Min-Ki

Bylo asi kolem osmi večer, když jsem spolu s Hyuniem nervózně stepoval před domem, kde žije jeho rodina. Miláček se nakonec nechal zviklat k rozhovoru s jeho matkou, i když nadšený z toho rozhodně nebyl. Teda, ne že bychom ho já nebo Su-Hee vyloženě přemlouvali, to určitě ne. Jen jsem si... stejně jako jeho sestra... myslel, že by bylo nejspíš rozumné, kdyby si s ní pokud možno v klidu promluvil, protože je to přece jen jeho máma.

Oba jsme chápali, že je na ni naštvaný a taky jsme až moc dobře věděli, že má k naštvanosti pádný důvod... i já jsem se na ni pořád hodně zlobil... ale taky jsme si mysleli, že Hyunie nemá co ztratit, že to mezi nima snad nemůže být horší než už to je, což jsme mu taky upřímně řekli. Kang se raději nevyjadřoval. Miláček nakonec souhlasil, ale teď stepoval před domem a nějak se neměl k tomu jít dál. Taky já jsem byl nemálo nervózní, zvlášť když trval na tom, že za jeho matkou rozhodně musím jít s ním.

Bože, přál jsem si, aby si s ní miláček promluvil... vážně jsem věřil, že to pro něho bude mnohem lepší, než pouhé užírání se a pěstování nějaké nenávisti... ale rozhodně jsem nepotřeboval být u toho. Představa, že se znovu setkám tváří v tvář s paní Kim, která mě nemá ani trochu ráda a je pro ni naprostým zklamáním, že mě její syn miluje, mi přišla mnohem víc děsivá než čtvrteční setkání s tou ubohou krávou Bo-Ra a to i navzdory faktu, že ještě nedávno jsem se ohledně ní cítil být tak moc odvážný.

Když miláčkova matka přišla spolu s paní Lim do bytu té Hyunieho „rádoby manželky", nevěnoval jsem jí téměř žádnou pozornost. Byl jsem totiž naprosto a totálně paf nejen z Young-Mina a jeho odvahy, ale vlastně ze všeho, co si tam spolu ti tři říkali, respektive ze všeho, co na sebe z větší části křičeli... hrůza. Hyunieho matka taky jen civěla, nic neříkala a mě si nevšímala, jako bych tam vůbec nebyl, což mi ani maličko nevadilo. Netoužil jsem se s paní Kim znovu vidět, zvlášť když se dnes její pozornost jistě nezaměří jen na jejího syna, ale bohužel taky na mě, ach jo.

Jenže k mé smůle, nedokázal jsem a vlastně jsem ani nechtěl miláčka odmítnout, když mě žádal o mou společnost, jinak prý, pokud za ní nepůjdu s ním, může se na svou matku leda tak vysrat... jeho slova... což se mi taky nelíbilo. Cítil jsem totiž, že by to z jeho strany mohla být obrovská chyba, protože... je to prostě jeho máma, ach jo. Kdyby totiž byla jen maličká šance na urovnání jejich vztahu, měl by se o to pokusit už jen kvůli sobě, protože člověk... bohužel... má většinou mámu jen jednu. Přijde mi totiž víc než jen smutné, když se takto zpřetrhá citové pouto mezi lidmi, které mezi sebou už kdysi dávno fyzicky a doslova propojila pupeční šňůra, nemělo by se to dít.

Přes svůj rádoby vzletný postoj a přes své odhodlání jsem se však bohužel nepřestal moc bát a Hyunieho nervozita spojená s jeho aktuálně viditelným váháním, jestli jít nebo nejít dál, mi taky moc nepomáhala, abych se cítil odvážněji. „Hyunie?!" vydechl jsem rozhozeně asi po dalších pěti minutách naprosto zbytečného přešlapování před vchodem. „Buď pojďme za tvou mámou, nebo se na to třeba vykašleme... já..." Chtěl jsem říct, že už na tohle nemám dost energie ani náladu, jenže mě jeho zamračený pohled dokonale umlčel.

„Ok." vydechl hned na to a jeho výraz se změnil na rozhodný, zatím co mě už pevně chytal za ruku. „Pojďme!" Netušil jsem, co přesně tím myslí, dokud nezmáčkl tlačítko zvonku, na což se ozvalo zabzučení od dveří signalizující, že je minimálně miláček očekávaný. Na sucho jsem polkl a nechal se jím vtáhnout do domu hned, jak otevřel ty zpropadené dveře. Srdce mi tlouklo až někde v hlavě, když jsme brzy na to jeli výtahem do desátého patra a tlouklo mi ještě víc, jakmile jsme vystoupili, abychom mohli zjistit, že nás ve dveřích od bytu čeká Su-Jin.

Hyunieho mladší sestru jsem neviděl mega dlouho a netušil jsem proto, jak mě aktuálně vnímá, jenže ona nebyla hlavním problémem, který se mě v těchto chvílích v podobě nechutného knedlíku v krku pokoušel zadusit. Tím problémem bylo už nyní nevyhnutelné setkání s paní Kim, ach jo. Sám sobě jsem v duchu nadával, že jsem byl mega hloupý a že jsem měl nechat všechno rozhodování pouze na Hyuniem, i když... nejspíš jsem nemohl říkat nic jiného, než jsem mu říkal a vlastně bych měl být rád, že k tomuto setkání matky se synem doopravdy dojde. Já bych sice mohl stát úplně mimo, jenže, co bych to byl za přítele, kdybych v tom svého miláčka nechal samotného, ještě když si mě vyloženě přál mít po svém boku?!

Bože... musím to zvládnout a musím být pro Hyunieho oporou, pokud to bude třeba... prostě musím! „Ahoj, bráško." pousmála se nervózně Su, když jsme oba ruku v ruce přišli až k ní. „Jsem moc ráda, že jsi tady." dodala dramaticky. „Ahoj, ségra." vydechl Hyunie, na což uvolnil mou ruku, aby mohl svou sestru zběžně a zřejmě dost netrpělivě obejmout. „Ahoj, Ki." uculila se v dalším okamžiku na mě a hned na to jsem i já zcela nečekaně skončil v jejím objetí. „Ráda tě vidím." oznámila mi, aniž by se mě snad chystala uvolnit ze svého sevření. Překvapeně jsem vydechl, ale jejímu objetí jsem se vůbec nebránil.

„Taky tě rád vidím." špitl jsem pořád stejně zaraženě, i když po tomto nečekaně milém přivítání z její strany taky zcela upřímně. Netušil jsem však, co si mám myslet. Ne že bych nevěděl, že tu holku už dávno přešla averze vůči mé maličkosti, pokud ji někdy doopravdy cítila, ale v těchto okamžicích jsem se začínal bát, jestli si třeba pořád nemyslí, že je do mě zamilovaná, i když... ne, to je přece naprostá kravina! Byl jsem si naprosto jistý, že tento mylný pocit ji taky přešel už dávno, takže... je možné, že mě stále akceptuje jako přítele svého bratra?

Je možné, že se ani díky paní Kim nezměnil její relativně milý... minimálně neodmítavý... postoj ke mně, nebo spíš naopak, že se hodně změnil? Bože... je možné, že mě Su-Jin vážně ráda vidí, aniž by se za tím skrývalo cokoli negativního? Je možné, že mě má aspoň trochu ráda? „Ehmmm, Su-Jin?!" ozval se rozhozeně Hyunie, na což jsem se vrátil zpět na Zem s nepříjemným uvědoměním, že tady nejsem proto, abych analyzoval možný nebo nemožný postoj jeho sestry ke mně, ale že jsem tady proto, abych podpořil svého miláčka, který si přišel promluvit se svou matkou, ach jo.

Bože... současně jsem si uvědomil taky fakt, že kdyby šlo pouze o Su-Jin, bylo by to pro mě rozhodně jednodušší, jenže o ni tady bohužel vůbec nejde... ach jo a ještě stokrát ach jo. Taky ta holka se konečně probrala, uvolnila sevření mého těla a podívala se na svého viditelně zuby nehty o klid se pokoušejícího bratra. „Je matka doma?" vydechl rádoby klidně miláček, který evidentně nemínil řešit... nebo minimálně komentovat... nezvykle dlouhé objetí, které mi jeho sestra věnovala, což taky bylo jen dobře.

Stačilo přece, že máme problém v podobě jeho matky, další zbytečné konflikty nebyly na pořadí dne, pokud by teda Hyunie její čin vnímal jako negativní, čímž jsem si nebyl vůbec jistý. Možná v tom neviděl nic špatného, možná byl dokonce rád, že mě Su takto mile přivítala, jenže kvůli velké nervozitě týkající se jeho mámy, něco podobného nemělo prostor proto, aby se tím nějak víc zabýval.

„Máma je totálně na nervy." povzdechla si zkroušeně Su. „Myslí si, že už nepřijdeš." „Je na nervy?" odfrkl si Hyunie. „A tohle mě má jako dojmout, jo?" dodal téměř nenávistně, na což mě bolestivě píchlo u srdce. Nikdy jsem si nepřál, aby mého miláčka pohltila nenávist, aby otrávila jeho srdce a duši, doufal jsem proto, že z něho aktuálně mluví pouze vztek, že nejde o skutečnou nenávist k vlastní mámě. Neměl jsem tu ženu nikdy extra rád, později jsem k ní cítil hodně velkou averzi, ale... nenávist?

Nenávist u mě nikdy neměla své trvalé místo a bych byl moc rád, kdyby podobným citům nedal větší prostor ani Hyunie, i když on je v tomto zjevně jiný než já, s čímž nic nenadělám a nejspíš ani nic dělat nebudu, pokud teda nenávist totálně nepřebije lásku v jeho jinak čistém srdci. Myslím lásku obecně, ne přímo lásku ke mně... bože... protože v její neměnnost stále věřím víc než v sám sebe.

Nemělo však žádný smysl dál se zaobírat podobně filozofickýma úvahama, zvlášť když Hyunie znovu pevně chytl mou ruku a vtáhl mě do bytu, aniž by mi dal jen maličkou možnost se zout... podobnou banalitu aktuálně vůbec neřešil, stejně jako ji neřešil u Mina v bytě. Nestihl jsem si ani všimnout, kde zůstala Su-Jin, jestli šla za paní Kim s náma, nebo ne. Okamžik na to jsme už oba stáli v obývacím pokoji, kde... jak jsme zjistili... seděla v křesle miláčkova matka s kapesníkem připlácnutým na čele, jako by snad měla migrénu.

Po našem příchodu se s neurčitým výrazem podívala nejdřív na mě... měl jsem až nutkavou potřebu schovat se za Hyunieho, ale ani tak jsem se vůbec nehnul... a hned na to zaměřila svůj zrak na svého syna, který stál vedle mě a hodně pevně tiskl mou ruku, jako by se snad bál, že se otočím a zdrhnu. Ne že by mě vůbec nenapadlo, že by bylo moc fajn jednoduše utéct... pořád jsem vnímal strach, i když přece jen o trochu menší, než byl ještě před chvílí... jenže utéct bych ve skutečnosti nemohl, protože tohle bych svému miláčkovi neudělal... znovu už ne.

„Přišel jsi." konstatovala pořád stejně neurčitě, jak neurčitě se tvářila. „Jo, přišel." odtušil suše Hyunie. Po jeho chladné odpovědi paní Kim odložila kapesník, vstala z křesla a popošla směrem k nám, na což jsem já bezděčně o krok ustoupil. Sám jsem v tu chvíli netušil, jestli jsem to udělal ze strachu z ní samotné nebo pouze ze strachu, že se tady situace vyhrotí podobně, jako se vyhrotila u Bo-Ra v bytě. Můj krok vzad byl v podstatě jen pouhý instinkt, ne přímo uvážený čin.

Miláček však nepřestával tisknout mou ruku, za kterou si mě okamžitě přitáhl zpět vedle sebe, navíc naše spojené ruce mírně pozvedl tak, že je paní Kim nemohla přehlédnout i kdyby snad chtěla. Jako by tím Hyunie i beze slov mínil své matce říct, že je tady se mnou a já s ním, že mě miluje a nikdy se mě nevzdá, což očividně mínil, protože i jeho výraz tomu nasvědčoval, zvlášť když se na dvě sekundy zadíval s láskou v očích přímo do těch mých nemálo rozšířených. Byl jsem mega moc nervózní, ještě víc než on... ach jo. Znovu se pak podíval na svou matku, na tváři podobně neurčitý výraz, jaký měla ona.

„Jsem naprosto konsternována z dění u Bo-Ra." povzdechla si. „Opravdu hodně konsternována." „Jestli jsi mi chtěla říct jen tohle, neměl jsem tady vůbec chodit." odtušil okamžitě Hyunie. „Půjdeme?" obrátil se na mě. „Ne, počkej!" vyhrkla už zjevně rozrušeně, takže jsem nestihl ani otevřít pusu, abych mohl cokoli odpovědět. Stejně jsem vůbec netušil, co bych měl říct. Jo, půjdeme, nebo... ne, raději ještě zůstaňme?!

„Tohle není jediné, co jsem měla potřebu ti sdělit... já..." Zarazila se, jako by snad nevěděla, jak a co chce svému synovi vlastně říct a ještě jednou si povzdechla, zatím co se miláček znovu zadíval do jejích očí a rádoby trpělivě čekal, co z ní ještě vypadne. Zdál se mi až děsivě nepřístupný, i když... vážně jsem chápal, proč je takový a vědomí, že se důvod jeho pocitů a chování k matce týká i mě... že je takový nejen kvůli Bo-Ra, ale nejvíc kvůli našemu vztahu... naplňovalo mé srdce nemalým vděkem a lítostí současně. Zatracené předsudky a zatracené touhy po tradiční rodině.

Nejde vůbec nechápat postoj lidí, kteří tyto předsudky a touhy mají... hlavně když jde o matky... jenže přijmout jejich předsudky a touhy není stejně snadné a jednoduché, jak snadné a jednoduché je chápání toho všeho, bohužel. „Hyunie?!" téměř popotáhla. „To mě vážně tak moc nenávidíš, že už si se mnou nemůžeš ani trochu v klidu promluvit?" „Já..." vydechl Hyunie, na což si taky povzdechl a jeho postoj se v okamžiku z mega moc napjatého změnil do mírně ochablého. „Ne... není to tak, že bych tě nenáviděl, mami." Znovu si povzdechl.

V reakci na miláčkova slova jsem pro změnu já víc stiskl jeho ruku a taky jsem se na něho něžně pousmál, abych ho svým úsměvem co nejvíc podpořil a přiměl k dalším slovům. Jen ať své mámě řekne všechno, co cítí a potřebuje říct, zvlášť když k ní necítí nenávist. Už jsem se vůbec nebál, protože mi paní Kim v těchto okamžicích nepřišla nějak nebezpečná, navíc jsem pocítil nemalou naději, že tady vůbec nemusí jít o křik a pouhé „přelévání" nenávisti z jednoho na druhého, ale že se tady... snad... dá i něco vyřešit. Vlastně mi bylo docela jedno, co přesně se vyřeší, jen když miláček odsud odejde alespoň trochu klidný a v pohodě.

„Já... jen jsem z tebe moc zklamaný, mami, to je celé." pokračoval rozechvěle, jako by snad četl mé myšlenky. „Celou tu dlouhou dobu... téměř od začátku, co o mě víš de facto všechno... ses tvářila, že respektuješ nejen to, že jsem gay, ale taky ses tvářila, že se ti přece jen zamlouvá fakt, že mám láskyplný vztah." sypal ze sebe pořád stejně rozechvěle. „Celou tu dlouhou dobu ses tvářila, že máš Min-Kiho ráda a pak... pak jsi mi jednoduše vrazila nůž do zad, když jsi ukázala svou pravou tvář, tvé pravé pocity a záměry se mnou."

Do jeho očí vyhrkly slzy, stejně jako do těch mých. Netuším, jak se tvářila paní Kim, protože já jsem civěl jen a pouze na svého miláčka. Civěl jsem na něho s láskou, smutkem a taky nemalou pýchou. Bože, ano... i Hyunie musí říct všechno, co cítí... stejně jak to udělal Young-Min... protože ho to zjevně nepřestalo moc trápit a namísto nenávisti a zloby cítí hlavně smutek a lítost... velkou křivdu. „Ani nevíš, jak moc jsem ti věřil a jak moc jsi mě zklamala." pokračoval po sekundové odmlce, sloužící k mírně trhavému nádechu.

„Ani nevíš, jak jsi mě zklamala... jak jsi mi ublížila, když ses postavila na stranu Bo-Ra proti klukovi, kterého miluju víc než cokoli na světě... proti klukovi, kterého miluju víc než svůj vlastní život, protože, ano, mami... Min-Ki doopravdy JE a vždycky BUDE má láska a moje všechno... vždycky to bude jen a pouze ON! Zradila jsi mě a ani nevíš, mami, co všechno jsi tím způsobila... nic nevíš!" dokončil svůj bolestný proslov, zatím co už slzy smáčely nejen jeho, ale taky mou tvář. Byl jsem dojatý, smutný... dojatý a zase moc smutný.

Bože... tak krásně to řekl a co všechno řekl... Božeee... měl jsem pocit, že pro samé dojetí, vděk a mega velké city k tomuto úžasnému človíčkovi nejspíš zkolabuju. Cítil jsem to úplně stejně, jak to cítí on... i pro mě je Jong-Hyunie naprostým vším, miluju ho víc než sám sebe, miluju ho víc než svůj vlastní život a vědomí, že tohle všechno přede mnou řekl své mámě... vědomí, že jsem měl možnost tohle všechno slyšet stejně, jako to slyšela ona... mě téměř posílalo do bezvědomí.

Jong-Hyun

Stál jsem a zhluboka dýchal, zatím co jsem nepřestával přes slzy civět do matčiných očí. Srdce mi tlouklo rychle a zběsile, neměl jsem pocit, že se mi ulevilo, protože jsem pořád čekal na její reakci... jakoukoli reakci. Vůbec jsem netušil, co od ní po svém výlevu můžu čekat, nebo možná tušil... to stejné, co předvedla v den, kdy jsem zjistil pravdu o tom, jaká je a v den, kdy jsem se tak moc ožral. „Já Hyunieho moc miluju!" ozval se z ničeho nic rozechvělý hlas mého miláčka a to dřív, než mi stihla matka cokoli odpovědět. „Miluju ho strašně moc a mrzí mě, že vy naši lásku nerespektujete... moc mě mrzí, že si nepřejete, aby byl váš syn šťastný."

Ze všeho toho napětí se mi klepala kolena, pocity mnou cloumaly jako bych se snad zmítal v peřejích divoké řeky plné balvanů, ale po jeho slovech jsem přestal vnímat své pocity, zadržel jsem dech, na což jsem přesměroval svou užaslou pozornost zpět na nejúžasnější stvoření, které znám, na své milované zlatíčko. Min-Ki stál zpříma a stejně tak zpříma se díval do tváře mé matky, jen slzy a chvějící se hlas svědčily o jeho rozrušení.

„Jenže já si přeju, aby byl Hyunie šťastný... chci, aby dostával lásku, kterou si zaslouží a já mu tu lásku nikdy nepřestanu dávat, ať už se vám to líbí nebo ne. Nikdy se Jong-Hyunieho nevzdám, to mi věřte... nikdy! Je mi jen líto, že vy jste ochotná riskovat, že svého naprosto úžasného syna ztratíte jednou pro vždy... je mi VÁS opravdu moc líto." popotáhl. „Ale... i kdyby Hyunie ztratil vás, já ho nikdy neopustím... nikdy ho nepřestanu upřímně milovat!" dokončil svůj rozechvělý proslov, zatím co já jsem na něho téměř oněměle zíral a stejně tak nejspíš zírala ona. Ne že bych nevěřil v sílu jeho citů ke mně, ne že bych nevěřil v jeho odvahu, přesto mě právě teď hodně překvapil... moc mile mě překvapil.

Tak nějak jsem totiž předpokládal, že bude raději mlčet a nechá všechno na mě a na mé matce, že se prostě nevyjádří, což k mé obrovské radosti neudělal. Nemlčel... vyjádřil se! Bože, děkuji... byl to vážně mega úžasný pocit, který pramenil z vědomí, jak silnou, odvážnou a láskyplnou bytost mám tu čest milovat. Pocit pramenící z vědomí, že nikoho lepšího bych si ve svém životě nemohl přát, že bych v celém vesmíru nenašel nikoho, kdo by mě miloval jen z poloviny stejně, jak mě miluje on. Nenašel bych nikoho, koho bych dokázal byť jen z poloviny milovat stejně tak moc, jak miluju právě jeho.

Min-Ki

Byl jsem spolu s Hyuniem v hostinském pokoji u Su-Hee. Oba jsme leželi na posteli a já jsem se tulil ke svému miláčkovi. Poklidně jsme mlčeli, oba totálně ztracení ve svých myšlenkách. Už uplynula nějaká ta chvíle, co jsme se vrátili do bytu Hyunieho sestry, už jsme spolu s Hee i s Kangem o všem mluvili, přesto jsem se ještě pořád usilovně pokoušel vstřebat všechno, co se seběhlo po Hyunieho upřímných slovech a mém následném výstupu. Nic z toho jsem totiž nečekal.

Ani ve snu jsem nepočítal s tím, že do očí paní Kim vyhrknou slzy jako hrachy, nepočítal jsem s tím, že se rozpláče a prohlásí, jak moc ji všechno mrzí. Vůbec jsem nedoufal, že nám oběma přizná, že jí už došlo, že se v Bo-Ra hodně spletla, že není taková milá a čistá, jak si o ní celou dobu myslela a stejně tak není úžasná rodina Lim, přestože ji za úžasnou celé roky považovala.

Ani Hyunie zjevně nečekal, že jeho máma prohlásí, že v žádném případě nechce ztratit svého syna, že nechce klesnout tak hluboko, jak klesla paní Lim, když s tak nepochopitelně ledovým klidem přechází smrt jednoho syna a pokus o sebevraždu syna druhého. Přiznala nám, že samozřejmě věděla o smrti Young-Jaeho, ale zapřísahala se, že jí prý paní Lim a Bo-Ra nalhaly, že u něho šlo o vážné psychické problémy, ze kterých ho prý nikdo nedokázal dostat a pravdu o okolnostech jeho sebevraždy se prý dozvěděla... a to jen pouhou náhodou... u Bo-Ra v bytě, když o tom zrovna mluvil Minie.

Netušila prý, jestli má jeho slovům věřit, ale přiznala taky to, že chování paní Lim i Bo-Ra řádně otřáslo její důvěrou k oběma ženám, stejně jako iluzemi o jejich spravedlivé a počestné povaze, což prý paní Lim téměř zpečetila svým prohlášením, že už Young-Min není jejím synem. Ano, ještě tam na místě... u Bo-Ra v bytě... si svými pochybnostmi prý nebyla až tak jistá, prý přisuzovala tato hodně silná a veskrze negativní slova špatnému psychickému rozpoložení paní Lim, které... podle tehdy aktuálního mínění paní Kim... vyvolala nejen hádka těch tří a nečekané přiznání, že je Minie gay, ale nejvíc jeho nespravedlivé obviňování ohledně bratrovy tragické smrti, které směřoval právě na ubohou paní Lim a taky na chudinku Bo-Ra.

Ale... nejenže o všem později usilovně přemýšlela, navíc, když se prý dnes dopoledne dozvěděla, že je Young-Min v nemocnici po pokusu o sebevraždu... zvlášť když jí to paní Lim oznámila nejen s klidem, navíc s patrnou nenávistí k vlastnímu dítěti... potom, co si paní Kim dala jedna a jedna dohromady a překvapivě jí vyšlo číslo dvě... došla prý k jednoznačnému závěru, že všechno v této rodině je úplně jinak než si myslela, že je u nich všechno totálně špatně a že ona to takto ve své vlastní rodině mít nechce... tuto hrůzu přece nesmí dovolit!

Nikdy si prý nepřála nic jiného než to, aby byl její jediný syn šťastný, i když si až pozdě uvědomila, že na to šla hodně špatně. Nechala se prý hodně ovlivnit paní Lim a jejím smyslem pro povinnost, věřila, že tak je to správné. Neznamená to prý, že už netouží po tom, aby měl Hyunie tradiční rodinu a jako jediný mužský pokračovatel rodu přivedl skvělou ženu, která by mu dala děti a jí vnoučata, ale... už na tom prý netrvá, už to pro ni není zásadní prioritou, přes kterou nejede vlak. Přiznala taky to, že se dlouhou dobu přetvařovala, protože prý doufala, že naše láska vyprchá a ona pak třeba docílí svého... nakonec ztratila trpělivost a nezvládla čekat... jenže teď už ví, že se spletla i v nás dvou.

Pro mě i pro miláčka pak bylo mega moc dojemné, když paní Kim prohlásila, že si až teď naplno uvědomila, že si ve skutečnosti moc váží citů, které k sobě vzájemně chováme a které jsme jí... nejen dnes... dost názorně předvedli tím, že jsme se tak moc hezky dokázali jeden za druhého postavit. Řekla nám, že chtěla s Hyuniem mluvit, aby mu sdělila tohle všechno, včetně faktu, že už se mu nemíní plést do života, jen aby nedopadl stejně jako Young-Jae a vlastně i Young-Min a že nechá pouze na něm, jak se svým životem naloží a s kým bude.

Jenže po dnešku to prý zase vidí krapet jinak... po dnešku už nemíní pouze akceptovat, že má Hyunie přítele, ale prý už bez přetvářky může říct, že má z našeho krásného vztahu radost. Bože... vážně jsem nedoufal, že to dopadne takto dobře, ani ve snu by mě to nenapadlo. Ne, nemínil jsem být úplně naivní, nemínil jsem bezmezně věřit, že mě miláčkova máma z ničeho nic začala mít ráda a nemínil jsem úplně věřit, že se i v tomto případě pouze nepřetvařuje. Bylo mi to jedno.

Důležitý totiž pro mě byl pouze fakt, že se Hyunie konečně zklidnil, že zakopal válečnou sekeru, kterou ve své hlavě pomyslně vykopal a taky fakt, že už nebude skákat, jak jeho máma píská, protože slíbila, že už nebude „pískat". Slíbila, že nejen jeho, ale vlastně nás oba nechá konečně v klidu dýchat a svůj slib musí dodržet. Pokud si vážně nepřeje ztratit svého syna, pokud si upřímně přeje, aby byl Hyunie šťastný, nechá nás doopravdy na pokoji a v klidu, protože... druhou šanci už dostala, třetí nejspíš nikdy nepřijde a podle mě by to vlastně bylo v pořádku. Všechno má totiž své meze a já bych rozhodně miláčka nepřemlouval, aby dal své mámě třetí šanci... nechal bych všechno jen a pouze na něm...

Jong-Hyun

Nehorázným způsobem se mi ulevilo, že se konečně vyřešily trable jak s Bo-Ra, tak s mou matkou. Nemůžu tvrdit, že bych jí věřil na sto procent, i když její vysvětlení pohnutek, myšlenkových pochodů a veškerého jednání dávalo smysl, včetně jejího prozření. Nevěřil jsem jí tak, jak nejspíš doufala, přesto jsem jí nejen odpustil, když se mně i miláčkovi s upřímností v hlase na závěr omluvila, navíc jsem se rozhodl, že budu hrát její hru, pokud to teda hra je.

Pravost jejího postoje k naší lásce ukáže až čas, i když... nemyslel jsem si, že by snad chtěla pokračovat v nějakých tajných intrikách, protože už s velkou jistotou ví, že bych ji rovnou poslal do prdele. Sám v sobě jsem si totiž srovnal své priority a uvědomil jsem si, že se doopravdy raději vzdám vlastní matky, než abych se vzdal své životní lásky, což jsem jí taky nezapomněl říct a ona si to určitě bude pamatovat.

Už jí nemíním tolerovat žádné tajné pohledy na mého miláčka, které by snad poukazovaly na faleš v jejím postoji k němu a stejně tak jí nemíním tolerovat větší zásahy do našeho soukromí, i kdyby to mělo třeba znamenat, že se díky tomu v posledním ročníku zblázním, jak se budu pokoušet zvládat školu i práci.

Naštěstí pro mě to však vypadá dost nadějně... aktuálně se nemusím vzdávat vlastní mámy, která si snad doopravdy přeje zůstat v mém životě... a já zase v tom jejím... a uznávám, dost sobecky smím i nadále počítat s její finanční podporou. Rozhodl jsem se však, že jednou jí ty peníze vrátím... teda, pokud zjistím, že mě znovu zklamala, to už bych s ní nechtěl mít cokoli společného. Bože nezatracuj mě... vážně bych se na ni vykašlal.

Ulevilo se mi, moc se mi ulevilo. Máma se se mnou téměř dojemně usmířila a taky konečně přijala Min-Kiho a já jsem vlastně chtěl věřit, že je to opravdové. Přál jsem si mít naději, že má máma není stejně bezohledná příšera, jakou je paní Lim a přál jsem si věřit, že taková ani být nechce. Su-Jin mě taky moc mile překvapila, protože se konečně začala k mému miláčkovi chovat jako normální člověk a ne jako blbka, která tak nějak neví, jak se má chovat... happy end našich rodinných trablů? Kéž by...

Teď už zbýval pouze Young-Min, který mi... nejspíš nevědomky... bránil, abych mohl být v naprostém klidu a stejně tak to viděl taky miláček Min-Ki. Náš... teď už nejspíš společný... kamarád pořád zůstával za zdmi Gangneung Asan hospital a my jsme bohužel neměli sebemenší tušení, jak je na tom, respektive, jak se cítí po psychické stránce a nevěděli jsme ani to, kdy ho budeme smět vidět a jestli vůbec.

Netušil jsem, co si mám myslet. Vážně nechce nikoho vidět? Odmítl setkání přímo s náma dvěma nebo snad došlo k pouhé mýlce, jak napadlo Min-Kiho? Stejně jako Kang jsem chtěl věřit, že se nám podaří mluvit s kamarádem už brzy a stejnou naději měl taky miláček, který si přál, abychom se zatím nevraceli do Busanu. Ani já jsem zatím nechtěl odjet. Co kdyby si to Minie přece jen rozmyslel, pokud nás pro teď doopravdy odmítl? Nejspíš by mě hodně mrzelo, kdybych později zjistil, že nás přece jen potřeboval a my dva tady už nebyli.