To, co se ještě před pár lety zdálo, jako zázrak teď bylo jen další překážkou. Léta ubíhala a já velmi rychle dospěla do věku, kdy jsem jen těžko už mohla být považována za zázračné dítě.

Zatímco můj jediný přítel, jestli jsem ho tak mohla nazývat, a první obdivovatel mé hudby, odjel na studia do města, já zůstala. Můj mentor mě už neměl co naučit a já jsem velmi brzy měla poznat, jak moc mě ta vesnice, ten rozlehlý svět, kdysi pro mě tak nedosažitelný, začínala dusit.

Myslím, že se stále předpokládalo, že se nakonec zařadím. To, co se v dětství dalo považovat za milý koníček, bylo teď jen dalším hřebíkem do rakve mé všednosti.

Můj společník byl každým dnem nedůtklivějším. Nenáviděl to tam. A snad si byl i vědom blížícího se nebezpečí v podobě mé matky.

Veškeré nadání, kterým jsem oplývala, bylo najednou jen přítěží před mnohem vyšším cílem, který mě konečně měl přivést do skutečného světa. Myslela jsem, že zrovna ona to pochopí. Po tom, co obětovala, když si vzala mého otce a zanechala tak své kariéry. Nakonec jsem byla jen věčnou připomínkou jejího zmaru.

Nechtěla jsem věřit, že by byla schopna něčeho takového.

Měla jsem se změnit.

Provdat se a v tu ránu se proměnit z toho podvrženého dítěte v dceru, kterou si vždycky přála.

Nebyla jsem ale právě tím?

Nikdy by mě nenapadlo, že mé housle, mé milované housle, mohlo být tak snadné zničit.

Toho rána jsem se probudila s utkvělým pocitem, že mi něco chybí.

Ta představa byla pro mě do té doby nemyslitelná. Přesto, když jsem se toho rána probudila a do nosu mě udeřil zápach kouře, bylo to to jediné, na co jsem dokázala myslet.

Přece by něco takového...

Aniž bych se oblékla, vyběhla jsem před dům.

Rozkašlala jsem se, když mě ovanul šedivý oblak a tvář rozhořel žár.

Zamrkala jsem.

Nechtěla jsem tomu věřit. Že by něčeho takového byla schopna.

Padla jsem na kolena a v záchvatu šílenství holýma rukama k sobě z ohně přitáhnula ožehnuté housle. Dřevo se pod mým dotykem téměř rozpadlo. Oči se mi zalily slzami, když jsem si je k sobě přitiskla.

Jako bych měla krk plný střepů.

Až poté mi došlo, že křičím.

A že nemůžu přestat.

Někdo mě popadl zezadu a vytáhl na nohy. Nástroj se roztříštil o zem.

„Uklidni se!"

Zvedla jsem hlavu, abych se setkala s úšklebkem své sestry. Samozřejmě, že tu byla.

„Už je konec." Podlomila se mi kolena, když už jsem neměla sílu dál křičet. V uších mi dál zněl hlas mé matky, když si mě k sobě přitáhla.

„Už je konec."

Tak takovéhle to bylo. Už jsem zapomněla, jaký to byl pocit být sama. Necítit v sobě nic.

Několik následujících dní jsem strávila v horečkách, blouznící po svém drahém společníkovi, který se záhadně vytratil spolu s hudbou, která mi do té doby bránila v spánku.

Neměla jsem nic.

Stejně tak bych mohla být i mrtvá.

Znovu ho cítit byl ten nejkrásnější pocit mého života. Během jediného dne jsem se znovu postavila na nohy.

Zajímalo by mě, jak dlouho jim muselo trvat, než zjistili, že jsem pryč.

Věděla jsem, že mému bývalému učiteli nebude opravdu vadit, když si vezmu jeho housle. Nakonec jsem je potřebovala víc.

Myslela jsem si, že až to konečně přijde a já se rozhodnu odejít, budu mít pochybnosti.

Necítila jsem nic.

Jen vzrušení nad tím, co mě čekalo.

Držadlo pouzdra mého nového nástroje mě příjemně hřálo v dlani a on se usmíval.

S nikým jsme se nerozloučili.

I když jsme věděli, že je nejspíš už nikdy neuvidíme.

A pro jednou se světlo zdálo být mnohem blíž.