Jong-Hyun

Neměl jsem v plánu se opít, což se mi bohužel podařilo... stejně jako ostatním, až na Min-Kiho, Tenieho a Min-Ha, ti zůstali střízliví... ale rozhodně jsem nebyl až tak moc mimo smysly, abych si v okamžicích, kdy šel Han splnit intimní úkol zadaný Chang-Binem, plně neuvědomoval, že teď jde... snad... o tu mega očekávanou příležitost, která bude mít za následek, že se hnou ledy mezi jím a Min-Hem, nebo naopak, že jde o mega velkou chybu, která může mezi těma dvěma všechno totálně podělat. Bože zachraň Hana... stejně jako ostatní, ani já jsem vůbec netušil, jak tohle dopadne, protože na Min-Hovi nešlo poznat, jestli o nějaký polibek stojí nebo ne. Jeho výraz totiž svědčil o tom, že on sám neví. Možná si polibek od Hana přál a možná taky ne, přesto se ani nehnul, neprotestoval a dokonce se Hanem nechal políbit na rty a to i navzdory evidentnímu faktu, že by ho ten poblázněný kluk bez Chang-Binových provokací nepolíbil.

Min-Ho se nechal políbit a navíc připustil, aby jeho rty zůstaly spojené s těmi Hanovými dýl než jen na kratičký okamžik, což mi pochopitelně dodávalo ještě větší naději v Hanův úspěch. Pevně věřím, že všichni, kteří ty dva sledovali se zatajeným dechem... stejně jako já... doufali, že právě teď nejsou svědky Hanova fiaska, ale jeho úspěchu, respektive že doufají v možnost, že se Min-Hovi polibek zalíbil natolik, aby už nechtěl přestat... že se mu zalíbil natolik, aby si jasně uvědomil, že s tímto klukem stojí za to posunout se dál na intimnější úroveň vztahu. Můj miláček přestal úplně dýchat díky velkému napětí a taky Tenie očividně pustil z hlavy trápení všeho druhu i své kocourky a víc než jen zaujatě čekal, co se ještě bude dít.

Po delší chvíli se Han „konečně" odtáhl od Min-Hových rtů, kecl si na zadek... stále v jeho těsné blízkosti... a na jeho tváři se objevil mega roztomilý ruměnec, zatím co se s lesknoucíma se očima zadíval do tváře svého crushe, která se už červenala podobně roztomile jako ta jeho. Bože... všichni jako bychom zapomněli dýchat a jako bychom se zapomněli i hýbat. Všichni jsme s mega velkým napětím, které si tato situace vyžadovala, čekali na Min-Hovu reakci, ať už bude jakákoli a kupodivu i Chang si odpustil další vyrypování a čekal pouze mlčky. Co teda bude? Je možné, že teď Min-Ho políbí Hana? Políbí ho Han ještě jednou? Řeknou si spolu něco?

„Omluvte mě." vydechl téměř neslyšně Min-Ho a než kdokoli z nás stačil mrknout, vyskočil na nohy a doslova zdrhl z místnosti, aby se za ním okamžik na to mohly zabouchnout dveře od bytu, nejspíš z druhé strany... sakra. Bože, musím přiznat, že tohle nikdo z nás nečekal. „On odešel?!" vyhrkl nevěřícně Felix. „Ten zatracený klokan právě teď odešel?" „Vážně teď odešel... nebo ne?" kroutil nechápavě hlavou Hyun-Jin. Ki se tvářil, jako by nevěděl, co si má myslet, Tenie vypadal podobně zaraženě jako on, Taeyong se trochu hloupě usmíval, Chang se zmateně drbal ve vlasech a Han civěl na dveře od obýváku, jako by vůbec nechápal, co se právě teď stalo. „Odešel." kuňkl po nějaké té chvíli zmatenosti nejen své, ale i té naší. Taky já jsem civěl a nechápal, nebo jsem přes svou mírnou opilost chápat nedokázal, těžko říct.

„Min-Ho odešel." popotáhl Han, na což do jeho očí vyhrkly slzy jako hrachy. „Je to tvá vina!" spolu se vzlykem natáhl obviňující prst směrem k Chang-Binovi. „Ty za to můžeš!" ještě jednou vzlykl. Nejspíš přes svou opilost nedokázal sesbírat všechny myšlenky a poskládat složitější věty, proto už víc neřekl, jen se mlčky a s marně potlačovaným pláčem zvedl z podlahy a v dalším okamžiku následoval příkladu svého crushe. Stejně jako Min-Ho před tím, zabouchl za sebou dveře od bytu z druhé strany, což se mi potvrdilo hned, jak jsem se šel spolu s mým miláčkem podívat, kam ti dva vlastně zmizeli... nikde v bytě jsme na ně nenarazili. „Myslíš, že Min-Ho odešel domů?" kuňkl smutně Ki. „Mohl jít Han za ním? Vždyť je moc opilý... co když se mu něco stane?" strachoval se.

„Ani si nevzal bundu." konstatoval mega moc rozhozeně hned na to a mi došlo, že je to tak. Min-Ho si vzal své boty i to, co měl před tím na sobě, ať už to bylo cokoli, pouze Han vyběhl z bytu jen tak nalehko a to i přesto, že se kvapem blížil večer a bez pochyb se ještě víc ochladilo, navíc obloha ztěžkla temnými mraky a reálně tak hrozil déšť. Bože zachraň nás všechny... nejspíš tohle byla ta zlomová chvíle, kdy jsem si naplno uvědomil, že všechno probíhá úplně jinak, než jsme si my spiklenci přáli a taky mi došlo, že bychom měli my ožralí vystřízlivět a že by se víc než jen hodilo, kdyby to bylo pokud možno hned. Minimálně já jsem potřeboval být naprosto střízlivý, abych mohl s čistější hlavou přemýšlet co dělat, když se evidentně všechno, co se Hana a jeho zamilovanosti týká, řádně sere. Teda... Bože... teď už nešlo pouze o jeho zřejmě pošlapané city, ale nejspíš taky o jeho zdraví.

Po hromadném pokusu o vystřízlivění... dost pomohla ledová voda z kohoutku... jsme se půl hodiny pokoušeli najít alespoň to tele Hana... běhali jsme všichni kolem domu a taky v okolí, jenže bez úspěchu... marně jsme se pokoušeli dovolat Min-Hovi i Hanovi... majitel tří čičin hovor z nějakého záhadného důvodu nepřijal a Han si mobil ani nevzal, což jsme zjistili později... a dalších pár minut... už zase v bytě (hledání jsme pro zatím vzdali s tím, že potřebujeme lepší plán)... se Felix, Hyun-Jin a Chang-Bin dohadovali, kdo tohle fiasko skutečně zavinil. Hyun-Jin si byl jistý, že za všechno může Chang-Bin, protože Hana provokoval a Felix si nebyl až tak jistý viníkem, i když stejně jako jeho kluk v těchto okamžicích neskrývaně pochyboval o vhodnosti Changem vyžádaného polibku. „Han mě přece nemusel poslechnout, nemusel ho doopravdy políbit!" bránil se totálně rozhozený Chang.

„Navíc, uznejte sami..." pokračoval s pohledem, kterým obsáhl všechny zúčastněné a kterým evidentně žádal o naše pochopení. „že to nebyl až tak špatný nápad... mohlo to přece klapnout." dodal s frustrovaným povzdechem. „Máš pravdu, mohlo to klapnout." připustil s podobným povzdechem Lix. „Jenže nic neklaplo, navíc Han zmizel." dodal zkroušeně. „Teď není čas se dohadovat!" zpražil naše telata rázně Ki. „Musíme přece Hana najít a ne tady zbytečně kecat!" „Přesně tak." přidal se k němu naléhavě Tenie. „Kecat o ničem můžete i potom, teď bychom měli..." Nedořekl, protože v tom okamžiku se ozval hlasitý zvuk zvonku. „Myslím, že se Han právě našel." pousmál se s nefalšovanou úlevou Taeyong a ještě větší úleva byla patrná na Hyun-Jinovi, Chang-Binovi, miláčkovi a Tenovi, pouze Felix neměl prostor dát na odiv své pocity. Okamžitě totiž běžel otevřít, nejspíš se stejnou domněnkou, že se právě vrátil Han.

„Ji-Sung tady není?" ozval se však zřetelně hlas majitele tří čičin, díky čemuž nám došlo, že se vrátil Min-Ho a ne Han. Informace o tom, že se nám tak trochu ztratil Han, bylo zřejmě to první, co Lix na Min-Ha vybalil hned, jak zjistil, kdo doopravdy přišel, a nás ostatní nemile překvapilo, že Min-Ho o Hanovi nic neví, což evidentně nevěděl, když se takto podivil. Bože... ne že by nám snad vadilo, že se Min-Ho uráčil vrátit, to ani náhodou. „Nevšiml jsem si, že by šel za mnou." pokračoval zaraženě Min-Ho už cestou do obýváku. „Vážně jsem ho neviděl." ujišťoval Felixe, jako by mu snad kamarád nevěřil. „Proč jsi vlastně odešel?" zajímal se rozhozeně Lix. To už oba stihli přijít do obýváku a Min-Ho se rozhlédl, nejspíš proto, aby zjistil, kde nechal ležet svůj mobil a okamžik na to si ho už bral z místa, kde před tím seděl... myšleno před tím, než zdrhl... a kde jsme ho my ostatní totálně přehlédli. Až do teď jsme věděli jen to, že Hanův mobil je pěkně v teple, respektive v jeho pokoji a to jsme taky zjistili až po návratu do bytu.

„Taky by mě zajímalo proč..." ozval se Chang. „Nechci o tom mluvit!" přerušil ho však ne zrovna přátelsky Min-Ho. „Ne teď." dodal naštěstí o poznání smířlivěji. „Půjdu se po Ji-Sungovi podívat... sice netuším, kam mohl jít, ale prostě ho zkusím najít." frustrovaně si povzdechl, jakmile se od nás dozvěděl, že je Han pryč dost dlouho a ještě k tomu jen v mikině, kterou měl na sobě v bytě, tudíž v teple. Venku už je dost velká kosa... to nám pro změnu prozradil Min-Ho... navíc mrholí a padá mlha, takže nic příjemného pro opilého Hana, který není dostatečně oblečený. „Teda... asi bych za ním měl jít já sám, když se ztratil kvůli mně..." pokračoval nervózně. „a vy..." zarazil se.

„Vy ostatní raději zůstaňte doma, kdyby se třeba vrátil dřív, než ho případně najdu já." dodal rychle, nejspíš proto, aby nemusel přiznat, že při hledání zatoulaného Ji-Sunga nechce naši společnost a už vůbec pak vysvětlovat proč ji nechce. Alespoň tak na mě Min-Ho působil, těžko však říct, jestli jsem se trefil, proto jsem raději nespekuloval, jak je to doopravdy a co za tím asi je. Stejně tak jsem v těchto okamžicích nemínil spekulovat, proč se vlastně vrátil... jestli kvůli svému zapomenutému mobilu nebo jestli měl ke svému návratu jiný důvod. Už nic dalšího nedodal, a aniž by čekal na naši odpověď, zamířil rázným krokem do předsíně a my ostatní jsme ho nejspíš automaticky následovali.

Na mém miláčkovi sice bylo poznat, že by nejraději šel hledat taky, ale naštěstí proti Min-Hově rozhodnutí neprotestoval... už zase mi připadal až moc unavený, měl jsem o něho starost... a ostatní taky nic nenamítali, zřejmě byli rádi, že můžou zůstat v teple. „Další ztracené kotě... fakt super." mrmlal si pak Min-Ho pod nosem otráveně, zatím co si spěšně obouval boty. „Zavolejte, kdyby se vrátil." instruoval nás ještě před tím, než rychlostí blesku zmizel na schodišti, Hanovu bundu v rukách. „Spolehni se!" zahulákal za ním Felix. „Doufám, že Hana najdeš." dodal už jen pro nás, co jsme jako paka postávali v předsíni, protože Min-Ho jeho slova rozhodně nemohl slyšet a to ani v případě, že by snad měl uši jako obří netopýr. „Nemyslím si totiž, že přijde domů sám od sebe... určitě nepřijde." dodal smutně.

„Dáme Min-Hovi půl hodiny a pokud ho do té doby nenajde, vyrazíme zpět do ulic." rozhodl Hyun-Jin. „Co říkáte?" jen tak pro jistotu se zajímal i o náš názor, na což jsme kývli, že jo. Bude to tak, jak říká, i když já osobně bych byl moc rád, kdyby Hana našel Min-Ho a naše další pátrací akce by tak nebyla nutná. Vážně jsem měl obavy, že se Min-Kimu zvýšila teplota, ne-li vrátila horečka a taky Tenie už vůbec nepůsobil dojmem, že by stále zůstával v psychické pohodě, spíš naopak. Jakmile jsme se vrátili do obýváku, posadil se k oknu a už jen mlčky civěl ven. Miláček se unaveně posadil vedle mě, přitulil se a já jsem něžně políbil jeho čelo, na což mi došlo, že skutečně začíná hořet. Bože, takto jsem si dnešní party nepředstavoval, tohle nebylo to správné odreagování, které jsem chtěl pro svého miláčka a pro Tenieho a vlastně ani pro sebe a pro Taeho. Bohužel k lepší atmosféře už nepomáhala ani... za jiných okolností... dobrou náladu zajišťující muzika, kterou nikdo nevypnul a která tedy... ve snesitelných decibelech... stále vyhrávala z Chang-Binovy aparatury.

Taeyong hodil bezradný pohled na Tenieho, nervózní poloúsměv na mě a pak se rezignovaně posadil vedle mě na pohovku, tedy po pravé straně, protože z levé se ke mě nepřestával tulit miláček. Bylo mi jasné, že Ki má velký strach o Hana... my všichni jsme si dělali obavy... jenže jemu to dělalo zle a evidentně to ani trochu nepomáhalo Tenovi. Naprosto jsem chápal Taeho, že svého miláčka teď nechává být. Bylo mi totiž zcela jasné, že když se Tenie dostane do podobného módu, nemá smysl o cokoli se u něho snažit. Ki by s ním možná... fakt možná... něco pořídil, jenže on sám se aktuálně necítil dobře, takže jsem ho raději na Tenieho náladu neupozorňoval a nechal ho pokud možno v relativním klidu odpočívat. Felix spolu s Hyun-Jinem přinesli další občerstvení a pak se posadili na podlahu, kde už trůnil Chang-Bin. Nějakou dobu jsme pak všichni seděli mlčky, zahloubaní do svých vlastních myšlenek, než se znovu ozval Chang.

„Vy všichni si myslíte, že jsem všechno podělal, když jsem chtěl, aby Han políbil Min-Ha, je to tak, že?" vydechl frustrovaně. „Jenže..." bránil se, přestože nikdo z nás jeho domněnku zatím nepotvrdil, ani nevyvrátil. Já osobně jsem netušil, co si mám myslet. Byl to dobrý nápad? Není snad Changova vina, že Min-Ho reagoval tak, jak reagoval a není jeho vina, že Han někam zdrhl. Mohlo to klapnout a taky nemuselo, to mi bylo jasné od chvíle, kdy se Han zvedl a šel Min-Ha políbit. „jak jsem měl to pako donutit, aby konečně něco udělal?" pokračoval ve své obraně. „Vsadit se nechtěl, říct mu o svých citech taky nechtěl..." rozhodil bezradně rukama. „jen nás všechny sral a sám sebe trápil, tak..." „Jo, máš pravdu." připustil Hyun-Jin. „Bylo to buď a nebo... sorry, není to tvá vina." Omluvně se pousmál, na což Chang přikývl, jakože jeho omluvu bere.

„Vůbec nevíme, co se vlastně stalo." vydechl unaveně Ki. „Nevíme, co Min-Hovi na tom polibku vadilo... nevíme, proč utekl." „To je pravda!" vyhrkl Felix. „Nevíme vůbec nic, ale... však já to z toho klokana vytáhnu, hned jak se vrátí!" pokračoval se stopami rozhořčení i naděje v hlase. „Doufám, že se vrátí co nejdřív i s Ji-Sungem." dodal už mnohem potišeji a taky mnohem nervózněji. „Min-Ho má přece zkušenosti s hledáním zatoulaných tvorů..." snažil se ho ukonejšit Hyun-Jin. „určitě Hana najde." „Co že to řekl?" pousmál se v reakci na jeho slova Felix. „Že se zatoulalo další kotě?" „Přesně tohle řekl." rozněžněle se pousmál Ki. „Znělo by to mega sweet, kdyby u toho Min-Ho nevypadal tak moc otráveně." dodal sklesle. „Pravda." povzdechl si Lix. „A taky je pravda..." pokračoval už bez nadšení. „že když se Min-Hovi zatoulala Dori, Han byl ten, který ji našel, takže..." „Kdo teď najde Hana, když je on ten lepší v hledání zatoulaných tvorů, že?" doplnil ho uvědoměle Hyun-Jin.

„Třeba můžeme zavolat Bang-Chanovi... třeba by nám mohl poradit, kde Hana hledat." přidal svůj další skvělý nápad Chang. „On přece mívá ty nejlepší konstruktivní nápady... teda, pokud si zrovna nehraje na upíra." pobaveně se uchechtl v závěru. „Nezapomínej, že ty sis hrál na upíra taky." zmrazil ho maximálně ledovým pohledem Felix. „Chudák lustr..." povzdechl si, na což zvedl oči ke stropu, kde se skvěl jiný lustr, než který tam býval za mých časů a mně se až teď vybavila Felixova dávná zmínka o party, kde všichni zúčastnění... až na Lixe tedy... úspěšně demolovali byt Hyun-Jinova strýce, hehe. Jenže tyhle vzpomínky nebyly na pořadí dne... měli jsme aktuálně zcela jinou starost a já ještě starost navíc (o svého miláčka a vlastně taky o Tena)... což si uvědomil i Felix, proto už nic dalšího k dávné party, řádění svých ožralých kamarádů a ani k vybavení bytu nedodal a nikdo další se taky nevyjádřil, ani Chang-Bin už neměl tu potřebu.

Navíc nebylo co dál ohledně bytu řešit, protože řádění těch telat ustál, až na starý lustr tedy. „Ještě počkáme a pak se uvidí, jestli zavoláme Bang-Chanovi nebo ne." rozhodl Lix už jen vážně, na což se podíval na svůj mobil. „Zbývá deset minut." dodal s dalším nervózním povzdechem. „Kde ten Han... u všech klokanů... může být?" zanaříkal hned na to, jenže nikdo z nás netušil, co mu na tuto otázku odpovědět. Tenie dál civěl z okna... nejspíš ani nevnímal dění v obývacím pokoji... Taeyong seděl vedle mě a mlčky civěl na svého miláčka... zřejmě i on přestal vnímat... Hyun-Jin s Chang-Binem se tvářili bezradně a Ki taky netušil, co říct, navíc si začal všímat Tenieho a jeho psychického rozpoložení. Okamžik na to se už hnal k našemu evidentně smutnému kamarádovi a já samozřejmě spolu s ním. Taky Tae se přidal. „Tenie?!" vydechl Ki ustaraně. „Proč tady sedíš tak sám?"

„To máš fuk." odtušil bezbarvě Tenie. „Mě teď neřeš... nemusíš mě řešit." Jenže miláček se nedal odradit, já taky ne a stejně tak Taeyong, takže Tenie nakonec rezignoval. „Myslím na YangYanga." vydechl o poznání smutněji. „Už když jsem tady přišel..." pokračoval zkroušeně. „jsem si uvědomil, že..." zarazil se, na což prudkým pohybem setřel slzy, které vyhrkly do jeho očí. „že posledně... tady byl s námi, živý a vysmátý." pokračoval rozechvěle. „Nedokázal jsem myslet na nic jiného, pak jsem se zakecal s Min-Hem a na chvíli jsem se cítil líp, dokonce i ta flaška mě bavila, jenže... pak..." popotáhl. „myslím potom, co se ztratil Han, a my se vrátili do bytu, se mi všechno znovu připomnělo... i to, že YangYanga na té party rozbolela hlava a já... pořád dokola si říkám, jestli jsme nemohli něco udělat... něco, cokoli..." vzlykl. „aby YangYang nemusel umřít. Nemohli jsme tomu nějak zabránit? Neměli jsme ho nějak donutit, aby šel k lékaři už tady v Seoulu?"

„Ach, Tenie." povzdechl si mega smutně Ki a okamžik na to už téměř plačícího kamaráda neobjímal jen on, ale i já a Tae. Bože zachraň nás... musím přiznat, že Tenie není jediný, který si občas položil stejnou otázku, jenže už se stalo, co se stalo a čas bohužel nejde vrátit a cokoli v minulosti napravit. Možná jsme měli, možná jsme mohli a možná taky ne. Tohle už bohužel nezjistíme a bohužel nic nenapravíme. YangYang umřel, tohle prostě nejde zvrátit a každé „možná" je proto totálně zbytečné. Bože, kéž by to šlo jinak, kéž by byla možnost YangYangovu smrt zvrátit... tohle bych si z celého srdce přál nejen kvůli Teniemu a nám všem, ale taky kvůli YangYangovi, aby hlavně on měl možnost dál žít a splnit si všechny své sny a plány, aby měl možnost prožít opravdovou lásku. „Já vím..." pokračoval rozechvěle Tenie dřív, než stihl kdokoli z nás tří říct cokoli dalšího. „Vím, že je zbytečné takto uvažovat, ale já... nedokážu to zastavit... nevím, co s tím mám dělat."

„Zlato, tak aspoň zkus na YangYanga nemyslet... alespoň chvíli na něho přestaň myslet, ano?" požádal ho zkroušeně Taeyong. „Hmmm..." znovu popotáhl Tenie. „Zkusím to... nechci vám ještě víc kazit náladu... ani klukům..." jemně se od nás odtáhl, aby se mohl přes nové slzy podívat, co zrovna dělají Felix a spol. „Navíc Han..." ještě jednou popotáhl. „doufám, že je v pořádku." „Určitě je v pořádku!" snažil jsem se uklidnit nejen Tenieho, ale taky svého miláčka, který se samozřejmě... přes velkou starost o Tenieho... nepřestal moc bát o Hana. „Věřím, že je v pořádku... určitě ho Min-Ho najde, nebo se vrátí on sám, tak jak ses vrátil ty, Tenie." mimoděk jsem připomněl ne zrovna příjemnou zkušenost s ním. „Jenže Tenieho našel před domem Jae-Hyun." povzdechl si Tae. „Bez něho by se určitě nevrátil."

„No tak Hana najde Min-Ho... nebo třeba my." nevzdával jsem pokus o jejich zklidnění, zatím co jsem sledoval Felixe, Hyun-Jina a Changa, jak si nervozitou div nekoušou prsty... tedy, minimálně Felix vypadal na to, že si s nějakým nehtem brzy ukousne i kus masa. Bože, nechtěl jsem se mýlit stejně jako v YangYangově případě, jenže... sakra... stejně tak jsem nemínil připustit jinou možnost než tu, že se... to zpropadené tele... Han Ji-Sung vrátí živý a zdravý. Jak to bude dál s jeho crushem, to se uvidí až pak, teď se hlavně musí vrátit domů a on se rozhodně vrátí! Vážně jsem nemínil myslet negativně a říkat si, že se mu něco stalo, když se mu... sakra... nic život ohrožujícího nestalo. On přece neumře stejně jako YangYang! Je taky možné... že na rozdíl od našeho mrtvého kamaráda... dostane ještě další šanci, aby mohl nějak řešit svou zapeklitou situaci ohledně svých citů k Min-Hovi, jen nesmí být srab. Rozhodně nesmí být srab!

K úlevě nás tří se pak Tenie vrátil spolu s námi na sedačku, kde se hned přitulil k Taemu a Ki se znovu přitulil ke mně, zatím co Lix nepřestával nervózně skenovat mobil. Už dávno uplynul stanovený limit, jenže Min-Ho se stále nevracel, ani nevolal a Han se taky neukázal, což bylo pěkně na palici. Zrovna jsem se chystal říct, aby Ki spolu s Teniem zůstali v bytě, že vyrazíme hledat Hana bez nich, když v tom se znovu ozval zvonek. „Jdu tam!" vyhrkl jako obvykle Felix a my ostatní jsme pochopitelně zdrhali ke dveřím spolu s ním v naději, že se vrátil Han nebo ještě líp, že se vrátil Min-Ho spolu s Hanem. Bože... je určitě víc než jen jasné, jak velká úleva nás všechny zalila při pohledu na Min-Ha, který držel v náruči Hana a to i přesto, že Han v jeho náruči ležel bezvládně jako nějaká mrtvolka zabalená v teplé bundě. Bylo totiž evidentní, že Han neutrpěl žádný úraz a že pouze tvrdě spí, o čemž svědčil jak Min-Hův výraz, tak fakt, že ho přinesl zpátky do bytu. Kdyby šlo o něco vážného, volal by přece záchranku, no ne?

„Kde jsi ho našel?" vyhrkli jsme sborově bez ohledu na to, jestli Hana vzbudíme nebo ne, i když jeho by v tuto chvíli zřejmě nevzbudilo ani zemětřesení doplněné obrovskou vlnou tsunami, což se mi potvrdilo jako zcela pravdivé. Ani se nehnul a nějaké naše hulákání mu bylo totálně volné... celý svět měl někde u prdele, dokonce i Min-Ha, který ho opatrně a přesto co nejpevněji svíral, jen aby nevyklouzl z jeho náruče. „Řeknu vám to pak..." vydechl s námahou. „Kam ho mám položit?" „Do jeho pokoje?!" odtušil Hyun-Jin, na což se Min-Ho vydal přesně tam, kde... tohle konečně nalezené tele... Han vlastní svou postel a kde ho majitel tří čičin ukládal opilého, když se spolu setkali poprvé... dobrý pamatovák. Jako by se historie opakovala, i když... teď přece jen šlo o jinou situaci než tenkrát.

Musím přiznat, že Han vypadal mega moc roztomile, jakmile ho Min-Ho opatrně uložil do postele... samozřejmě za asistence nás všech, dokonce i Tenieho... a vypadal roztomile i přesto, že zůstal narvaný ve své teplé bundě, kterou mu duchaplně oblékl Min-Ho ještě někde venku pochopitelně.

„Díky, že jsi ho našel." poděkoval Min-Hovi i za nás ostatní Lix. Hana jsme nechali tak jak je spát v jeho pokoji a my ostatní jsme se přesunuli do obýváku a Min-Ho nemohl jinak, než se přidat k nám. „Ale... tak už nám řekni, kde jsi ho našel?!" bafl na něho nedočkavě hned na to. „Nebudete tomu asi věřit, ale Ji-Sung byl jen kousek od domu." odtušil s povzdechem Min-Ho. „Vážně?" podivil se nejen Taeyong, ale i my ostatní. „Vždyť jsme ho hledali kolem domu a on tam nikde nebyl, tak jak..." „Dívali jste se opravdu všude?" znovu si povzdechl Min-Ho, na což nám stručně popsal, jak milého Ji-Sunga víc jak po půl hodině hledání našel. Dozvěděli jsme se tak, že Han prý vyhledal zastrčený výklenek mezi domy, kde se schoulil do klubíčka jako nějaké zatoulané kotě, kde zřejmě brečel tak dlouho, dokud neusnul, což nemuselo... díky jeho opilosti, které si byl Min-Ho vědom... trvat nějak moc dlouho.

„Říkáš Hanovi kotě?" pousmál jsem se. K Hanovým slzám jsem se mínil vyjádřit taky, zvlášť když si jich Min-Ho všiml, čekal jsem však, jestli on sám se nad tímto zjištěním pozastaví nebo ne. „Proč tě napadlo zrovna kotě?" zajímal se Tenie. „Nevím..." pokrčil rozpačitě rameny Min-Ho. „Nejspíš mi hledání Ji-Sunga připomnělo hledání Dori..." znovu si povzdechl. „nic příjemného." „Tak proto říkáš, že je Ji-Sung kotě, jo?" uculil se Chang-Bin, na což se Min-Ho začervenal o poznání víc. „Nemusím ti na to odpovídat, že ne?" kuňkl. „Takže... stejně tak nám nemíníš říct důvod, proč jsi před tím utekl... je to tak?" zamračil se na něho Felix. „Rád bych si to nechal pro sebe... nevadí?" znovu kuňkl Min-Ho. „Vadí!" vyhrkl rozhořčeně Lix. „To si sakra piš, že nám to vadí!" pokračoval o něco potišeji, přesto naléhavě. „Han se ztratil a taky brečel, takže..."

„Měl ještě slzy na tváři, když jsem ho našel." přerušil ho rozhozeně Min-Ho. „Teda... jsem si jistý, že šlo o slzy, jen nechápu..." „Nechápeš, proč by měl brečet, že?" skočil mu do řeči dost rázně Felix, zatím co my ostatní jsme raději už jen mlčky sledovali jejich slovní výměnu. „Hmmm... nechápu." přikývl nejistě Min-Ho. „Proč brečel?" „Proč jsi utekl?" zeptal se namísto odpovědi Lix. „Hele..." ještě víc znejistěl Min-Ho. „Ji-Sunga už máte doma a já..." „Ani to nezkoušej!" už doopravdy se naštval Felix. „Nikam nepůjdeš, je ti to jasné?" „Ale..." znovu špitl Min-Ho. „Nikam nepůjdeš!" ještě víc se zamračil Felix. „Úplně nejlepší by bylo, kdybys tady přespal, protože já pak nemíním uklidňovat Hana... myslím zítra, až se vzbudí... a nemíním mu vysvětlovat něco ohledně tebe, když vůbec netuším, co bych mu měl říkat." trval si na svém.

Felix se tvářil až tak moc přísně, navíc s rukama v bok, že z něho docela šel strach... hehe... a Min-Ho se nejspíš nemínil hádat, proto už jen mlčky přikývl a zůstal sedět. „Nechci o tom mluvit." vydechl přece jen. Po jeho prohlášení si Lix pouze povzdechl, nijak se k němu nevyjádřil a s vážnou tváří se obrátil na nás ostatní. „Tahle naše party je zatím totální fiasko." vydechl zklamaně. „Ale..." pousmál se. „ještě není tak moc pozdě, tak..." uculil se o poznání víc. „co takhle zkusit naši party zachránit a ještě se trochu pobavit?!" „Sunshine rozhodně nemůže připustit, aby byla jeho party totálním fiaskem." uchechtl se Hyun-Jin. „Takže se bavme, ať má naše zlatíčko Felix radost." „To si piš, zlato..." sjel ho pohledem jeho kluk. „nic takového nepřipustím!" znovu si povzdechl. „Měla to být zábava, odreagování..." přejel pohledem přes Tenieho až zakotvil u Min-Kiho. „jenže není, tak..." „Tak se budeme bavit, neboj se." uculil se co nejvíc konejšivě Hyun-Jin. „A všichni se odreagujeme." dodal s naprostou jistotou.

„Škoda, že tady není Bang-Chan." povzdechl si Chang-Bin. „Teď by nám bodlo, kdyby si chtěl znovu hrát na upíra." „Zapomeň už konečně na nějaké upíry!" protočil oči v sloup Felix. „Ale jo... škoda, že tady není." souhlasil přece jen. „Můžeme se bavit i bez něho, ne?" pousmál se Hyun-Jin. „K tomu abychom se bavili, nepotřebujeme přece hry na upíry, ani nemusíme hrát trapnou flašku." „Když myslíš..." pokrčil uraženě rameny Chang. „Ale buď tak laskavý a neříkej, že ta flaška byla trapná, protože..." zarazil se s nejistým pohledem na Min-Ha, který se právě tvářil, jakože tam vůbec není... stalo se tak po zmínění údajně trapné hry. Tenie se k ničemu nevyjadřoval, Tae taky mlčel a Ki se ke mně mlčky a totálně unaveně tulil, no a já jsem si nebyl jistý, jestli nemám party odpískat bez ohledu na to, že si zrovna konec party Felix nepřeje.

Min-Ki

Protáhl jsem se a taky jsem si řádně zívl, než jsem otevřel oči, abych mohl zjistit, že je už ráno nebo možná i dopoledne vzhledem ke slunci, které se zdálo, že svítí dost vysoko. Zjistil jsem pak taky to, že Hyunie ještě spí, stejně jako Felix, Hyun-Jin a Chang-Bin, kteří se tak nějak váleli různě po obýváku. Ani jeden z nich nezapadl ve své posteli, zajímavé. Ještě jednou jsem se protáhl, na což jsem se potichu zvedl z pohovky, kterou kluci duchaplně rozložili před tím, než jsme všichni vytuhli. Potřeboval bych sprchu, jenže jsme původně neměli zůstat u telat v bytě, takže jsem neměl nic na převlečení, navíc jsem nemínil kohokoli budit, abych se mohl zeptat na ručník. Musela mi proto stačit voda z kohoutku, kterou jsem opláchl alespoň svou tvář, tedy až po tom, co jsem si skočil na toaletu a pořádně si umyl ruce.

Včera večer jsem se necítil dobře. Hledání Hana, Tenieho smutek... vlastně i ten můj, protože YangYang, bože... a tak nějak všechno dohromady mě docela dost unavilo, navíc mě mega moc rozbolela hlava. Když pak miláček zjistil, že mi stoupla teplota za hranici horečky... jen maličko, naštěstí... vyžádal od Felixe hned po teploměru taky prášek a náš pihovatý kamarád pak rozhodl, že stejně jako Min-Ho, i my dva musíme přespat tam... že by se nehodilo, abych takto jel někam do Gangnamu... a mně i miláčkovi nezbývalo nic jiného než s jeho rozhodnutím souhlasit. Vážně jsem se necítil dobře, takže bych neprotestoval, i kdybych snad protestovat chtěl. Díky Bohu mi prášek dost pomohl a taky kluci byli skvělí.

Vůbec netuším, jak se jim podařilo změnit divnou atmosféru, která mezi náma od Hanova ztracení panovala, ale podařilo se a dokonce i Tenie se smál, ještě před tím, než později i s Taeyongem odešel domů, aby prý měl čas se v klidu dobalit, ach jo. Samozřejmě jsme měli s miláčkem v plánu ještě dnes zajet do Dongdaemun-gu, abychom mohli vidět „hrdličky" než zítra odletí... ach jo a ještě stokrát ach jo. Atmosféra se tedy uvolnila, dělali jsme kraviny až dlouho do noci... už pak bez „hrdliček", ještě jednou ach joooo... a nakonec jsme všichni vytuhli. Han se vůbec neprobudil, tedy během večera nebo noci se tak nestalo. Netušil jsem, jestli pořád ještě spí a jak na tom vlastně je, proto jsem se rozhodl, že ho zajdu... jen tak pro jistotu... zkontrolovat.

Věděl jsem jistě jen to, že se nad ním Felix pozdě večer smiloval a že ho s pomocí Hyun-Jina a taky Min-Ha svlékl z bundy i z mikiny, ve které se už totálně pekl. Hyun-Jin musel přispěchat na pomoc a Min-Ho jednoduše chtěl... sweet. Opatrně, i když bez klepání, jsem pak nakoukl do pokoje, který patří Hanovi, na což jsem se překvapeně zarazil. Han pořád ještě tvrdě spal, ale tohle mě nepřekvapilo tak moc jako zjištění, že u jeho postele na zemi sedí Min-Ho, který vypadá, že taky spí dost tvrdě, zatím co jeho pravá ruka svírá Hanovu levou, která by jinak volně visela z postele. Už jsem se chystal potichu vycouvat, když Min-Ho najednou otevřel oči a podíval se na mě stejně překvapeně, jako jsem se díval já na něho, na což se mega moc začervenal, pustil Hanovu ruku a dost směšně předstíral, že ji nikdy nedržel.

„Dáš si kafe nebo čaj?" pousmál jsem se. Spolu s Min-Hem jsem zakotvil v kuchyni a já... i když jsem tady nikdy nebydlel... jsem se v tomto bytě cítil dost jako doma... i po tak dlouhé době... takže jsem se s radostí ujal role hostitele, zvlášť když domácí telata... myšleno kamarádi... stále vyspávali. Bylo třeba postarat se o Min-Ha, který tady přespal stejně jako já s Hyuniem a to i přesto, že původně chtěl odejít stejně jako Tenie s Taeyongem. Nakonec zůstal a jen Bůh ví, kde doopravdy spal... v obýváku nebo snad u Hana v pokoji?! Já bych klidně bral tu druhou variantu, které všechno nasvědčovalo, ale nechtěl jsem si dělat plané naděje a pak být zklamaný.

Byl bych mnohem raději, kdybych znal skutečnou pravdu, až na to, že jsem netušil, jestli mi bude Min-Ho ochotný cokoli říct. Mám se vůbec ptát? Kéž bych jen tušil, jestli je dobré na něco se vyptávat, ach jo. „Kafe?!" povzdechl si unaveně. Nevypadal, že by se moc dobře vyspal, navíc se každou chvíli protahoval, jako by ho snad bolela záda, což vážně svědčilo o tom, že noc strávil na zemi u Hanovy postele... kéž by to byla pravda, fakt kéž by. Protože kdyby to byla pravda, muselo by to něco znamenat... rozhodně by to něco znamenalo, i když... co přesně by to znamenalo? Připravil jsem tedy pro „mého" hosta kafe tak jak si přál... bez mléka a bez cukru... a pro sebe jsem nachystal dost sladké kakao.

Popravdě, cítil jsem se líp než během posledních pár dní... jak psychicky, tak fyzicky... přesto jsem dostal slinu na hodně sladké, taky proto jsem kakaem při sypání do mléka nešetřil, hihi. Beztak se zdálo, že kakao telata nějak moc často nepijí, nebude jim proto chybět. „Chtěl bys vědět, proč jsem včera zdrhl?" vydechl, když jsem už seděl vedle něho. Zvedl hrnek s kávou ke svým ústům, ale nakonec se nenapil, jen se na mě vyčkávavě a nejspíš i dost nervózně... nebo možná nejistě?! ... podíval.

„Když řeknu, že jo..." pohled jsem mu opětoval, ale na rozdíl od něho s nemalou nadějí, že mi odpoví kladně...

... „svěříš se mi?" „Hmmm..." přikývl. „Asi jo." povzdechl si. „Původně jsem o tom vůbec nechtěl mluvit, ale..." položil hrnek na stůl a jakoby plaše sklopil oči...

... a okamžik tak setrval, zatím co já jsem „trpělivě" a s mega tlukoucím srdcem čekal, co z něho ještě vypadne a moc jsem doufal, že to bude něco rozumného. Bože... neměl jsem v plánu na něho nějak víc tlačit, i když... „asi potřebuju něčí radu, tak..." znovu se na mě podíval a působil dojmem, že je nervózní ještě víc než před chvílí. „Proč jsi teda utekl?" vyhrkl jsem, protože jsem už dýl čekat nedokázal, nešlo to. „Myslíš si, že to bylo kvůli tomu polibku... že se mi to s Ji-Sungem nelíbilo, je to tak?" vydechl jako by zamyšleně. „Jenže tak to není... teda... neříkám, že jsem byl nadšený, když mě Ji-Sung políbil, ale já..." zarazil se, na což se k mému překvapení začervenal. „Je to složité." znovu si povzdechl, zatím co já jsem už praskal napětím, protože mi pořád ještě neodpověděl.

Chvíli pak trvalo, než se doopravdy odhodlal mluvit, ale nakonec se přece jen odhodlal. Dozvěděl jsem se tak, že je stále nejistý, co se Ji-Sunga a svých citů k němu týká, stejně jako si není vůbec jistý Ji-Sungem a jeho city. Už prý měl mockrát pocit, že se do Hana doopravdy zamiloval, že je to nejen krásný, ale taky strašně moc fajn kluk... milý, vtipný a inteligentní, navíc ho mají všechny tři kočičky rády, což je nezanedbatelný bonus... a taky měl pocit, že by jejich city mohly být vzájemné, jenže pak se stane něco, co všechno úplně zmate a převrátí vzhůru nohama, navíc dost pokazí. „Ten polibek včera..." snad po sté si povzdechl. „by byl moc hezký, kdyby to nebylo při flašce a kdyby..." „Kdyby Ji-Sung nebyl opilý." doplnil jsem ho s pochopením. „Přesně tak!" vyhrkl, aniž bych stihl říct cokoli dalšího. „Kdyby Ji-Sung nebyl opilý." zachmuřil se. „Nikdy jsem si nepřál, aby mě políbil opilý... nesnáším, když je opilý a on..." „Tě políbil." už zase jsem ho doplnil.

„Jo..." přikývl. „Popravdě..." ještě jednou si povzdechl. „Měl jsem v plánu, že ho políbím už před dvěma týdny, jenže nějak na to nedošlo a včera... včera se to prostě nemělo stát!" „Tak proto jsi teda utekl?" snažil jsem se pochopit jeho způsob myšlení a pokud možno pochopit i to, jak to ohledně Hana vidí dál. Vykašle se na něho? Bože, to snad ne! Nemůže něco takového udělat a jistě to nemá v plánu, protože mu Han není lhostejný, to je po včerejší noci víc než jen jasné. „Náš první polibek neměl vypadat takto!" už zase vyhrkl, na což se ztišil, jen aby ho neslyšel kdokoli další... možná Han?! „Doufal jsem, že mě Ji-Sung nepolíbí... přál jsem si, aby to neudělal, a současně jsem chtěl vědět jaké to je, když se naše rty skutečně spojí, jenže..." další povzdech. „pak jsem si uvědomil, že takto vážně ne. Rozhodilo mě to a zklamalo... Ji-Sung mě moc zklamal, proto jsem utekl." přiznal.

„Původně jsem chtěl jet domů..." pokračoval rozhozeně. „pak jsem si to rozmyslel a mínil jsem se jen provětrat a vyčistit si hlavu, abych snad neudělal nějaké ukvapené závěry, protože... i když mě zklamal, tak... já nevím... asi jsem do něho zamilovaný, já jen..." sypal ze sebe. „nevím, jestli chci chodit s někým, kdo má nejspíš problém s alkoholem a taky nevím, jestli ke mně něco cítí, protože je přítulný pouze v okamžicích když je opilý... to se u něho vůbec nezměnilo a vážně..." „On je do tebe zamilovaný!" skočil jsem mu dost neurvale do řeči, protože jsem už nedokázal vydržet poslouchat kidy o jeho totálně zbytečných pochybnostech týkajících se Hana a to i přesto, že jsem Min-Ha naprosto chápal. „Ji-Sung je do tebe bláznivě zamilovaný... vůbec své city a pocity nemá pod kontrolou, jenže současně se moc bojí a je plachý, nejistý, stydlivý, tak proto..." „Je do mě zamilovaný?" tentokrát mě přerušil on. „A to víš úplně jistě?"

„Ví to úplně jistě a já to vím taky." ozval se od dveří nečekaně Felixův po ránu mnohem hlubší hlas, než který mívá běžně. „Ji-Sung tě miluje, Min-Ho, a nemá problém s alkoholem... teda, většinou nemá problém s alkoholem." opravil se. „Jenže on se trápí, chápeš?" zadíval se naléhavě do Min-Hových očí. „Miluje tě a trápí se, tak proto to s alkoholem tak moc přehání." „Aha... ok..." špitl Min-Ho. „Díky, že jste mi to řekli." pokusil se o nervózní úsměv, který věnoval jak mi, tak Felixovi. „Takže mu dáš šanci?" vydechl jsem nejistě, protože jsem netušil, co změna jeho tónu znamená. Aha, ok? Díky, že jste mi to řekli? To je všechno?

„Tak já už raději půjdu..." zvedl se ze židle, aniž by mi odpověděl. „Soonie, Doongie a Dori už jsou dlouho samy a já..." „Jsou to kočky a kočky přece dokážou být dost dlouho samy." zatrhl jeho další útěk Felix. „Co takhle se nasnídat a pak si promluvit přímo s Hanem?!" navrhl smířlivě, jen aby trochu napravil svůj příkrý tón, kterým zatrhl Min-Hův útěk. „Promluvím si s ním, slibuji." povzdechl si Min-Ho. „Ale ne tady a ne dnes, protože na něco takového nejsem dost připravený a..." mírně se zajíkl, na což se znovu začervenal, tentokrát však víc než kdykoli před tím. „Asi tomu nebudete věřit, ale já... taky se dost stydím a navíc..." „Nechceš mít u vašeho rozhovoru svědky, je to tak?" došlo mi, že i tato možnost není vyloučená. „Hmmm, to taky." přikývl, aniž by se přestal červenat.

„Nevím, jestli mu dám šanci... já... ano, vím už jistě, že jsem do něho zamilovaný, ale... asi s ním nejdřív potřebuju mluvit a taky by bylo fajn, kdyby mě nějakým způsobem přesvědčil, že skutečně nemá problém s alkoholem, že dokáže být střízlivý a taky přítulný bez alkoholu, jenže... dnes se na to necítím, jsem ze všeho totálně mimo, a myslím si, že u mě doma a třeba i v klidu, to bude pro tento druh rozhovoru mnohem lepší a na to ostatní je taky potřeba trochu víc času." vysvětloval nám naléhavě. „Chápete mě, že jo?" ujišťoval se, na což nám nezbývalo nic jiného než kývnout, jakože jo. Pak už se s náma Min-Ho spěšně rozloučil a doopravdy zdrhl z bytu. „Tak nevím..." ozval se od dveří hlas mého miláčka. „Je větší tele Han nebo Min-Ho?"

„Oba jsou zatracení klokani!" vydechl frustrovaně Felix, na což se jeho obličej rozzářil díky krásnému a totálně happy úsměvu. „Slyšeli jste, co Min-Ho řekl?" nepřestával se culit. „Že potřebuje víc času?" pokrčil rameny Hyunie. „Že je do Hana zamilovaný!" jásal kamarád. „Min-Ho je do Hana zamilovaný... řekl to, řekl! Tahle love story přece musí dopadnout dobře, ne?" „Jo, řekl to." usmál jsem se i já, i když jsem si nebyl úplně jistý, jestli všechno dopadne až tak dobře, jak Felix říká. Han přece nejdřív musí dokázat, že není alkoholik a taky dokázat, že Min-Ha skutečně miluje... nebo minimálně být přítulný bez alkoholu... což není snadný úkol pro kluka jako je on.

Bože, ne že bych ho snad považoval za nějakého alkoholika, jenže... je tady jedno velké ale a tím „ale" je Hanova plachost a nervozita. Dokáže to? „Teď už zbývá promluvit si s Hanem a říct mu, jak se věci mají." pousmál se Hyunie. „Jo, hned jak se probudí." přikývl odhodlaně Felix. Nezbývalo nám tedy nic jiného než čekat až se Han probudí a mega moc doufat, že se nebude cítit mizerně... nejen kvůli včerejšku a zjištění, jaký měl Min-Ho problém s jejich polibkem, ale taky kvůli rozhovoru s Min-Hem, který ho čeká a snad i nemine... a ještě víc jsme museli doufat, že Min-Ho prokáže dostatečné pochopení a toleranci. Bože... opravdu jsme mega moc doufali, že se Han dočká své šance na lásku, že to bude dřív než později, že se už nic dalšího nepokazí a hlavně, že on sám to nevzdá, když už je do něho Min-Ho zamilovaný taky... to by byla až moc velká škoda, no ne?!