33. Už tam budem?
„Vstávat, musíme pokračovat," špitl někdo Hektorovi do ucha.
„Nespím, díky za starost," zavrčel a přetočil se na druhý bok.
„Víš o tom, že máš ucho i na téhle straně?" namítla Hel, která zřejmě dostala na starosti všechny vzbudit.
Na odpověď se jí dostalo jen další z Hektorových nevrlých zavrčení.
„Ale no tak, Heku," povzdychla si a zatřásla jeho ramenem. „Tak přeci trochu spolupracuj. Vždyť to není můj výmysl, chce to tak velitelka. Všichni se musíme co nejrychleji sbalit a vyrazit na cestu. Můžeš mi pomoct rozhlásit to mezi ostatní?"
Její poslední slova byla přímo rajskou hudbou pro Hektorovy uši.
„Ty po mně chceš, abych ty lidi vytrhnul ze sladkýho spánku, kterej se mi nedostal?" zazubil se a zvedl hlavu, aby se mohl lépe rozhlédnout po okolí. Jeho oči přitom tajemně zajiskřily. „Velice rád ti pomůžu, kuličko!" zajásal a s nově získanou energií vyskočil na nohy.
Hektor rozhodně neztrácel čas a dal se hned do práce. Začal pobíhat po táboře a budit jednotlivé nebožáky. Každému křičel do ucha něco jiného. Někdy to bylo klasické „Vstávej!", jindy jen jednoduché „Heeeeeej!". Tím úplně nejextrémnějším a zároveň nejefektivnějším prohlášením se stala zabijácká fráze: „Smrťáci jsou tady!" Sice se Hektorovi tímto výkřikem povedlo probrat téměř celý tábor naráz, ale několika starším táborníkům při tom málem zařídil mini-infarkt.
Netrvalo dlouho a všichni byli připraveni na cestu. Hektor doufal, že vyrazí nějakou klidnou cestičkou, nejlépe po úplné rovince, která nevyžaduje moc energie, jenže jeho přání zůstalo nevyslyšeno. To snad ne, pomyslel si mrzutě, když spatřil, kudy se všichni rozešli. Samozřejmě, že museli vyrazit směrem k tomu největšímu kopci. To mi snad dělají naschvál! Neexistuje slovo, které by dokázalo vyjádřit, jak moc Hektor nesnášel chůzi, hlavně, když šlo o cesty do vysokých a nepřístupných míst. To však ještě netušil, že ho největší překvapení dne teprve čeká. Jakmile všichni dosáhli kýženého vrcholu, mohli se konečně pořádně rozhlédnout, kam, že je to Smrťák zavedl.
„Tohle snad ani nemůže být pravda!" zuřil Ros, když spatřil opuštěnou železniční stanici. „Určitě je to past! Musí to být past. Já ho zabiju!" Jeho obličej zbrunátněl a nikdo se v tu chvíli nemohl cítit v bezpečí.
„Žádná past," bránil se 1834, jehož hlava byla v tu chvíli na špalku. „Řekli jste, že chcete zavést k opuštěné stanici. Tohle je jediná, kterou znám."
„I hňup by snad pochopil, že chceme na stanici, kudy čas od času projede vlak!" odfrkl Mat posměšně a ostatní ho ihned podpořili. 1834 hlasitě polkl a celý se rozklepal.
„Ale vlak tudy projíždí!" odhodlal se nakonec znovu promluvit. „Podívejte," řekl a namířil prst do dáli.
A opravdu. Smrťák ukazoval k místu, odkud vycházel komín tmavého kouře. Netrvalo dlouho a k vizuální stránce se přidalo i vzdálené dunění vlaku. Val dala pokyn a všichni se běželi schovat za rozvrzanou budovu skladiště, které stálo hned vedle stanice. Většina přítomných byla pro obyvatele Terr nebezpečnými Bezejmennými a Val tak nemohla mít jistotu, jak na ně železničáři zareagují. V tu chvíli mohla jen doufat, že budou mít štěstí a vlak v této stanici zastaví. A opravdu. K jejich štěstí vlak nejenže zastavil, ale ještě z něj vyskočila Hektorovi velice povědomá parta. Trio mužů, kteří svým vzhledem připomínali vikingy.
„Já je znám," zašeptal Hektor Val. „Byli se mnou a pleškou v tý hospodě. Trochu jsem je vobral v kartách."
„Skvěle, o důvod víc, proč zůstat schovaný," zavrčela. „Zkusíme jim ten vlak vyfouknout," dodala směrem k Rosovi a ten přikývl. I ostatní Místňáci byli s tímto plánem zajedno, pouze Hektor protestoval. Byla doba, kdy by na něco takového ihned kývl, ale nyní... Měl pocit, že by tímto činem zachráněným lidem ukázali, že Místňáci opravdu nejsou nic víc než jen jakási teroristická organizace. Že se v nich Sdružení nespletlo. Že jsou opravdu jen škůdci. A i když byl Hektor „škůdcem" rád, rozhodně nechtěl tuto image přenášet dál.
„Nechte mě s nima nejdřív promluvit," navrhl Val. „V moje ne-tak-šarmantní zlodějské verze se můžete proměnit až potom. Hádám, že tohle není stránka vodboje, kterou chceš lidem ukázat, ne? Tihle chlápci jsou jen to, no, civilisti. Navíc nám dluží laskavost," nevzdával se.
„Jak nám?" nechápala Val, která to trio mužů viděla poprvé.
„Jo, moje chyba," posmutněl Hektor. Stále si nemohl zvyknout, že člověk, se kterým sdílel ono hospodské dobrodružství, tam s ním nebyl. „Vlastně jen mně," opravil se. „Takže... Necháte mě s nima promluvit? Potřebuju jen pět minut, možná i míň, páč jsem vážně nezapomenutelnej."
„No, jasně, že jsi," odfrkla Val a podívala se směrem k vlaku. Měli na své straně moment překvapení. Jistě by se jim celá ta akce povedla. Jenže když se podívala zpět na Hektora a ten na ni upíral prosebná očička jako štěně, které vážně opravdu moc a moc chce, abyste mu ten míček hodili, tak nedokázala říct ne.
„Fajn," přikývla. Fakt, že by se tím zlodějským činem stali jakýmisi mini-Hektory se jí ani trochu nelíbil. „Ale máš na to jen chvilku," dodala. „Jestli to bude další hekovina, tak si mě nepřej," dodala přísně.
„Hekovina?" zaváhal.
„To je něco jako volovina, jen mnohem, mnohem horší," vysvětlila s úsměvem a pak už se jen modlila, ať celá ta akce neskončí katastrofou.
„Zdar, bando," zvolal Hektor a vyšel ze svého úkrytu.
„No ne!" zvolal Michal překvapeně a vytřeštil na mladíka oči. „To je Hektor! Co ty tady děláš?"
„Dlouhý vyprávění," ušklíbl se. „Potřebuju službičku. Vlastně teda pořádnou službu. Myslíte, že byste mohli partě Bezejmenných pomoct dostat se vodsaď pryč? Tenhle vláček kolejáček je pro to jak dělanej," zaculil se.
„Jak je vůbec možný, že jsi tady, mysleli jsme, že vás dostali," pokračoval Michal zmateně, jako by před ním stál duch.
„A jo vlastně," uchechtl se Hektor, kterému v tu chvíli došlo, že toto trio bylo poblíž těsně předtím, než ztratil paměť. Možná by mi to všechno mohli vysvětlit, napadlo ho. Byla to perfektní příležitost k vyplnění mezer, které ho již nějaký čas trápily. Hektor se opatrně nahnul k Michalovi.
„Abych byl upřímnej," špitl, „mám trochu vokno. Mohli byste mi říct, co všechno si pamatujete?"
„Moc jsme toho neviděli," odhodlal se promluvit pan Škrtič, který celou dobu jen mlčky postával opodál.
„Stačí cokoli, fakt," nevzdával se Hektor. „I třeba malej detail."
„No, když jste byli nahoře," začal Michal s vyprávěním, „tak jsme zaslechli nějakej šrumec. Křičelo se tam a pak se strhla střelba."
„To sedí," přikývl Hektor. „Co jste dělali?"
„Zůstali jsme dole, co jiného?" zasmál se Michal. „Jen blázen by se hnal do takovýhle přestřelky. No, ale ať už se tam nahoře dělo cokoli, dávali jste jim pěkně zabrat, to teda jo. A pak..." Michal se na chvíli odmlčel a Hektor, který celou dobu jen souhlasně přikyvoval, do něj drkl loktem.
„No, a co bylo pak?" pobídl ho. Michal se zarazil přesně v tom momentu, se kterým potřeboval pomoci. „Povídej!" naléhal.
„Ono se to těžce vysvětluje," pokračoval Michal. „Ten tvůj Bezejmennej kámoš něco křikl a skrz dveře se k nám dostalo jasný světlo. Jako vážně divnej blesk. Nikdy jsme nic podobnýho neviděli, že je to tak, chlapi?" obrátil se na své dva kumpány. Oba znalecky přikývli. „Když bylo po všem," pokračoval, „tak jsem vykoukl ven a viděl jsem, jak skupina Smrťáků běží na dvůr za hospodou. Tam něco zanadávali a pak utekli zpátky ke svým skútrům a odjeli někam pryč."
„Počkej, a kde jsme byli my?" zaváhal Hektor. „To jsme jim utekli?"
„Vy jste tam už nebyli," odpověděl Michal. „Přes ten dvorek jste jim utéct nemohli, je tam jen strmý sráz. Nevím, jak se vám to povedlo, v tu chvíli to vypadalo, jako byste zmizeli."
„Aha," zamumlal Hektor, kterému Michalovo vyprávění moc nepomohlo. Jak jsme se vodtamtud jenom dostali? To mám fakt kouzelný schopnosti? Přivolám Bouři, a ještě umím mizet?!
Poté Hektor pověděl Michalovi o nejnovějším činu Sdružení. Snažil se nezabíhat do detailů, spíše jen zmínil, že kvůli jedné dobře mířené lavině se jejich skupina rozrostla i o pár civilistů, kteří s odbojem nemají co dočinění. Zároveň je také upozornil na zaměstnance Sdružení, který uzavíral celou jejich skupinku.
„Takže ten Smrťák není vůbec nebezpečnej," zakončil svůj proslov Hektor. „A to je asi všechno. Tak co, pomůžete nám?"
„Zachránili jste nám život," odpověděl Michal. „Odvoz je tím nejmenším, co pro vás můžeme udělat."
Jakmile to dořekl, tak jedním rychlým pohybem odemknul jeden z nákladních vagónů, jehož dveře se zavrzáním otevřely, a odkryl tak temný prostor pokrytý slámou a spoustou krabic s kdoví jakým obsahem. O jejich doručení se měl zřejmě Michal se svým týmem postarat. Hektor dal ostatním pokyn, že je „všechno v cajku" a Místňáci mohli vyjít ze svého úkrytu.
„Kam vás máme vlastně zavést, Hektore?" zeptal se Michal, když viděl, že jak se všichni uvnitř vagónu zabydlují. Hektor se k němu natočil a když měl jistotu, že ho nikdo neslyší, něco mu pošeptal. Muselo jít zřejmě o velice zvláštní lokalitu, protože Michal po jeho slovech vytřeštil oči překvapením. S odvozem však žádný problém neměl. Počkal, až i Hektor nastoupí do vlaku a zavřel za ním. Pak se svými kumpány naskočil do temně černé lokomotivy a vlak se se skřehotáním rozjel.
Cesta ze začátku plynula rychle a bez sebemenších problémů. V potemnělém vagónu panoval klid, každý se snažil na chvíli vypnout. Hektor zahlédl Mata, jak tiše podřimuje v rohu vagónu. Chtěl ho znovu probudit, ale poté mu pohled sklouzl na vedle sedícího Smrťáka. V tu chvíli se Hektor rozhodl zaměřit na něj.
„Hele, neznám tě odněkud?" zeptal se ho Hektor.
„A-asi ne," vysoukal ze sebe 1834.
„Jseš mi povědomej," pokračoval Hektor zamyšleně. „Hej, Tome?" obrátil se na svého parťáka, který vedle něj celou dobu seděl a něco si tiše pobrukoval. „Pořád ho nepoznáváš?"
„Hmm?" Tom se zamyšleně podíval na Smrťáka. „Máš pravdu, Heku. Když ho teď vidím víc zblízka," řekl tajemně. „Stejná výška, váha, podobná stavba těla... No, ano! Ten mě před pár dny postřelil," usmál se vítězně.
„Pooočkej, cože?!" vypískl Hektor. „To jako myslíš vážně?" rozzuřil se a v tu chvíli mu bylo úplně jedno, že na sebe upoutal pozornost celého vagónu.
„J-já," polkl 1834. „Nikdy jsem nikomu nechtěl ublížit. Vážně. To byla jenom –"
„Nehoda?" dokončil za něj větu zlověstným tónem a Smrťák souhlasně přikývl. „Jo, tak nehoda," pokračoval Hektor. „To se mi stává úplně běžně, že někoho málem zastřelím," sykl vztekle.
„Heku, prosím," vložila se do jejich rozhovoru Val. „Zkusme se tady nezabít. Účty si můžete vyřídit později," řekla vážně.
„Ale vždyť on – " začal, ale když viděl její přísný výraz tak se zarazil. „Fajn," odfrkl. Až ten vlak zastaví, tak mu rozbiju držku, pomyslel si kysele.
Po tomto dramatu se vagón opět pohroužil do ticha a samotná akce se přesunula o něco dál. Do lokomotivy. Michal zrovna v poklidu sledoval trať před sebou, když vtom zahlédl něco, co do krajiny nepatřilo. Jeho pohled upoutaly dva nepatrné sloupce kouře.
„A sakra," zamumlal a přitáhl si z horního rohu lokomotivy malý kovový pohárek, který sloužil jako mikrofonu. „Hektore, říkal jsem ti, že nechci mít žádné velké trable se Sdružením," zahlásil, „ale zdá se, že kam jdeš ty, tam jdou i problémy. Vidím Smrťáckou hlídku, takže všichni Bezejmenní se musí převlíknout. Vemte si nějaké oblečení z krabic, ať na sebe zbytečně nepřitahujete pozornost!" rozkázal.
„No, nevím, jestli je to s tou pozorností pravda," povzdychl si Ros, když se podíval na svůj přidělený pracovní oděv. „Přijde mi, že to úplně nefunguje. Jméno Natalie ke mně nepasuje."
„A navíc ti ta barva nejde k očím," zasmála se Val a podala mu svůj nalezený kabát. Té identita v podobě Romana též nijak nevyhovovala.
„Tohle je divný," řekl Hektor, který nemusel věnovat svůj čas převlékání, protože díky věčnému odmítání „hadrů" z Místa měl na sobě stále svůj ošuntělý kabát. „Jak nás mohli najít?"
„Třeba je to jen namátková kontrola," řekla Val, ale jemu to jako vysvětlení nestačilo. Sdružení mu v poslední době přišlo až příliš blízko.
„Máme tady zrádce," řekl Hektor bez obalu. „Musíme ho najít dřív, než sem ta hlídka dorazí, protože jinak," ukázal směrem ke krabicím. „Jinak nám jsou tyhle nóbl převleky k ničemu."
Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top