl přijet podívat. Do hovorů mu pěl ódy o tom, jak moc se těší a Jimin musel uznat, že je na tom stejně. Chybělo mu Jungkookovo objetí, také nekonečné povídání o všech jeho zájmech, které si nyní Jimin mohl užívat jen v omezeném čase.

Největší problémy jim ale přinesla Jungkookova cesta ze zastávky do vesnice. Jiminovi nakonec nezbylo nic jiného, než s trochou hanby požádat Namjoona, jestli by nebyl ochotný s ním zajet do městečka. Jungkook ho tedy poznal dříve, než Jimin původně zamýšlel, byl ale rád, že si vzájemně velmi padli do oka.

Zahrada Jungkooka ovšem uchvátila stejným způsobem, jako Jimina.

„Je to tu jako v nějakym kouzelnym anime!" smál se.

„Občas se tu cítím jako v pohádce," souhlasil Jimin a sledoval mladšího muže, jak energicky prohlíží všechno, co ho zrovna zaujalo.

„To se nedivím," zazubil se modrovlásek a jeho pozornost upoutal pomyslný průchod do dalších dvou zahrad. „Je toho víc?"

„Mhm, je. Tadytudy se dostaneš do zelený zahrady. A tamtudy do bílý. Tam musím zalít, dneska jsem tam ještě nestihl dojít," vysvětloval Jimin.

„Rád ti pomůžu," nabídl se Jungkook.

„Mhm, tak vem jednu tu konev. Bude to tak i rychlejší," Jimin vzal jednu z konví, které právě naplnil vodou a druhou podal Jungkookovi. Společně je odnesli do bílé zahrady, kde však Jungkook tu svou málem úlekem upustil.

Jimin se jeho reakci nedivil, vzpomínal si, jak on sám reagoval, když husté keře tavolníku viděl v zahradě prvně. Proto se na mladšího muže jen pousmál a šel se svou konví rozrostlé keře zalít.

„Hyung..." kuňkl Jungkook, nejistý, co v tu chvíli dělat.

„To nic, Kookie. Zalij prosím ty čechravy," poprosil ho Jimin a pokračoval sám u tavolníku.

„Jo- tak... jo," slyšel modrovláska koktat. Jiminovi přišel rozkošný, když si nebyl jistý, co zrovna v tu chvíli udělat. Jimin ho ale nechtěl nechat dlouho tápat v temnotě, proto se po chvíli nepříliš příjemného ticha zhluboka nadechl.

„Víš... už jsem si na něj trochu zvykl. Je docela... hezkej, i když k němu mám pořád trochu odpor," začal Jimin a cítil, jak v Jungkookovi roste zvědavost.

„Proč jsi mi neřekl, že tu je?"

„Nevím. Asi jsem o tom nechtěl mluvit... nechtěl jsem ho vlastně ani vidět. Navíc by sis dělal starosti o moje mentální zdraví a to bych taky nechtěl," Jimin pokračoval se zaléváním bílých trávniček.

„Takže... no, jsi v pohodě? Když tu kytku musíš každej den vidět?" zeptal se Jungkook a starostlivě si Jimina prohlížel.

„Myslím... že asi jo. Od tý doby, co jsem tady, se snažím vidět věci z trochu jiných úhlů. Takže třeba i tavolník... protože Hwaja ho zbožňovala. Zapisovala si toho o moc víc, než jenom jak se o svou zahradu stará. V jejích zápiscích jsem se dočetl, že tavolník vysadila po smrti svýho manžela, protože první dárek, kterej jí kdy dal, byla právě větvička tavolníku. Byla to první rostlina, o kterou se začala starat, a po ní přišlo všechno tohle ostatní. Díky tavolníku jí tak moc chytlo zahradničení a vytvořila něco takhle... obdivuhodnýho," Jimin kolem sebe rozhodil rukou a zadíval se na mladšího muže.

„Pro mě byl možná tavolník prokletím," řekl a zlehka se usmál. „Ale pro ní to byla nejdůležitější vzpomínka na časy s člověkem, kterého milovala."

✿

Podzim přišel tvrdě a Jimin měl plné ruce práce. Potřeboval všechny květiny na zahradě zabezpečit, než přijde zima a při množství rostlin v zahradě s tím bylo opravdu mnoho práce.

Jungkook ho od té doby navštěvoval pravidelně a často mu na zahradě pomáhal. Našel v tom stejnou uklidňující činnost, jako Jimin před několika měsíci. I Namjoon často přidával ruku k dílu a pomohl Jiminovi lépe se seznámit s ostatními sousedy. Byli to vesměs jen babičky a dědečkové, jen málokterým bylo méně než šedesát, i tak s nimi Jimin našel společnou řeč. Naučili ho dokonce i lépe hrát šachy a bingo, čehož si vážil. Nikdy si nemyslel, že by to mohla být taková zábava.

Po dlouhé době se cítil klidně a jako doma. Většinu svých zbývajících věcí si také přestěhoval ze Soulu, aby je měl k dispozici, protože hodlal ve svém vesnickém domku ještě dlouho zůstat. Vyhovovaly mu návštěvy u ostatních vesničanů a jejich hry. Bavily ho jeho společné večery s Namjoonem a často i s Jungkookem, ať už živým, nebo jen videohovorovým.

S modrovláskem navíc začali číst i Joonovy povídky. Namjoon o tom zprva nechtěl ani slyšet a byl celý rudý, ve výsledku byl ale rád, že mu upřímně říkali, jak se jim která povídka líbila. Jungkook a Joon spolu navíc velmi zapáleně diskutovali přes zprávy na instagramu o psaní hudby a nejspíš i dalších tématech, o kterých si s Jiminem nepopovídali.

Jimin si však stále nevzpomínal na to, jaké to bylo, když miloval. Už ho to ale tolik netrápilo. Hanahaki byla pryč a s ní i jeho trápení a to bylo všechno, na co se musel soustředit. A kdykoliv ho přepadly nějaké špatné myšlenky, uklidňoval se Joonovými slovy. Svět nabízí tolik věcí a romantická láska je jen malou částí z nich. Mohl toho dělat tolik. Vlastně úplně všechno, co nedělal, když se jen zas a znovu trápil kvůli hanahaki.

Jeho proklatá nemoc tedy pomalu zmizela z jeho života. I na běloučký tavolník si postupem času zvykl.

„Takže o víkendu přijedeš? To je dost, už jsi tu zase nebyl několik týdnů," usmíval se jednoho večera do telefonu Jimin, když mu Jungkook sdělil, že hodlá přijet.

„Mhm. A konečně budu moct přijet autem," chlubil se mladík.

„Jsi z něj fakt nadšenej, viď?" zasmál se Jimin.

„No to jsem! Tak dlouhý šetření-" Jungkooka v půlce věty přerušilo dlouhé a velmi nesympaticky znějící kašlání. Blonďák ihned zpozorněl.

„Kookie? Jsi v pohodě?" starší mladík hledal na obrazovce svého telefonu cokoliv, co by mu mohlo prozradit příčinu Jungkookova kašle.

„Uh... to- to nic, hyung. To víš, je tu pěkná kosa, asi jsem nastydl," brblal Jungkook ukašlaným hlasem. „Asi si zabalím krk a půjdu si lehnout. Abych to do pátka vyležel."

„Jen jdi a dostaň se z toho. Znělo to pěkně jedovatě," podotkl Jimin. Měl z toho hodně špatný pocit.

„No to mi povídej..." vydechl Jungkook.

„Vážně je všechno v pohodě?" zeptal se znovu Jimin, aby se ujistil.

„Je, neboj se, hyung. Asi si fakt jdu lehnout. Zavolám ti zase zítra, ahoj," Jungkook ukončil hovor ještě dřív, než mu Jimin stihl odpovědět. To staršího muže malinko rozhodilo, nakonec si ale řekl, že pokud to bude něco horšího, Jungkook mu o tom jistě později řekne. Ačkoliv to byla jen snaha o uklidnění toho zvláštního pocitu, který se mu právě rozlézal po páteři.

I on si šel nakonec brzy lehnout. Cítil se vyčerpaně po práci, a jakmile si lehl, tak usnul.

Jungkook další den nezavolal. Jen mu napsal něco ve smyslu, že je vyčerpaný a nemá náladu mluvit. To Jimin chápal a tak mu jen popřál dobrou noc a aby mu bylo lépe. Na to mu Jungkook neodpověděl. Ani další den se neozval víc, než krátkou zprávou a to už Jiminovi začínalo být podezřelé.

Vrcholem celé situace ovšem bylo, když mu Jungkook zavolal a trochu smutně mu oznámil, že nakonec nebude moct přijet. Jimina to zaskočilo, když ale slyšel Kookův chraplavý hlas, odvodil si, že se nejspíš jeho nachlazení zhoršilo a bude pro něj lepší zůstat doma.

I tak mu celá ta situace přišla nanejvýš podivná. Mladší muž býval málokdy nemocný. Když však přece jenom někde prochladl, byl natolik tvrdohlavý, že si nějakým banálním nachlazením nenechal zkazit svoje plány. Buď se tedy něco opravdu dělo, nebo byl opravdu opravdu nemocný.

Jiminovy obavy nakonec mladíka donutily k tomu, aby požádal svou tetu o svezení do Soulu. Aera k němu tu a tam jezdila na návštěvu, nebo jak Jimin raději říkal, na kontrolu, aby si byla jistá, že se Jimin jen nepoflakuje. Zrovna ten den ale nepřestávala mluvit o tom, že od něj musí jet přímo do Soulu za svojí sestrou, která zrovna cosi slavila. Jimina nakonec nahlodala jeho starost o Jungkooka, aby se jí zeptal na svezení. A Aera souhlasila.

Proto se v pozdním odpoledni blížil s teplou polévkou a nějakým čajem k Jungkookovi. Byl si jistý, že se o sebe zvládne postarat, i tak se chtěl ujistit, že se mu nic nestalo.

Spodními dveřmi ho pustil jeden ze sousedů a tak zazvonil až u horních dveří. Znal sice kód, i tak mu ale přišlo neslušné jen tak bez ohlášení vrazit dovnitř.

Dveře se otevřely a za nimi stál bledý Jungkook zabalený v pohodlné mikině.

„Jiminie-hyung? Co tu děláš?" divil se ihned.

„Nemohl jsi přijet... no, tak jsem přijel já. Měl jsem o tebe starost," přiznal trochu rozpačitě Jimin a prohlížel si svého mladšího kamaráda.

„Ah... aha, to je od tebe... hezký," dostal ze sebe Jungkook trochu chraplavým hlasem.

„A přinesl jsem polívku. Neboj, nezdržím tě dlouho," ujistil ho Jimin. Bylo mu jasné, že se Jungkook necítí na žádné hostování, proto byl připravený, že zůstane jen chvíli.

Mladší muž se ovšem zdál čím dál tím víc rozpačitý a nejistý.

„Kookie?" zkusil ho oslovit a překročil práh, aby nestál na chodbě.

„Hyung, prosím, nechoď dovnitř..." zamumlal Jungkook.

„Cože?" vylítlo s Jimina. Tohle se Jungkookovi nepodobalo.

„Nechoď sem," zamumlal Jungkook a jeho hlas zněl slabě jako stébelko trávy ve vichřici.

Jimin chvíli jen zaraženě stál a prohlížel si svého mladšího kamaráda. Byl najednou rád za své tušení a za to, že přijel do Soulu. Něco se rozhodně dělo.

„Kookie," oslovil Jimin něžně mladšího muže. „Co se děje?"

Jungkook chvíli vrtěl hlavou, než se nadechl, aby se znovu pokusil Jimina odehnat. V tom ho ale zarazil znovu ten odporný kašel, který Jimin už slyšel přes jejich hovor. Jungkook spěšně vytáhl kapesník, aby mohl kašlat do něj.

Jiminovi to najednou docvaklo.

„Kookie," oslovil ho znovu, polévku odložil na botník, aby měl volné ruce a přišel blíž k mladíkovi.

„H-yung," zasípal Jungkook, jako by se ještě z posledních sil snažil Jimina odradit.

„Kookie, všechno je v pohodě. Jsem tady. Můžeš mi všechno říct," starší opatrně chytil Jungkooka za ramena a povzbudivě je promnul. Kook na něj hleděl očima vystrašeného kolouška a k ústům si dál tiskl kapesník. V těch vyděšených očích viděl Jimin rozpor. Jungkook mu chtěl všechno říct, ale něco mu v tom bránilo.

Starší ho jen zlehka hladil po ramenech a čekal, dokud nebude připravený začít mluvit. Nemusel čekat dlouho. Jungkookův postoj během několika sekund zeslábl a nakonec pomalu svěsil i ruku s kapesníkem.

Jak Jimin očekával. Na kapesníku ležel okvětní plátek tygří lilie, který tam rozhodně předtím nebyl.

„Kookie... proč jsi mi o ničem neřekl?" Jimin mladšího pohladil ve vlasech.

„Nechtěl jsem... aby se ti připomnělo, čím sis prošel. Bylo toho na tebe moc a v poslední době jsi vypadal, že jsi znova šťastnej. Nechtěl jsem to zkazit," Jungkook mluvil opatrně a tiše.

„Ale ty můj troubo..." Jimin vydechl a pohladil mladíčka po tváři. „Hanahaki nemůžeš jen tak zanedbat. Děkuju, že ses tak staral o moje zdraví, ale teď se musíš postarat o to svoje," řekl rozhodně Jimin a odvedl mladšího do obývacího pokoje, kde ho posadil na pohovku a sám si sedl vedle něj.

„Jak dlouho to je? Pár dní?" zeptal se Jimin a Jungkook zavrtěl hlavou.

„Skoro týden," zamumlal Jungkook.

„Dobře. Uh... proč jsi mi nikdy neřekl, že máš hanahaki taky?"

„Hyung, já o tom doteď netušil. Samotnýho mě to hrozně zaskočilo," mumlal Jungkook ztrápeně.

„Jo, to asi dává smysl... ve všech tvých vztazích šlo vždycky o všechno, jenom ne o lásku," neodpustil si Jimin.

„A to je zásadní rozdíl mezi náma, páč u tebe šlo o lásku vždycky i bez vztahu," oplatil mu Jungkook a Jimin se musel rozesmát. Mladší se k němu po pár sekundách trochu tišeji přidal.

„Jsme tragédi," vydechl blonďák, stále pobavený. Potom ho ovšem napadlo, že se ještě nezeptal na to nejzásadnější. „Takže? O koho jde?"

Jungkook se přestal smát, malinko se zamrvil a jeho tváře lehce zčervenaly. Blonďák nevyzvídal, jen trpělivě čekal, až se mladíček odhodlá.

„Namjoon-hyung..." vydechl nakonec Jungkook. Jimina to ani v nejmenším nepřekvapovalo. Namjoon byl hezký, vtipný a s Jungkookem si rozuměli.

„Chceš mu o tom říct?" pokračoval v otázkách Jimin. Nebylo moudré s těmito otázkami otálet.

„Uh... já nevím. Víš, cítil jsem, že se mi líbil už dřív, ale pak se objevilo tohle a teď si nejsem jistej... jestli zvládnu takový vyznání... bojím se toho. Co když to neopětuje?" Jungkook si celou dobu hrál s jedním ze svých náramků.

Jimin si ho prohlížel a viděl na jeho místě sebe. Byl ve stejné situaci jako Jungkook, a to hned čtyřikrát. Dvakrát svojí lásku dotyčnému nepřiznal. A v těch případech se cítil úplně nejhůř.

„Kookie, myslím, že bys to měl zkusit. Nechci ti dávat plané naděje, ale nemyslím, že bys byl Joonovi lhostejnej. Něco na tom je... na tom, jak na tebe kouká, jak se směje tvým vtipům. Prosím... nedělej to jako já. Nepřiznat svoje city a jít rovnou na operaci byla ta nejzbabělejší věc, co jsem mohl udělat. Pořád si vyčítám, že jsem to v tom posledním případě aspoň nezkusil. Prosím, zkus to. Nic tím neztratíš. Slibuju."

Jungkook si ho prohlížel těma kolouščíma očima a chvíli jen mlčel. Jimin se začal bát, že řekl něco špatně.

„Já... se nad tím zamyslím," kývl Jungkook a už to Minovi stačilo, aby věděl, že mají napůl vyhráno.

„Jen do toho. A teď dost o tomhle těžkym tématu. Pojďme se trochu odreagovat, co ty na to?" usmál se Jimin.

✿

Jungkook nakonec souhlasil, za což byl Jimin neskutečně rád. Začala ho ale užírat nejistota. Co když se v Namjoonovi pletl? Co když Jungkookovi jeho odmítnutí ublíží o moc víc, než by si Jimin myslel?

Žádnou z těchto obav ale nedával znát před Jungkookem. Všechno s ním pečlivě naplánoval a podporoval ho ve všech hezkých nápadech, které dostával. Mladší z nich byl vlastně moc sladký, když byl zamilovaný až po uši.

Osudný večer naplánovali na jednu sobotu, kdy byli domluvení s Joonem na pár drinků u Jimina doma. Jimin měl ovšem Joona s Jungkookem nechat samotné v zelené zahradě, v té, kterou měl Namjoon nejraději. Zelená zahrada navíc v této roční době byla nejhezčí ze všech.

Sám se ale nemohl přimět k tomu, aby je tam jen tak nechal. Proto zůstal schovaný za jedním hustým jehličnatým keřem, aby mu neunikla jejich slova.

„Takže budeme tady?" ozval se Namjoon energickým hlasem. „Myslel jsem, že Jimin nechce, aby se pilo přímo v zahradě, aby tu nebyl bordel."

„Pak se přesuneme dovnitř, ale já s tebou nejdřív chci o něčem mluvit," začal Jungkook. Jeho hlas zněl silně a stabilně, Jiminovi však bylo jasné, že se jeho dušička klepe jako osika. Blonďák měl dokonce pocit, že se klepe za něj.

„Hm? Povídej," vyzval ho Joon.

„Líbila se ti ta písnička, kterou jsem ti posílal?" zeptal se nejdřív Jungkook. Jednalo se o milostnou, láskyplnou píseň, kterou Jungkook napsal a nazpíval právě pro Joona ještě předtím, než se pořádně projevila jeho hanahaki.

Namjoon byl chvíli tiše, než potěšeně vydechl.

„Ano. Moc se mi líbila. Byla nádherně... procítěná a popsaná. Jsi rozený talent, Kookie," Jimin úplně slyšel, jak se Namjoon usmívá.

„Těší mě, že to říkáš," řekl Kook a Jimin se hrdě usmíval. Všechno šlo zatím podle plánu.

„Nevěděl jsem, že by nějaká písnička mohla tak úžasně popsat, jak se poslední dobou cítím," tohle už v plánu nebylo a Jimin si byl jistý, že jím i Jungkookem projel stejný šok.

„Eh?" vypadlo z Jungkooka a Jimin musel nahlédnout zpoza vysokého keře, co se děje. A nahlédl právě včas, aby viděl Namjoona, jak s jemnou něžností pohladil mladšího muže po tváři. Byli k sobě tak blízko, až Jimin pocítil neskutečnou chuť je k sobě dostrkat ještě blíž.

„Líbíš se mi, Kookie... a to moc. Uhm, já... klidně hned zmizím, pokud ti teď bude nepříjemně a já jenom špatně odhadl situaci ale-" než stihl pokračovat, Jungkook překonal těch posledních pár centimetrů mezi nimi a zastavil Joonova slova měkkém polibku.

Jimin ohromeně stál a chvíli je hrdě sledoval, než se rychlým krokem odporoučel pryč. Už ho nebyla potřeba. Na tváři se mu usídlil lehký úsměv a v hrudi ho zahřálo, jako už dlouho ne.

Jungkookovy city byly opětované. Hanahaki byla poprvé v Jiminově životě poražena a ačkoliv to nebyla jeho hanahaki, přinášelo mu to stejnou radost. Věděl, že ti dva budou šťastní. A o tom to celé bylo.

✿

Podzim i zima utekly tak rychle, až Jimin nevěřil, že už je to rok od jeho poslední operace.

Jeho jarní zahrada znovu tančila všemi barvami, znovu v ní slyšel cvrkot, bzukot a šum, do kterého se před měsíci zamiloval. Nemiloval člověka. Miloval dílo úžasné ženy, kterou poznal skrz její zápisky a jejíž dílo převzal, aby se o něj postaral. Se svou zahradou mu předala své zkušenosti a svou lásku, kterou schovala do každého jednoho kvítku, jež vypěstovala.

Došlo mu, že nikdy o schopnost milovat nepřišel. Byl to jen strach, který mu zatemnil vzpomínky na jeho bývalé lásky. Teď ho už ovšem nezajímalo, jestli se ještě někdy zamiluje tak, jak se do sebe zamilovali Namjoon a Jungkook. Bylo to totiž přesně tak, jak Namjoon před měsíci řekl. Láska je jen jednou z mnoha věcí, kterými se na tomto světě můžeme těšit a Jimin svou lásku našel právě ve Hwajiných květech.