Sára

Sledovala jsem záda těch dvou, o něčem si zjevně povídali a mně pomáhala při úklidu jak Sofi, tak Raven.
Plaše se rozhlížela, ale přesto bylo naprosto jiná, než Rylie.

„Takže... Ty a Zaynie...?" Pousměje se, zrudne a pohlédne na záda Zaynieho. „Zaynie?" „Říkáme mu tak, od malinka. Aby se rozlišlo, na koho mluvím." „Nezmínil se." „Na veřejnosti mu tak už moc neříkáme. Nechce si tím srážet ego." Zasměje se a uvolněně se posadí zpět ke stolu.

„Chodíme spolu, už pár týdnů... Od půlky července." Pobaveně jsem zvedla obočí, vzápětí ze sebe vysypala přesný den i čas, první pusy a dotazu, jestli mu dá šanci.

„Paní Malik?" Pozvedla jsem obočí, byť mi to oslovení vadilo a měla chuť ji zarazit. „Já... Já nevím, co vám Zayn o mně řekl, ale já ho prvně nechtěla. Kvůli tomu, čím je. A i proto, že jeho bývala holka a její dvě, uhm, kamarádky, mají se mnou problém... Jenže, Zayn je to nejlepší, co mě potkalo. Pomáhá mi, se vším. S ním se dá všechno zvládat." Než se stačím zeptat, co tím myslí a proč si otírá slzy, objeví se znovu holčičky.

„Raven, pojď si pochovat miminka." „Může, mami, že jo?" „Byla bych ale raději, kdyby sis sedla." Vydechnu, přikývne a minutu po jejich odchodu, se sama odlepím od podlahy.

„Jsou nádherní! A zjevně budete mít prvního blond chlapečka." Usmívá se, stále se slzami v očích.
S úsměvem přikývnu, Anička natahuje. Závidí zjevně pozornost, kterou Sofi se Sárkou věnují Chrisovi a Klárku hladí Raven.
Beru si ji, spokojeně brouká a pozoruje okolí. Náhle se jí tvářička zkroutí do úsměvu, natočila jsem hlavu do boku a pobaveně se usmála na Zayna. Nakláněl se, široce se usmíval a něžně ji hladil prstem po tváři.

„Kočička je vyspinkaná? Napapaná a spokojená? U maminky je nejlíp, viď?" Bere mi ji a jen já můžu slyšet, jak jí šeptá do ouška, že i on se cítí nejlépe na maminčiných prsou.
Dusila jsem smích, pobaveně hleděla na ty dva zamilovaný puberťáky, jak se mazlí s Klárkou a Zayn si ke mně sedal.

„Už vím, jak dlouho spolu chodí." Zasyčím na půl pusy. Pousměje se, kývne a pak mi vtiskne pusu na ucho.

„Zaynie mi něco řekl... Nemůžu ti to teď tlumočit, ale neptej se jí na rodinu, ano? Pak ti to vysvětlím." Zachrčí, znovu mi dá pusu a začne se věnovat Andulce.

„Nemůžeme si je vzít ven?" „Na zahradu?" Nakrčila jsem nos. „Ne mami, ven... Procházka?" „Ne." Zayn se omluvně usmál a dál šimral Aničku.
Uplynulo pár minut, byla jsem zvědavá a Zaynie momentálně nakrčil čelo.

„Nám nevěříte?" „Jsou ještě moc malincí. Hlídání není problém, ale nesvěřím ti je ven. To se na mě nezlob. Počkej ještě pár měsíců." Mladý nafoukl tváře a Raven se omluvně zazubila.

„Taťka to nemyslí zle, Zaynie. Ale co uděláš, když ti začnou plakat? Neumíš je uklidnit ani tady, natož někde venku." „No jo... Já vím. Byl to jen nápad." „Dej jim ještě chvilku, až ti je budu cpát ven, jak budou mít dva roky, tak už o to stát nebudeš." Jen se uškrne, Zayn na něj přátelsky mrkne a položí Aničku k sourozencům.

„Nemáš chuť na kafe, lásko?" Horlivě kývám, Zayn mě objímá a sotva zmizíme dětem z dohledu, udeřím.

„Jak jsi to myslel?" Přetlumočil mi rozhovor se Zayniem, nezapomněl naléhavě dodat, že mu slíbil, že nic nepoví a jen mě pevně obejme.
Sotva začal mluvit o chlapečkovi, jen o rok starším než jsou naše dvojčata, do očí se mi draly slzy.
Ani na vteřinu jsem si neuměla představit, že by naše dítě, trpělo takovou nemocí. Nám k nervům bohatě stačily týdenní horečky a neutuchající kašel, natož toto.
Vědomí, že vám dítě umírá a vy, nemůžete nic dělat... I nám málem Adámek umřel, ale... Od té doby byl zdravý, byl v pořádku a byl to bojovník.

„Neplakej." „Chápeš to ale? Doma má takový problémy, ve škole ji šikanují a-" „Neplakej! Lásko... Moc mě to samotnýho mrzí, ale... Asi jí nemůžeme nijak pomoct. Jen ji mít rádi. Vypadá to, že Zaynie je s ní šťastný. Mnohem víc, než byls Rylie..."
Kývám na souhlas, otírá mi slzy a začne chystat kávu.

„Lásko..." Dívala jsem se na fotku, co visela na zdi. Byla pár týdnů stará, už s trojčátky...

„Co bys dělal, kdyby nám láska onemocněla... Kdyby onemocněla tak, že by umírala..." Zachrčím a zničeně na něj pohlédla.
„Udělal bych všechno proto, aby se našel někdo, kdo by nám ji zachránil a kdyby to nešlo," Zašeptal mi do rtů. Držel mi hlavu v dlaních a sám měl v očích slzy.
„Udělal bych všechno, co bych na očích viděl... Splnil každý přání a dal vše, co by láska chtěla. Jen aby byla šťastná. Ale nikdy bych se s tím nesmířil. Rodiče nemají přežívat svoje děti. Nikdy."

********************************
Děkuju :o)♥