Min-Ki

Loučení s Min-Hyuniem jsem raději nemínil moc protahovat, protože nesnáším dlouhá loučení. Teda, nesnáším loučení obecně, zvlášť když se musím loučit s někým tak moc blízkým jako je právě Minie, jenže nejen tento fakt, ale taky vzrůstající napětí mě donutilo hodně spěchat. Sice jsem si uvědomil, že kvůli spojům do Seoulu bych se nervovat nejspíš nemusel... díky různým společnostem tam přece jede vlak každou chvíli... jenže současně mi bylo jasné, že se ještě musíme s Hyuniem sbalit, navíc se náš náhlý odjezd nemusí líbit mámě, takže určitě nebudeme moct odjet hned.

Hyunie byl v naprostém klidu, když jsme oba naposledy objali našeho nejbližšího kamaráda s tím, že se těšíme na naše setkání v hlavním městě a taky s omluvou pro jeho mámu, že nás mrzí, že jsme nestihli sníst všechno její výtečné jídlo, ani se s ní a panem Hwangem řádně rozloučit. „Máma mě sice zbije za vás za oba, ale v pohodě." smál se Minie, jakmile si vyslechl naše omluvy. „Už raději padejte, než sem přijde a zjistí, že je oběd téměř netknutý a vy tady pak budete muset zůstat tak dlouho, dokud všechno nesníte."

„Vážně tě zbije?" zarazil jsem se s divným tlakem v žaludku, jakmile jsem si představil, že bych tohle všechno jídlo, které stále zaplňovalo stůl, musel doopravdy sníst. Už mě sice nebolela hlava, ale ani tak jsem se necítil úplně v pohodě a rozhodně jsem neměl pocit, že bych dokázal sníst víc než jen pár soust a to už se jaksi stalo. Sníst cokoli navíc bych už vážně nezvládl. Miláček taky nevypadal, že by měl velkou chuť do jídla, i když jedl o maličko víc než já. Po mé otázce se pobaveně uculil a Minie se znovu zasmál. „Ty jsi vážně tele, Ki." vydechl. „Dělám si z tebe jen legraci, zlato. Copak doopravdy věříš, že mě máma bije a ještě kvůli takovým kravinám?" zeptal se mě ještě pobaveněji.

„Hmmm... nevěřím..." začervenal jsem se díky nemalým rozpakům... vážně jsem tele. „Naše zlato Min-Ki je opravdu tele." mrkl na Minieho Hyunie, na což jsem do svého proradného miláčka nesouhlasně šťouchl, jen Minie mu mrknutí vesele oplatil. Oba se pak zasmáli, já jsem se maličko uraženě nafoukl, ale hned na to jsem našeho kamaráda znovu objal. „Budeš mi chybět, Minie." špitl jsem lítostivě, přestože jsem věděl, že se neloučíme navždy a taky jsem věděl, že mě v Seoulu čekají další blízcí přátelé. Vážně bylo na čase jít.

„Taky mi budeš chybět, Ki, ale oba budeme v pohodě, jasné?!" odtušil nejen rázně, ale současně taky s něhou v hlase. „Budeme oba v pohodě." slíbil jsem mu s nadějí, že hlavně on bude v klidu a v pohodě. U mě totiž bylo jasné, že na nějaké smutky nebude čas, protože Tenie a taky Tae-Hyung... navíc s miláčkem Jong-Hyuniem po mém boku ani nejde moc smutnit. „Dej nám hned vědět, jakmile budeš něco vědět o tom stipendiu." požádal ho ještě Hyunie, když jsme se spolu konečně... pěkně ruku v ruce... vydali směrem k východu ze zahrady. Schválně jsme nešli přes dům. „Jasně." slíbil bez zaváhání. „Hned vám zavolám."

Máma se naštěstí nezlobila, že jsme se u Minieho zdrželi a stejně tak se nezlobila, když jsem jí oznámil, že se musíme ještě dnes sbalit a odjet do Seoulu. Dokonce mi uvěřila menší lež, že jsme oba najezení z oběda, který nám naservírovala Minieho máma, takže nám už nemusela chystat další jídlo. Vlastně to nebyla až tak úplná lež, protože já ani miláček, jsme neměli hlad, nebo možná jo, jen ta chuť k jídlu nám po nočním pití Soju jaksi chyběla, ale to jsem před tím nemínil říkat tetě Hwang a své mámě pak už vůbec ne.

Brzy na to jsme měli nejen zarezervovaný a zaplacený rozumný spoj, ale navíc taky sbaleno... já cestovní tašku a Hyunie kufr, ve kterém nechal některé mé věci z Kangnungu, jen tam přihodil pár svých, které před tím nechal u mě v pokoji. Byl jsem moc rád, když nám máma navrhla, že nás doprovodí na nádraží... samozřejmě jsem souhlasil... jen mě maličko mrzelo, že Min-Seok a táta už zase nejsou doma, takže padla možnost rozloučit se i s nimi, ale nic jiného jsem vlastně ani nečekal. Nemělo smysl ty dva řešit, což jsem vůbec nedělal.

Vlak nám odjížděl kolem třetí hodiny, cesta měla trvat dvě hodiny a dvacet minut, takže jsem mohl být v relativním klidu, alespoň co se Tenieho týká. Asi bych byl na nervy mnohem víc, kdybych netušil co to tele v Seoulu provádí, ještě kdybychom tam měli s miláčkem dorazit mnohem později než kolem půl páté. I tak mi to přišlo dost pozdě, jenže dřívější vlak bychom bohužel nestíhali, navíc by to nebylo fér vůči mámě, která si přála ještě nějakou tu chvíli strávit jak se mnou, tak s Hyuniem. Neměl jsem tušení, kdy znovu přijedu do Busanu a kdy se s maminkou uvidíme, ale naštěstí se naše loučení obešlo bez větší záplavy slz.

„Ne že mi nebudeš vůbec volat." pohrozila mi máma ještě cestou v taxi. „Budu, slibuji." přikývl jsem s mírným pocitem viny, protože byla pravda, že jsem svou mámu v minulosti tak trochu zanedbával a moc často jí nevolal, což jsem doopravdy mínil změnit. „A ty, Hyune..." pousmála se, zřejmě spokojená s mou stručnou odpovědí, na mého miláčka. „pěkně se mi o Min-Kiho starej, ano?" „Spolehni se." uculil se Hyunie, na což jsem se začervenal, protože jsem z jejích slov měl pocit, že jsem nějaké malé dítě, které potřebuje péči, i když mi bylo jasné, že takto to máma nemyslela.

Máma nám ještě popřála šťastnou cestu, v rychlosti jsme se s ní oba objali a s díky rozloučili... ona se tím stejným taxi zrovna vracela zpět domů... a pak už nám zbývalo jen vystoupit a vydat se do haly a pak na nástupiště, ze kterého odjíždí náš vlak...

Najít vagón s našimi sedadly už nebyl žádný problém. Protože se jednalo o super rychlý KTX vlak, nebyla tam bohužel k dispozici kupéčka, ale jelikož jsme si s Hyuniem zarezervovali dvojsedadlo, které v podstatě skýtalo dost velké soukromí, nějak víc mi to nevadilo. Navíc, po poslední zkušenosti s kupé jsem se tady přece jen cítil líp, než kdybychom s miláčkem byli v kupé, kde by si k nám mohl přisednout kdokoli. Další jednotlivá sedadla sice byla přes uličku, ale to mi bylo vcelku jedno.

Teda, bylo mi to jedno, ale pouze do okamžiku než jsem se pohodlně usadil u okna... Hyunie zaujal místo vedle mě... na což jsem se se zájmem rozhlédl po dalších cestujících, kteří už zaplňovali až dosud volná sedadla. Zaznamenal jsem totiž, že se na volné místo na druhé straně uličky chystá posadit velice podezřele vypadající chlap. Hrklo ve mně, když jsem zaznamenal sádru na jeho pravé ruce a náplast na nose, která doplňovala jeho všemi možnými barvami „zkrášlenou" jinak docela dost pohlednou tvář. Muž jakoby chvíli zvažoval, jestli si má sednout nebo ne, jenže hned na to jeho pohled padl na mě.

Trhl jsem sebou, protože ano, poznal jsem ho a on zjevně poznal mě. „To jsi ty, hajzle?! Co tady sakra děláš?" vydechl potichu s nenávistným pohledem zabodnutým do mých očí, zatím co já jsem pouze zaraženě civěl. Na jeho hnusné a rozhodně ne až tak oprávněné oslovení jsem nijak nereagoval, vůbec jsem to neřešil. Byl jsem totiž mega moc překvapený, že toho úchyla znovu vidím, ještě k tomu opět ve vlaku, protože jsem ani náhodou nečekal, že na něho ještě někdy v životě narazím. Stejně tak jsem až do teď netušil, že jsem ho zřídil až tak moc... bože.

„Cože jsi to řekl? Řekl jsi právě teď a přede mnou, že je můj přítel hajzl?" vyhrkl však vytočeně miláček, kterému zjevně hned nedošlo, že ten chlap oslovil mě, jenže pak už nemohl přehlédnout na koho tak hnusně civí, respektive, že tak civí jen a pouze na mě. Hyunie byl očividně až tak moc naštvaný, že se rozhodl tomu debilovi tykat, aniž by bral ohledy na konvenční slušnost a stejně tak kašlal na lidi kolem a co si o jeho neslušnosti pomyslí, pokud teda přeslechli, jak se mnou ještě před chvílí mluvil ten dobitý kretén.

Miláček se tvářil opravdu hodně naštvaně, navíc se chystal vstát, jenže v tom okamžiku se ten úchylný chlap otočil na patě... zřejmě se rozhodl, že v mé blízkosti cestovat nebude nebo se možná polekal děsivě vypadajícího Hyunieho... a doslova utekl pryč a to i navzdory faktu, že se musel prodírat mezi dalšími lidmi, kteří právě hledali svá místa. Hyunie už stihl vstát a taky zatnout ruce v pěst. Ještě krátkou chvíli se díval za tím prchajícím chlapem s výrazem, jakoby právě viděl zlého ducha, ale hned na to se nejen posadil, ale taky se rozhozeně otočil na mě. „Co to sakra bylo?"

Jong-Hyun

„Můžeš mi laskavě říct, co to... sakra... bylo?" zopakoval jsem vytočeně svou otázku, zatím co se Ki se zvláštním výrazem choulil na sedadle, aniž by se mi okamžitě chystal odpovědět. Netušil jsem, jestli jsem nasraný víc díky tomu, že si nějaký cizí kokot dovolil o mém miláčkovi říct, že je hajzl nebo díky faktu, že na to sprosté oslovení Ki vůbec nijak nereagoval. Kdo to sakra byl? Z kama ten chlap zná Min-Kiho a jak si, sakra... do prdele, mohl dovolit něco takového říct? „Jak to mám vědět?" pokrčil nejistě rameny Ki, na což nezrudla jen jeho tvář, ale taky jeho ouška, čímž mi dal jasně najevo, že mi právě teď ani náhodou neříká pravdu.

„Min-Ki." frustrovaně jsem si povzdechl. „Proč mi lžeš?" bafl jsem na něho, až sebou znovu trhl... ani před tím mi to neuniklo, jen jsem netušil, proč sebou cukl, to mi trochu došlo až později. „Ty toho chlapa snad znáš?" vyptával jsem se pořád stejně rozhozený. „A řekni mi pravdu, rozumíš? Kdo to je a proč řekl, že jsi hajzl?" „Já... ne... neznám ho... promiň, Hyunie... já..." začal zmatkovat, na což si zmučeně povzdechl a taky mi bez dalších zbytečných vytáček... naštěstí... povyprávěl o své cestě do Busanu v den, kdy se rozhodl, že musí utéct ze Seoulu.

Poslouchal jsem ho mlčky bez jakéhokoli přerušování, jen hladina adrenalinu v mé krvi nebezpečně stoupala stejně, jako stoupala má oprávněná nasranost. Co to je za úchylného kreténa? Ten kokot zasraný, hajzl jeden zajebaný! „Najdu toho kokota a zabiju ho, nebo mu minimálně zlomím i tu druhou hnátu!" vyprskl jsem, jakmile Ki zakončil své ne příliš dlouhé vyprávění tím, že ten chlap skončil dobitý a se zlomenou rukou, což jsem měl tu čest vidět na vlastní oči... vypadal fakt hrozně. Jenže tohle mi ani náhodou nestačilo.

Já sám jsem chtěl toho chlapa zmasakrovat za to, že si dovolil tak nechutně sahat na mou lásku. Měl jsem chuť toho hajzla zabít, ještě když si dovolil házet označení, které si zasloužil pouze on, na Min-Kiho... miláček se jen bránil, není žádný hajzl! ... nebo mu zlomit i jeho zdravou ruku, případně obě nohy, když už bych tomu čurákovi rovnou nezlomil vaz. Vlastně jsem nezuřil jen kvůli tomu chlapovi a představě co si na mého přítele dovolil, ale taky jsem se tak trochu zlobil i na miláčka, že se mi o tom incidentu ani slovem nezmínil. Proč mi... sakra... zamlčel, že znovu narazil na úchyla?

„Hyunie... ne..." chytl mou ruku, jen abych nemohl vstát. „Nech ho být, prosím." naléhal na mě rozechvěle. „Beztak už není ve vlaku, a i kdyby tady snad někde byl... kašli na to, prosím." „Děláš si ze mě prdel?" vydechl jsem nevěřícně, na což on zavrtěl hlavou, jakože nedělá. „Dostal už co si zasloužil, miláčku." snažil se mě uklidnit. „Copak jsi ho neviděl? Nevěříš mi snad?" kuňkl lítostivě, jako bych ho právě teď obvinil, že toho hajzla zřídil příliš málo. „Viděl." připustil jsem, když se mi vybavil ksicht toho chlapa, který měl plný modřin, nejspíš i zlomený nos a taky mi neunikla sádra na pravé ruce, která jen potvrzovala, že má tu haxnu zlomenou.

„To však neznamená, že si nezaslouží mnohem větší nakládačku." trval jsem si na svém, i když přece jen o maličko klidněji, navíc s hřejivým pocitem pýchy na své statečné zlatíčko. Krásně ho miláček zmlátil, jen co je pravda. Jenže... Bože zabij toho hajzla... vážně jsem neměl pocit, že by to stačilo, protože by si zasloužil mnohem mnohem víc. Každý úchyl a sexuální predátor či násilník si zaslouží minimálně přizabít tak, aby skončil nepoužitelný v nemocnici bez ohledu na to, jak moc se aktuálně provinil. Tentokrát osahával kluka ve vlaku a příště ho rovnou znásilní?! Zrůda! Měl by ho někdo včas zastavit a to pořádně.

„Nechci se ho zastávat, ale... miláčku... byly by z toho jen zbytečné problémy." odtušil nervózně Ki. „On teď přece nic nedělal, nemůžeš ho proto jen tak zmlátit, i když... asi máš pravdu, zasloužil by si mnohem víc bolesti, ale... já jsem to před tím nikde nehlásil, oni taky nejspíš nevolali policii... myslím průvodčí nebo ten chlap... takže by to teď bylo slovo proti slovu a taky zbytečné oplétačky s policií díky napadení z tvé strany, ještě když bys napadl de facto mrzáka." vysvětloval mi chvějícím se hlasem.

„Nech to být, ano?" pokračoval, zatím co já jsem se usilovně pokoušel srovnat si v hlavě všechno, co mi říká. „Já jsem ho pustil z hlavy... až do teď jsem si na něho téměř nevzpomněl a jeho osahávání jsem přece ustál bez nějakého hroucení, jen jsem mu rozbil držku a taky jsem mu zlomil ruku." připomněl mi naléhavě. „Myslím... myslím, že se docela dost poučil, že to jen tak nezkusí znovu na někoho jiného, tak... přestaňme ho už řešit, ano?"

„Vážně ses nehroutil?" ujišťoval jsem se s novým návalem pýchy ohledně miláčkova jednání. „Vážně jsi ho pak pustil z hlavy a nijak tě to netrápilo?" Byl jsem si jistý, že Ki své dávné trauma úspěšně překonal, přesto jsem si nedokázal nedělat žádné obavy, aby mu tu bolest třeba nějaký náhodný debil nejen nepřipomněl, ale taky neoživil. Vůbec bych se nedivil, kdyby se to stalo a rozhodně bych to miláčkovi neměl za zlé, protože si prošel peklem a to přece muselo zanechat nějaké stopy, i když třeba hluboko ukryté v jeho podvědomí. „Trápil jsem se jen kvůli tobě." kuňkl, na což se pokusil o úsměv. „Ale ne... už ti nic nevyčítám, Hyunie." ujišťoval mě dřív, než jsem stihl nějak zareagovat.

„Usmířili jsme se, je to pryč, tak už se k tomu nemusíme znovu vracet a věř mi, miláčku, že ani ten hnus z minulosti mě už vůbec netrápí... stejně, jako mě vůbec netrápí tento aktuální úchyl." pokračoval mírně rozechvěle, zatím co se díval do mých očí. „Nezhroutil jsem se a už nic podobného nemám v plánu, věříš mi? Každému úchylovi s radostí nakopu prdel nebo mu rozbiju hubu, jako jsem ji rozbil tomuto kreténovi, protože na sebe nenechám beztrestně sahat... jsem připravený se bránit, věřím, že už nebudu zbytečně panikařit, kdyby se to snad někdy opakovalo... a vážně, Hyunie... nemíním se ničím podobným trápit, je to doopravdy za mnou."

„Dobře, lásko." přikývl jsem s mega velkou nadějí, aby to doopravdy bylo přesně tak, jak říká. „Věřím ti." dodal jsem upřímně. Uvědomoval jsem si, že nemůžu být pořád s ním, že svého miláčka nemůžu stále chránit, proto mi pouze zbývalo doufat, že se Min-Ki skutečně dokáže účinně bránit a že každého případného útočníka nebo jakéhokoli jiného hajzla, který by ho třeba chtěl hnusně obtěžovat, zmlátí stejně, jako zmlátil tohoto debilního a totálně drzého chlapa. „Nechám ho tedy žít, ale... příště mi o podobném incidentu musíš hned říct, slibuješ?" pousmál jsem se. „Slibuji." pousmál se podobně jako já, na což jsem něžně políbil jeho hebce sladké rty.

Nepřestával jsem být na miláčka pyšný a vážně se mi mega moc zamlouvalo, že ten kretén od něho dostal po tlamě a taky mě dost těšil fakt, že mu Ki zlomil ruku, kterou na něho bezostyšně chmatal. Bože... andílek musel být hodně naštvaný, když se nedokázal ovládnout a to se jistě nedokázal, jinak by tomu zmetkovi neublížil až takto moc, i když jsem si stále myslel, že si zasloužil a stále vlastně zaslouží mnohem větší nakládačku. Kdybych se totiž neovládl já, rovnou bych ho zabil a to by se klidně mohlo stát i dnes a přímo tady ve vlaku, pokud teda nevystoupil zpět na nástupiště, ale i tak... just wow. Na poměry mého nenásilnického zlatíčka i tohle násilí bylo až dost.

Už jsem neměl až tak velkou touhu naklusat za tím hajzlem se svou spravedlností, ještě když jsem si mírně zahanbeně připustil, že má Ki naprostou pravdu ohledně oplétaček s policií, které by nás po mé hurá akci bezesporu čekaly. Bože zachraň mě... copak jsme my dva už neměli problémů až dost? Asi bych musel být totálně vadný, kdybych dal skutečně průchod svému vzteku bez ohledu na jisté následky a tomu debilovi nějak zásadně ublížil.

Rozhodl jsem se proto, že ho nechám být tak, jak si miláček přál a stejně jako on ho okamžitě pustím z hlavy. Abych si to ještě víc pojistil, rozhodl jsem se pro okamžitou změnu téma. Náš vlak byl už dávno v pohybu a tím pádem se rychlostí 305 km za hodinu přibližoval k Seoulu. První zastávkou mělo být Daegu, další zastávky jsem vůbec neřešil, zvlášť když jich bylo jen pár. Ki se pohodlně opřel o okýnko a já jsem se přitulil k němu.

„Myslíš..." vydechl jsem, protože mi jako první na mysl přišel Ten už jen z důvodu, že přece i kvůli němu jedeme takto narychlo do Seoulu. Min-Hyuna a jeho trable s Ah jsem raději vytahovat nemínil stejně jako Young-Mina a naše bývalé trable pak už vůbec a o Tae-Hyungovi a jeho plánované návštěvě u nás jsem taky moc spekulovat nechtěl. „že by tím „on", před kterým Tenie utekl, mohl být přímo Kun?" „Ne, nemyslím." odtušil unaveně. „Kdyby tím „on" myslel přímo Kuna, asi by neříkal, že by musel zabít minimálně Kuna, nebo jo? Jsem si jistý, že je tam ještě někdo další, jen absolutně netuším, kdo by to mohl být."

„Hmmm." souhlasil jsem s jeho argumentem. „Rozhodně je tam někdo další, ale Winwin to zřejmě nebude, to je doopravdy víc než jen jasné." přemýšlel jsem nahlas. „Ani já však vůbec netuším, kdo by to mohl být." dodal jsem s pocitem, že je to i pro mě totální záhada, kterou bych už mega rád rozluštil, zvlášť když se kvůli tomu člověku Ten chová jako nějaké splašené dítě. Kdo to sakra může být a proč je právě teď v jejich bytě? Je tam pořád?

„Miláčku?!" pousmál jsem se po nějaké té chvíli, kdy jsem si marně lámal hlavu tím, kdo mohl až tak moc vytočit Tenieho a taky jsem pro jistotu nakoukl do tváře svému náhle zcela mlčícímu zlatíčku, abych hned na to mohl zjistit, že sladce spí. V klidu a bez varování si usnul, ani jsem si pořádně nevšiml, kdy to stihl.

Rozněžněle jsem se na Min-Kiho uculil, vlepil jsem polibek nejen na jeho líčko, ale taky na rty a hned na to jsem se k němu znovu přitulil... opřel jsem si hlavu o jeho pravé rameno. Nechal jsem ho spát s tím, že já budu raději vzhůru a svého miláčka si řádně pohlídám. A kdyby... bože zatrať ho... ten hajzl pouze prošel kolem našich sedadel, kopl bych ho do prdele, do rozkroku nebo třeba jen do kolena, aby ten zmrd s jistotou věděl, že nám dvěma už nesmí nikdy lozit na oči... nikdy!

Min-Ki

Netuším, kdy se mi podařilo usnout. Nemínil jsem už rozebírat jakékoli úchyly a to i navzdory faktu, že je na mě Hyunie pyšný za to, jak jsem toho chlapa hezky zřídil, což mě mega moc hřálo u srdce. Stejně tak jsem nemínil víc rozebírat naše trable, které se už přece vyřešily a které byly jedním z důvodů, že jsem toho úchyla pustil až tak moc rychle z hlavy. Teda, přispěl k tomu i fakt, že je mé trauma dávno za mnou, což je vážně pravda pravdoucí, neměl jsem proto důvod nějak víc se užírat tím, že to na mě zkusil další kretén a ještě takto nechutným způsobem.

Spekulovat o záhadném „on", který „vyhnal" Tenieho z jeho bytu bych mohl a klidně bych to i dělal, kdyby mě však totálně nepřeválcovala únava. U Minieho jsem toho moc nenaspal, navíc na podlaze vedle křesla to nebylo ani trochu pohodlné, takže jsem se vůbec nedivil, když jsem otevřel oči a zjistil, že jsme právě přijeli do Seoulu. Hned na to jsem zjistil taky to, že Hyunie pořád ještě spí. „Hyunie?!" vydechl jsem tak, aby se miláček probudil, ale nějak moc se nelekl, což okamžik na to... musel jsem s ním ještě maličko zatřást... opravdu udělal. Otevřel oči a zmateně se rozhlédl.

„Cože?" podivil se, zatím co se s roztomilým zívnutím rozhlížel. „To jsme už v Seoulu?" „Jo, jsme už v Seoulu." přikývl jsem a taky jsem se pobaveně uculil díky jeho roztomile zmatenému výrazu. „Vstávej, ospalče." popoháněl jsem ho s pořád stejně pobaveným úsměvem. „Musíme vystupovat." „Moc mi tady nemachruj, jo?" ušklíbl se, aniž by úplně zmizel zmatený výraz z jeho tváře. „Sakra... kdy jsem usnul?" vydechl hned na to, když jsem na jeho zmínku o machrování nijak nereagoval. Tušil jsem, že naráží na fakt, že zpravidla a vždycky usínám hlavně já a on je ten, který mě pak musí budit, ale neměl jsem důvod jeho narážku komentovat.

Navíc jsem si uvědomil, že bych měl co nejdřív zavolat Teniemu, což jsem raději udělal hned, zatím co Hyunie bez dalších řečí sundával svůj kufr a taky mou cestovní tašku z přehrádky pro zavazadla. „Tenie?!" vydechl jsem, jakmile kamarád můj hovor přijal. „Právě jsme přijeli do Seoulu, tak za půl hodiny budeme doma, takže přijeď co nejdřív k nám do Gangnamu, ať už jsi teď kdekoli, ano?" vypálil jsem na něho, aniž bych mu dal prostor cokoli říct. „Už jste v Seoulu?" špitl zaraženě. „Vážně?" „Jo, vážně!" zahalekal miláček.

„Děkuji." vydechl s nepřeslechnutelným dojetím v hlase Tenie, na což jsem se s ním musel rozloučit s tím, že se brzy uvidíme, abych si hned na to mohl převzít svou tašku a taky vystoupit z vlaku, protože bych opravdu nerad zajel někam do depa. Ani Hyunie, který na mě trpělivě čekal, by si podobnou... rozhodně neplánovanou... exkurzi v místním depu ani trochu nepřál, což vím už z dřívějšího cestování. Hyunie se na nástupišti ještě rozhlédl po cestujících, kteří stejně jako my opustili vlak, ale pak si oddechl a oba jsme rovnou zamířili na metro, jen abychom byli co nejdřív v Gangnamu.

Netušil jsem, jestli Hyunie pohledem hledal toho debila se zlomenou rukou, ale bylo mi to naprosto volné zvlášť, když jsem ho ani já nikde neviděl. Beztak ten chlap jel jiným vlakem než my dva nebo vystoupil už v Daegu, kde ke mně tenkrát... při prvním setkání... přistoupil. Bylo to v Daegu nebo se pletu? Měl jsem však hlavu plnou jiných a pro mě mnohem důležitějších myšlenek, nemínil jsem se už... ani jednu podělanou minutu navíc... zabývat nějakým kreténem, kterého snad už nikdy v životě nepotkám... Bože, opravdu snad. Věděl jsem, že nesmím zapomenout prozvonit Tae-Hyunga, ale na to bylo času dost, až s miláčkem skutečně budeme doma.

Umíral jsem však nedočkavostí, až k nám Tae přijde a konečně mi prozradí, o co mu doopravdy jde... jestli se nemýlím, když si myslím, že jde o Jung-Kookieho narozeniny... a podobně jsem umíral kvůli Tenovi a jeho tajemnému „on". Kde teď náš kamarád asi je a kdo je ten člověk, který ho tak moc rozhodil? Ví o něm Taeyong? Znám ho? Celou cestu metrem jsem se pokoušel zachovat klid, jen aby mě z té nedočkavosti netrefil šlak, čímž se Hyunie náramně bavil, přestože se mě snažil uklidňovat, že ještě chvíli to přece vydržím. Musel jsem vydržet, nic jiného mi totiž nezbývalo.

Jong-Hyun

Štvalo mě, že jsem ve vlaku usnul, ale jakmile jsme vystoupili na nástupiště a já jsem nikde nezaznamenal toho debila, docela jsem se uklidnil. Nejspíš to znamenalo, že měl Ki pravdu a on s námi vůbec necestoval, protože zůstal v Busanu. Možná ani neměl namířené do Seoulu, což by bylo jen dobře... kdo by tady chtěl takového kreténa, že? Cestou metrem jsem se mnohem raději bavil miláčkovou nervozitou ohledně našich přátel, než abych řešil nějakého úchyla. Ki byl sladký jako vždy, když se pokoušel zachovat klid a nepopohánět soupravu, aby jela rychleji.

„Máme doma nějaké jídlo? Asi bychom měli skočit do obchodu." uvědomil si nervózně, jakmile jsme se rychlostí blesku přiblížili k A5Blocku. „Jenže... co když je už Tenie u domu?" dodal zamyšleně. Miláček od metra opravdu spěchal, dokonce ani nemínil čekat na taxi, ale teď zůstal stát a já jsem se musel znovu zasmát. Vypadal pořád mega moc roztomile, ale s jeho výrazem „možná bychom mohli všichni umřít hlady, jen abych už konečně věděl co se děje" taky moc vtipný. Ki se na mě maličko zamračil, smířeně si povzdechl, ale hned na to změnil směr k malému obchůdku, který je naštěstí poblíž. Nejspíš se rozhodl, že hlady nikdo umírat nebude.

Chtěl jsem mu sice navrhnout, že bych mohl nakoupit já sám, ale nějak mi nedal prostor to říct, tak jsem svou nabídku polkl a jen jsem se snažil držet s ním krok. U obchůdku jsme byli za necelých deset minut...

Naštěstí tam nebylo moc lidí, takže Min-Ki nakoupil dost rychle všechno, co potřeboval, zatím co já jsem čekal venku s kufrem a jeho cestovní taškou, ke které pak přibyla další, plná všemožných potravin a kdo ví čeho ještě, div nepraskala ve švech. Když jsme se pak konečně dostali do prostranství A5Blocku, zjistili jsme, že na jedné lavce nedaleko od domu sedí Tenie. „Ahoj, kluci." vydechl s nejistým úsměvem, ale to už byl Ki u něho, tahal ho na nohy a taky objímal. „Ahoj, Tenie." řekl láskyplně a já jsem kamaráda taky s úsměvem pozdravil, zatím co on opětoval Min-Kiho objetí.

„Vy jste vážně přijeli?" nestačil se mírně provinile divit Tenie, zatím co jsme všichni tři i s našim nákladem mířili k domu. Tenie ochotně vzal tašku s nákupem. „Nepokazil jsem vám nějak plány? Mrzí mě, že..." „Ne, nic jsi nám nepokazil, Tenie." odtušil miláček, aniž by ho nechal domluvit. „Stejně bychom přijeli už dnes, i kdybys Min-Kimu nevolal, tak si nic nevyčítej." pousmál jsem se nejdřív na něho a hned na to na svého miláčka, který souhlasně přikývl. Bylo mi jasné, že by se nakonec rozhodl stejně už jen na základě telefonátu od Tae-Hyunga a Ki to očividně věděl taky.

„Tenie, jedl jsi vůbec něco?" zajímal se starostlivě Ki, jakmile jsme zapadli v našem bytě. „No..." poškrabal se rozpačitě na zátylku tázaný, jako by snad musel přemýšlet, jestli jedl nebo ne. „Ne?!" odpověděl nejistě, na což jsem na něho nevykulil udiveně oči jen já, ale taky miláček. „Jako... celý den jsi nic nejedl?" nechápal jsem, a když jen pokrčil rameny, plácl jsem se do čela. „To nevadí, nemám hlad." snažil se nás balamutit, na což Ki rozhodl, že my dva spolu uvaříme rychlé jídlo a až se najíme, Tenie nám musí všechno říct. „Děkuji." špitl, na což se s ještě divnějším výrazem zavřel v hostinském pokoji.

„Chápeš ho, miláčku?" podíval se na mě zaraženě Ki a já jsem jen zakroutil hlavou, že ne. Bože zachraň Tenieho... jak bych mohl kamaráda chápat, když mi to všechno přišlo až moc divné?! Utekl z bytu kvůli nějakému týpkovi a ještě celý den nejedl? Sakra proč??? Večeři jsme s Min-Kim uvařili velice rychle, moc jsme se s tím nepárali... rýži, nějaké to smažené masíčko, respektive žebírka a taky zeleninu. Hned jsme pak společně zašli do pokoje pro Tenieho, který si hověl na posteli, až na to, že se schoval pod deku, jakmile zaznamenal, že jsme vešli. „Tenie, teď se chováš jako nějaké malé a podělané dítě, víš to?" upozornil jsem ho nejen pobaveně, ale současně taky mírně znepokojeně. „Já vím." špitl, na což si sundal deku alespoň z obličeje.

„Když já... dnes jsem fakt mimo a... stydím se." kuňkl, přesto se na nás konečně podíval. „Pojď jíst a nestyď se, ano?" konejšivě se na něho pousmál Ki... taky jsem se zazubil... na což miláček vytáhl Tena z postele, aby se to tele mohlo konečně najíst a on se k radosti nás obou vůbec nebránil. „Tak mluv, co se děje, že ses ani nemohl najíst?" spustil jsem na Tena, když jsme všichni tři spolehlivě zahnali hlad.

Bylo už kolem půl osmé večer a všichni tři jsme si hověli na sedačce v obývací části. Vlastně jsem se mega moc divil, že Min-Ki vydržel až do teď a vůbec na nic se Tena neptal... nakonec jsem to byl já, kdo to čekání na kamarádovy odpovědi už nevydržel. „No..." pousmál se nervózně Ten, zatím co já a miláček jsme se na něho vyčkávavě dívali. „Ráno jsem si v klidu vstal, dal jsem si sprchu, oblékl jsem se, jenže..." zamračil se. „než jsem si stihl něco nachystat k jídlu, objevil se v bytě Kun a... on byl s ním. No a... já jsem čuměl jak vyoraná myš, totálně v šoku, že ho po tak dlouhé době vidím, jenže... když se na mě klidně uculil a ještě řekl „ahoj, Chittie", ztratil jsem nervy a jednoduše jsem zdrhl."

„Zdrhl jsi?" zopakoval jeho slova Min-Ki tónem, jako by snad nerozuměl významu Tenova sdělení. „Jo, zdrhl jsem." přikývl zahanbeně dřív, než jsem se stihl zeptat koho tím „on"... sakra... myslí. „Neměl jsem chuť ho vidět ani o minutu dýl, neměl jsem potřebu s ním mluvit a už vůbec se dívat na jeho ksicht... musel jsem utéct, prostě jsem tohle setkání nezvládl." pokračoval rozhořčeně. „Až pak jsem si uvědomil, že jsem si nevzal klíče od bytu ani peníze... prostě nic, jen mobil a to se stalo pouhou náhodou, protože jsem byl totálně mimo a..." znovu si povzdechl.

„Nedokázal jsem se vrátit zpět do bytu, protože jsem netušil co dělat se všemi těmi emocemi, které mě naprosto převálcovaly, navíc bych se totálně ztrapnil, kdybych se tam vrátil s tím, že nemám klíče... ještě kdyby mi třeba otevřel on a... asi bych ho musel zabít, nebo taky Kuna, protože... sakra... tvrdil, že má pro mě a pro Taeho překvapení, jenže, tohle není žádné překvapení pro Taeho, jen pořádný šok pro mě." „Kdo je sakra ten „on"?" vybafl jsem na kamaráda netrpělivě a částečně i vytočeně, protože mě už vážně nebavilo, jak není schopen říct to jedno podělané jméno.

„Já jsem vám to ještě neřekl?" zarazil se Tenie, na což jsme s Min-Kim oba zavrtěli hlavou, že ne. „YangYang." kuňk Ten. „V Seoulu se ukázal YangYang." „YangYang?" vyhrkli jsme oba, až na to, že já jsem měl matné povědomí o kom je řeč, jen Ki zřejmě neměl nejmenšího tucha. „Už chápeš?" podíval se Tenie na mě. „Vzpomínáš si, kdo je to YangYang?" „Vzpomínám." přikývl jsem, protože ano, vážně se mi matně vybavil ten den, kdy na mě prasklo všechno ohledně Kangnungu a Tenie mi pak povyprávěl o tom, jak se Winwin vyspal s jeho nejlepším kamarádem, což byl právě YangYang. Byl jsem tenkrát dost mimo, úplně mi Tenovo vyprávění vypadlo z hlavy, ale teď jsem si na to vzpomněl.

„Kdo je to ten YangYang?" nechápal miláček, na což mu Tenie stručně povyprávěl všechno, co tenkrát řekl mně. „Bože..." vydechl zaraženě Ki hned, jak Tenie dokončil své rozhořčeně rozechvělé vyprávění. „Už chápu, že jsi zazmatkoval." ujišťoval rozhozeného kamaráda. „Proč ho tam Kun vlastně přivedl? Copak on neví, co se mezi tebou a YangYangem stalo?" vyptával jsem se. „Jsem si jistý, že nic neví, protože já jsem mu nic neřekl." přiznal Ten. „Win se tím určitě nechlubil a... a ten debil si jednoduše odjel na Tchaiwan hned potom, co jsem mu rozbil držku a... nevím, jak je možné, že se ti dva letos v San-Mingu potkali a proč Kunovi přišlo, jakože je dobrý nápad aby s ním YangYang přijel do Seoulu. Štve mě, že mi to nedal dopředu vědět a... štve mě, že si ten debil jen tak přijel."

„Takže se tam nemíníš vrátit, když tam s tebou není Taeyong?" povzdechl si miláček. „Kde vlastně je?" „Jel s rodiči do Ansanu, prý že spolu jako rodina vůbec netráví žádný čas, tak jsem je nechal, ať si to tam spolu užijí." odpověděl tónem, jakoby toho mega moc litoval. „Taky jsem si potřeboval trochu odpočinout od Taeho, jsme spolu totiž pořád, chápete. Jenže... to jsem ještě netušil, že na mě Kun chystá takovéto překvapení a že si přiletí z Číny spolu s YangYangem zrovna tehdy, když se mnou nebude Tae." posteskl si. „Nevím, jestli mám jen zuřit nebo je oba rovnou zabít."

„Jak dlouho se tam zdrží?" vydechl jsem. „Myslíš Tae v Ansanu nebo YangYang u nás v bytě?" odtušil Tenie. „Obojí." vyhrkli jsme s Min-Kim současně. „Tae by se měl v úterý vrátit a YangYang? Vůbec netuším, nemluvil jsem s ním." „Takže..." rekapituloval Ki. „Ty jsi dnes utekl z bytu bez ničeho jen s mobilem, Taeyong vůbec nic neví a vrátí se až v úterý a ty? Co máš v plánu dělat do úterý a co jsi proboha dělal celý den, když sis ani nevzal žádné peníze?" děsil se nad představou děsně strádajícího Tena, která mu nejspíš proběhla hlavou.

„Motal jsem se po městě a přemýšlel, jestli vám mám zavolat nebo ne." přiznal zahanbeně. „Taky mě napadlo, že bych poprosil o azyl Johnnyho, když jsem ho potkal, jenže tohle jsem si rychle rozmyslel, protože... po tom všem by to bylo trapné, navíc šel s Jae-Hyunem, nechtěl jsem je otravovat." Znovu si povzdechl, tentokrát dost provinile. „Nechtěl jsem kazit miláčkovi dovolenou, proto jsem nevolal ani jemu a... moc mě mrzí, že jsem otravoval vás dva a že jste museli kvůli mně neplánovaně odjet z Busanu, ale já... nevěděl jsem na koho jiného se obrátit, jsem fakt pitomec."

„Nepřijeli jsme jen kvůli tobě a nejsi žádný pitomec." vydechl miláček, který hned na to vyskočil ze sedačky a hnal se pro mobil s tím, že musí okamžitě prozvonit Tae-Hyunga, protože na to prý zapomněl... telátko. „Nechceš teda zůstat tady?" navrhl jsem mu, zatím co se Ki vracel i s mobilem s tím, že úkol řádně splnil a Tae-Hyunga prozvonil. „Než se Tae vrátí z Ansanu, pokud teda nechceš jít domů a postavit se YangYangovi čelem." doplnil jsem svůj návrh. „Mohl bys třeba zjistit, proč ten kluk doopravdy přiletěl, prostě si s ním v klidu promluvit." nadhodil opatrně Min-Ki, který současně po očku sledoval mobil... nejspíš čekal na Tae-Hyungovu reakci.

„Nooo... nevím, jestli s ním chci mluvit." povzdechl si ještě víc provinile Tenie. „Rozmyslím si to." „Ale u nás zůstaneš, jo?" doplnil můj návrh miláček. „Přece nebudeš chodit někde po městě celé dny a noci až do úterý, navíc hladový a neumytý, ne?" rýpl jsem si jen tak mírně do totálně zbytečně váhajícího kamaráda. „To bych fakt nechtěl." přiznal zahanbeně. Nezbývalo mu nic jiného, než aby souhlasil s azylem u nás... už zase... což bylo jasné mně, Min-Kimu i tomu telátku Teniemu. „Bezva." zajásal Ki, když Tenie na náš návrh kývl, na což mi miláček ukázal příchozí sms, ve které mu Tae-Hyung sděloval, že se k nám staví hned, jak mu to vyjde... rozhodně ještě dnes.

Min-Ki

Bylo mi moc líto, že Tenieho v minulosti zradil nejlepší kamarád a chápal jsem, že se teď cítí rozhozený a tak trochu mimo. Bylo na něm vidět, že ho zrada jeho kamaráda pořád hodně bolí, proto jsem si myslel, že by si ti dva měli promluvit a svou minulost nějak vyřešit, ještě když jsem z vlastní zkušenosti věděl, že problémy by se měly řešit a že není dobré od nich utíkat. Minulost může hodně bolet, jenže bolet nepřestane, pokud se Tenie ani nepokusí s YangYangem promluvit. Tohle jsem zase věděl z dávné zkušenosti s Tae-Hyungem, který by měl dnes přijít k nám a prozradit konečně, proč jsme museli přijet do Seoulu ještě dnes... teda, kromě faktu, že jsme přijeli taky kvůli Teniemu.

Netušil jsem, kdy se tady Tae míní ukázat. Že by až tehdy, až Jung-Kookie usne, když to má být tajně? Snažil jsem se na Taeho raději nemyslet, jen abych nepraskl nedočkavostí, taky proto jsem se zaměřil zpět na Tenieho a jeho problém s nečekaným hostem. Nemohl bych ho do ničeho nutit, nechtěl jsem na něho tlačit, přesto jsem mu musel znovu říct, že by bylo fajn, kdyby si s tím klukem zkusil promluvit. „Zatím mám hrozný vztek, nedokázal bych s ním mluvit." vydechl nejen frustrovaně, ale taky s patrnou bolestí v hlase Tenie. „Nevím, jestli mu dokážu odpustit, navíc není jisté, že se přijel usmířit."

„Právě proto bys sis s ním měl promluvit, aby to jisté bylo, nemyslíš?" nadhodil Hyunie. „Jak ten kluk vlastně vypadá? Máš nějakou jeho fotku nebo jsi všechny dávno smazal?" ptal se dál, aniž by Tenie nějak odpověděl na jeho příhodnou poznámku. „Asi nějakou fotku mám, ale... je nutné ukazovat jeho ksicht?" povzdechl si Tenie, přesto hrábl do kapsy po mobilu. „Mám společnou fotku ještě z doby, kdy jsme byli blízcí přátelé... to se ještě nevychrápal s Winem." zamračil se, na což nám ukázal displej tak, abychom na něho dobře viděli...

„Moc pěkná fotka." povzdechl jsem si se smutkem v srdci, protože i z jedné jediné fotografie bylo poznat, že si ti dva byli kdysi hodně blízcí. Bylo mi teď ještě víc líto, že to ten YangYang tak zbytečně pokazil, že zničil jejich super přátelství. „Je to už minulost." nepřestával se mračit Tenie, který mobil hned na to schoval do kapsy. „Z našeho přátelství zůstalo hovno a já ho asi zabiju, pokud co nejdřív nepotáhne tam, odkud sem přiletěl." „Tenie..." vydechl jsem, na což se kamarád... ne moc úspěšně... pokusil o úsměv.

„Můžeme ho dnes už vůbec neřešit?" špitl. „Prosím, bolí mě hlava jen z myšlení na něho." „Fajn, jak chceš." přikývl chápavě Hyunie. Tenie se pak omluvil, že je po celém dni, kdy se bezcílně motal po Seoulu, dost unavený a poprosil nás, jestli by si nemohl dát sprchu a pak se uklidit do hostinského pokoje, s čímž jsme s miláčkem neměli žádný problém. Jen ať si kamarád odpočine a taky se dobře vyspí... zítřek moudřejší dneška, ne? Hyunie mu půjčil nějaké své věci na převlečení a já jsem se znovu zadíval na svůj mobil, protože jsem byl čím dál víc nervózní. Bože... kde je ten zatracený Tae-Hyung? Proč nenapsal, kdy přesně přijde a proč ještě nejde? Ach jo a ještě stokrát ach jo.

Bylo už skoro devět hodin a Tae nikde. Ani nenapsal nebo nezavolal, darebák. Tenie byl už dávno v posteli, Hyunie se poklidně rozvaloval na pohovce, jen já jsem stepoval po obývacím pokoji od kuchyňské části až k oknům a zpět, jen abych se trochu hodil do klidu. V hlavě mi pořád strašily myšlenky na Tena a jeho zničené přátelství... odolával jsem touze naklusat do Kunova bytu a na toho YangYanga se podívat pěkně z blízka... jenže současně jsem měl ještě větší nutkání seběhnout do pětky a na Tae-Hyunga řádně zazvonit, nebo jim rovnou vtrhnout do loftu, ať si pak o tom Kookie myslí co chce.

„Klid, lásko, však on se tady ukáže, když na té dnešní návštěvě u nás tak trval, ne?" chlácholil mě miláček, ale než jsem stihl odpovědět, ozval se zvonek. „To je Tae!" vypískl jsem. Div jsem se pak nepřizabil, jak jsem sprintoval do předsíně, abych mohl co nejdřív otevřít dveře, za kterými opravdu stál Tae spolu s Yeontanem na rukách. Hodně dlouho jsem tohoto pejska neviděl, ale kromě toho, že se mi zdálo, že krapet povyrostl, vypadal pořád jako štěně a moc sweet. Tae vypadal úžasně a moc krásně jako vždy, i když už neměl blond vlasy. „Ahoj, Ki." pousmál se Tae, na což se pejsek vrh na jeho tvář, aby ho mohl řádně olíznout.

„Promiň, že jdu tak pozdě." vydechl omluvně hned, jak se na něm Yeontan dostatečně vyřádil, což nějakou tu chvíli trvalo. Já jsem je celou dobu s úsměvem sledoval, rád, že se Tae-Hyungie skutečně ukázal. „Musel jsem počkat na vhodnou chvíli, abych mohl vypadnout z bytu, chápeš?" vysvětloval. „Aha?!" pousmál jsem se. „A kde je Jung-Kookie?" zajímal jsem se hned na to. „Jung-Kookie je ve vaně a já jsem vzal Yeontana ven, protože se mi zdál neklidný, zřejmě potřeboval čůrat a miláčkovi nebylo vůbec nic podezřelé." odpověděl mi klidně s mírným úsměvem.

„Takže vážně netuší, že jsi šel za mnou?" pozvedl jsem jedno obočí, na což se Tae usmál tak, jak to umí jen on. „Netuší." přikývl. „Můžu jít dál, abych ti řekl, o co jde? Musím se za chvíli vrátit za miláčkem, navíc bych měl vyběhnout alespoň na chvíli ven, ať Kookiemu úplně nelžu, ale nechce se mi to všechno vysvětlovat takto mezi dveřmi." Pokynul jsem mu tedy, aby šel dál. Tae se pak usadil na pohovce vedle Hyunieho, jen já jsem se posadil na zemi, kde jsem si chtěl trochu pohrát s pejskem... zdálo se, že mě rád vidí, protože i mně věnoval dostatečnou jazýčkovou péči.

Tae-Hyungie na nás pak vysypal, že Seok-Jin už stihl otevřít svou galerii... zrovna se omluvil, že nám s Kookiem zapomněli zavolat, abychom s Hyuniem přišli na zahajovací party, což mi až tak nevadilo, i když nás Jin vlastně pozval už dopředu, jen tenkrát netušil, kdy svou galerii míní otevřít... a že právě v prostorách té jeho galerie plánuje uspořádat velice tajnou oslavu Jung-Kookieho narozenin. „Jung-Kookie má prvního září narozeniny a mě napadlo, že by bylo moc fajn, kdyby je po dlouhých letech, kdy neměl pořádnou oslavu, konečně slavil přímo v den, kdy má narozeniny." vysvětloval Tae, zatím co já jsem se rozněžněle usmíval.

Bože... vážně jde o Jung-Kookieho narozeniny a ještě je to pro brášku překvapení, to je tak sweet! „S Jinem nás taky napadlo, že by bylo super, kdybychom Kookiemu kromě oslavy uspořádali vernisáž jeho školních obrazů, jenže..." pokračoval. „v tom je právě ten kámen úrazu, víte?" podíval se na mě i na Hyunieho, až na to, že ani jeden z nás nechápal, o čem přesně mluví. „Jde o to..." povzdechl si. „že ty obrazy musím někde sehnat, což znamená, že budu muset zaběhnout do školy na výtvarnou fakultu, jenže nevím, jestli všechno půjde tak hladce, jak bych si představoval, chápete? Nevím, jestli tam zastihnu jeho profesorku Go Ara, nebo budu muset jít i za děkankou... a jestli tam i ona bude..."

Ještě jednou si povzdechl. „Mám jasnou představu o Jung-Kookieho oslavě, ale vážně nevím, jak se mi to podaří, vím jen to, že udělám maximum proto, aby byl miláček ve výsledku šťastný." ujišťoval nás. „To je úžasné!" jásal jsem, na což mě Yeontan zahrnul další jazýčkovou péčí. „A co teda chceš po Min-Kim?" zajímal se mírně podezřívavě Hyunie. „Kromě toho, že bych vás oba rád pozval na tu oslavu..." pousmál se Tae, na což se podíval na mě. „mám na Min-Kiho velkou prosbu."

„Jakou prosbu?" špitl jsem, na což mi Tae vysvětlil, že tu oslavu a všechno kolem doopravdy chce provést jako překvapení, že se Kookie nesmí nic dozvědět, jenže on vážně netuší, jak dlouho zaberou všechny přípravy včetně shánění obrazů, takže by potřeboval, abych na jeho miláčka dohlédl, když on nebude doma. „Znám svého miláčka a je mi jasné, že se bude trápit, když se budu někde toulat a neřeknu mu proč." povzdechl si. „Jenže já jsem se totálně upnul na to, že ho chci překvapit, tak... prosím, Min-Ki, dohlédneš mi na něho? Neříkej mu, že cokoli víš, jen... zkus mu, prosím, vyvracet jakékoli jeho pochybnosti, kdyby je snad o mě a o tom, co někde provádím měl a on je určitě mít bude... prosím, uděláš to pro mě?"

„Udělám." špitl jsem sice upřímně, přesto s divným pocitem u srdce. „Slibuji, že na Jung-Kookieho dohlédnu." Byl jsem sice nadšený a moc happy, že se pro Jung-Kookieho chystá překvapení a že jeho oslava s vernisáží bude jistě dokonalá a prostě úžasná, jenže... současně mě dost znervózňovala představa vyšilujícího brášky, který nemá žádné tušení, proč se Tae-Hyung někde toulá a jeho nechává doma samotného. Zvládnu to, aniž bych se dokázal neprokecnout? Bude Jung-Kookie vyšilovat moc nebo bude v relativním klidu? Bože... kéž by to Tae stihl všechno zařídit co nejdřív, prosím.

Tae-Hyungie se po mém slibu krásně usmál a taky mi vřele až téměř dojatě poděkoval, na což se se mnou i miláčkem rozloučil s tím, že už vážně musí běžet ven, aby se tam Yeontan doopravdy vyčůral a pak musí co nejrychleji spěchat domů za svým miláčkem. Okamžik na to jsem zůstal s Hyuniem sám. „To zvládneš, lásko." pousmál se na mě. „Teď však na to nemysli, ano? Nemysli ani na Tena a jeho trable s YangYangem, na Min-Hyuna ani na Kookieho... na nikoho z našich přátel teď nemysli, protože je na čase, abych dodržel svůj slib a pořádně tě namasíroval... co myslíš?"

„I když je tady Tenie?" zarazil jsem se, přestože se mi představa celkové masáže zamlouvala mnohem víc, než představa vyšilujícího brášky. „Máme přece zvukotěsné dveře." připomněl mi s hravým a hodně slibujícím úsměvem, jako bych na tento fakt snad zapomněl, což jsem možná i zapomněl, protože zvukotěsnosti těchto dveří jsme nevyužili hodně dlouho, nebylo proč. „Tak... tak jo." přikývl jsem s pocitem náhlé horkosti po celém těle. „Pro jistotu se však zamkneme, jo?" „Nebo zamkneme Tenieho." uculil se, na což mě vzal za ruku. „Tak pojď... masáž čeká..."