tato kapitola je věnována @Narutofil15 💜💜💜 určitě bude vědět proč 😇🥰

Min-Ki

Vrátili jsme se zpět domů k Su-Hee a Kang tam šel s námi s tím, že zůstane v jejím bytě minimálně do zítřka, aby prý nemusel pořád dokola přejíždět, když nás přece... nejspíš hned ráno nebo nejpozději dopoledne... už zase poveze do nemocnice. Bylo na něm vidět, že je to tak trochu záminka, jen aby mohl zůstat se svou přítelkyní, i když mi... stejně jako Hyuniemu... přišly jakékoli záminky naprosto zbytečné. Hee, která s úsměvem jeho návrh přijala, si evidentně taky přála zůstat v jeho společnosti a já s miláčkem jsme rozhodně nebyli proti.

Oba dva jsme si přítele Su-Hee oblíbili nejen proto, že dělá Hyunieho sestru šťastnou, ale taky proto, že je to opravdu milý a srdečný člověk. Už dávno bez sebemenšího problému přijal fakt, že já a Hyunie jsme pár a nejenže respektuje naši vzájemnou lásku, ještě navíc náš vztah moc mile podporuje. Mně i miláčkovi přijde jako úžasný člověk... hodně hezký, hihi... a oba si upřímně myslíme, že by si Su-Hee k sobě nemohla najít nikoho lepšího než je právě on, ještě navíc, když jsou ti dva spolu tak moc cute.

Její byt sice není obrovský, ale někdo jako Kang by nám tam přece nemohl překážet, zvlášť když je Hee v jeho přítomnosti tak moc happy, což by na ní poznal i slepý. Miláčkova sestra je veskrze hodně pozitivní žena, přesto nešlo nevidět, že v jeho společnosti září jako sluníčko, že ho moc miluje a to stejné bylo vidět i na něm. Svou sluníčkovou energii pak oba nejspíš nějak samovolně přenášeli jak na mě, tak na Hyunieho.

I kdybychom se my dva chtěli nadále trápit a užírat se strachem týkajícím se Young-Minova aktuálního zdravotního stavu a jeho zatím dost nejisté budoucnosti, oni dva by nám to ani pouhou náhodou nedovolili. Teda, ne že bych se chtěl pořád jen trápit a ne že bych chtěl, aby se trápil miláček... Bože... to vůbec! Naštěstí jsme se oba dva svorně shodli na tom, že nám prozatím ke klidu musí postačit vědomí, že Minie neumře a taky naděje, že se nejen probudí, ale že se dokáže... třeba i s naší pomocí, snad... vyhrabat z psychického dna, na které po hádce u Bo-Ra spadl.

Nemínili jsme se trápit, přesto však Hee vůbec nic neponechala pouhé náhodě ani našemu... podle ní... totálně vrtkavému psychickému rozpoložení a stejně jako ona to nejspíš viděl taky Kang. Hned jak jsme zapadli v bytě, nenechali nás ani na minutu o samotě. Obdivoval jsem Su-Hee a její prakticko-pozitivní nadhled, se kterým úkolovala mě i miláčka, jen aby odvedla naše myšlenky jiným směrem než je Young-Min.

Nejdřív jsme se však museli převléct do pohodlnějšího oblečení. Taky Hee se převlékla, i když na ní vůbec nešlo poznat, že má na sobě oblečení na doma, protože pořád působila dojmem, jako by snad chtěla jít na nějaký večírek, všiml jsem si však, že smyla z tváře make-up. Už připravení jsme jí pak spolu s Kangem pomáhali uklidit celý byt.

Šlo o regulérní generální úklid, ale nestěžoval jsem si. Spíš naopak, bavilo mě to. Navíc mi přišlo hodně vtipné, jak jsme se občas všichni čtyři vzájemně pletli pod nohy a taky jsem vnímal jako mega moc cute, jak při každé příležitosti, když se někde zrovna při uklízení potkali Hee a její přítel, neváhali a věnovali si buď krátké, nebo klidně i delší políbení. Sweet...

Vlastně nedělali nic jiného než já se svým miláčkem Hyuniem, protože i my dva jsme se každou chvíli políbili nebo jen něžně objali, což znamenalo jediné... úklid se nám natáhl na dýl, než by za jiných okolností bylo nezbytné, ale ani jednomu z nás to naštěstí nevadilo. Později Su-Hee s Kangem vařili večeři a já s miláčkem jsme spolu zapadli v hostinském pokoji, kde jsme se pak krásně, i když totálně nevinně mazlali. Neměli jsme potřebu nějak víc mluvit, stačilo nám, že jsme spolu na chvíli sami... nic proti těm dvěma, hihi.

Později... už po večeři... jsme všichni čtyři seděli v obývacím pokoji a povídali jsme si spolu o kravinkách... schválně jsme nemluvili o Minovi... a Kang nás všechny rozesmál nejen svými vtipy, ale taky vyprávěním o jeho herecké praxi, která zahrnovala i natáčení nějakého toho seriálu... ještě v době, kdy se neznal se Su-Hee... a taky nám konečně oba prozradili, jak se stalo, že jsou spolu takto úžasný pár.

„Myslím, že jsem se do Su-Hee totálně zbláznil hned na první pohled." zamilovaně se uculil na svou přítelkyni Kang. „Jenže... bál jsem se ji pořádně oslovit, teda... myslím jinak než jen pracovně, nebo jako její kolega z divadla." „Přiznej, že jsi byl úplná bačkora, zlato." pousmála se na něho mírně rýpavě Hee, na což se Kang přistiženě začervenal. „Byl jsem bačkora, přiznávám." přiznal poslušně, i když současně taky dost rozpačitě. Hned na to se však zatvářil vážně a nadmíru důstojně, zatím co já a Hyunie jsme je oba nejen pobaveně, ale navíc taky pozorně sledovali, aby nám snad neuniklo ani jedno jejich slovo včetně jejich mimiky.

„Ale uznej, lásko, že pak už jsem bačkora nebyl a nebýt mého plného nasazení, vůbec bychom spolu nechodili." dodal stejně vážně, jak se tvářil. „Tím plným nasazením myslíš to, jak jsi mi pořád nosil kafe, i když jsem už zjevně umírala na přemíru kofeinu?" uculila se s náznakem pobavení v hlase Hee. „Nebo to, jak jsi mi vždycky otevíral dveře a odsouval každou židli, když jsem si zrovna chtěla sednout, nebo to, jak jsi vždycky schrastil cokoli, na co se dalo sednout, jen abych nemusela stát, když zrovna nebyla žádná židle na dosah?"

„Úplný gentleman." mrkl na něho pobaveně Hyunie dřív, než Kang stihl cokoli odpovědět. Na miláčkovi však bylo poznat, že se mu podobné chování moc líbí, teda, až na tu otravu kofeinem, i když o něco takového příteli jeho sestry s velkou pravděpodobností vůbec nešlo. Taky mně se moc líbilo, že Kang je zřejmě gentleman ze staré školy, i když starý není ani náhodou. „Tebe to snad neokouzlilo?" povzdechl si s předstíraným zklamáním náš gentleman. „Ani to, jak jsem ti po každém tvém představení přinesl kytky a čokoládu?" nadhodil s vítězným úšklebkem.

„No..." zamyslela se. „Možná trochu?" schladila jeho nadšení hned na to, na což její přítel nevěřícně pokroutil hlavou. „Jak jste se teda dali dohromady, když Kangovy snahy až tak moc nefungovaly?" zajímal jsem se zvědavě, zatím co Kang i Hyunie se vyčkávavě podívali na Su-Hee, která se už zase pobaveně usmívala. „Jednoduše." odtušila už jen vážně. „Samozřejmě mě Kangovy romantické snahy nenechávaly chladnou, ale... tohle jsem už zažila se Seung-Hoonem, nebrala jsem proto... nic z toho co dělal... až tak vážně." dodala s mírným povzdechem, na což se znovu usmála.

Všiml jsem si, že se Kang při zmínce jejího bývalého manžela na okamžik zachmuřil, ale hned na to se i na jeho tvář vrátil mírný úsměv. „Doopravdy mě Kang zaujal až během nacvičování romantického drama Nevertheless, kde jsme oba dostali hlavní roli a vlastně poprvé jsme se spolu takto sešli na prknech." vyprávěla. „Jistě, už před tím jsem věděla, že je moc milý a sympatický muž, že je to opravdový gentleman..." mrkla na svého přítele. „ale... jak jsem už zmínila, taky Seung-Hoon byl ze začátku moc milý, pozorný a taky krásný podobně jako Kang... a jak to s ním dopadlo, že?" ušklíbla se.

„Jenže..." pokračovala ve vyprávění s mírně zasněným výrazem. „Při nacvičování Nevertheless jsme spolu s Kangem trávili mnohem víc času než běžně a tak... kromě evidentní chemie, která mezi náma při hraní fungovala... bože... Kang tak moc krásně líbá..." uculila se a na její tváři vyskočil roztomilý ruměnec, který neunikl jak mě, Kangovi, tak ani Hyuniemu... byla fakt sladká... a stejně tak mně ani miláčkovi neunikl něžný úsměv, který se Kangovi objevil na rtech po zmínce Hee, že prý krásně líbá... taky moc sweet.

„No..." zamrkala, aby tím nejspíš zaplašila nevhodné myšlenky. „Prostě jsem zjistila, že jeho osobnost stojí za mnohem důkladnější prozkoumání, na což mě během našich hodně osobních rozhovorů okouzlil tak moc, že jsem se do něho zamilovala." dopověděla své vyprávění láskyplným tónem. „Když mě pak pozval na naše první rande, nemohla jsem říct ne." „Ach, miláčku..." špitl dojatě Kang. „Jsem moc šťastný, že jsem si tě přece jen dokázal získat, i když mé předchozí snahy... jak už teď konečně vím... byly jen ztrátou času." „Ne, bylo to moc roztomilé!" vyhrkla rychle Su-Hee. „Nic z tvého dvoření bych neměnila... vůbec nic!"

„Vážně?" téměř popotáhl Kang... zřejmě tohle všechno slyšel poprvé stejně jako my dva, zajímavé... na což jsem i já setřel malou a nenápadnou slzičku, jen Hyunie se usmíval naprosto klidně, i když očividně spokojeně. „Vážně!" přikývla s mega velkou vehemencí. „Taky jsem moc ráda, že tě mám, zlato... ani nevíš, jak moc jsem ráda, že jsi takový, jaký jsi... roztomilý gentleman... můj miláček." „Ne, to ty jsi můj miláček!" oponoval jí její přítel, na což se vrhli jeden na druhého a začali se náruživě líbat. Hyunie se ještě víc uculil, aby pak mohl popadnout mou ruku a odtáhnout mě do hostinského pokoje se slovy, že ty dva raději necháme o samotě. Nemohl jsem jinak, než s ním souhlasit.

S miláčkem jsme se společně svalili na postel, kde jsme se pak po vzoru našeho úžasného páru objímali, líbali se a taky sladce mazlili. Konečně jsem se znovu cítil uvolněný a taky šťastný a miláček to zřejmě viděl stejně, když mě s úsměvem nejen líbal, ale taky hladil a všemožně se ke mně tulil, stejně jako já k němu. Po všech těch nervech, výčitkách svědomí a smutku, které nám včera způsobil Young-Min, byl tento den nečekaně klidný a pohodový, za což jsem byl mega moc rád. Bože... samozřejmě za naši aktuální pohodu mohly i pozitivní zprávy týkající se právě Minieho, které jsme získali v nemocnici, ale z velké části se na naší pohodě podílela taky Su-Hee a její super přítel Kang.

Jong-Hyun

Byl to nečekaně pohodový den a ještě pěknější večer. Já i miláček jsme se dokázali uvolnit, vůbec nemyslet na Young-Mina a nejenže jsme se spolu úžasně líbali a mazlili... jen nevinně... ale taky jsme si spolu před usnutím povídali. Měl jsem velkou radost, že jsme se konečně dozvěděli, jak se ségra a Kang dali dohromady, stejně jak jsem nepřestával být šťastný, že si ji tady v Kangnungu znovu našla pravá láska. Věřil jsem a doufal, že jim jejich vztah vydrží už navždy... že se jednou vezmou a založí spolu rodinu... a že to nedopadne stejně, jak to dopadlo se Seung-Hoonem.

Taky jsme společně vzpomínali na naše seznámení, když jsme jako děti nastoupili do prváku na nižší střední. „Hrozně moc jsem se před tebou styděl." přiznal mírně rozpačitě Ki, když jsem zmínil naše úplně první setkání v prostorách školy, kterou jsme měli oba... včetně Min-Hyuna... navštěvovat. „Vypadal jsi totiž tak... tak... já nevím..." mírně se zamyslel, nejspíš proto, aby našel to správné slovo. „frajersky?!" dodal s roztomilým ruměncem na tváři, na což jsem vyprskl smíchy. „Frajersky?" Zajímavé slovo, i když mírně nagelovaná patka, kterou jsem tenkrát nejspíš po vzoru K-pop idolů nosil, asi podobné označení zasloužila, včetně hader, které taky kopírovaly styl té doby.

„Za to ty jsi vypadal jako nádherný a taky totálně rozkošný, navíc sladce blonďatý andílek." vydechl jsem nejen zasněně, ale taky s jistou dávkou smutné nostalgie. „Jsem si vážně jistý, že jsem se do tebe zamiloval na první pohled stejně, jako se Kang zamiloval do Su-Hee." dodal jsem zcela upřímně. „Byl jsem spíš slepý a naprosto blbý andílek." posteskl si. „Mrzí mě..." „No tak, nech toho!" šťouchl jsem do něho, jen aby nepokračoval, na což zmlkl, a když ani tak nezmizel smutný výraz z jeho nádherné tváře, začal jsem ho urputně lechtat a nepřestal jsem, dokud se naprosto uvolněně nesmál.

Nepřál jsem si, abychom znovu vzpomínali na roky, které jsme oba nejspíš zbytečně promarnili... já tím, že jsem zbaběle mlčel o svých citech a on tím, že si jich nevšiml... ani na roky, po které jsme oba tak moc smutně ničili naše přátelství. Chtěl jsem být pouze šťastný díky lásce, kterou mezi sebou máme teď, lásce, kterou mi můj stále nádherný a moc úžasný miláček... kecám, je ještě víc nádherný než byl před tím... dává už víc jak dva roky a já mu ji stejně tak dlouho smím dávat nazpět. Smím s ním sdílet lásku, kterou ve svém srdci chovám tolik... až neskutečně... dlouhých let. Bože... raději ani nepočítat kolik.

Min-Ki

V sobotu ráno jsem se sice probudil docela dost brzy, ale i tak jsem se cítil vyspaný „do růžova". Taky miláček překypoval energií, kterou brzy na to ještě víc umocnilo kafe od Su-Hee. Kang i miláčkova sestra ho pak museli doslova brzdit, jak byl nahypovaný a taky rozhodnutý, že je teď hned na čase vyrazit do nemocnice za Miniem, abychom ho mohli konečně vidět. „Myslím, že bychom měli vyrazit až později dopoledne." přidal jsem se uvědoměle k těm dvěma, i když i já bych byl moc rád, kdybychom už mohli toho kluka nejen vidět... ujistit se, že je doopravdy vzhůru a fyzicky v pořádku... ale taky s ním mluvit.

„Teď nás za ním beztak nepustí." domlouvala Hyuniemu Su-Hee. „Je teprve osm... je ještě moc brzy na oficiálně nepovolenou návštěvu, to by nejspíš ani Bo-Hyun neukecal." „Bo-Hyun..." ušklíbl se po jejích slovech Kang. „Vážně jsem na toho tvého fanouška moc zvědavý." „Žárlíš na fakt, že je ten milý a taky hodně pohledný muž můj fanoušek?" provokovala ho pobaveně Su-Hee. „Nebo snad žárlíš přímo na mě a to jen z pouhého principu, zlato?" ušklíbla se podobně jako před okamžikem on. „Vůbec nežárlím, zlato." odtušil s výrazem, jako by byl pozemským ztělesněním klidu a absolutního nežárlení.

„Jsem jen zvědavý, nic víc." dodal s pořád stejným výrazem, na což se Hyunie pobaveně zasmál a já s ním. Taky Su-Hee se uculila, než svého nežárlícího miláčka něžně políbila na rty. Netušil jsem, jestli Kang žárlí nebo vůbec, jak tvrdí, ale jejich vzájemné „pošťuchování" mi přišlo mega moc roztomilé. Cítil jsem totiž, že jsou mezi sebou v pohodě, že si vzájemně věří a jde jen o nevinné „pošťuchování", které ani jednomu z nich neublíží.

Nakonec Hyunie uznal, že ještě musíme počkat, že je vážně moc brzy, ale když odbila desátá, už i já jsem spolu s ním naléhal na Hee s Kangem, že je nejspíš čas vyrazit. Cesta autem pak probíhala stejně jako včera, až na to, že jsme už všichni čtyři věděli, že zrovna v této konkrétní nemocnici... nepamatuju si název... leží náš kamarád... je ode mě moc troufalé takto ho nazývat?! ... a taky jsme oproti včerejšku měli nejen naději, že je Minie doopravdy v pořádku, ale taky naději navíc a to tu, že nám ten mladý manažer Bo-Hyun vážně zařídí setkání s ním, jak slíbil.

Já i miláček jsme moc doufali, že nás rád uvidí... jestli se k němu teda doopravdy dostaneme... a že na tom bude psychicky mnohem líp, než v okamžicích, kdy se tak moc smutně rozhodl ukončit svůj život. Taky jsme doufali, že nám vysvětlí, proč to doopravdy udělal... nejspíš jsme tak trochu doufali, že zmírní naše výčitky svědomí, že nám řekne, že to není proto, že šel s náma k Bo-Ra, kde ho pak zavrhla jeho vlastní matka a že to neudělal ani proto, že byl zrovna u sebe doma sám, ach jo... a hlavně, že nás oba upřímně ujistí, že už nemíní umřít. Kéž by Minie už nechtěl umřít, kéž by měl alespoň malou radost, že přežil... Bože... kéž by...

Jong-Hyun

Bože zachraň mě a dej mi trpělivost... čekání na Bo-Hyuna mi přišlo naprosto nekonečné. Když jsme totiž všichni čtyři přišli k recepci, zjistili jsme, že tam nesedí tak jak tam seděl včera, což by sice bylo mega moc divné, kdyby tam seděl, ale ani tak mě to zjištění vůbec nepotěšilo. A nepotěšilo mě to o to víc, když ani půl hodinové nahánění... naštěstí ochotným personálem nemocnice... nevedlo ke kýženému výsledku. Manažer nebyl k nalezení. O Minovi nám samozřejmě nikdo nic neřekl, dočkali jsme pouze zcela „nečekaného" sdělení, že podobné informace smí podávat pouze rodinným příslušníkům, proto ptát se na povolení ohledně jeho návštěvy, nemělo už vůbec žádný smysl.

„Oh... vy jste už tady?" ozval se z ničeho nic překvapený hlas námi tak moc hledaného manažera. Zrovna jsme se radili, co podnikneme dál, vůbec jsme si proto nevšimli, že se k nám blíží. Po jeho slovech jsme se všichni čtyři udiveně otočili a já s Ki jsme úlevně vydechli, jen Kang chytl Su-Hee kolem pasu a zadíval se na pohledného muže víc než jen zkoumavě. Ségra se uculila, ale nechala svého miláčka, aby ji téměř majetnicky držel, navíc se ona sama k němu přitulila. „Netušil jsem, že přijdete takto brzy." dodal omluvně manažer s pohledem, kterým mírně zmateně těkal nejvíc ze Su-Hee na Kanga a jen zběžně na mě a na miláčka.

„Byl jsem na jednání mimo nemocnici, omlouvám se, že jste na mě museli čekat." dodal rozpačitě, na což se po svých slovech mírně uklonil, jako by mu nestačilo omlouvat se pouze slovně, i když omlouvat se nám vůbec nemusel. Byl jsem mega moc rád, že je konečně tady, ale nemyslel jsem si, že bylo jeho povinností čekat, až se tady ukážeme, ještě když jsme si nedomluvili žádný čas. „Ehmmm..." odkašlal si pořád stejně zaraženě, přestože se mu taky od Hee, Kanga a v neposlední řadě taky od Min-Kiho dostalo ujištění, že je naše čekání v pořádku, že se nic nestalo.

„Vy... vy jste Song Kang... je to tak?" kuňkl vypleštěně s pohledem upřeným na překvapeného Kanga. „Já... netušil jsem, že... OMG..." sypal ze sebe tónem náctiletého fanouška, zatím co Kang nepřestával zírat, Hee se usmívat a já s miláčkem civět podobně vypleštěně jako ségřin přítel... přišlo nám, jako by se ten již evidentně dospělý manažer maličko zbláznil. „Netušil jsem, že spolu doopravdy chodíte." vysvětloval očividně rozrušený. „Myslel jsem si, že... byl jsem si jistý, že spolu chodíte jen v Nevertheless... OMG... vy... Kangu... pane Kangu..." opravil se rychle a podle mě taky naprosto zbytečně... nač podobné formality, že?

„Vážně chodíte se Su-Hee? Jste vážně skutečný pár?" ptal se jako smyslů zbavený. „Jsme skutečný pár." odpověděl mu pyšně Kang. „To je úžasné!" vypískl v reakci na jeho sdělení evidentní fanoušek jich obou, na což se oba z páru... nejspíš páru manažerových snů... začali vesele culit a ještě víc se k sobě přitulili, zatím co se pořád s tím stejným úsměvem dívali směrem na v totální dítě se proměněného mladého muže...

„Jste oba tak moc úžasní a spolu ještě víc!" hlesl dojatě Bo-Hyun, na což sebou málem sekl, zřejmě z přemíry dojetí...

Min-Ki

Nestačil jsem zírat. Bože... vážně se může dospělý muž chovat jako pubertální fanynka? Nechápal jsem, i když mi Bo-Hyunovo „fangirlení" přišlo nejen zvláštní, ale taky docela dost roztomilé. Navíc jsem měl velkou radost, že je fanouškem nejen Su-Hee, ale taky Kanga, ještě když ho navíc evidentně mega moc potěšil jejich reálný partnerský vztah. Nechápal jsem pak ještě víc, když se během chviličky přepnul z bláznivé „fanynky" na seriózního manažera. Nahodil zcela profesionální výraz a vyzval nás, abychom se v klidu posadili v hale, že se pokusí nejen zjistit, jak je na tom Minie, ale taky nám zajistit slíbenou návštěvu u něho, pokud to jeho zdravotní stav dovolí.

Byl jsem moc rád, že naštěstí nezapomněl, proč jsme tady přišli a naštěstí jednal tak, jak nám včera slíbil. Nějakých patnáct minut na to, jsme však všichni čtyři znovu seděli v autě, tentokrát však nemálo zklamaně. Teda, nejvíc jsem byl zklamaný já s Hyuniem. Teda, ne že bychom neměli žádný důvod k radosti, jistěže jsme ten důvod měli a ne malý. Zjistili jsme totiž, že se prý Young-Min probral už včera později navečer, že strávil noc na jipce, i když testy u něho prokázaly, že vážně nemá žádné následky, které by nešly napravit, jenže...

Dnes ráno ho prý převezli na pokoj v oddělení psychiatrie, kde je stále pod dozorem jak psychiatrů, tak odborných lékařů, jenže on prý s nikým nemluví a nikoho údajně nechce vidět. Lékaři... stejně jako Bo-Hyun... si proto mysleli, že bude lepší dát mu trochu víc času na uklidnění a že se máme pokusit znovu ho navštívit až v jiný den... těžko říct kdy. Tohle zjištění mě ani miláčka vůbec nepotěšilo, zvlášť když jsme původně neměli v plánu zdržet se v Kangnungu nějak moc dlouho, respektive... neměli jsme v plánu sedět v Kangnungu a jen čekat, než budeme moct zajít za Young-Minem... kdo ví, jestli nám to vůbec vyjde, ach jo... zatím co minimálně já bych si přál být co nejdřív zpět v Busanu, kam má přijet Min-Hyunie.

Samozřejmě, že jsem se za těchto okolností rozhodl, že tady ještě zůstaneme a Hyunie to viděl stejně jako já. Nemínili jsme Mina opustit, přestože o naši společnost zatím vůbec nestojí. Nezbývalo nám proto nic jiného než se smířit s tím, že je to tak, jak to je a doufat, že s ním Bo-Hyun promluví, jak nám už zase slíbil a že mu řekne, že jsme ho chtěli vidět zrovna my a nikdo jiný... kdyby třeba došlo k nějaké mýlce a on nechtěl vidět svou rodinu, ne nás dva... a taky doufat, že naše čekání v Kangnungu nebude naprosto zbytečné.

Celou cestu do bytu jsme všichni čtyři mlčeli a mně a Hyuniemu nebylo do řeči ani při obědě, který bleskově nachystala Su-Hee spolu s Kangem. „No tak... už zase jste tak moc smutní?" povzdechla si smutně Hee, když jsme už pojezení seděli všichni čtyři v obýváku na pohovce. Já ani miláček jsme však nestihli nic odpovědět, protože jí v tom okamžiku začal zvonit mobil, který měla položený na konferenčním stolku, na což se s tichou omluvou zvedla a odešla přijmout hovor někam vedle, zřejmě do kuchyně. „Určitě ho navštívíte už brzy." pousmál se na nás konejšivě Kang. „A věřím, kluci, že to bude dřív, než oba doufáte." „Hmmm..." vydechli jsme s nadějí oba zároveň.

„Bráško?!" ozvala se hned na to od dveří Su-Hee. „Matka by s tebou chtěla nutně mluvit... myslíš... myslíš, že by ses u ní mohl zastavit, pokud možno ještě dnes?" „Matka ti volala?" zavrčel s nepřeslechnutelnou defenzivou v hlase miláček. „Co po mě chce?" „Nevím." povzdechla si jeho sestra, která si už sedala zpět na sedačku vedle svého přítele. „Neřekla mi, o co jde, ale... zněla hodně naléhavě, tak..." „Tak ať si trhne nohou." odfrkl si miláček, zatím co já jsem netušil, co si mám o nečekané žádosti od paní Kim myslet a stejně tak jsem netušil, jestli je dobře, že rozhovor s ní Hyunie takto radikálně odmítá. Bože... tohle nám ještě chybělo, ach jo.