"My fakt jedeme." zasmála jsem se pro sebe.

"Jedeme." přitakal Harry a jemně mě stiskl ve svém náručí. 

Pořád jsem se bála, ale celé kolo se pohybovalo tak neskutečně pomalu, že jsem to skoro necítila. Jediným důkazem toho, že jsme skutečně v pohybu, byla jen stále se zvětšující vzdálenost mezi námi a zemí. 

Odhodlala jsem se podívat dolů a hlava se mi trochu zatočila. 

Všimla jsem si hloučku novinářů, kteří naším směrem stále vysílali blesky od svých fotoaparátů. Určitě nás mají zvětšené na nejvyšší možnou míru. 

Přeci jen zde nebude takové bezpečí a volnost, jak jsme si mysleli. 

Rychle jsem se podívala zpět nahoru a přislíbila si, že už svůj zrak po celou dobu naší jízdy dolů nestočím. Nedělalo mi to zrovna dobře. 

Raději jsem upřela pohled na Harryho, jež s podmračeným výrazem sledoval novináře.

"Hádám, že soukromí máme jen na pokoji." oznámila jsem mu tiše. 

"Kašleme na ně." mrkl na mě a pomalu mě pustil z bezpečí své náruče.

Můj strach začal opět narůstat a i on si toho všiml. 

Tiše se zasmál a řekl "Neboj. Jenom ti chci ukázat výhled." s těmito slovy mě vzal za ruku a pomalu vedl k jedné straně kabiny. 

Rukama jsem se chytla kovového zábradlí, zatímco Harry mě jemně objal zezadu okolo pasu a ruce si překřížil na mém břiše. 

Malinko jsem se z toho pro mě intimního dotyku zachvěla. 

I jemu došlo, že na nás míří desítky fotoaparátů. Nyní jsme pro ně představovali dokonalou iluzi zamilovaného párečku.

"Dívej, máš celý Londýn jako na dlani." zašeptal mi do ucha. 

"Je to krása." zamumlala jsem při pohledu na tohle úžasné město. 

Harry mi pomalu ukazoval všechny pamětihodnosti, na které jsme dohlédli a o každém místu či budově mi něco řekl.

Divila jsem se, kolik toho ví. 

Strach mě už malinko přešel, jelikož jsem nyní byla plna zážitků. 

Viděli jsme například pevnost Tower nebo k Londýnu jednoznačně patřící Tower Bridge. Harry mi rovněž ukázal, kde se nachází budovy Parlamentu s přilehlých Big Benem, Buckinghamský Palác, Britské Muzeum s originální střechou, či kopule a věžičky na katedrále Svatého Pavla. Za zmínku stojí i pohled na Trafalgarské náměstí, jemuž dominuje takzvaný Nelson's Column, což je vlastně vysoký sloup zakončený sochou kapitána Nelsona, který svedl těžkou námořní bitvu proti Napoleonovi u Trafalgaru. Z naší kabiny jsme také pozorovali travnaté plochy některých parků. Už vím, kde leží St. James's Park, Green Park a Hyde Park, který jsem s mámou v pondělí navštívila. 

Samozřejmě jsme párkrát museli změnit naše místo, abychom měli větší výhled. 

Při takových chvílích se mi pokaždé trochu rozklepala kolena, ale můj kudrnatý průvodce mě vždy silně objal a já se opět cítila v absolutním bezpečí.

Byla jsem tím naprosto tak fascinována. Mám ráda historii a památky a nikdy bych si ani nepomyslela, že se můj život tak radikálně změní. 

Luxusní hotely, skvělé jídlo, úžasné zážitky a to vše s nádherným klukem se kterým máte předstírat pár. 

Kdo by po tomhle netoužil?

Připadalo mi, jakoby se najednou všechny mé sny stávaly skutečností a já přitom nemusela hnout ani brvou. 

Naše kabina už skoro přešla okolo celé osy a my se za pár chvil měli objevit u nástupních míst, kde již jako na trní čekala skupina novinářů s jejich všudypřítomnými přístroji. 

"Ještě se bojíš?" zeptal se mě po chvíli Harry a stále mě jemně objímal.

"Ani ne." řekla jsem mu tiše. 

"Je to nádhera." povzdechla jsem si unešeně a dovolila si se o něj lehce opřít. 

Přeci jen nás stále fotili.

Každý návštěvník tohoto fascinujícího města rozhodně nemůže vynechat tuto úžasnou projížďku na Londýnském oku. Dá se říct, že teprve po tomhle, poznáte pravou tvář Londýna. A když máte stejný strach z výšek jako já, prostě jej překonejte. Sem si jista, že tohohle rozhodnutí, nebudu do konce svého života litovat. Tohle je prostě zážitek, na který se nezapomíná. 

"Doufám, že nevadí, že máme objednané dvě otáčky kola? To dělá nějak tu hodinku. Zvládneš to? Kdyžtak můžeme vytoupit už za pár minut." nabízel mi ochotně Harry. 

Opět mi trochu zakručelo v žaludku a já si vzpomněla na stůl s jídlem, který stál za námi. 

Málem bych na to při tom všem zapomněla. Hádala jsem tedy, že druhou půlhodinu využijeme k občerstvení. Vůbec mi to nevadilo. Slabě jsem se usmála, pomalu se pustila zábradlí a otočila se k němu čelem. 

Jeho ruce se automaticky přesunuly na můj pas. 

"Je to v pohodě, Harry. Opravdu. Navíc nás čeká ještě to vynikající jídlo." pověděla jsem mu s úsměvem. 

"Tak dobře." zamumlal tiše a více si mě k sobě přitáhl. 

Spíše instinktivně jsem přesunula své ruce za jeho krk, kde jsem je jemně spojila. 

Jakobych si až teď uvědomila, jak neskutečně blízko k sobě jsme. Na chvíli jsem zadržela dech a přísahala bych, že jsem slyšela jeho zrychleně bijící srdce. To mé na tom však nebylo jinak. Myslela jsem, že mi každou chvíli vyskočí z hrudi. 

Jeho dlaně si mě k sobě ještě více přitáhly, takže jsme nyní byli doslova tělo na tělo. 

Musel cítit splašené údery onoho orgánu, protože se mu na tváři objevil slabý úsměv.

Zahleděla jsem se mu do očí a najednou pro mě veškerý svět přestal existovat. 

Říká se, že oči jsou okna do duše. Skutečně mi to tak připadalo. Jakobych nyní hleděla hluboko do Harryho a nebylo už cesty zpět. 

Jako ve snách jsem zaznamenala, jak se jeho obličej pomalu sklání k tomu mému. 

Uvědomila jsem si, že mé vlastní ruce přitahují jeho hlavu blíž a blíž k té mé. 

Nyní mezi našimi obličeji bylo asi tolik prostoru, že byste do něj vložili sotva list papíru. 

Oba jsme přerývaně dýchali a zorničky v Harryho zelenohnědých očích byly rozšířené. 

Tušila jsem, co se asi tak stane. Tohle ke vztahům ostatně patří, ne? Zamilovaní lidé se muckají na každém kroku. Novináři dostanou, na co tak dlouho čekají. Oficiálně se tím potvrdí náš vztah. Všichni se o nás začnou zajímat a doufejme že mnohem více než o Louiho a El. 

Tohle je přesně to, co potřebujeme. 

Je to správné. 

Dřív nebo později by to stejně přišlo a tohle se jeví jako to nejromantičtější místo pod sluncem. 

Pomalu jsem sklonila hlavu.

Asi viděl vnitří boj v mé tváři.

"Sam." vzešlo mu ze rtů mé jméno, což na mě působilo jako modlitba.

Jeho ruka se přesunula na mou tvář a jemně mi nadzvedl bradu. Při pohledu do jeho obličeje už jsem se nemohla více bránit. Harry se ke mě ještě malinko sklonil a dalo by se říct, že jsme nyní dýchali stejný vzduch. 

Jemně jsem mu prsty zajela do těch úžasných, hebkých, kudrnatých vlasů a ještě více jej k sobě přitáhla. 

Naše rty se v tu chvíli spojily v dlouhém polibku. 

Měl je neskutečně hebké, měkké a poddajné. 

Připadalo mi  to jako několik hodin. 

Nejprve jsme jeden zkoušeli toho druhého. Harry mě jemně líbal a pevně mě k sobě přitom tiskl. Oplácela jsem mu polibky se stejnou něžností. 

Za pár chvil se však naše hra začala stávat mnohem vášnivější, než jsme si vůbec dovedli představit. Cítila jsem, jak lehce okusuje tenkou kůži mých rtů a tak tak se ubránila slastnému vzdechnutí. 

Divila jsem se, že jsem vůbec měla ještě vzduch v plicích. 

Smyslně mi přejel jazykem po rtech a dožadoval se povolení. Na místo odpovědi jsem své rty lehce pootevřela a dovolila mu vznést naši vzájemnou hru na další úroveň. 

Bylo to jako extáze. 

Krev mi zaplavovaly endorfiny a kdyby mě nedržel, kolena by se mi jistě už několikrát podlomila. 

Přísahala bych, že něco takového jsem ještě nikdy v životě nezažila. 

Připadalo mi, jakoby tohle byl můj první polibek v životě. 

Srdce mi bušilo jako o závod a já se modlila, aby tahle chvíle nikdy neskončila.

Harry mě lehce natlačil na zábradlí, kterého jsem se ještě před chvílí držela. 

Pod zavřenými víčky mi doslo vybuchoval ohňostroj barev. 

Najednou mi však došlo, že tenhle pocit jsem ještě před chvílí neměla. 

Ztuhla jsem a rychle otevřela oči. 

Zrovna jsme projížděli okolo oné nastupovací plošiny. 

Onen ohňostroj byly jen otravné blesky fotoaparátů, které na nás však doléhaly neskutečným způsobem. 

Několik lidí dokonce zabušilo na skleněnou kabinu. 

Rychle jsem se od Harryho odtrhla a otočila se zády od oněch přístrojů. 

S vytřeštěným pohledem jsem zírala na poklidnou řeku Temži a uvažovala, co se to během několika posledních minut dělo. 

Vzápětí jsem začala rudnout. 

Řekla bych, že nikdo z nás neočekával, že se nám to takhle vymkne z rukou. 

Harryho i má fyzická touha byla prostě nepopsatelná. 

Přemýšlela jsem, kdy se naposledy asi s někým líbal, i když...musela jsem uznat, že tohle se zatím vyšvihlo mezi mou desítku nezapomenutelných zážitků. 

Ještě teď jsem celá hořela touhou, kterou postupně přebíjel stud. 

Přejela jsem si dlaněmi po tváři a mimoděk se dotkla svých, nyní lehce opuchajících rtů. 

Cítila jsem, jak za mnou Harry stojí. 

Jeho ruce mě opět pomalu objaly kolem pasu. 

Novinářům by se přeci jen mohlo zdát divné, že jsem najednou tak netečná. 

Musela jsem si hořce přiznat, že v tuto chvíli byl lepší herec než já. 

Má osoba byla totiž z oné dravé výměny slin, jež se zde před chvílí odehrávala, stále ještě mimo.

Harry si odkašlal a očividně hledal slova. 

"To bylo...ehm...žhavé." uchechtl se a já byla ráda, že mi moc nemůže vidět do obličeje. 

"To teda bylo." zamumlala jsem mu v odpověď.

"Je to v pohodě, Sam. Mají co chtěli. Upřímně...myslím, že o tomhle se jim ani ve snu nezdálo." řekl a v hlase se mu opět odrážel hravý podtón. 

Očividně z toho takovou tragédii nedělal. 

Musel se za svůj život takhle líbat snad s milionem holek. 

Snažila jsem se uklidnit. 

Najednou jsem se začínala obávat reakce rodičů a všech lidí, kteří mě znají. Ti by věděli, že tohle určitě nejsem já. Bála jsem se, jak ony fotografie příjmou.

"Alespoň budou mít o čem psát a ostatní nechají na pokoji." zamumlala jsem spíše pro sebe a rozhodla se k tomu, co se před chvílí stalo už raději nevracet. 

Naštěstí, než stačil něco říct, opět mi zakručelo žaludku. 

Harry to samozřejmě musel cítit, jelikož měl ruce položené na mém břiše. 

"Chceš se jít najíst?" zeptal se s potlačovaným smíchem.

"Moc ráda." odpověděla jsem mu upřímně. 

Opatrně mě pustil a místo toho mě uchopil za ruku. 

Pomalu mě vedl k onomu honosnému stolu. 

Jako pravý gentleman mi ochotně přidržel židli a počkal, až se posadím. 

Poté i on usedl na své místo a široce se na mě usmál. 

"Tak, dobrou chuť." popřáli jsme si navzájem a následně odkryli poklopy z našich talířů. 

Jídlo vypadalo výborně. 

Už na první pohled jsem poznala, že se jedná o lososa. Doma jsem jej měla snad jen jednou, protože to není zrovna levná záležitost. Jako přílohu jsme měli zeleninovou oblohu a opekané brambory. 

Přes stůl jsem se podívala na Harryho, který mě pozoroval pohledem plným očekávání a i s trochou obav.

"Copak? Bojíš se, že nemám ráda ryby?" utahovala jsem si z něj. 

"Tak nějak." přiznal a v očích mu opět vesele zajiskřilo. 

"Tvé obavy jsou zbytečné. Možná ti ještě ukradnu kousek z talíře, jestli nebudu mít dost." mrkla jsem na něj.

Po tomhle jsme se už konečně pustili do jídla. 

Bylo opravdu famózní. 

Můžu s přehledem říct, že nic lepšího jsem snad ještě nejedla. 

Tímto bych se chtěla také omluvit mamce, na její kuchyni nic nemá, ale tahle specialita ji prostě bohužel překonala.

"Bylo to vynikající." řekla jsem Harrymu po jídle a šťastně se na něj uculila. 

"Ještě máme dezert." mrkl na mě a pokynul k menšímu poklopu. 

Nebyla jsem si jista, zda všechno to jídlo můj žaludek zvládne. 

"Jdeme na to." řekla jsem a s očekáváním sundala onen nerezový poklop.

I tohle jídlo jsem poznala. 

Vykoukl na mě velký a pro Anglii typický dezert s názvem Trifle. Jedná se vlastně o pokrm složený z pudingu, piškotů, různorodého ovoce a velkého množství šlehačky. Všechny ingredience jsou poskládaný v souměrných řadách, takže je to doslova pastva pro oči. 

"Mňam." neubránila jsem se šťastnému pomlasknutí a Harry naproti mě se jen vesele zasmál.

"Dobrou chuť, Sam." popřál mi.

"Dobrou chuť, Harry." oplatila jsem mu a pomalu se pustila do zdolávání této dobroty.

Myšlenky na jídlo mi zaměstnávaly mysl natolik, že jsem přestala vzpomínat na události, které této večeři předcházely. 

Věděla jsem však, že večer na pokoji mě tyto pocity jistojistě dostihnou a už nyní jsem se toho okamžiku obávala. 

"Všechno v pořádku?" zeptal se mě najednou Harry, jakmile si všiml mého zamyšleného výrazu.

Rychle jsem se vrátila zpět do přítomnosti a zjistila, že mám lžičku kousek před ústy a jen hledím do blba. 

Potřásla jsem hlavou a vykouzlila na tváři úsměv.

"Jen jsem se zamyslela. Je to výborné." řekla jsem a opět si nabrala oné pochutiny. 

Myslela jsem, že celý dezert nemám šanci sníst, nakonec jsem se však spletla. 

"Ještě nikdy jsem se snad tak nepřejedla." sdělila jsem svému společníkovi po chvíli ticha a napila se vody. 

Potřebovala jsem, aby mi alespoň trochu slehlo. 

Raději jsem se rozhodla postavit a pomalu přešla k jedné straně kabiny. 

Dívala jsem se na stále rušný Londýn a snažila se si tuto vzpomínku uchovat navždy. 

Slyšela jsem, jak se odsunula i Harryho židle a za pár chvil už stál za mnou. 

Chytil se zábradlí podél mého těla, takže to vypadalo jakoby mě objímal.

"Je to krása." zašeptala jsem s pohledem upřeným na město.

"Londýn, Ghana a Tokyo-má tři oblíbená místa." řekl mi tiše a i když jsem mu neviděla do obličeje, bylo mi jasné, že i on se kochá tímto neskutečným výhledem. 

Pomalu jsme se opět blížili na onu nástupní plochu. 

Tentokrát to však znamenalo, že my tuhle naši osobní bublinu budeme nuceni opustit. 

Malinko jsem posmutněla a tak jsem se pomalu otočila k Harrymu a pevně jej objala okolo pasu. Nebylo to sice tak žhavé jako naše předešlé kousky, novinářům to však bude muset stačit. 

Na chvíli se zarazil, vzápětí však své ruce odlepil od zábradlí a pevně mi objetí opětoval.

"Děkuju, Harry." zamumlala jsem mu do trička a vdechovala jeho vůni.

"Nemáš za co. To já bych ti měl děkovat, že tohle všechno pro nás děláš." odvětil tiše a položil si hlavu na tu mou. 

Jen jsem se usmála a řekla "Stejně ti děkuju." 

Pak nastalo ticho. 

Nebylo to však takové to trapné mlčení, při kterém by se dal vzduch krájet jako dort. 

Bylo to příjemné ticho vyplňované jen tlukoty našich srdcí. 

Na oba z nás doléhala únava a my si jen užívali onu chvilku klidu a připravovali se na to, co bude za pár dalších okamžiků následovat. 

Opět jsem za svými víčky postřechla ony ohňostroje. 

Bylo to tady. 

Čas vystoupit z onoho malého kousku ráje a vrátit se zpět do reality. 

Odtáhla jsem se od Harryho a sáhla si do kapsy pro jeho brýle. 

Rychle jsem si je nasadila a zformovala na tváři slabý úsměv. 

"Jdeme na to." zamumlal a vzal mě za ruku. 

Viděla jsem, jak naše kabina pomalu přijíždí k onomu nástupišti. 

Bylo zde celkem dost fotografů, ale Andymu s Maxem se je tentokrát povedlo držet v uctivé vzdálenosti. 

Paul na nás čekal společně s onou dívkou, která nás zde před časem vítala. 

Jakmile jsme byli u nich, slečna otevřela dveře a my rychle vystoupili. 

Oddechla jsem si, že jsem konečně stála pevně na zemi, přesto mi však ten pocit klidu, jež se mě držel tam nahoře, jistým způsobem začínal chybět.

Harry mě na chvíli pustil a mile se na ni usmál. 

"Mockrát vám děkujeme." jemně ji objal a věnoval polibek na tvář. 

Byla z toho očividně hodně vykolejená, ale snažila se udržet si profesionální výraz, což jsem velmi obdivovala.

"Nemáte za co." odpověděla mu. 

Já jí jen potřásla rukou a rovněž poděkovala.

"Tohle máte na památku. V každé kabině je webcamera, která pořídí v určitý čas pár fotografií."usmála se na mě a předala mi zalepenou obálku.

"Děkujeme." řekla jsem a oplatila jí úsměv.

"Omlouváme se za ty novináře, ale koupili si lístky, takže je odtud nemůžeme vyprovodit." sdělila nám s posmutnělým úsměvem.

"To je v pořádku." usmál se na ni Harry a uchopil mě kolem pasu. 

Rozloučili jsme se s ní a v obležení našich bodyguardů a otravných paparazzi jsme zamířili zpět k autu. 

Pevně jsem se držela Harryho a dívala se do země. 

V druhé ruce jsem třímala onu sněhově bílou obálku a nemohla se dočkat, až do ní budu moci konečně nahlédnout.

Tentokrát nám dostat se zpět do bezpečí trvalo asi dvakrát déle než předtím. 

Jak jsme vzápětí zjistili i naše auto bylo v obležení novinářů a fanynek. 

Litovala jsem řidiče, který seděl uvnitř. 

Jakmile nás zaregistroval několikrát zatroubil, doufajíc, že od něj ta masa lidí odstoupí. Samozřejmě se tak nestalo. 

"Dobře, tohle bude těsné." řekl nám Paul a pro sebe si zamumlal "Měli jsme vzít více lidí." 

Max s Andym nám proráželi cestu a Paul se nás pokoušel chránit ze všech stran. 

Což bylo vcelku nemožné. 

Pevně jsem se držela Harryho. 

Najednou jsem cítila, jak mě někdo začal tahat za volnou ruku a košili. 

Rychle jsem odtrhla pohled od země a snažila se co nejvíce přitisknout na Harryho.

Bála jsem se. 

Nejsem zrovna klaustrofobický typ, ale tenhle rozjářený dav by vystrašil snad každého. 

Pořád na mě sahaly něčí ruce a já se snažila zůstat klidná. Někdo mě však silně štípl do paže a já nahlas vyjekla. Bylo to spíše překvapením než bolestí. 

Obálka, kterou mi ta dívka dala u Londýnského oka, mi vypadla z ruky a skončila na zemi. Zastavila jsem se a snažila se ji najít.

"Sam, musíme jít." řekl ke mě naléhavě Harry. 

"Já vím." odpověděla jsem mu a stále pátrala pohledem po zemi. 

Nakonec jsem ji spatřila o pár centimetrů dál. 

Byla celkem pošlapaná a špinavá od všudypřítomného davu, ale připadala mi v pořádku.

Rychle jsem se pustila Harryho a vrhla se k ní. 

Schytala jsem několik šlápanců, při pokusu ji zvednout, ale nakonec se mi to podařilo. 

Nebyl to zrovna nejlepší nápad. 

Jakmile jsem ji držela v ruce a snažila se dostat zpět k mému oficiálnímu příteli, někdo mě surově zatáhl za vlasy, až se mi hlava zvrátila dozadu a brýle mi spadly na zem. Nesnažila jsem se je hledat, jedna sebevražedná mise mi bohatě stačila.

Do očí mi vhrkly slzy.

"Drž se od něj dál, mrcho." ozvalo se mi hlasitě u ucha a já se zmohla jen na zalapání po dechu.

V tu chvíli už u mě byl Paul a zkušeně mě vrátil zpět k Harrymu. 

Ten mě objal, co nejvíc mohl a vypadalo to, že je ochoten chránit mě vlastním tělem. 

Přivírala jsem oči pod náporem ostrých blesků a modlila se, ať už tohle peklo skončí. 

Naštěstí už se před námi objevily dveře auta. 

Tohle byla doslova spása. 

Ani si pořádně nepamatuju, jak jsme se ocitli vevnitř, ale najednou jsem seděla v pohodlné sedačce. 

Stále jsem byla pořád ještě v šoku z té čiré surovosti, co se venku odehrála. 

Tělo mě bolelo jako po nějakém boji a srdce mi divoce bušilo do hrudního koše.