„Ty strašpytle, vylez zpod toho stolu," řekl sem, ale nemyslel to vážně. Věděl sem, že se bojí bouřky mnohem víc, než já. Teprve, když sem zavřel dveře, stáhl ze sebe mokrý oblečení a šel se osprchovat, uslyšel sem zvuk drápů škrkajících o dřevěnou podlahu, jak se Bern konečně zvedl. Jako vždycky se usadil u dveří od koupelny a hlídal mě. Já na sebe mezitím pustil horkou vodu ve snaze se prohřát a vydrhl zbytky bahna, který předtím nesmyl déšť. Potom sem vylez z vany, zamračil se na usazeninu vodního kamene okolo výpusti a osušil se do kdysi dávno bílýho ručníku s dírou místo poutka. Hodil sem ho do pomalu plnícího se prádelního koše a oblíkl si čistý oblečení z hromádky, kterou sem měl složenou na pračce. Už sem si v tom za ty roky vytvořil celkem dobrej systém. Julii by asi nepřipadal nic moc, ale já nejsem ženská, abych věděl, co všechno kam patřilo.

Povzdechl sem si a vyšel z koupelny. Julia ostatně vždycky věděla, kde maj věci i lidi svoje místo. Podrbal sem Berna po hlavě, vyhnul se provazci slin, kterej mu visel z huby a přešel do kuchyně. Tam sem z kredence vytáhl poslední zbytek jeho starejch granulí a nasypal mu to do misky.

„Dobrou chuť, brachu," poplácal sem ho po zádech a šel se posadit na gauč. Ozvalo se zavrzání, jak sem se propadl do prosezenýho místa. Někdy sem uvažoval o tom, že bych si pořídil novou pohovku, ale pokaždý mě to přešlo. K týhle mám spojeno až moc pěknejch vzpomínek na to, aby skončila někde na smeťáku. Nadzvedl sem se a dal si pod zadek polštář, aby se mi líp sedělo. Venku ještě pořád pršelo, ale bouřka už skončila. Jak znám zdejší počasí, pršet bude až do večera, ale ráno by se mohlo vyjasnit. Bern už dojedl a vyskočil si za mnou na pohovku, aby svoji uslintanou hlavu položil na mý stehna. Nechal sem ho a automaticky sem se začal rukama probírat jeho srstí. U Berna taky Julia věděla, že k nám patří, i když sem jí to ze začátku nechtěl věřit.

Tehdy sme se vraceli autem z Cornwellu, protože sme byli s malou Rachel na zápis do školky. Už jí byly tři roky a, jak sem mohl s jejíma vyjadřovacíma schopnostma pochopit, těšila se tam. Byla to právě Rachel, která si všimla rozmoklý krabice u cesty, ve který se podle ní něco hejbalo. Nechtělo se mi zastavovat, ale ona nedala pokoj, a tak sem nakonec pár metrů za krabicí zajel na kraj. Ona s Julií se hnedka vyhrabaly z auta a běžely zkontrolovat, jaký tajemství ta opuštěná krabice ukrejvá. Vrátily se s poměrně velkým chomáčem chlupů v rukou a prosebnejma výrazama na tvářích. Tak sme se na cestě zase otočili a zajeli zpět do Cornwellu pořídit tomu stvoření aspoň nějaký deky a misky na jídlo.

I když sem byl ze začátku proti, musím uznat, že sem si Berna oblíbil hned pár dnů potom, co přijel. Jméno mu dala Rachel, když sme se s Julií hádali o tom, co je vlastně náš novej pes zač. Ona tvrdila, že je to bernardýn, já, že pouliční směs. Nejspíš sme měli pravdu oba, ale Rachel se to slovo líbilo a od tý doby je to prostě Bern. Jenom pár dnů potom se z něho stal poslední žijící člen mojí rodiny. Kolikrát sem si říkal, že kdybych neopravoval ten debilní chodník, mohl sem je zachránit, anebo tam přinejhorším skončit s nima. Život ale není tak jednoduchej.

Za oknem se začalo stmívat. Místností se ozejvalo už jenom Bernovo pochrupování a kapky dopadající na okna. Pomalu sem se zvedl, položil psí hlavu na polštář, kde sem předtím seděl, a šel si nachystat večeři. Teda přesněji řečeno sem si ohřál zbytek fazolí, který si vždycky vařím na tejden dopředu. K tomu sem si udělal do velkýho hrnku meduňkovej čaj a potom to u stolu snědl. Když sem umyl nádobí, byl čas jít spát. Venku ještě pořád pršelo.

Zavolal sem teda Berna a přesunul se do ložnice v patře. Ležel sem v posteli, cítil, jak mi víčka těžknou a siluety ohejbajících se stromů se proháněly na zdích okolo mě. Zaposlouchal sem se do psího oddychování, vytěsnil zvuky deště a po chvíli sem usnul.

Ticho, klid a tma se během spánku stávaj vítanejma průvodcema všech vyčerpanejch poutníků snovejma krajinama. Objevil sem se mezi nima jako vždycky a doufal, že mě u sebe nechaj. Nic ale netrvá věčně a dveře se opět otevřely.

„Joe? Pojď sem, sáhni si. Právě se pohnula," ozval se zpoza dveří lákavej sametovej hlas a moje srdce se naplnilo štěstím. Vyběhl sem ven na prosluněnej břeh jezera a spatřil Julii. Chtěl sem se rozejít za ní, obejmout ji, možná i políbit, jestli si po těch letech pamatuju, jak se to dělá. Ale ona zmizela. Voda z jezera začala stoupat a já už dávno neviděl světlo. Cítil sem, jak mi proniká do plic, ale i přesto sem zahlídl v hloubce pod sebou bledou siluetu.

„Julio!" vykřikl sem ze spaní a vymrštil se do sedu. Bern mi olizoval ruku a kňučel. Sen byl ten tam.