Probudila mě vůně jídla, až mi zakručelo v příliš prázdném žaludku. Do očí mě bodalo slunce, a tak jsem si před ně dal ruku. V první chvíli jsem se vyděsil, kde to jsem, ale i to po pár minutách přešlo. Stačil mi jeden pohled po místnosti, abych spatřil svého společníka. Vypadal nebývale čile, rozhodně ne tak, jak jsem ho ukládal do postele. Z téhož směru šla i ona okouzlující vůně.

„Tady má někdo hlad jako vlk," zasmál se na můj účet.

Nemohl jsem se zlobit, opravdu zvuk mého nitra znělo jako divoké zvíře. Blízko ode mě se nacházel stůl, ke kterému jsem se celý rozlámaný snažil doplazit. Mezitím na něm přistál talíř plný jídla, které záhadným způsobem připomínalo domov. Pamatoval jsem si na takové snídaně od své matky, jež dělávala, když jsem byl ještě malým klukem. Chtěl jsem se zeptat, jak to věděl, ale hlad mě přemohl.

„Odpověď je prostá. I já vím něco o lidech a jejich zvycích," ozvalo se náhle jako odpověď na nevyřčené. Zvedl jsem zrak s plnými ústy a udiveně na něj hleděl. Sedal si zrovna naproti mně s malou miskou podivně vypadající kaše a velkou sklenicí vody.

Nemluvili jsme. V rukách jsem třímal dřevěný příbor, díky němuž bylo slyšet pouze občasné ťuknutí do misky či talíře. Na ticho jsem s pomalu začínal zvykat, ale trápila mě jedna věc, která mě pálila na jazyku a musel jsem se na ni zeptat. „Tohle ti k přežití stačí?"

„Ano. Nepotřebuji jíst tolik jako lidé, Johne. K životu potřebuji hlavně pít, díky čemuž jsem ve větším spojení s přírodou. Ale samozřejmě že bez živin z jídla by to také nešlo," odpověděl mi jako vždy klidným a vyrovnaným hlasem. Zamhouřil oči a po chvilce opětovného mlčení promluvil: „Trápí tě jistě ještě něco jiného. Vidím to na tobě,"
Snažil se analyzovat, o co jde, avšak jeho pohled jako by mi rozvazoval jazyk.

„Proč jsi mě neposlal pryč? Nemusel by ses tu teď schovávat jako zrádce," při posledním slově jsem ho obzvláště sledoval. Položil lžíci a opřel se.

„Upřímně? Chtěl jsem to udělat, ale instinkt mi říkal, že bych neměl. Ne každý by po zkušenosti se zlou vílou neječel strachy při pohledu na nějakou další. Ale některé tvé reakce mě matou," řekl a poprvé uhnul pohledem. Jako kdyby se dostával do sfér, kam nechtěl. Odkašlal si a zaklel. Dopil, dojedl a zmizel za domem. Nestihl jsem to pomalu ani registrovat. Seděl jsem tam jako přikovaný z návalu nových zjištění. Až po nějaké době, když se Aven nevracel, jsem se odhodlal vyjít ven. Sedl jsem si na hliněnou cestu a zavřel oči.

Konečně jsem si v klidu mohl přerovnat myšlenky v hlavě. Vířily ohromnou rychlostí, jakou jsem ještě nikdy nezažil. Všechny nové vjemy, ať už se jednalo o osoby, prostředí, ale i chování či jazyk. Poslední věci jsem stále nerozuměl, a tak jsem si to vepsal na imaginární seznam otázek.

Jak jsem si třídil myšlenky a vzpomínky, tak mi vyvstala ještě jedna mnohem důležitější věc, na kterou jsem potřeboval odpověď. Již poněkolikáté odpověděl na otázku, aniž bych vyslovil jediné slovo. Lehce mě to vyděsilo, při pomyšlení, že se mi celou dobu mohl hrabat uvnitř hlavy. Doufal jsem však, že měl dostatek taktu, aby tak nečinil.

Najednou jsem uslyšel řeč víl, jak na někoho volá. Otevřel jsem oči a došlo mi, že ten někdo jsem já. Vykročil jsem až k bariéře, kde žena držela papír a něco k němu horečně vysvětlovala. Avšak po chvíli to vzdala a list mi strčila skrze obranu do ruky. Věděl jsem, že nemělo cenu jej číst, protože by to pro mě byl jen shluk písmen. Víla nakonec odběhla zpět do hlubin lesa. Vrátil jsem se dovnitř, kde stále bylo prázdno, a položil dopis na stůl. Obvykle jsem to nedělal, ale poklidil jsem stůl od snídaně a při té příležitosti přivoněl ke zbytku jídla v misce. Musel jsem uznat, že vůni to nemělo špatnou, avšak do ochutnání mi chyběla pořádná dávka odvahy.

Vrátil se až pozdě večer, když jsem seděl na posteli a přemýšlel, že bych ho měl jít hledat. Nebylo to však tak lehké. Netušil jsem, co takový štít snese. Rozhodně jsem nechtěl být v pozici toho, kdo zjišťoval jeho nedostatky. Představil jsem si, jak bych od něj mohl například dostat elektrický šok. Víc věcí mě nenapadalo. Když vtom se dveře rozletěly a naštvaný muž nakráčel dovnitř.

Rychle mě přeměřil pohledem teprve pak promluvil: „Prý tu mám nějaký dopis, či co." Dokonce i zněl nabroušeně. Rozhodl jsem se radši držet dál a na stůl mu jen ukázal.