Hobi seděl na kmeni a sledoval, jak se Namjoon pokoušel psát. Musel uznat, že hnědovlásek byl šikovnější, než by čekal. Tedy většinou. V psaní a péči o zvířata byl velmi šikovný, ale měl bohužel i chvíle, kdy mu všechno padalo na zem, nebo se mu skleněná nádobka rozbila v ruce.
 
„Tady ti chybí čárka," usmál se Hobi a vyryl do hlíny čárku, aby znak, který Namjoon napsal, dával smysl. Poté na něj malinko kývl, že může psát dál.
 
„Je to složitý," Namjoon se čistou rukou podrbal na zátylku a tou od hlíny pokračoval v rytí znaků. Hobi si podepřel bradu a usmál se na hnědovláska, který seděl na zemi těsně vedle něj. Mohl na něj být pyšný. Učil ho to sotva týden a Namjoon už sám dokázal poskládat většinu lehčích vět, které mu zadal.
 
„Ale ty to zvládáš líp, než můj osmiletý bratranec. Trvalo mu týdny, než se to naučil," černovlásek se maličko zahihňal, protože vzpomínka na toho malého chlapce, jak se snaží zapamatovat všechna písmena abecedy a následně bije hlavou o stůl, byla víc než vtipná. Tehdy se mu snažil pomoct, ale tato dobrá vůle ho přešla rychle poté, co nesoustředěný chlapec napsal tu samou větu se stejnou chybou už po čtvrté. Byl rád, že Joon byl soustředěný a pečlivý, tudíž s ním nebylo tolik práce.
 
„Máš malého bratrance?" Namjoon se posadil přímo před něj, ve tváři měl zaujatý výraz.

„Ano, je to docela kvítko, ale mám ho rád. Mám ještě staršího bratra a sestru a momentálně jsou u nás dva čeledíni. Musím uznat, že je nás doma dost," Hoseok se usmál. Rád myslel na lidi u nich doma, protože je měl všechny hrozně rád.
 
„Máš velkou rodinu, to je hezké. Když jsem byl mladší, taky jsem chtěl… třeba sestru. Většinou jsem byl sám, a kdybych měl sourozence, tak bych nebyl. Už tehdy jsem byl pro lidi docela oříšek, takže bych tehdy ocenil společnost," hnědovlasý muž jen lehce pokrčil rameny. Hobi přemýšlel, že možná díky tomu zvládl být celé ty roky téměř sám.
 
„Třeba nechápu, proč tě ostatní děti nebraly. Mně přijdeš moc fajn," Hobi mu věnoval milý úsměv a Namjoona to zahřálo u srdce.
 
„Ty mně taky přijdeš fajn. Jsem rád, že se ti nezdám… jako podivín, když žiju v lese už tolik let," broukl Namjoon a malinko se poškrábal na zátylku.

„Jsi trochu jiný než lidi, které znám, ale možná proto jsi tak fajn,“ pronesl Hobi se stále stejným úsměvem a zhluboka se nadechl. Byl krásný podzimní den, který voněl listím. Vánek oba mladíky čechral ve vlasech a oba se cítili jako v ráji. Hoseok na chvilku zavřel oči, a zaklonil hlavu. Užíval si klidnou atmosféru, která kolem panovala. Dělal to v poslední době často. Možná protože nikdy nezažil takový krásný klid, jako byl právě v této části lesa.
 
Jeho chvíli klidu a ticha po dlouhé chvíli přerušil neznámý zvuk, který se nejvíce podobal úderům ptačích křídel. Jenomže to bylo o dost hlasitější. Černovlasý mladík rychle otevřel oči a v úžasu mu padla brada až ke kolenům. Z nebe se k nim snášela bájná bytost, kterou vídal jen v pohádkách.
 
Hippogriff.
 
Sněhově bílý tvor, jen o málo vyšší než kůň, se snesl přímo k nim. Složil mohutná křídla k bokům a ihned na to šťouchl Namjoona do hrudníku, jako kdyby chtěl, aby ho pohladil. Černovláskova brada mezitím klesla ještě níž a sám Hoseok nebyl schopný vydat ani hlásku.
 
Namjoon naopak promlouval k hippogriffovi, a ani na údiv nepomyslel. Hladil hippogriffa po krku, a následně se otočil na vytřeštěného Hoseoka, který měl nyní bradu až u pat. Musel se nad tím zasmát, ale velký tvor vedle něj znervózněl. Namjoon věděl, že nemá rád cizince. A tak hnědovlásek pohladil hippogriffa po zádech a přišel k Hoseokovi. Klekl si k němu, a vrátil mu rty zpět k sobě, přičemž se nezapomněl rošťácky křenit.
 
„Zavři pusu. A poslouchej," zasmál se Namjoon, a po chvíli pokračoval: „Ten tvor za mnou je hrdý jako lev a snad ještě víc nebezpečný. Musíš mu ukázat, že pro něj nejsi hrozbou, a že ho respektuješ. Neceň zuby, nedělej prudké pohyby, pokus se nepůsobit nijak útočně," Namjoon tyto věty vychrlil na jeden dech a Hobimu chvíli trvalo, než všechno pobral.
 
Hobi přikývl a vstal, přičemž si až moc dobře uvědomoval svou nevýhodu nad tím tvorem. Nejen, že byl o dost menší a neměl jak se bránit, ale ani kdyby po něm chtěl hippogriff seknout drápy, nebo mu nějak jinak ublížil, nemohl by utéct kvůli zraněné noze. Bystré jantarové oči sledovaly každý jeho nádech i sebemenší pohyb. Jak mu prokázat respekt? Ptal se Hobi v hlavě. A pak ho napadlo jediné. Uklonit se, nespojovat pohled. Přesně to museli dělat, když vesnicí projížděl někdo vážený.
 
Velmi opatrně a hluboce se uklonil. Raději oči i zavřel, aby zvířeti neviděl do tváře. Chvíli v pokloně setrval, načež se pomalu vzpřímil. Podíval se nejdřív na Namjoona a potom na hippogriffa. Hnědovlasý mladík s jiskřícíma očima na něj kývl a griffon měl hlavu trochu na stranu.
 
Hoseokova brada znovu sklouzla níž, když hippogriff sklonil hlavu, čímž udělal také lehkou poklonu.
 
Namjoon se hrdě usmál, a poté pohladil opeřené stvoření po krku.
 
„Jmenuje se Anthea. Je trochu jiná, než ostatní hippogriffové, ale je to ta nejmilejší, kterou jsem kdy potkal," Anthea se k němu znovu hlavou přitulila. Hoseok se na ně díval a musel se v duchu usmát nad tím, že tu Namjoon přece jenom nebyl úplně sám.
 
„Když jsem přišel do lesa, byla ještě mládě. Ale ta trocha hravosti v ní zůstala. Viď, mrško?" Namjoon se usmál, až mu byly vidět ďolíčky. Mluvil k ní jako ke staré kamarádce a ona vypadala, že mu rozumí každé slovo. Hoseok usoudil, že tomu tak i je, když se Anthea vyčítavě zahleděla na Namjoona a poté se rádoby uraženě vydala k Hoseokovi.
 
Hobi zvedl ruku a neohrabaně ji pohladil po hladkém peří. Její zlatem protkané oči se soustředily na každý Hoseokův pohyb. Stále si v něm nebyla jistá, ale to Hoseok chápal. Taky se jí pořád trochu bál.
 
„Už jsi někdy… letěl?" zeptal se Hoseok Namjoona. Nemohl si nevšimnout obrovských křídel, která byla určitě schopná uzvednout hippogriffa i s hnědovláskem na hřbetě.
 
„Jednou. Musím uznat, že tvorové s křídly mají hrozné štěstí. Pro nás, nelétavce, je totiž jejich svět tam nahoře úchvatný," jelení muž se podíval na modrou oblohu, po které pluly načechrané mráčky. Každým dnem bylo o něco chladněji. Ještě to ale nebyly mrazy, aby se oba mladíci schovávali před zimou.
 
Hobi po Jelenově odpovědi dlouze vydechl. Když byl mladší, párkrát si představoval, jaké to asi je, když člověk letí. Asi nebyl jediný, ale stejně se na to dospělí moc netvářili.
 
Namjoon nad Antheou zavrtěl hlavou, a poté se vydal k černovláskovi a hippogriffovi. 
 
„Snad by ses na mě nezlobila," pohladil jí po hřbetě. Ona se převážila na dvě nohy dál od něj a natočila hlavu blíž k Hobimu. Otevřela zobák a vydala z něj jakýsi krákavý zvuk.
 
„No tak mu to pověz sama. Letěli jsme jen jednou, protože tohle opeřené zlato se málem při tom prvním pokusu vybouralo. Doteď odmítá se mnou létat," Namjoon nad Antheou zavrtěl hlavou, i když mu cukaly koutky nahoru. Ona jen švihala ocasem sem a tam.
 
Hoseok se musel tiše zasmát. Působili na něj jako staří přátelé, kteří spolu mají spoustu zážitků a jistě ještě nějaké přibudou. Tohle přátelství bylo něco úplně odlišného od toho, co znal, ale moc se mu to líbilo. Anthea se po chvíli na Namjoona přestala zlobit a nechala se od něj v klidu hladit.
 
„Je nádherná," vydechl po nějaké chvíli Hoseok.
 
„To rozhodně je," Namjoon přikývl a pohladil ji po křídle. 

-

Zdravím! Doufám, že se vám tahle kapitola líbila. Budu moc ráda za každou odezvu. ^-^

Berrivie~