Kapitola třicátá pátá - Zůstanu

Ztuhla jsem, vypnula sprchu a natáhla se po ručníku. Rychle jsem se do něj zabalila a opatrně vystoupila ze sprchy. Kroky jsem najednou zaslechla na schodech a na sucho polkla, protože jsem začínala mít strach. Táta to opravdu nemohl být, a pokud by si něco zapomněl, vždycky na mě ze zdola zavolal.

Nechtěla jsem na něj volat, protože co kdyby to on vážně nebyl. Popadla jsem vázu, kterou jsem i s kytkou měla na stole, a její obsah vylila do umyvadla.
Jen v ručníku a s porcelánovou nádobou v ruce jsem otevřela potichu dveře do mého pokoje a podívala se na schody. Nikoho jsem ale neviděla, a tak jsem jednou nohou vykročila vpřed.

,,To jsem jenom já,'' ozvalo se z mojí pravé strany a já leknutím vykřikla. Upustila jsem vázu na zem a ona se na podlaze rozletěla na malé i velké kusy.

,,Nejvyšší,'' vydechla jsem a úlevně si položila ruku na srdce, které mi v hrudi splašeně tlouklo.

,,Nechtěl jsem tě vyděsit, promiň,'' omluvil se a uhnul pohledem tehdy, kdy si všiml, že mám na sobě jen ručník, který se mi v tom spěchu vyhrnul až ke stehnům. Okamžitě jsem si lem ručníku stáhla níž a zčervenala.

,,Co tu děláš?'' zeptala jsem se ho odtažitým tónem a on se zatvářil na moment provinile. Hned to zamaskoval odkašláním a pokusil se o svou typickou chladnou přetvářku.

,,Přišel jsem se omluvit,'' sdělil mi a já neodpovídala, protože mi to nestačilo. ,,A říct ti, sobecky ti říct, že nechci, abys odcházela a abys ses držela dál od lesa a ode mě.
Mám tě moc rád, Maličká. Hrozně tě mám rád a mrzí mě, že se chovám občas jako bezcitnej hajzl. Měl jsem za to, že jím jsem, ale není to pravda. Protože když jsem s tebou, cítím se podivně šťastnej. Cítím, že všechny ty sračky, co byly, jsou aspoň na chvíli pryč!'' Rukou ukázal někam do strany a ještě, než připažil, si prohrábl vlasy. ,,Nikdy jsem nikomu nedůvěřoval jako tobě. Ani Niallovi jsem neukázal po měsíci svoje deníky, nesvěřil jsem se mu se svinstem, který se mi stalo a který jsem já mockrát způsobil. To jenom tobě jsem byl schopnej to všechno říct.'' Díval se na mě s tak upřímným pohledem, že jsem neměla to srdce mu říct, že mi ublížil a že si to chci nechat projít hlavou. Přišel za mnou s prosíkem a já věděla, že už mu je odpuštěno.

,,Děkuju,'' zašeptala jsem a vrhla se mu kolem krku. Ručník mi naštěstí neudělal ostudu a zůstal v přibližně stejné pozici jako předtím.

Nejvyšší mě svými silnými pažemi objímal přes tenkou látku osušky a mně se z toho v břiše mohly všechny svaly zbláznit. Tiskla jsem se k němu, jako bych ho už nikdy neměla vidět, a v nose jsem měla jeho vůni, ve které se mísily doutníky, kolínská a whiskey.
Jeho velké teplé dlaně, na kterých byla znatelná vybledlá tetování a několik táhlých jizev, mi spočívaly na pasu a já jen na moment zatoužila, aby mezi nimi a mou kůží nebyl bavlněný ručník.

Když jsme se odtáhli, oddechovala jsem a dívala se se zakloněnou hlavou do očí, které mi poskytovaly tolik bezpečí. Pak jsem sjela níže, na vykrojené rty s malou jizvičkou v levém koutku. Vzpomněla jsem si na jejich dotek a přála si, aby mě teď, v tomhle momentě, a tady,  na chodbě před mým pokojem u střepů z rozbité vázy, políbil.
On se díval na ty mé malé, srdcovité, a já čekala, co udělá dál.

Opravdu se ke mně naklonil, a když byl už jen malý kousek od toho, abychom prožili ten krásný okamžik jako předtím, zvedl hlavu a odvrátil se.

,,Je ti pitomejch sedmnáct. To přece nejde,'' zašeptal naštvaně a já se nespokojeně zamračila.

,,Jde. Za chvíli budu plnoletá,'' přemlouvala jsem ho a on šokovaně zvedl obočí, jako by nemohl uvěřit, že ta stydlivá holka, která stále vypadá jako malé dítě, něco takového vypustila z úst.

,,K tomuhle mě nenuť, Maličká. Já nejsem muž, na kterýho čekáš,'' přesvědčoval mě, ale já si paličatě stála za svým.

,,Sama nevím, na koho čekám. Ale s tebou je mi nádherně. A je mi jedno, jak velký věkový rozdíl mezi námi dvěma je. Já... bych si přála, abys mě políbil,'' vysypala jsem ze sebe hlasem, který se mi po celou dobu třásl, a s takovou dávkou nervozity, že jsem se divila, že se ještě držím na nohou.
A Nejvyšší tiše zaklel, udělal krok zpět ke mně, přitáhl si mě k sobě a opravdu mě políbil.

Tak nečekaně, že mě kolena zradila a já se málem sesula k zemi, kdyby mě pevně nedržel. A líbal mě majetnicky, protože po každém kontaktu mezi našimi rty mi docházelo, jak moc si přál to udělat už dřív.
Ruce držel stále na tom samém místě, ale stisk jeho paží okolo mého pasu se stupňoval. Když už svými dlaněmi sjížděl níž, dveře do domu se rozletěly a já nahlas vyjekla.

,,Jdi,'' stačila jsem jen zašeptat a zahnala Nejvyššího do svého pokoje. Pak jsem se nahnula přes zábradlí a spatřila tátu, jak vyděšeně pochoduje v předsíni. Nechápavě jsem sešla až k němu a po cestě se trochu upravila.

,,Jsou tam dva černí psi. Dva černí psi,'' opakoval si šeptem pořád dokola a já si uvědomila, že Nejvyšší nechal Scara s Dolorem venku.

,,Co tu děláš, tati?'' vyrušila jsem ho z jeho tichého zamyšlení a on se s trhnutím ke mně otočil a vyděšeně zašeptal.

,,Asi jsem se zmýlil, zlato. Jsou tam ty dva velký psi. Ty od toho maniaka,'' šeptal rozrušeně a já nemohla uvěřit, že ke mně tímhle stylem mluví můj otec.

,,Tati, to byly pověry, sám si to říkal. Jsou to psi někoho z města,'' přesvědčovala jsem ho, ale on rozhodně vrtěl hlavou.

,,Podívej se oknem, jsou tam. Nesmíš chodit ven. Ani já už nebudu. Určitě o nás ví,'' panikařil a já protočila očima, protože se choval přehnaně. Ale na jeho obranu, Netvor vlastně opravdu existoval. A taky zabíjel. A... měl masku, psy, úplně všechno, co se po městě rozneslo. Takže panikařil právem.

,,Tati, uklidni se!'' umlčela jsem ho v bodě, kdy už plánoval, že odsud utečeme.

,,Lydie, ty si asi neuvědomuješ, co se děje! Ten magor zabíjí lidi! Zab-,'' stejně jako Arthur, tak i táta zmlkl ve chvíli, kdy se prudce otevřely dveře, které ho zasáhly do hlavy, a on se svalil na zem. Ruku jsem si dala vyděšeně na ústa a do dveří vstoupil Nejvyšší.

,,Bylo to nutný?'' zasyčela jsem na něj a Nejvyšší pokrčil rameny. ,,Jak ses dostal ven?'' Rozhodila jsem nechápavě rukama a on tátu překročil.

,,Oknem. To je takovej ten otvor ve zdi, kterým se kouká ven,'' dobíral si mě a já ho plácla do hrudi. ,,Pojď, za chvíli se probere, nebyla to moc velká rána, ale neměl by si pamatovat, co se stalo. Pokud se mu to teda časem nevybaví.'' Nejvyšší mě chytl za ruku, ale já se mu vyškubla a přidržela si ručník.

,,Musím se převlíct, počkej na mě venku,'' přikázala jsem mu a vyběhla schody do svého pokoje. Oblékla jsem si černé kalhoty, košili a mikinu a uklidila ten nepořádek na chodbě. Pak jsem se vrátila k němu dolů. Stál opřený o zeď našeho domu a kouřil doutník. Překročila jsem tátu a starostlivě se na něj podívala.

,,Bude v pohodě,'' ujistil mě Nejvyšší, ale já i tak pochybovala.

,,Nemůžeš ho aspoň odnést do postele? Bude podezřelý, že se tu takhle probudí. A až se vzbudí v posteli a já přijdu domů, můžu mu aspoň říct, že si šel po práci dřív lehnout,'' řekla jsem Nejvyššímu a on otráveně protočil očima. Pohotově si přehodil tátovu podsaditou postavu přes rameno a odnesl ho s mou pomocí do ložnice. Sundala jsem tátovi boty i ponožky a přikryla ho. Pak jsem ho něžně políbila na čelo, omluvila se, i když mě nemohl slyšet, a spolu s Nejvyšším odešla.

Scar s Dolorem šli před námi a pošťuchovali se jako malá štěňata. Nejvyšší je nenapomínal, ale psi se vždycky pro jistotu ohlídli, jestli se nemračí. Nemračil. Vypadal spokojeně a já si na chvíli pomyslela, že je to možná kvůli mně.

Když se Nejvyšší nadechoval, že mi něco řekne, v kapse mi zavibroval mobil. Povzdechla jsem si a omluvila se. Na displeji bylo jméno Arthura a já hovor váhavě zvedla.

,,Ano?'' otázala jsem se a na druhé straně se ozval hlasitý výdech.

,,A-Ahoj, Lydie,'' promluvil Arthur chraplavě a odkašlal si. ,,Už jsem se probral a... no, chtěl jsem se ti omluvit,'' začal váhavě a já se najednou polekala, že si vzpomněl na to, co se stalo v lese.
Většinou se paměť vytrácí jen na pár dní, takže bylo pochopitelné, že jsem měla strach.

,,Uhm, za co?'' reagovala jsem opatrně a Nejvyšší pozvedl tázavě obočí. Naznačila jsem mu, s kým mluvím tak, že jsem vzala do ruky kámen, který ležel u kraje lesa a přiložila si ho k hlavě. Nejvyšší se nechtěně uchechtl a Arthur se toho ihned chytl.

,,Ty... s někým si? Pokud jo, nebudu tě rušit,'' zněl zklamaně a já ho uklidnila, že je to jen táta.
Nejvyšší se sjel naschvál pohledem a nahodil výraz, jestli to opravdu myslím vážně. Musela jsem si zakrýt pusu dlaní, abych nevyprskla smíchy.

,,Chtěl jsem se ti omluvit, žes musela strávit takovou dobu v nemocnici. A taky ti poděkovat, žes tu se mnou zůstala. Máma mi řekla, že jsi ji uklidňovala,'' mluvil ke mně, ale já ho moc nevnímala, protože jsem se dívala na Nejvyššího, jak si zapaluje další doutník.

,,Ehm, Arthure? Za to neděkuj, to byla samozřejmost,'' mumlala jsem a pak dodala. ,,Budu muset jít, pak ti zavolám, pa,'' ukončila jsem to rychle, protože jsem teď na Arthura neměla náladu.
Nejvyšší se zatvářil překvapeně a já mu vytrhla doutník z ruky. Strčila jsem si ho do pusy a opravdu si jen jemně popotáhla.

,,Teď jsem s tebou, nechci se s ním bavit,'' řekla jsem popravdě a doutník mu vrátila. Divila jsem se, že jsem nezačala kašlat, ale bylo to asi proto, protože jsem v puse skoro nic neměla.

,,Koukám, že na tebe mám špatnej vliv, Maličká,'' podotkl a ruku mi dal kolem pasu. Zachvěla jsem se, ale dělala jsem, že se mnou to gesto nic neudělalo.

,,To jo, Nejvyšší, to máš,'' souhlasila jsem a opřela si hlavu o jeho paži, protože rameno měl moc vysoko.

,,Neměl bych s tebou trávit čas, ale tak nějak si nemůžu pomoct,'' pokračoval v tom opatrném tónu a prsty něžně stiskl můj bok.

,,A to je dobře, Nejvyšší, protože já už se jen tak zahnat nenechám,'' upozornila jsem ho a on se usmál. Došli jsme k provazu a on ho zvedl, abych se nemusela krčit.

,,Jednou toho budeš třeba litovat, Malička,'' řekl zamračeně, ale já ihned zavrtěla nesouhlasně hlavou.

,,Ne, Nejvyšší, nebudu. Vybrala jsem si sama a svoje rozhodnutí nikdy nezměním.'' S vážným tónem jsem mu pohlédla do tváře a on to raději nechal být. Jen kývl a narovnal si masku.

Zašli jsme do vyhřáté chatky a já si sedla do svého křesla. Nejvyšší udělal každému čaj a pak si sedl naproti mně. Takhle jsme to už dobře znali, dělali jsme to předtím často.

,,Stýská se ti po starém životě, Nejvyšší?'' zeptala jsem se ho a on s pohledem upřeným do krbu přemýšlel. Po chvíli protrhl ticho a překvapil mě:

,,Popravdě... ani ne. To, co jsem dělal, to nebyl život. Byly to roky prožitý v ulicích, v nestálejch domovech a s lidmi, kterejm jsem nemohl vždycky věřit. Můj život se skládal z krádeží, při kterých jsem musel ukrást co nejvíc peněz, abych mohl žít tam, kde jsem žil, abych si mohl koupit věci, který jsem chtěl, abych si udržel pozici největšího mistra ve svým oboru. Žil jsem ve strachu, že mě můžou policisti kdykoli zabásnout, že si mě najdou lidi, kterým jsem něco udělal. Nebyl to dobrej život, protože ani tehdy jsem nebyl volnej. I tady v tom podělaným lese mám víc volnosti než před deseti nebo patnácti lety v Londýně.
Možná se tu musím skrejvat před posraným světem, ale můžu si po těch lesích chodit, jak se mi zachce. Můžu si sednout k vodopádu, můžu jít vyvenčit svoje psy, můžu se podívat na kopec a koukat se na tu zkurveně přenádhernou vyhlídku. Anebo můžu v klidu ležet tady a nedělat si starosti s plánováním loupeží.'' Z šuplíku vytáhl placatku a lokl si. ,,Někdy bych si přál bejt zase něčí vůdce, zase něco organizovat a řídit. Jít do města, nebo se rychle svízt v autě. Chtěl bych si sundat triko na jachtě, kterou bych si mohl klidně koupit... Ale všechny tyhle věci nedělám jenom proto, protože na to nemám právo. Měl jsem šanci na dobrej život, ale posral jsem ji. A tak tedy teď sám v tom lese pykám.'' Znovu si lokl a já si zastrčila pramen vlasů za ucho.

,,Můžeš dělat, co chceš. Můžeš, protože sis to už dávno odpykal. A... já půjdu s tebou,'' řekla jsem ke svému překvapení a Nejvyšší se tiše zasmál.

,,Jsi tak krásně naivní, Maličká. Tak čistě a nezkaženě. A já bych moc rád šel, ale stačí chvíle nepozornosti a navždycky můžu dát Norsku a tobě sbohem.'' Poslední slova zašeptal a já ho chytla za ruku. Přejížděla jsem mu konečky prstů po kloubcích a malých jizvičkách. A on mě s menším šokem sledoval a já se neodtáhla.

,,Zůstanu s tebou,'' řekla jsem bezhlesně s pohlede přišpendleným na jeho velké ruce.

,,Nedělej to.'' Zase mě tiše varoval, ale už se ani tolik nesnažil.

,,Zůstanu s tebou,'' zopakovala jsem sebejistě a on zavřel oči, aby si ten moment, kdy jsem to vyslovila, mohl přehrát ještě jednou.

┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼

Teď odjíždím pryč, takže budu mít čas na to přečíst si fm a ujasnit si věci, který mi třeba nechtěně unikly.

Děkuju Vám za krásné komentáře <3

Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top