Alicia se opatrnými kroky přibližovala k deníku. Obávala se toho, že se stane něco i jí, když Christian zmizel. Nikde ho nezahlédla. Pokud by byl jejím bludem, výplodem fantazie, deník by mu neublížil. Ale jeho postava vybledla, jako lusknutím prstu se vypařil do jiné dimenze. Už se ale nevrátil, i když Alicia několikrát volala jeho jméno.

„Christiane!" zašeptala hlasitě. Nic. Žádné jiné zavolání se neozvalo.

Vypadalo to, jako by si ji deník prohlížel dosti nedůvěřivě. Už ho pár let neviděla. Od Aurořiny nehody ho někdo ukryl, nebo se sám přemístil na jiné místo. Tajně ale i doufala, že ho někdo vyhodil. Teď by sloužícím ze srdce děkovala, kdyby to tak udělali. Ale on o sobě zase dal vědět, když pod tíhou své černé magie nechal zmizet chlapce.

Už zase okolo jeho stránek pableskovala a poskakovala temná aura jako rozverné dítě. Alicia se od ní raději držela dál. Nepřála si skončit jako sestra, se šrámem na duši i na tváři. Aurora to sice nesla statečně, ale ona by tohle možná nepřežila, i když v ní přežívalo číslo šest.

Odepla si z ruky svůj stříbrný náramek. Každé dítě hvězdářů ho dostávalo po svém narození, aby ho chránilo. Sama ho použila jen párkrát, ale nikdy ne na tak těžkého. Pomocí něj se rodiny domlouvaly se svými dětmi na univerzitě. Převážná část hvězdářů sice žila na Venuši, ale v každé zemi na světě se našla malá zastupující komunita. Měli za úkol sledovat pohyby lidí, hlídat jejich přání a především hlásit jakýkoliv přestupek, kdyby je někdo prozradil.

Lidé o jejich světě už dlouho neslyšeli. Skoro přes tři sta let. Hvězdáři a hvězdy se pomalu ze scény stahovali v polovině sedmnáctého století, když se naplno rozhořely čarodějnické procesy. Poslední slovo a konečný úsudek rozhodli na své schůzi v osmnáctém století, kdy se každý z nich odstěhoval na Venuši.

Mezi lidmi o nich dlouho kolovaly pověsti. Předávaly se z generace na generaci, až se stali jen pouhou legendou, odrazem své bývalé slávy. Hvězdáři věřili, že lidem se bez jejich vlivu bude žít blaze, odmítali zasahovat do průběhu a koloběhu dějin. Ale i tak brzy poznali, jak moc se zmýlili.

Lidská rasa si vedla stále hůř. Války byly na denním pořádku, zemřelo tisíce lidí. Hvězdářům docházela trpělivost. Pár se jich vzbouřilo, protože mezi obyčejnými přežívali jejich vzdálení příbuzní s nízkým darem. Báli se o jejich životy.

Zasáhli však až po dlouhé době, kdy se království, území, ale i lidé váleli v prachu. Svět byl potřísněn rudou krví, vzpamatovával se dlouhou dobu, než znovu vykvetl aspoň do malého pozůstatku toho, co býval dříve. Sněm na Venuši se rozhodl, že do každé země na planetě Zemi pošle pár zástupců a jejich rodiny, aby kontrolovali jejich činy.

Ale tímto způsobem proběhla i první a druhá světová válka, nikdo z nich nezasáhl, jelikož jim to zákony o utajení zakázaly. Někteří nechtěli riskovat jejich hněv nebo něco jiného, ale ti druzí se na zvěrstva nemohli ani dívat. I přes zákazy zasáhli do průběhu dějin a napomohli ke konci válkám.

Jedním tahem prstu se náramek proměnil na věc v podobě štíhlého pera se zářivě stříbrným koncem. Náramek se uměl chytře proměnit, na cokoliv jste chtěli, i když se k tomu vyžadovalo soustředění. Alicia jej často používala k zákresu svých map, aby správně vyznačila jejich polohu.

„Ztrať se," zasyčela na něj zlostně.

Obkreslila okolo deníku jednoduché stříbřité kolo, které slabě pableskovalo. I tak ale náraz magie do jejího těla Aliciu málem odhodil. Dívka však zatnula zuby, protože se nenechala ničím rozhodit. Poznala však, že se jí deník jen vysmívá. Nic se nestalo, takže to zkusila znovu. Opřela se do kruhu veškerou svou silou. Deník však vytrvale zůstával na svém místě.

„Ne!" zavyla zlostně. Deník jejím kouzlům odolával, skrývala se v něm příliš velká magie.

Z jeho středu vyrazil temný šlahoun, jež se jí obtočil okolo kotníků. Alicia zavyla bolestí. Trny se jí nořily do hebké kůže, zanechávaly po sobě dlouhé šrámy. Po noze jí stékala rubínová krev, která odkapávala na šedivý koberec. Jednou šlahoun ji bodl do ruky. Alicia se po něm ohnala, ale roztrhl jí šaty.

Klesala na kolena. Ze ztráty i sebemenší kapky se jí vždy udělalo mdlo. Když se krev nořila na povrch a stékala jí po kůži nebo se jí roztrhl strup, udělalo se jí mdlo. Teď tomu ani nebylo jinak.

Hlava se jí točila. Před sebou viděla jen fosforeskující mžitky. Alicia před sebe natáhla ruce, aby získala svůj náramek zpět. Už ho však nenahmatala, protože se okolo ní další šlahoun obmotal pevněji. Trhla sebou. Po kolenou se jí ale sápaly další, malé ranky krvácely stále více. Zazmítala se v jejich pevném sevření. Do očí se jí natlačily slzy. Svůj drahocenný náramek už však nenašla.

Do očí jí vstupovala milosrdná tma. Alicia ji milosivě uvítala jako dar seslaný z nebes. Nechala se ji pohltit, uvěznit ve svých spárech. Konečně se jí jedno přání vyplnilo, i když nepocházelo od samotné hvězdy. Zvrátila hlavu dozadu, dopadla na podlahu a vlasy se jí jako padající hvězdy rozprostřely na podlaze.

Alicia se vzbudila o pár hodin později, když noc za oknem pomalu bledla. Měsíc ztrácel svou sílu a vytrácel se pryč. I jeho srpec pomalu ubýval, brzy nastane den. Pomyslela si, že bude muset nakreslit novou mapu jarní oblohy, protože hvězdy na ní stojí jinak. Zarazila ji však pekelná bolest hlavy. Alicia se zhroutila zpět do polštářů a zavyla bolestí.

Ve spánku ji střídavě bodalo, úleva nikdy nepřišla. Zatím si vybavila jen málo věcí, ale poskládala si kousky skládačky včas dohromady. Pohledem hledala někoho, kdo by jí pověděl, kam se poděl deník. Okolo sebe ho totiž nikde nezaznamenala.

„Spala jsi dlouho," vyrušil ji z přemýšlení chlapecký hlas. Jeho majitel se na ni rozverně usmíval, dodával jí pocit radosti.

„Ty asi nebudeš výplodem mé fantazie," zasténala bolestí. „Připadám si jako po několika lahvích šampaňského. Motá se mi hlava, ani nemůžu pořádně vstát. Potřebuji brzy nabrat síly, abych dokreslila své mapy jarní oblohy."

„Ztratila jsi spoustu krve a ty přemýšlíš nad mapou? Nezdá se ti to divné? Ty šlahouny byly pěkně zákeřné," sdělil jí Christian prostě.

„Ale jsem v pořádku, ne? Jinak bych tady neležela?" zeptala se ho nadějně. Už toužila vstát, protože ji křeče zachvátily celé tělo a ona si opakovala, že to brzy musí skončit.

„Řekl bych, že jsi měla štěstí. Vytáhl jsem tě pryč právě včas, než ti protrhly i jednu z tepen na krku. Odnesly to jen vlásečnice a jedna žíla. To je asi tak všechno," povzdechl si Christian.

„Fajn. To ale není naštěstí tolik krve, jak jsi říkal," podívala se na své ruce, na kterých měly zůstat hluboké šrámy a jizvy. „Co jsi mi udělal s rukou?"

„Já ani nevím. Prostě jsem se nechal vést instinktem a vyléčil ti ji. Nejsi s tím snad spokojená? Protože mně se zdá docela v pořádku oproti tomu, co jsi měla na ruce předtím," pokrčil rameny.

„Ale jak jsi to dokázal? Normální člověk by na to nikdy nepřišel," nechápala zmatená Alicia.

„Prostě na mě ten tvůj stříbrný náramek protivně svítil, až jsem to nemohl vydržet. Volal mě a vábil k sobě, abych ho použil. Vzal jsem ho do ruky a ona z něj vyjela taková malá jehlička. Sama ni zacelila všechny rány a zastavila krvácení," vrátil jí náramek zpět do ruky.

„Zvláštní," zavrtěla hlavou. „Ale děkuji ti, jinak bych tady asi nebyla."

Zavládlo mezi nimi mlčenlivé ticho. Alicia se zděšením, ale i smutkem prohlížela své zničené šaty. Už se nedaly vrátit zpátky. Jejich jemná látka byla zacákaná od šarlatové krve. Mohla by je jedině zašít záplatami, ale na to by neměla nervy. Jako nejlepší nápad jí přišlo to, že je schová a při nejbližší chvíli vyhodí, aby matka nezaregistrovala, že si zničila další oblečení.

„Je ti to hodně líto?" sjel ji Christian pohledem.

„Jak jsi to poznal?" zalapala po dechu.

„Díváš se na ně strašně zdrceně, jako by tě opustil někdo drahý."

„Možná už mi nikdo jiný na světě nezbývá, Christiane. Nechtěj tohle zažít, protože tě z toho srdce bolí i několik měsíců. Máš pocit, že se ti roztříští na tisíc kousků. Přeješ si, aby byl konec, ale to přišel teprve začátek. Nakonec se ti srdce rozlomí a rozpadne se v prach, který za pár měsíců odvaje vítr. Chci, aby to skončilo, ale bolest nemá s nikým slitování," zašeptala Alicia zlomeně. Její pocity se najednou vyhrnuly ven na povrch, aby se ji zbavila.

„Chci něco podobného. Mysl mi obestřela tíživá mlha, každým krokem mě táhne do temné propasti. Padám a padám, dokud mě někdo nezachytí a nevytáhne zpět do oslnivého slunce. Nevidím tomu člověku do tváře, ale vím, že jednou ho poznám. On se stane tím, kdo mě zachrání."

„Chceš slyšet hořkosladký příběh reality, Christiane?" zeptala se ho Alicia skleslým hlasem.

„Pokud ti to pomůže, tak do toho."

„S Aurorou, mou sestrou, jsme si bývaly velmi blízké. Žádná z nás na tu druhou nedala dopustit, prostě jsme držely spolu, jako by na tom závisel život. Pouto nabíralo síly, až jsme ho cítila každá. Když jsem ji potřebovala, stačilo se jen natáhnout po poutu a ona mě zaregistrovala. Ihned ke mně přispěchala. Ale každá pohádka nekončí dobře.

Pouto léty sláblo, až dnes jen slabě poblikává. Rozdělila nás vzájemná rivalita a podvody. Auroru vždy považovali za tu lepší, ale tohle jsem od ní nečekala. Nevěděla jsem, že umí bodnout do zad, i když jsem se také nechávala zrovna ukázkově. Ale proč ti to vlastně povídám, ty nežiješ ve světě jako já."

„Každý svět je v jádru stejný, i když se na povrchu odlišuje," vypustil z úst svou domněnku.

„Možná máš pravdu, třeba se mýlíš."

Na povrch si prorazily cestu zářivé sluneční paprsky. Zlatavé měkké světlo zalilo celou knihovnu. Ve vzduchu poletoval zářivý prach, nikdo si ani nevzpomněl na šlahouny děsivé temnoty. Slunce nad obzorem slibovalo nové ráno a novou naději. Jeden z teplých paprsků se dotkl i obličeje Christiana, který mu samou radostí nastavil tvář, aby ho slunce trochu prohřálo. Udělal však chybu.

S jednou jiskrou se opět vypařil do neznáma. Zbyl po něm jen závan větru, který Alicie čechral rozpuštěné vlasy. Bolest při jejich hovoru odešla. Už ji necítila, jen si připadala trochu ztracená. Zmizení Christiana ni v tom jen samotnou utvrdilo. Připadal jí jako zatoulaný princ z pohádky. Ale její život se rozhodně pohádkou nestal.

„Mizíš vždy s východem slunce, začátkem nového dne," probliklo jí hlavou. 

OPRAVENO: 28.06. 2020