,,Zdravím všechny počítačové a mobilní čtenáře. Vítám vás u nového rozhovoru s Lythya s její společnicí Medeou Zatrynovou z knihy ,,Někde ve stínech". Lythyo, na wattpadu působíš jako zkušený matador. Jak si tuhle aplikaci objevila?" uvádím své hosty do studia a začínám rozhovor.

Medea se před odpovědí usměje, přičemž se za jejím spokojeným výrazem ukrývá menší výtka, ,,Medeou jako ženou," vysvětlí čtenářům. Tohle si umí pohlídat. 

Podívám se na ni. Samotné mi taky chvíli trvalo, než jsem na tohle skloňování přišla. ,,Stalo se to, když jsem byla ještě malá lamka, ne víc než třináctiletá. Yaoi tehdy vládlo světu, alespoň tomu mému, a já se zoufale snažila najít nějaké fanfikce na Solangelo, jeden z mých prvních neanime shipů. Hodilo mě to sem, přičemž jsem tehdy nejspíš porušovala všechna věková omezení," tvářím se sebevědomě, tuhle historku mám dobře nacvičenou, nicméně zároveň zrudnu jako rajče. Jsem si celkem jistá, že Medea se chystá říct cosi ve smyslu, ,,Jen nakrájet a dát do salátu," přesto klidně čekám na další otázku.

,,Kdo první měsíce neporušoval," zasměju se. ,,A co ty, Medeo? Kde ses tu vzala?" mířím další otázku na její příběh.

,,A opovaž se mít blbé poznámky," varovala jsem ji před rozhovorem. Teď čekám, co z ní vypadne.
,,No, je to skoro jako z pohádky," začne a je ráda, že je taky středem pozornosti. Být pes, nejspíše by vrtěla ocasem. ,,Tady Lythya byla na Wattu asi půl roku a chtěla psát taky něco jiného než fanfikce. Tak si vymyslela, velmi originálně podotýkám, kouzelnickou školu, s dvěma teplýma hrdiny. No, pak jí došlo, že je to blbost, proto to trochu přetvořila. Po roce ji napadly další postavy, ale já byla šíleně Mary Sue. No, chtěla mě zabít, ale nakonec mi prostě jen nějaké ubrala nějaké schopnosti, přidala nemoci a přihodila zázračný magnetismus, který je stejně nabitý jako všichni hezcí kluci, takže se zdá, že nejspíš umřu sama," povyprávěla. Mluvila rychle, takže jsem doufala, že ji lidi stíhají.

,,To zní velmi zajímavě," pochválím. ,,Jsi se svým osudem spokojená?"

Kdyby posledních pár týdnů nežila jen z kávy a tyčinek, nejspíš by se zatvářila unaveně, ale takhle se zase jenom rozesmála. Měla skutečně dobrou náladu. ,,Spokojená? No, ometá se kolem mě protialkoholová liga, takže se úspěšně vyhýbám alkoholismu. Na posledním zápase jsem byla na ledě asi pět minut - životní výkon - a málem jsem se dokonce přiblížila k puku," obrátí se k publiku, ,,Nemusíte tleskat. Kámoši jsou na tom tragičtěji, co jsem se tak dívala do poznámek, takže jo, myslím že je to fajn život."

Přikývnu, načež se otočím zpátky na Lythyu. ,,Máš rozpracovaný i jiný příběh?"

Přikývnu, přestože rozpracovaný je možná silné slovo. ,,Momentálně nechávám odležet fanfikci na Harryho Pottera, ve které jako hlavní postava dominuje mladý student a nedobrovolný smrtijed. A ještě jeden, komedii o pohřbu. Nicméně nad dalšími příběhy přemýšlím pořád," zavrtím hlavou, ,,Mám hodně námětů, ale na psaní jsem moc líná."

,,Jak často se ti podaří něco napsat?" ptám dál. S leností bojuje mnoho autorů.

Otázka mě donutí k hrdému úsměvu. ,,Momentálně skoro každý den," odpovím, ,,V rámci Camp NaNoWriMo mám každý den napsat alespoň tisíc slov, což se mi daří přesáhnout a právě tohoto je plodem Medea. "
Bělovlasá dívka se na mě zamračí.
,,A samozřejmě taky dlouhého plánování," uklidním ji, ,,Nicméně většinou píšu mnohem méně. Přinejlepším jednou do týdne, do dvou, což je pěkně žalostné. A kdy se mi to podaří? Něco dobrého napíšu tak jednou do měsíce, po tom, co nahá proběhnu lesem, prolezu skálou a napiju se dešťové vody. Když tohle všechnu neprovedu, tak už mi ani korektura nepomůže," výraz se mi změní na něco mezi vážnou tváří a pobavením.
,,A ty blbé poznámky mít můžeš," zamumlá Medea.

,,Také zkouším NaNoWriMo Camp a občas je to záhul," souhlasím. ,,Máš nějaké ,blbé poznámky' k autorce, které jí jinak nemůžeš říct?" usměji se na Medeu.

Musím s ní souhlasit, skutečně to bývá těžké.
Medea se zazubí, sama nepíše, takže ji tohle netrápí. ,,Všechny mé poznámky jsou blbé," prozradí. Není těžké tomu uvěřit. ,,A pro autorku bych jích pár měla, například - hele, ty tvé popisy nejsou ani tak poetické, jako spíš patetické. Copak je opisuješ z nějaké nekvalitní fanfikce?" Ublíženě se na ni podívám. Ona však dál pokračuje ve výčtu. ,,Co myslíš tím věčným, ,kvůli její výšce'? Jsem vyšší než ty. A, což je hlavní, fakt jsi nám nemohla napsat lepší pokoje? Proč vždycky skončím na tvrdé posteli nebo v plesnivé sprše?" Povzdechnu si. V tomhle má pravdu, přes své převážně špatné zkušenosti vím, že plíseň ve sprchách není zdaleka všude.

Jen poslouchám a vyčkávám, zdali se autorka nějak vyjádří.

Podívám se na diváky, Pak na Medeu a nadechnu se. Do tváří se mi znova dostává červeň. ,,Buď ráda za alespoň nějaké popisy, v původní verzi to bylo mnohem horší," doporučím jí nakonec, přičemž k tomu ostatnímu se nevyjadřuji. Snad je to i tím, že s ní tak trochu souhlasím.

Podívám se na oba hosty.
,,Je něco, co byste na té druhé rády změnily?"

Jako první se ozvu já. ,,Jo, udělala bych jí o něco zlejší. Je těžké psát za někoho, kdo je na všechny milý, zvlášť, když máte vymyšlených spousty dobrých scénářů pro hádky a rozmíšky.
,,Proto ostatně tak ráda píšeš za mou ségru," okomentuje to a převezme slovo. ,,Chtěla bych, aby začala fandit Vítkovicím a ne Třinci, ale to bych asi chtěla moc. Proto bych asi změnila jen to její tragédství. Je hrůza poslouchat, jak se pořád lituje a to jsem s ní zatím jenom jela autobusem tady do studia."
,,Možná bych jí udělala trochu chytřejší," zamyslela jsem se.
Medea se rozzáří. ,,Skutečně? To by bylo super!"

Zasměji se, jsou kouzelné.
,,Kdybyste mohli lidi ve svých světech něco naučit, co by to bylo?"

Tohle není nijak těžké. ,,Naučila bych lidi zodpovědnosti. Vím, že to není globální problém, ale v poslední době mám pocit, že na nikoho není spolehnutí. Všichni pořád všechno ruší, nebo odkládají a člověk si tak pořádně s nikým nedomluví ani obyčejnou procházku," podívám se do země. V tomhle nemám nejlepší svědomí. ,,Co si člověk nezařídí sám, to prostě nemá."
,,Má přání jsou prostší," ozve se Medea. ,,Bohatě by mi stačilo, kdyby se z NHL uvolňovali zahraniční hráči na věci jako jsou mistrovství a Olympiády, takhle to je vždycky o tom, které týmy vypadnou."

Vždycky mě odpovědi na tyhle otázky dostanou. Ale k zodpovědnosti lidí se mi vybaví různé tragédie, které lidi svou nezodpovědností způsobili. ,,Ano, zodpovědnost je opravdu potřebná vlastnost. Kdyby byli lidé zodpovědní, nevyhořela by včera katedrála Notre Dame v Paříži. Co si o tom myslíš?"

Tímhle si nejsem jistá. Nejsem zrovna technický typ, přesto cítím povinnost se k tomuhle vyjádřit. ,,Myslím si, že zrovna tohle nemusí být nutně lidská chyba, na druhou stranu je taky docela možné, že tam nějaký blb zahodil nedopalek a zkazil tím nádherný kus historie.
Smutnou pravdou je, že lidé zničili vysoké množství památek a pamětihodností. Znáš například Heinricha Schliemanna?" Je těžké tohle říct o jednom z mých idolů. ,,Tak ten při vykopávkách Troji zničil několik měst, které byly nad ní i přes to, že měly vyšší šanci být skutečnou starověkou Trójou. Lidstvo tím přišlo skutečně o hodně."

 ,,Heinricha Schliemanna znám, ale tohle jsem nevěděla. Co vaše plány do budoucna?"

Tohle je něco, v čem mám jasno. V dobách, kdy mí spolužáci nevěděli ani to, kam půjdou na střední, já už měla vybranou výšku. ,,Příští rok nastupuji na uměleckou školu, v oboru Grafika. Pak bych šla ráda na Masarykovu univerzitu studovat archeologii," odpověděla jsem a začala si pobrukovat znělku z Indiana Jonese.
Medea to viděla jinak, to ovšem ještě nevěděla to, co já. ,,Chci přežít střední a pak hrát hokej. Tady mě to neuživí, ale ve Finsku by to možná šlo. A jak tak znám Lythyu i sebe, měla bych dodat, že bychom obě rády cestovaly."

Kouknu na hodinky a vidím, že nám pomalu dochází čas. Proto další otázku směřuji opět k oběma dívkám. ,,Mluvili jsme o změnách na druhých. Co byste chtěly změnit na sobě?"

Medea se kousne do rtu, jako by chtěla něco říct, pak chvíli mlčí a nakonec to přece jen vyklopí. ,,Asi bych se chtěla chovat méně jako desetiletý kluk. Mě osobně to nevadí, ale ne každého musí moje poznámky bavit a mít nepřátele je otrava."
Já bych toho na sobě změnila víc, ale to bych potom nebyla já, takže nakonec taky řeknu jen jednu věc. ,,Štve mě můj obličej, je tak kulatý a baculatý... jestli je ona desetiletý kluk, tak já budu asi osmiletá holka."

Usměji se, jsou roztomilé. ,,Já bych na tvém obličeji nic neměnila." Náhle mi zapípají hodinky. Čas na poslední otázku. ,,Je něco, co bys chtěla vzkázat svým čtenářům?"

Vzpomenu si na toho jednoho pravidelného čtenáře a odolám pokušení zamávat.,,Ano, ráda bych jim řekla, ať nad příběhem nikdy nelámou hůl. Jestli má pomalý rozjezd, nevadí, brzy se to určitě zlepší. To platí jak pro jejich příběhy, tak pro to co právě čtou."

Přikývnu. ,,To bude pro dnešek všechno. A kdo nás čeká příště? Naše studio přijde navštívit radobyspisovatelka. Určitě se máte na co těšit. Tak zase někdy příště," rozloučím se, načež vyvedu hosty z budovy.