Min-Ki

Tenie utekl, Taeyong běžel za ním a my tři jsme zůstali bezradně stát před domem. Ani jednoho z nás zřejmě nenapadlo, že bychom se mohli vydat za „hrdličkama", taky proto jsme to neudělali. Mé srdce se svíralo nemalou úzkostí a do mých očí vyhrkly slzy, jakmile mě napadlo, že Tenieho náhlý úprk může s velkou pravděpodobností signalizovat další zkrat a nepřestal jsem se o něho mega moc bát, i když jsme svorně zadoufali, že tentokrát se o nic sebepoškozujícího... snad... nepokusí. Bože, nedokázal jsem se o to naše zoufalé telátko nebát, protože nejen mně, ale taky Hyuniemu a Kunovi bylo přes naši rádoby urputnou naději víc než jen jasné, že Tenie evidentně není v tak dobrém psychickém stavu, abychom si mohli být čímkoli jistí... rozhodně na tom není tak dobře, jak jsme ještě před odchodem z hotelu věřili, že je.

Bohužel mě napadla i taková šílenost jako, jestli nás třeba Tenie záměrně neklamal, když od rána vůbec neplakal a jestli nás neoklamal taky tím, že se schválně neoblékl do černé, abychom si i díky jeho výběru oblečení mysleli, že se cítí líp, zatím co tajně plánoval, že pak někam uteče a provede kdoví co. Vůbec jsem si něco takového hnusného nechtěl myslet, ale napadalo mě to i přesto, že jsem chtěl víc věřit možnosti, že se skutečně cítil o dost líp, jenže se totálně přecenil, když se sám od sebe rozhodl, že si promluví s paní Liu a proto to dopadlo tak jak to dopadlo. Ne... určitě nás neklamal, možná se na setkání s paní Liu vážně cítil a žádný útěk neplánoval, ale všechno se u něho změnilo až tady na místě.

Ach jo, kéž bych měl možnost vědět jak je to s Teniem doopravdy a kéž bych si mohl být naprosto jistý, že se znovu nepokusí zabít a že tedy zkrat v podobě jeho nenadálého útěku je jediný, který se mu dnes stane. Jenže já jsem nic nevěděl a bylo mi zcela jasné, že nic neví ani Hyunie s Kunem... ach jo a ještě milionkrát ach jo. Zbývalo nám pouze doufat, že se Taemu podařilo jeho miláčka dostihnout a že se oba brzy vrátí k domu, kde bydlí paní Liu. V horším případě se za námi vrátí pouze Taeyong a Tenie se snad... třeba později... vrátí na hotel. Bože, kéž by nás Tenie netrápil celý den a kéž bychom už mohli s jistotou vědět, že je všechno ohledně jeho fyzického zdraví a života v pořádku, fakt kéž by.

„Co teď budeme dělat?" popotáhl jsem po nějaké té chvíli, kdy jsme už jen mlčky postávali před domem, zatím co mě miláček držel něžně kolem pasu a jemným hlazením se mě snažil co nejvíc uklidnit, přestože i on byl víc než jen málo rozhozený. Kun taky nebyl v pohodě, i on byl rozhozený a začínal být ještě víc nervózní, jakmile se ani po další dlouhé chvíli kluci stále nevrátili. Nepřišli spolu a nepřišel ani Taeyong sám. Jít nahoru za YangYangovou mámou jsme zavrhli jako špatný nápad, nahánět „hrdličky" už zřejmě nemělo žádný smysl, protože mohli jít kamkoli a být jakkoli daleko... pokud teda jsou spolu... jenže stát jak paka před domem taky nebylo to nejlepší, co bychom mohli udělat. Měli bychom se vrátit na hotel a čekat na „hrdličky" tam? Měli bychom pro jistotu zalarmovat policii?

„Zavoláme Taemu a zjistíme, jestli je někde s Tenem nebo ne." navrhl nervózně Kun, což mě ani miláčka nenapadlo, protože ani jeden z nás dvou si až do teď nenabil mobil, takže jsme je sebou nebrali a nechali je někde na pokoji, jak na potvoru. Stejně tak jsme nepředpokládali, že si mobil vzal Tenie, u Taeyonga ta možnost naštěstí byla. „Teda... pokud si vzal mobil..." přesto zapochyboval Kun, ještě nervózněji, na což bez dalších řečí... sice dost nejistě, přesto současně i odhodlaně... vytáhl z kapsy ten svůj. Než však stihl odemknout displej, začal jeho iPhone naléhavě vyzvánět. „Volá ti Taeyong." zaradoval jsem se, jakmile jsem zaznamenal, kdo že to Kunovi volá... doufal jsem, že je s Teniem... a Kun s mírně úlevným úsměvem a bez sebemenšího zaváhání hovor přijal. „Tae?!" vydechl. „Kde jsi? Jsi s Teniem?"

„Sakra... sakra... sakra." ozval se Taeho udýchaný a nadmíru rozhozený hlas. „Nejsem s ním... nevím, kde je a sakra... nevím, kde jsem já... ztratil jsem se... on se mi ztratil." zoufal si s nepřeslechnutelnou panikou a děsem v hlase. „Cože?" vyhrkli jsme šokovaně všichni tři zároveň, na což Kun mně a Hyuniemu gestem naznačil, ať mlčíme, proto jsme poslušně mlčeli a nic dalšího raději neříkali, abychom Kuna nerušili a Taeho třeba ještě víc nerozhodili, protože by nás slyšel stejně jako my jeho. „Vůbec nevím, kde jsem se to octl." ještě víc panikařil Taeyong. „Měl jsem Tenieho na dohled, jenže pak se mi ztratil a já jsem taky ztracený... nevím, co mám dělat... nevím, kde ho mám hledat a nevím, jak mám najít vás... co mám dělat?" nepřestával si zoufat.

„Hlavně klid, Tae." snažil se pokud možno co nejklidnějším hlasem zklidnit vyšilujícího kamaráda na telefonu Kun, zatím co já jsem už začínal vnitřně panikařit stejně jako Taeyong. Bože... takže Tena nedoběhl? Utekl mu snad Tenie schválně? Proč jen na Taeho nepočkal? Kde teď je a co dělá??? Tae se taky ztratil?! Božeeee... „Není tam nikdo, koho by ses mohl zeptat na cestu?" ozval se přece jen nadmíru duchaplně Hyunie, který se aktuálně pokoušel zachovat stejný klid jako Kun a rozhodně se mu to dařilo líp než mně. „Zeptat se na cestu? Na cestu kam?" vyhrkl zoufale Tae. „Jako... zeptat se na cestu na hotel? Jo... ptal jsem se, jenže... já vůbec nechápu, co se mi snažili říct, i když se pokoušeli mluvit co nejsrozumitelněji anglicky... vůbec nevím, kde odbočit doleva a kde doprava... nějaké názvy ulic jsou pro mě nezapamatovatelné... jsem prostě marný a jak na potvoru nemám žádná data, brzy se mi vybije baterie... navíc..." popotáhl.

„Jak bych mohl jen tak jít na hotel, když je Tenie čert ví kde, jak bych..." zasekl se, na což potichu vzlykl. Bylo evidentní, že tak tak zadržuje hysterický pláč a že to už dlouho nevydrží. Bože, naprosto jsem chápal, že je totálně s nervama v háji. Nejenže Tenieho nedoběhl, mega moc se bojí, co jeho miláček míní provádět a ještě... aby toho nebylo málo... i on sám se ztratil v neznámém městě. „Klid... dýchej, nepanikař a nezačínej prosím brečet." nepřestával ho klidnit Kun. „Snaž se co nejvíc uklidnit a až se alespoň trochu uklidníš, zkus mi pak říct, co vidíš kolem sebe... řekni mi, kde si myslíš, že jsi, ano?" naléhal na něho co nejvíc opatrně. Kun se vážně moc snažil znít vyrovnaně, jen aby Taeho co nejvíc uklidnil. Naštěstí u něho už zase převzala iniciativu jeho ryze praktická stránka.

Snad pokaždé, když už šlo dost do tuhého, on se dokázal zklidnit a rozumně uvažovat a nejspíš to takto má jako jediný z nás, nebo alespoň v takovéto míře. „Hmmm..." vydechl Taeyong mezi dalšíma dvěma vzlyky, kterým se bohužel neubránil, zatím co já jsem už sotva dýchal díky napětí, které se mě víc a víc zmocňovalo a to i přesto, že mě Hyunie nepřestával jemně hladit nejen po boku, ale už i po zádech. Strašně moc jsem se bál, co asi znamená, že Tae Tenieho nedoběhl. Nevšiml si snad, že za ním utíká jeho miláček? Kam tak spěchal, že si nevšiml? Znamená to, že si bude chtít ublížit? Zabije se??? Bože, tyhle mé úvahy byly až moc hysterické a plné nedůvěry k Tenovi, jenže, jak jsem mu mohl po tom všem věřit a mít jistotu, že nezklame? Tuhle jistotu jsem už mít nedokázal a Tae očividně taky ne, jen miláček a Kun se o to zřejmě stále pokoušeli.

„Já... zkusím se uklidnit... dobře..." slíbil pořád stejně zoufale znící Tae. Na okamžik se pak odmlčel, nejspíš aby se mohl zhluboka nadechnout, vydechnout a tuto činnost párkrát zopakovat, aby tak konečně zastavil vzlyky. Taky jsem musel zhluboka dýchat, abych se uklidnil. „Jsou kolem mě samé stromy... já nevím..." ozval se pak ne o moc klidněji, ale i tak byl úspěch, že se naplno nerozplakal. „Jsi v parku?" skočil mu do řeči pohotově Kun. „Hmmm... asi jsem v nějakém parku... vypadá to jako park... moc velký park." odpověděl pořád mega moc rozhozeně Tae. „Ok." pousmál se dost na silu Kun. „Pořádně se rozhlédni." instruoval Taeho hned na to. „Není v blízkosti tebe něco... cokoli... co bys mi mohl popsat jako poznávací znamení? Podle toho bych snad mohl přijít na to, kde přesně tě máme hledat."

„Budete mě hledat?" ujišťoval se zcela zbytečně kamarád. „Vážně?" „Řekni mi, co vidíš." popoháněl ho netrpělivě Kun. „Jinak tě asi nenajdeme." „Fajn... fajn..." vyhrkl rozhozeně Tae, současně však s mírnou nadějí v hlase. „Jsou tady stromy... stromy a zase stromy..." pokračoval však frustrovaně. „No tak, neříkej mi, že..." zamračil se Kun, ale už svou pochybovačnou poznámku nestihl říct celou, protože se Taeyong ozval znovu. „Počkej... tady stromy končí... je tady nějaká louka nebo co a... něco asi vidím." „Co vidíš?" vyhrkl jsem nejen zvědavě, nervózně, ale taky hodně netrpělivě. Moc jsem si přál co nejdřív Taeho najít, abych si nemusel dělat starosti i o něho, když už Tenie stále zůstával nezvěstným, ach jo, proto jsem potřeboval, aby se pokud možno co nejpřesněji vymáčkl.

„Může to být dětský kolotoč." vydechl Tae. „Jo... vypadá to odtud jako dětský kolotoč... jen jeden osamocený kolotoč a taky... za ním jsou nějaké mosty." „Bingo!" zaradoval se v tu chvíli Kun. „Běž k tomu kolotoči, zůstaň tam a ani se nehni a my budeme za chvíli u tebe." instruoval kamaráda naléhavě. „Takže víš, kde to je?" zajímal se s nadějí Hyunie a já jsem taky mega moc doufal, že ví. „Vážně, Tae... běž ke kolotoči a zůstaň tam!" zopakoval ještě jednou Kun svou žádost, než hovor ukončil a až pak se obrátil na Hyunieho a na mě. „Hned jak Taeyong zmínil, že jsou kolem něho samé stromy, napadlo mě, že je nejspíš někde v Yunshan parku, ten je tady nejblíž, jenže je vážně moc velký a byl by dost problém Taeho jen tak najít, ale teď už naštěstí vím jistě, že je doopravdy v tomto parku, respektive v části, která se anglicky jmenuje Yunshan Natural Landscape park, tedy poblíž řeky Keelung a vím to jistě díky tomu osamělému kolotoči, za kterým jsou mosty, které Tae taky zmínil." vysypal na nás téměř jedním dechem.

„Tak pojďme... rychle, ať můžeme zachránit to naše ztracené tele Taeho a pak se pokusíme najít i Tena... je možné, že zamířil k řece... teda, doufám, že tam na něho někde narazíme." dodal na další nádech dřív, než jsme mu my dva stihli složit poklonu za to, že se takto rychle zorientoval a dřív, než jsme se stihli zeptat, jak je možné, že budeme za chvíli u Taeyonga. Copak to místo je tak moc blízko? „Je to tady blízko... do pěti minut jsme tam." pousmál se už klidněji Kun, čímž odpověděl na naši nevyřčenou otázku, takže jsme se ho už na nic ptát nemuseli. K hledání „zatoulaného" Tenieho jsme se prozatím nijak nevyjádřili, přesto jsem moc doufal, že bude stejně úspěšné jako hledání Taeho a jsem si jistý, že přesně takto uvažoval i miláček. Bože, musíme najít nejen Taeyonga, ale taky Tenieho... prostě musíme.

Bez dalšího otálení jsme hned vyrazili z uzavřeného prostranství před domem do rušnější ulice, respektive já a miláček jsme ruku v ruce následovali mega moc spěchajícího Kuna. Brzy na to jsme zapadli v parku Yunshan, kam jsme při naší super procházce s Kunem nešli, protože nás víc zajímaly jiné části Taipei a ani teď nebyl velký prostor na nějaké rozhlížení a to i přesto, že park vypadal moc hezky. Všichni tři jsme si přáli co nejdřív najít a uklidnit Taeho a pak se rozhodně podívat k řece, abychom se ujistili, jestli se tam třeba nesnaží uklidnit Tenie.

„Kruci, nejsem si jistý, který z kolotočů Tae myslel." povzdechl si Kun spíš pro sebe než pro nás, jakmile jsme se dostali do části parku, kde skutečně byly jen stromy a žádná stavba nebo třeba hřiště, jak tomu bylo před tím. „Ale to je fuk." mávl vzápětí na to rukou, aniž by maličko zpomalil svou chůzi. „Ty kolotoče sice nejsou přímo vedle sebe, ale i tak jsou od sebe na dohled a já doufám, že tam to tele Taeyong sedí na zadku a že ho tedy u jednoho z těch dvou kolotočů najdeme." Než jsme se však s Hyuniem stihli zeptat, o čem to teď Kun mluví... neměl tam být pouze jeden kolotoč? ... vyšli jsme ze zalesněné části parku na louku připomínající prostranství a okamžik na to jsme stanuli u super dětského kolotoče, neboli malého ruského kola...

... až na to, že na Taeyonga jsme tam nikde nenarazili, ach jo. „To znamená, že musí být u toho druhého kolotoče." povzdechl si Kun, který mně i Hyuniemu zrovna ukázal, kde se nachází druhá atrakce, o které jsme ještě před chvílí neměli tušení. Zjistili jsme tak, že druhý kolotoč je skutečně na dohled, jen pár desítek metrů vzdálený od ruského kola, které bylo očividně uzavřené. „Teda, doufám, že tam bude... že nešel někam do háje a úplně se neztratí." dodal s nadějí. „Určitě tam bude." zadoufal jsem stejně jako on. „Pokud třeba nezahlédl Tena a nešel za ním, aniž by nám dal vědět." doplnil nás oba nervózně miláček. Nemělo však žádný smysl jakkoli spekulovat, bylo lepší přesunout se dál a zjistit, jestli tam na nás Taeyong skutečně čeká tak jak by měl. Naštěstí nám netrvalo víc jak minutu na to, abychom se přemístili od jedné atrakce ke druhé, která na první pohled vypadala dost obyčejně...

... ale zblízka naprosto úchvatně a krásně...

Škoda jen, že i tato atrakce tady zůstala pouze na „památku starých dobrých časů" a jako malebná kulisa při pořizování fotografií z cest, protože prý už v roce 2014 bylo centrum pro rekreaci dětí, jehož byly oba tyto kolotoče součástí, uzavřeno, o čemž nás zřejmě jen tak mimoděk informoval Kun cestou k tomuto kolotoči s koníky. Ano, přišlo mi, že je to škoda, ale pochopitelně jsem tuhle informaci nějak víc neřešil... ani Hyunie se nad nějakým rekreačním centrem pro děti nepozastavil... a téměř hned jsem všechno pustil z hlavy, protože mou jedinou starostí bylo najít Taeho a pak snad i Tena a miláček s Kunem to samozřejmě měli stejně jako já.

Taeho jsme nikde neviděli, ale k naší nemalé úlevě jsme brzy zjistili, že sedí na zemi z druhé strany kolotoče s rukama položenýma na kolenou a hlavou složenou v ohbí paží... evidentně plakal, ach jo. „Tae?!" vydechli jsme sborově, na což zvedl hlavu a přes slzy se na nás podíval. „Našli jste mě." konstatoval suše bez špetky radosti v hlase, jako by snad nebyl rád, že jsme ho našli. Bože... cítil jsem, že je rád, jenže jeho radost mu zásadním způsobem kazila Tenieho nepřítomnost, což bylo zcela pochopitelné. On se přece bál víc o svého miláčka než o sebe a my tři jsme si taky nepřestali dělat o Tena starosti, přesto se nám hodně ulevilo, že jsme Taeho našli a že si proto nemusí někde zoufat sám, kdo ví kde ve městě ztracený. „Nedoběhl jsem ho." vydechl zoufale dřív, než jsme stihli něco říct my tři.

„Už jsem byl skoro u něho, jenže pak mi do cesty vlezla nějaká skupinka turistů a Tenie... než jsem se vymotal z jejich středu, byl pryč." popotáhl. Očividně mínil řešit už jen Tena a fakt, že on sám se ztratil a že jsme ho museli hledat, přestal být důležitý a my tři jsme rozhodně nebyli proti. I nás zajímalo, jak se všechno seběhlo a jak je možné, že se mu Tenie ztratil z dohledu. „Hulákal jsem za ním, jenže... asi mě neslyšel, nebo já nevím... nereagoval, jen utíkal jak splašený... ani se neotočil a pak byl pryč." „Takže běžel někam tímto směrem, je to tak?" zajímal se s povzdechem Kun. „Já nevím!" vyhrkl plačtivě Tae. „Možná mířil někam sem a možná... možná zamířil úplně někam jinam a já... vím jistě jen to, že už vážně nemůžu... už je toho na mě až přespříliš." dodal s dalším zoufalým vzlykem. „Zkoušel jsi mu volat na mobil?" zeptal jsem se smutně. Bylo mi Taeyonga mega moc líto. Bože... když se já cítím mizerně, jak se pak musí cítit on?!

„Je nedostupný." odpověděl, ale ne tak, jak jsem doufal, ach jo. Takže Tenie je nedostupný? Nevím, proč mě tohle zjištění vůbec nepřekvapilo, jenže současně ani trochu nepotěšilo, spíš naopak... informace o Tenieho vypnutém mobilu mě ještě víc rozhodila. Co když nešel k řece? Co když se ani do večera neukáže na hotelu? Co budeme dělat??? „Zkoušel jsem mu volat před tím, než jsem volal Kunovi, jenže... nedovolal jsem se a okamžik na to, co jsme spolu domluvili my čtyři, mi mobil zdechl, takže znovu jsem to zkoušet nemohl." nepřestával být smutný, i když vzlyky a slzy se mu po pár hlubokých nádeších a výdeších... nějakým zázrakem... podařilo dostat pod kontrolu. My tři jsme už taky seděli na zemi... já s Hyuniem nalevo od Taeho a Kun naproti.

Netuším proč, ale po jeho slovech mi mimoděk blesklo hlavou, že totálně nechápu jak je možné, že z nás všech je pouze Kun schopný řádně si dobíjet mobil... jak je tohle sakra možné? Současně jsem si uvědomil další znepokojivý fakt a to ten, že jsem se od odletu do Taipei neozval mámě, že jsem stále nedostupný a že se i ona může o mě a taky o Hyunieho bát, ach joooo... z mé strany jde bez pochyb o totálně nezodpovědné jednání. Jenže tohle mé pochybení teď nemělo smysl řešit. Mou hlavní prioritou právě teď zůstával stále nezvěstný Tenie, přesto jsem se rozhodl, že se mámě ozvu hned, jak se s miláčkem vrátíme na hotel a já konečně zprovozním svůj telefon. Bylo mi jasné, že taky Min-Hyuniemu musíme dát o sobě vědět a zřejmě i Su-Hee... tolik restů, vážně ach jo... až na to, že své na Tchaiwanu nepřítomné blízké, za které jsem nepřestával být mega moc vděčný, jsem prozatím „odložil k ledu", protože Tenie...

Kun po Taeho slovech vytáhl z kapsy svůj řádně nabitý přístroj, jenže další okamžik na to zamítavě zavrtěl hlavou. „Nedostupný." „Jak jinak." vydechl rádoby rezignovaně Taeyong. „Tak se pojďme podívat k řece, třeba tam na něho někde narazíme." navrhl rozhodně kamarád, aniž by se nechal odradit Taeho rezignovaným tónem a já s miláčkem jsme s Kunovým návrhem nadšeně souhlasili. Vždyť tahle možnost Kuna napadla už u YangYangova domu a bylo by tedy dobré zjistit, jestli třeba nemá pravdu. Napadlo mě, že Tenie skutečně mohl jít k řece stejně, jak to udělal v Seoulu a třeba tam na něho při troše štěstí shůry můžeme narazit. Bože, i kdyby tam nebyl, hlavně ať je v pořádku... musí být!

„Běžte tam sami, já... raději zůstanu tady." znovu popotáhl Taeyong. „Já pro teď nemám sílu na další hledání." vysvětloval dřív, než jsme stihli proti jeho rozhodnutí cokoli namítnout. Prudkým pohybem setřel slzy ze své tváře, opět se pokusil dýchat, na což se znovu zapřel bradou o své paže a současně se smutně podíval nejdřív na Kuna a hned na to taky na mě a na miláčka. „Jsem strašně moc unavený." vydechl s lesknoucíma se očima... už zase se začínaly plnit slzama. „Vlastně... jsem úplně vyřízený... kvůli Teniemu se ze mě stala ubohá troska... už nemůžu dál." soukal ze sebe s výrazem, kterým jakoby žádal o naše pochopení, zatím co my jsme smutně poslouchali a čekali, co dalšího má na srdci. „Miluju ho... strašně moc Tenieho miluju, ale já..." pokračoval rozechvěle a současně dost nesouvisle. „Nechci to s ním vzdát, jenže..." popotáhl, na což svůj pohled odvrátil někam mimo nás...

... „já už vážně nemůžu! Tenie mě nepřestává ničit... blázním kvůli němu... je ze mě ubohá a totálně neschopná troska... už nemůžu dál... nevím, co dělat, abych se ještě víc nezbláznil... pro teď to vzdávám... i když se o něho moc bojím a chtěl bych ho hledat, jenže... nemůžu, protože se strašně moc bojím, že ho nikde nenajdeme a to bych nezvládl... nemůžu ho proto hledat někde u řeky... nejde to." dokončil svůj mega moc zmatený navíc zoufalými vzlyky proložený monolog, aniž by se komukoli z nás tří podíval do očí, na což se rozplakal ještě usedavěji než před tím. „Tae..." vydechl lítostivě Hyunie, ale nic dalšího už neřekl, protože evidentně netušil co na kamarádův oprávněný výlev říct a nejspíš ani Kun nevěděl co říct a jak Taeho utěšit a třeba i podpořit, jen aby hledání svého miláčka ani na chvíli nevzdával.

Tenie psychicky deptal nás všechny, jenže Taeyong... ach jo a ještě milionkrát ach jo... trpěl díky své mega velké a upřímné lásce k němu mnohem víc než my, to mi bylo jasné. Stejně tak mi však bylo jasné, že teď a tady není dobré podléhat jakékoli lítosti, na tohle není čas, ani na paniku, které jsem podlehl po Tenově útěku a Taeho telefonátu, a už vůbec není čas cokoli vzdávat. Mnohem lepší a potřebnější by bylo co nejdřív najít Tenieho, jen aby si doopravdy neublížil, protože v opačném případě... kdyby se nedej Bože zabil... by lítost nás všech neměla žádné řešení, byla by zcela a totálně marná. Taeho jsem samozřejmě chápal, jenže...

Už jsem však nestihl svou myšlenku dokončit, na tož tak ji říct nahlas. „Je to pravda, Taeyongie?" ozvalo se totiž z ničeho nic nedaleko od nás. „Je z tebe troska kvůli mně?" Až do okamžiku, kdy se ozval Tenieho hlas, jsem si nevšiml, že přišel. Vlastně si jeho přítomnosti nevšiml nikdo z nás čtyř. Já spolu s Hyuniem a Kunem jsme se soustředili na Taeho, on pro změnu na civění do trávy a taky na své zoufalství a ani jeden z nás tedy nevěnoval pozornost okolí, ale jakmile náš pohřešovaný kamarád promluvil, všichni jsme okamžitě vyskočili na nohy. „Tenie?!" vydechli jsme všichni čtyři zároveň, mega moc překvapení... mile překvapení... zatím co on zůstal stát kus od nás a díval se pouze na Taeyonga s výrazem, který jsem bohužel nedokázal rozluštit. 

„Tenie... já..." popotáhl Taeyong, na což zmlkl, bleskově překonal krátkou vzdálenost, která ho dělila od jeho kluka a to jen proto, aby ho mohl pevně obejmout. „Proč jsi utekl? Kde jsi byl?" sypal ze sebe naléhavě otázky mezi vzlyky, na které nechtěl znát odpovědi pouze on, ale i my tři. „Víš, jak moc jsem se o tebe bál? Nevíš, že?" pokračoval plačtivě. „Kdybys to věděl, určitě bys takto neutekl! Proč jsi na mě nepočkal? Volal jsem na tebe a ty..." zasekl se, na což se k Teniemu ještě víc přitulil, aniž by dokázal přestat plakat. „Ty jsi za mnou utíkal?" vydechl zaraženě Tenie, který jemně objímal Taeho nazpět. „Já jsem nevěděl... nevšiml jsem si tě... promiň." taky popotáhl, zatím co my tři jsme na „hrdličky" pouze civěli... prozatím... s obrovskou úlevou a já navíc s nemalým dojetím, protože Tenie přišel... asi náhodou, ale to je fuk... a hlavně proto, že si nijak neublížil. „Neměl jsem utéct, vím to a moc mě to mrzí." pokračoval Tenie rozechvěle a se slzama v očích. „Pořád všechno kazím... všechno dělám špatně... jsem hrozný kretén." dodal s ještě větší lítostí v hlase.

My tři jsme se pak snažili Teniemu vysvětlit, že sice v poslední době jedná až moc zbrkle a bez jakéhokoli rozmyslu, že nás mega moc trápí a stresuje, ale ani tak není žádný kretén. Snažili jsme se mu vtlouct do hlavy, že ho máme rádi a že nám na něm záleží a taky, že se na něho nějak moc nezlobíme a to i přesto, že nám ubližuje, jen Tae brečel a nic dalšího neříkal, zřejmě proto, že kvůli vzlykům nic dalšího říkat nemohl. Já jsem však v hloubi srdce věděl a byl jsem si naprosto jistý tím, že Taeyong Tenieho miluje bezvýhradnou láskou, že se u něho po jejich dávném rozchodu hodně změnilo a to právě tímto směrem, takže přes svá zoufalá slova o tom, jak ho Tenie ničí, záleží mu na něm víc než na sobě samém, takže tím pádem Teniemu dokáže odpustit cokoli, obzvlášť když Tenie svého provinění lituje.

Když jsme se pak po krapet delší době všichni zklidnili... „hrdličky" pouze relativně... vysvětlil nám Tenie proč vlastně utekl. Prý se mu před domem udělalo špatně, když jen pomyslel na to, že by se měl skutečně vidět s paní Liu. Úplně se mu rozbušilo srdce a taky se mu zatočila hlava, jak moc se začal tohoto setkání bát. „Uvědomil jsem si totiž, že..." vydechl zkroušeně. „že mám co dělat sám se sebou a že ve skutečnosti nejsem připravený na její bolest... že nejsem připravený na její otázky a že nedokážu jít k Yangovi domů, když on tam není... nejsem připravený vůbec na nic." vzlykl. „Asi jsem se bál taky toho, že mě budete přemlouvat, abych tam přece jen šel... potřeboval jsem být sám a v klidu, proto jsem chtěl utéct co nejdál... pryč od vás a taky od lidí až k řece, ale... vůbec jsem nepomyslel na vás... neměl jsem takto utéct... neměl jsem vás všechny znovu vyděsit a..." přes slzy se podíval do Taeho vlhkých očí.

„Mrzí mě, že tě ničím, miláčku... je mi strašně moc líto, že je z tebe troska mou vinou... mrzí mě, že má láska k tobě je k ničemu, že ti nejsem oporou, když mě potřebuješ... mrzí mě, že myslím jen sám na sebe a že tě trápím... já..." zarazil se, na což potichu vzlykl, aniž by byl schopen svou bezesporu upřímně kajícnou řeč dokončit. „Šššššš..." popotáhl dojatě Tae. „Neplač, miláčku, prosím." snažil se Tenieho uklidnit. „Neplač, nebo budu brečet taky a já jsem už dnes brečel víc než dost... už nechci brečet... prosím, nenuť mě pořád brečet." „Brečíš kvůli Tenovi skoro pořád, nejen dnes." opravil ho se smutným povzdechem Hyunie.

„Vždyť to říkám... jsem neskutečně velký sobec... ani jednoho z vás si nezasloužím... Taeyongieho a jeho lásku si nezasloužím, protože jsem nehorázný sobec a ubohý kretén!" reagoval na Hyunieho slova zoufale Tenie. „Chtěl bych to jinak, jenže nevím jak to udělat... vážně si nevím rady sám se sebou." dodal už zase téměř plačtivě. „Měl bys přestat s tímto sebeobviňováním." odtušil smutně Kun, zatím co já jsem pracně polykal slzy. Bolelo mě u srdce, když jsem slyšel co Tenie říká. Já jsem v něm už ani náhodou neviděl žádného sobce, ale pouze zlomenou dušičku, která bloudí ztracená v temnotě a nedokáže přijmout pomoc od svých přátel ani od svého milovaného přítele... ach joooo, jak smutné.

Stejně jako já to viděl taky Hyunie, ani Kun si evidentně nemyslel o Tenovi nic špatného a u Taeho bylo víc než jen jisté, že svého miláčka přes všechno zlé zbožňuje a že si ani on nemyslí, že je ubohý kretén a sobec. „Nesmíš se obviňovat z toho, co se stalo mezi tebou a YangYangem v minulosti a stejně tak se netrap tím, co nám všem provádíš teď, pouze se nad tím pořádně zamysli a vážně... zkus své chování nějakým způsobem změnit." pokračoval naléhavě Kun... neříkal nahlas nic jiného než to, co měl na srdci jak on, tak já s Hyuniem, Taeho nevyjímaje.

„Zkus jednat míň zbrkle, zkus s námi o všem, co tě ničí a trápí ještě víc mluvit a třeba..." znovu si povzdechl. „když by to nestačilo a nijak ti to nepomohlo, měl bys asi zvážit možnost, že bys vyhledal péči psychologa... zkus popřemýšlet i o této možnosti, ano?" dodal a nejen Taeyong, ale i já s miláčkem jsme naléhavě přisvědčili, aby kamarád věděl, že naprosto všechno vidíme stejně jako Kun. Bylo vážně na čase zmínit tuto alternativu, protože bez psychologa se to zřejmě neobejde, ach jo. Bylo moc dobře, že se Kun odhodlal a Teniemu to řekl. „Hmmm..." přikývl nejen mega moc smutně, ale nejspíš i s Kunovým návrhem smířeně Tenie. „Pokusím se o všem ještě víc přemýšlet... jo, pokusím se ze všech sil něco se sebou udělat." vzlykl.

Jong-Hyun

Bože zachraň nás všechny... netuším, jak se mohlo stát, že jsme Tenovi kývli na jeho žádost a nechali ho po tom všem v parku samotného bez našeho dozoru. Netuším, jak jsme se mohli nechat obměkčit jeho slovy o tom, že by ještě rád zůstal sám, aby mohl přemýšlet. Prý si od něho potřebujeme odpočinout, prý nás nechce po zbytek dne stresovat a on sám se potřebuje projít, vyčistit si hlavu a uklidnit se, ale sakra... copak jsme my mohli být v naprostém klidu?! Nemohli jsme být v klidu a to i přesto, že nám znovu a s co největší upřímností slíbil, že si nic neudělá. Teda, snažili jsme se zůstat v klidu a věřit mu, protože nám nic jiného nezbývalo, tak pitomí jsme byli. Snažili jsme se věřit, že dodrží slovo a nejpozději večer se vrátí na hotel, ale nebylo to vůbec snadné.

Jistě, měl jsem mega velkou radost, že se Tenie nečekaně objevil u opuštěného kolotoče, bral jsem v potaz, že neutekl za účelem páchání sebevraždy i jeho lítost, ale i tak... v prvních okamžicích potom, co Ten znovu někam odešel bez nás, bych se nejraději nakopal do hlavy za to, že jsem na něco takového přistoupil a tušil jsem, že našeho rozhodnutí lituje taky Taeyong. Miláček se raději nevyjadřoval, očividně chtěl myslet jen pozitivně... byla na něm vidět nejistota... a Kun se pokoušel hodit do klidu nás všechny, včetně sebe.

Tenie nám neřekl, kam přesně chce jít, my jsme se pomalu vydali směrem do rušnější části parku a až pak, dost daleko od obou kolotočů, Taeyong přišel s tím, že asi neměl Tena poslechnout... já jsem se od začátku kopal do hlavy, tedy pomyslně... jenže už bylo zřejmě pozdě jít ho hledat. Tenie u sebe neměl mobil, spoléhat na další náhodné setkání nám přišlo zbytečné, navíc by se Teniemu jistě nelíbilo, že ho naháníme, zvlášť když jsme mu slíbili něco jiného, což jsme při přemýšlení, jestli jít nebo nejít za ním přece jen vzali v potaz a je fuk, že nejspíš dost nesmyslně. Bože... vlastně těžko říct, jestli jsme udělali dobře nebo ne, když jsme se za ním nepokusili vrátit. Každopádně jsme to neudělali a později by to vážně nemělo žádný smysl, protože už mohl být kdekoli. Podle Kuna se dalo z toho konce parku dostat přes řeku do Yunshan river parku nebo po cyklostezce kolem řeky až k Rainbow bridge, který je sice dost daleko, ale dojít se k němu zkrátka dá a kdyby snad nešel tímto směrem, ale někam jinam do Yunshan parku, i ten je až moc velký a mohli bychom se klidně míjet.

„Sice jsem tady nikdy nebyl..." vydechl smutně Kun. „ale tohle město trochu znám z YangYangova vyprávění. Měl tady pár hodně oblíbených míst a Yunshan park, Yunshan river park a taky Rainbow bridge a nejvíc pak Shalun beach byly jeho nejoblíbenější." „Hmmm..." přikývli jsme smutně my tři, jakože chápeme. Bože, musím přiznat, že zmínka o YangYangovi zůstávala stále až moc bolestivá, nepřestalo nám být mega moc líto, že umřel. Sice jsme se v posledních dnech hodně zaměřili na Tena, nějak jsme neměli prostor víc truchlit, ale přesto se pokaždé našel nějaký ten okamžik... jako tento třeba... kdy nás vědomí o jeho smrti zasáhlo přímo do srdce a my jsme si uvědomili, že skutečně umřel. Jsem si jistý, že jsem to tak neměl pouze já, ale taky můj miláček, Taeyonga nevyjímaje. Je možné, že on YangYangovu smrt prožíval ještě víc než já s Min-Kim, protože on s ním trávil nejvíc času.

Dokonce ani Tenie netrávil s YangYangem v Seoulu celé dny tak jako Tae, protože musel chodit do školy, což naše zoufalé telátko mohlo taky dost trápit, jen to zatím neřekl nahlas, takže jsem si to mohl pouze domýšlet. Tušil jsem, že toho má Tenie na srdci mnohem víc než nám zatím přiznal, ale jak jsem už řekl, šlo jen o tušení, nemohl jsem si tím být naprosto jistý. Kun, kterého pochopitelně smrt kamaráda zasáhla nejvíc z nás čtyř, nám pak řekl, že skutečně taktizoval, když včera před Teniem zmínil nahlas své výčitky ohledně YangYangova zdržení v San-Mingu, ale taky nám přiznal, že taktika byla pouze to, že to řekl nahlas. „Vážně si vyčítám, že jsem si ničeho nevšiml." povzdechl si mega moc smutně. „Mrzí mě, že jsem byl mizerný kamarád, že mi vůbec nedošlo, že jsou ti dva rozhádaní a že jsem v létě víc nespěchal do Seoulu. Mrzí mě, že jsem si nikdy neudělal čas a neletěl za Yangem do Taipei a mrzí mě, že jsem musel odletět, když on ještě zůstával v Seoulu... je toho hodně co bych změnil, kdybych mohl." pokračoval ve svých smutných sděleních, zatím co jsme já, Ki a Tae jen mlčky poslouchali.

„Jenže..." mírně na silu se pousmál. „já na rozdíl od Tenieho vím, že tyhle výčitky jsou totálně k ničemu... vím, že vůbec nic co se YangYanga týká, nejde vrátit a nejde to změnit, ale naštěstí s tímto vědomím umím pracovat o hodně líp než on, což však neznamená, že si nic nevyčítám a že mě to nemrzí, protože jo, mrzí mě to a moc." dodal pořád stejně smutně. „Výčitky jsou v pořádku, ale nesmí tě totálně převálcovat." přikývl jsem, jakože ho chápu. Měl nejspíš důvod k výčitkám, mělo ho co mrzet a určitě by spoustu věcí udělal jinak, kdyby to šlo. Každý má přece ve svém životě nějaké situace, které by chtěl změnit, zachoval by se jinak, kdyby v té době věděl to stejné co později, až na to, že něco jde i po čase napravit a něco už nikdy, bohužel. Kun však je... naštěstí pro něho i pro nás... mega moc rozumný, on je dostatečně silný a vůbec se nehroutí.

„Kdyby to s tebou bylo jinak, my všichni bychom se sesypali jako domečky z karet." dodal jsem proto fakt, který mě po své úvaze napadl. „Jo, to je pravda." přikývl Tae, který se usilovně snažil nevyšilovat kvůli svému někde po Taipei se toulajícímu se miláčkovi. „Ty nás držíš nad vodou... bez tebe bychom už byli někde hluboko v prdeli." dodal zcela vážně. „Nechte toho... nepřehánějte." pousmál se Kun, když taky miláček přisvědčil, že je to přesně tak jak já a Tae říkáme. „Nepřeháníme!" vyhrkli jsme my tři současně, čemuž jsme se pak i s Kunem docela uvolněně zasmáli.

Bože díky... nějakým zázrakem z nás po našem smíchu opadlo dusivé napětí, dokonce i Taeyong se uvolnil a stejně jako my se rozhodl, že teda bude Teniemu plně věřit. Respektive, rozhodl se tak po Kunových slovech o tom, že on Teniemu rozhodně chce věřit. „Tenie sice jedná zbrkle a ve zkratu, ale nevěřím, že by k něčemu takovému došlo teď, když nám slíbil, že se pokusí dát dohromady a taky slíbil, že si neublíží." vysvětlil nám důvod své důvěry k Tenovi. „Určitě nás nezklame a nemusíte se o něho bát, on se tady na rozdíl od někoho..." mrkl na Taeho. „neztratí, on si poradí a vrátí se v pořádku na hotel, uvidíte."

„To doufám." povzdechl si Tae a Ki si povzdechl stejně jako on. Dohodli jsme se pak, že se zkusíme co nejvíc odreagovat, což znamená, že se projdeme po parku, aniž bychom se trápili kvůli YangYangovi nebo stresovali kvůli Teniemu. Taky jsme se dohodli, že Tena nebudeme do ničeho nutit a tím myslím vůbec do ničeho. Pokud se nechce sejít s paní Liu, nic s tím nenaděláme. Když to nevyjde během tohoto pobytu, snad ho někdy v budoucnu napadne letět zpět... někdy, až mu bude líp. Snad mu jednou bude líp a snad se do té doby nestane nic, čeho by pak musel trpce litovat. Pokud si nebude chtít osvojit kocourky, vezmeme si je k sobě já a Ki, no a pak třeba jednou Tenie změní názor a my mu Louise s Leonem s radostí předáme. Šlo nám hlavně o to, aby oba rozkošní chlupáči neskončili v útulku, což by bylo zcela neodpustitelné. Takže tak nebo tak, Louis a Leon poletí s námi do Seoulu a Kun slíbil, že všechno ohledně toho zařídí. Byl si jistý, že ohledně letu nebude problém a že paní Liu nebude proti.

Byla to už zase moc pěkná procházka...

... během které jsme se snažili odreagovat podle plánu, ale i tak jsme občas mluvili jak o YangYangovi, tak o Tenovi a už zase jsme se neubránili smutku a taky nervozitě... nejvíc byl nervózní Tae... ale všechny negativní pocity jsme zvládli ustát díky Kunovi, naštěstí. De facto celý den jsme strávili v Yunshan parku a všechno měl v režii převážně Kun, který prohlásil, že za paní Liu už dnes nepůjde, ale že hned zítra ráno to napraví. Chtěl totiž informovat YangYangovu mámu o našem rozhodnutí týkající se péče o kocourky, pokusit se ji uklidnit ohledně Tena a taky jí říct, že on prozatím zůstává.

„Škola počká." vysvětlil nám téměř klidně. „Jeden diplom už přece mám a tahle universita v San-Mingu pro mě není až tak důležitá... mám teď mnohem důležitější věci, třeba paní Liu. Chci být ještě v Taipei... chci tady být pro ni, než odletí do Číny no a pak bych tam letěl s ní. Věřím, že vy se o Tenieho postaráte dobře a že to s ním v Seoulu zvládnete i beze mě." dodal s nadějí. „Pokusíme se." kuňkl miláček a Tae se taky tvářil statečně, a to i přesto, že se návratu do Seoulu bál víc než před tím. S Kunovým rozhodnutím jsme souhlasili a chápali jsme, že má aktuálně jiné priority než je studium na univerzitě, do kterého ho prý tak trochu navezla Tenova babička.

„Nedělej si starosti, Kune... bude to dobré." ujistil jsem ho s rádoby urputnou nadějí, že pouze silácky nežvaním. Bože zachraň nás... bude to těžké, ale snad ne nad naše síly, i když škola... sakra... zabere kotel našeho času. Teď však nemělo smysl řešit, co bude, až se v úterý vrátíme do „kolotoče" přednášek a tréninků. Zbývalo jen doufat, že Tenie tento „kolotoč" zvládne a že mu běžný stereotyp alespoň trochu pomůže, aby se pořád dokola neužíral výčitkama a jiným trápením. Zbývalo doufat, že to časem všichni zvládneme, že se Tenie nebude bránit případným návštěvám u psychologa a jednou to snad bude jako dřív, i když bez YangYanga v našem dalším životě. My všichni jsme chtěli doufat, že překonáme smutek a že hlavně Tenie bude v pořádku.

V parku jsme si zašli na oběd, který nám měl dodat nejen energii, ale taky pozitivnější náladu... doufali jsme, že Tenie někde nehladoví... a večer už skoro za tmy jsme se vrátili zpět k našemu hotelu...

„Pokud se tady Tenie co nejdřív neukáže, zajdeme na policii... teď klid a žádnou paniku." klidnil Taeho Kun, jakmile jsme jeli výtahem do našeho patra. Taeyong totiž začínal znovu vyšilovat a o Tena se mega moc bát. Vlastně jsem se dost divil, že dokázal zachovat relativní klid až do teď a Tenovi věřit, což se aktuálně rapidním způsobem změnilo. Protože na recepci zrovna nikdo nebyl, nešlo se zeptat, jestli neviděli Tena projít kolem a beztak by nebylo jisté, že by si všimli, protože kartu jsme měli neustále u sebe, takže nebyl důvod zastavovat se na recepci, což by ani on neudělal. Stejně tak jsem se divil, že taky můj miláček zachoval klid, ale byl jsem tomu jen rád. „Co když bude pozdě?" nepřestával panikařit Taeyong, který by nejraději vyrazil na policii okamžitě, nechtěl zapadnout na pokoji a pouze čekat.

„Myslím, že pozdě nebude a že vůbec nějakou policii nebudeme potřebovat." pousmál se s nepřeslechnutelnou úlevou v hlase Kun, jakmile kartou otevřel dveře od jejich pokoje, kam jsme se já a Ki mínili nasáčkovat spolu s Taeyongem a Kunem minimálně do okamžiku, než se Tenie vrátí. Bože, doufal jsem, že se vrátí dřív než později a že Taemu do té doby úplně nehrábne... kéž by se vrátil co nejdřív kvůli nám všem. „Jak to myslíš? Jak to můžeš vědět?" vyšiloval Tae, ale jen do okamžiku, než jeho pohled, stejně jako můj a Min-Kiho, padl na již dobře známou přenosku pro kocourky, která byla „zaparkovaná" v předsíni a taky na kočičí záchodek naplněný stelivem, který zaujímal místo vedle přenosky, stejně jako miska s vodou a druhá miska plná granulí.

„Kde se to tady vzalo?" nechápal Ki, ale hned na to se na jeho tváři objevil happy úsměv stejně jako na mé a taky Kunově. „Tenie je tady... Tenie přinesl Louise s Leonem... to je úžasné!" radoval se miláček, zatím co Tae nebyl schopen slova a div neomdléval přemírou úlevy. Bože, taky mi se mega moc ulevilo. Konečně nás Tenie po všem trápení, které jsme s ním měli, mega moc mile překvapil, fakt konečně! Přítomnost věcí patřících kocourkům totiž jednoznačně vypovídala o tom, že je sem přinesl Tenie, protože Kun byl celou dobu s námi a nic z toho tady ještě dopoledne nebylo, což znamenalo nejen to, že se Tenie setkal s paní Liu, ale taky to, že se nejspíš rozhodl pro osvojení Louise a Leona. Bože, ještě jednou díky za to, že se Tenie takto vzpamatoval... mega velké díky.

Bylo však zvláštní, že v pokoji je tma a že se Tenie neukázal v předsíni a ani se neozval. „Tenie?!" vydechl nejen láskyplně, ale taky současně dost znepokojeně Taeyong, kterému pochopitelně došla zvláštnost Tenieho aktuálního chování. Proč se Tenie ještě neukázal? Proč se neozval, abychom věděli, že je stále na pokoji a že znovu někam neodešel? Tae se okamžitě hrnul dál do místnosti... samozřejmě, že s námi třemi v patách... aby hned jak rozsvítil, mohl zjistit... stejně jako my... že tam Tenie pořád je i s oběma kocourky, že znovu někam neodešel, ale že nám nepřišel naproti, protože leží na posteli a poklidně spí.

Naše sweet trojka zaujímala místo na posteli patřící hrdličkám. Tenie s Louisem evidentně tvrdě spali, protože ani jeden z nich nezaznamenal, že jsme se vřítili do pokoje... vůbec nereagovali na naši přítomnost... jen Leon byl vzhůru a oba dva hlídal, zajímavé. Netušili jsme, kdy přesně se Tenie vrátil na hotel a jak dlouho tady byl sám s oběma chlupáči... stihl se nejen osprchovat, ale taky převléct... jenže právě teď jsme něco takového vůbec neřešili, protože pro nás čtyři byl minimálně v těchto okamžicích důležitý jen a pouze fakt, že se Tenie vrátil na hotel, jak slíbil a že navíc přinesl oba kocourky, což jsme od něho ani náhodou nečekali. Stáli jsme tam potichu jak myšky, abychom ty dva spáče neprobudili, a rozněžněle jsme se culili, zatím co jsme civěli jak na stále spícího Tena, tak na oba kocourky... jednoho spícího a druhého neustále ostražitě bdícího...

„Naši tři miláčci." kuňkl jak nejpotišeji dokázal Ki, který se už nedokázal ubránit dojetí stejně jako Tae. „Jsou tak sladcí." „Jo... naši miláčci." roztékal se po podlaze Taeyong. „Tedy... jsou to jen moji miláčci... nikomu je nedám!" naparoval se hned na to. „Happy family." pousmál se Kun a nejen on, ale my všichni jsme si moc přáli, aby to tak skutečně bylo. Jednou snad Tenie, Taeyong a oba kocourci budou něco jako happy family... jednou bude jen a pouze dobře, určitě.