Ve třídě jsem každému dal papír a sám si taky jeden vzal, posadil se s ním do lavice a už jenom čekal, až Iki nadiktuje otázky. Stále jsem měl ale tendenci se dívat všude kolem sebe.

Všiml jsem si, jak je Yuu opět nervózní a já na tom nebyl jinak, ale musím učit a tak jsem opět začal strach potlačovat. "Máte čas do konce hodiny, tak zbytečně nepospíchejte aby jste nepsali blbosti." řekl jsem po tom, co jsem na rozloženou tabuli napsal poslední otázku a pak se posadil na židli. Po chvíli jsem byl dokonce donucen zavřít oči a zhluboka dýchat, abych byl v klidu.

Na nic moc jsem nečekal a pustil se do testu. Každou otázku jsem si ale musel číst několikrát, jelikož jsem se vůbec nesoustředil, takže mi slova nedávala téměř žádný smysl. A ani poté, co jsem jejich smysl pochopil, tak to pro mě nebylo nikterak jednoduché, protože jakoby se snad všechno, co jsem se včera naučil, mi z hlavy vykouřilo. Přesně jsem si pamatoval, že jsem si zrovna tohle včera s Ikim opakoval, i vím, kde přesně v sešitu tohle je, ale za boha jsem nemohl najít odpověď. Neustále jsem si nervózně prohrabával vlasy a občas za ně i silně zatáhl, ale to samozřejmě k ničemu nevedlo, takže jsem už po pár minutách, opět úplně vyřízený, hlavou ležel na lavici. Ach jo, Iki mě asi zabije.

Už uběhlo asi dvacet minut když náhle někdo zaklepal na dveře a já sebou leknutím mírně škubl. "Dále." vyzval jsem osobu, ale místo očekávaného otevření dveří se opět ozvalo zaklepání, ale hlasitější. Asi mě nebylo slyšet, pomyslel jsem si a vyzval osobu hlasitěji. "Dále!" Tohle už muselo být slyšet, ale opět se ozvalo zaklepání, netrpělivé a naléhavé. "Jestli si někdo dělá srandu, tak ho přetrhnu." zabrblal jsem pro sebe, když jsem vstával ze židle, abych dveře otevřel. Vzal jsem za kliku a zatáhl k sobě. Na chodbě byla o dost větší tma, než ve třídě, mé oči si musely přivyknout, a tak jsem zpozoroval spíš jen obrys vysoké, hubené postavy, která se s podlouhlým předmětem v rukou napřáhla. Než jsem stihl vůbec něco udělat předmět mě udeřil na vrch hlavy, ozval se dutý železný zvuk a já začal padat na záda, ale v šoku a náhlé dezorientaci jsem se snažil náhlou ztrátu rovnováhy vyrovnat, a tak jsem udělal několik nevyvážených kroků dozadu a nakonec narazil do svého stolu, u kterého jsem se svalil a stáhl sebou i židli. Položil jsem si opatrně ruku na místo, kde mě předmět zasáhl. Bolelo to jako čert, ale na úvahy jsem měl minimum času, protože jsem byl náhle za límec surově vytáhnut na nohy.

Pohledem jsem těkal po celé třídě a občas se koukl na otázky napsané na tabuli a na svůj ne zrovna dvakrát popsaný papír. Pak ale kdosi začal klepat na dveře, takže svou pozornost jsem začal směřovat tam. Jenže všechno se odehrálo tak strašně rychle, že než jsem stihl cokoliv říct, natož udělat, už Ikiho ten neznámý muž držel za límec. "Ty zasranej zmrde! Pust ho!!" zařval jsem, jakmile jsem se vzpamatoval a vstal ze židle tak prudce, až se převrátila a spadla na zem.

Ještě stále mi nedocházelo, co se děje, dokud Yuu nezařval. Několikrát jsem silně zamrkal, abych se zbavil pocitu rozmlženého vidění a podíval se osobě přímo do tváře. Ihned mi došlo, že mám problém. Na jeho šílený úsměv, ty bezcitné zelené oči a zálibu v týrání se nedá zapomenout. Byl to vůdce největšího gangu, který v tomhle okolí kdy byl, dokud jsem je s Iatem nevypátral. Urychleně jsem se mu vytrhl ze sevření a postavil se podobně jako boxeři. On si jen potěžkal svou trubku a 'sladce' se usmál.
"Tak já tě zbavil té čubky i toho malého spratka a... ty si adoptuješ tohohle usmrkance?" zavrněl pobaveně. "Čekal jsem víc zábavy. Takhle budete za chvilku oba ve smeťáku." pokračoval a já se zděsil. On... chce dostat i Yuua? a.. to ON podpálil můj dům?! Horká vlna vzteku mi zamlžila mysl a já se na něj hned vrhl. Pevně jsem ho chytil pod krkem a narazil s ním na zeď, kde se snažil mě od sebe odkopnout.

Došlo mi téměř okamžitě, že to bude někdo z Ikiho minulosti. Někdo, kdo se mu chce pomstít, ale že to bude ten, kdo zapříčinil smrt jeho ženy a dítěte, to mě opravdu překvapilo. Bylo mi jedno, co říkal o mě, nevnímal jsem to, ale až moc dobře jsem naopak vnímal slova, která se týkala Ikiho. Nenechám nějakýho šílenýho psychopata mě o něj připravit, nenechám!! "Meg, zavolej policii!" křikl jsem na ni a sám se připravoval nějak zasáhnout, ale... je vlastně teď nějaký způsob, jak Ikimu pomoct?

Netrvalo dlouho a podařilo se mu vysmeknout se mi. Začal se lehce chechtat, když jsem se ho snažil zasáhnout pěstí kamkoliv, ale on byl na mě příliš mrštný. Šanci jsem ale zahlédl ve chvilce, kdy zády narazil na tabuli. Co nejvíc jsem se rozpřáhl, ale on se mi s úšklebkem vyhnul na stranu a já už neschopný ránu zastavit jsem udeřil do tabule. Tvrdou ránu doprovázelo i dobře slyšitelné zapraskání, ale tabule poškozená nebyla. Chytil jsem si pevně pravačku, se kterou jsem teď nemohl pohnout a bolestně zaskučel.

Ve třídě nikdo ani neceknul a všichni jsme se sevřenými žaludky sledovali vyhrocenou situaci. "Yuu, policie je už na cestě." špitla za mnou Megumi, které jsem se skoro až leknul. Doufal jsem, že se Ikimu ho podaří zpacifikovat, ale jakmile začal skučet bolestí, když namísto jeho pěstí udeřil do tabule, bylo mi jasné, že to se mu asi jen tak nepovede. Využil jsem alespoň tedy situace, kdy byl ten parchant otočený ke mně zády a popadl jsem termosku, kterou měla jedna holčina přede mnou položenou na lavici. Bleskurychle jsem k němu vyrazil a vši silou ho udeřil do hlavy. Tupou ránu doprovázel jeho náhlý řev, který pak ale stejně vystřídalo to jeho šílené chechtání.

Zmátlo mě, když jsem uslyšel řev a pak to odporné chechtání. Otočil jsem se a ihned dostal strach o Yuua. Vykašlal jsem se na svou ruku, co nejrychleji se dostal mezi ně a Yuua s omluvným výrazem rychle odstrčil a doufal, že mu tím nic neudělám. Stihl jsem si i všimnout vyděšených tváří mých žáků a vynadal jsem si za to, jak jsem nezodpovědný. Z poldy na učitele... co mě to napadlo? Věděl jsem, že jestli ho nezvládnu, tak bude schopný prostě jen tak pro zábavu vyvraždit celou školu. Zas jsem se otočil na něj, ale to už na mě mířil svou zbraní, které jsem si nevšiml.

Udělal jsem několik rychlých kroků dozadu, abych udržel rovnováhu. Věděl jsem, že je zle. Věděl jsem, že je kurevsky zle, ale když jsem zahlédl zbraň, která teď mířila přímo na Ikiho věděl jsem, že je to ještě horší. "Neeee!!" zařval jsem snad ještě víc, než prvně. Tohle se nesmí stát, nesmí!!

Všechno bylo tak rychlý. Nezvládl jsem se ani o kousek pohnout. To jediné, co jsem v těch pár zlomcích sekundy stihl, bylo rozpoznat na rtech toho parchanta slovo "chcípni". Pak rovnou třikrát vystřelil. Cítil jsem jak se kulky zařezávají do mého těla a jak se někde uvnitř zasekávají. Náhlou bolestí se mi zatmělo před očima a podlomily se mi nohy. Nikdy jsem nedostal víc, jak jeden zásah a už vůbec ne z takové blízkosti, kdy má kulka největší sílu. Na zemi jsem zalapal po dechu, ale skoro žádný kyslík jsem do plic nenahnal. Místo toho se mi do pusy začala dostávat odporná železná pachuť krve.

Všechno se odehrálo strašně rychle, ale přitom mi připadalo, jako kdyby se v tu chvíli zastavil čas. "Iki neee!!" zakřičel jsem znovu a okamžitě se k němu rozeběhl. Bylo mi úplně jedno, že ten hajzl je pořád tady a asi bude chtít zabít i mě. Bylo mi to ukradený, ať mě klidně zabije, protože bez Ikiho žít už nezvládnu. Padl jsem u něj na kolena už se slzami v očích a pokusil jsem se mu zastavit krvácení. "Iki, prosím, bojuj!" prosil jsem zoufale.

Upřel jsem pohled na mého miláčka, který se mi snažil pomoct. Za ním jsem viděl toho hajzla. Spokojeně se usmíval a namířil hlaveň pistole na Yuua, kterého jsem ve snaze pomoct mu, chytil levačkou za lem trička a stáhl ho k sobě. Naštěstí se výstřel neozval. Byl tady Aoma, který útočníkovi zbraň vykopl z ruky a teď se s ním rval. Lehce jsem se usmál, ale začaly se mi pomalu zavírat oči, i když jsem se snažil nechat je otevřené.

Bylo mi šíleně blbě od žaludku z toho, co se tady odehrálo. Doufal jsem, že je to všechno jen zlý sen, ale ten pach krve byl až příliš reálný. Už jsem očekával, kdy mým tělem projde kulka, kdy padnu k zemi a budu se kroutit v ostré bolesti, ale pro mé překvapení se tak nestalo. Trochu jsem se tedy odtáhl a koutkem oka viděl, že se s tím psychopatem někdo rve. Bylo mi jedno kdo, teď mi záleželo na Ikim, od kterého jsem neodtrhával svůj zrak. "Iki, nezavírej oči. Vnímej mě! Prosím tě, nenechávej mě tady..." špitl jsem už zoufale a zabořil obličej do jeho trika, které se zbarvovalo do rudého odstínu. "... prosím."

Cítil jsem se jako bych byl snad náměsíčný. Velmi slabě jsem vnímal okolí, jestli vůbec, a cítil jsem se až nepřirozeně uvolněně. Děsilo mě to, ale... bylo to příjemnější, než ta bodavá bolest, kterou jsem ještě stále cítil. Občas až příliš dobře. Můj dech, jestli tak můžu nazvat to lapání po vzduchu, začal zpomalovat stejně jako zatím zběsilý tlukot srdce. Takhle umřu..? Nic víc už... nebude..? Začaly se mi z očí hrnout slzy. Chtěl jsem se postarat o Yuua. Chtěl jsem mu dát tu životní jistotu a být s ním. Yuu... Velmi pomalu jsem nahmatal jeho rameno, které jsem stiskl, jak jen to bylo možné, ale nešlo to na dlouho. Vím, že jsem ještě zaslechl, jak větší počet osob vtrhl do místnosti, ale pak už... nic.

"Iki ne... neee, tohle mi nedělej!!" začal jsem hystericky křičet, když mi lehce stiskl rameno a následně začal zavírat oči. "Iki, tohle nemůžeš udělat! Slíbil jsi, že mě neopustíš!" křičel jsem dál zoufale, ale to už do třídy vtrhli policisté. Vůbec jsem si jich nevšímal, jen se dál skláněl nad jeho bezvládným tělem. To ale nemělo dlouhého trvání, jelikož mě někdo chytil a pokusil se mě odvést, ale to jsem se samozřejmě tak snadno nenechal. Všemožně jsem se kolem sebe oháněl a odmítal se od Ikiho hnout a i když na mě ta osoba mluvila, vůbec jsem ji nevnímal. Nakonec jsem ale stejně, jako všichni ze třídy, skončil na chodbě, kde mě stále ale musel jeden policista držet, abych se nerozeběhl zpátky. Celý jsem se třásl, přes slzy jsem pořádně ani nic moc neviděl a cítil jsem, jak mi začínají pomalu ochabovat svaly, až jsem úplně omdlel.

Prosím, nezabíjejte nás x< nemám k tomu moc co říct, takže tímto se s vámi rozloučím...