Trhl sebou. Někdo se mu otřel o rameno. Podíval se po tom člověku, ale už byl o kousek dál a sedal si na jiné místo. Vrátil se pohledem k sedačce před sebou. Pozoroval její barevný vzor a soustředil se na počítání teček. Zatím jich měl dvanáct.

Zaslechl tlumený hovor lidí za sebou. Nějaký mladý pár, dívka trochu zvýšila hlas, ale hned s ním zase klesla. Buď se něčemu divila, nebo se spolu hádali. Nedokázal se ubránit touze si je prohlédnout, a tak trochu pootočil hlavu, aby viděl mezerou mezi sedačkami. Zahlédl jen dívku, zaujaly ho její červené vlasy. Až příliš podobné těm, které měla Christy. Odvrátil se.

Rozhlédl se po autobusu a tiše si povzdechl. Pobolívala ho hlava. Dnes byl v práci obzvlášť dlouho. Zítra je čekala práce na drahé manželské posteli pro nějaké Williamovy známé. Normálně by se následujícího dne děsil, ale nyní mu to bylo jedno.

Někomu zazvonil telefon, dotyčný jej zvedl a něco naštvaně odpověděl. Bryan se nezvládal soustředit na to, co říká. Ale mluvil dost nahlas, aby rozuměl. Jen to prostě nešlo. Nenápadně se na toho člověka podíval a zamrkal.

Každý v autobuse něco dělal. Někdo spal. Někdo četl knihu. Někdo si prohlížel noviny. Dvě postarší ženy si polohlasně povídaly. Mladý muž držel na klíně dítě a usmíval se na něj. Dívka u okna si otírala slzy. Jeden pán protáčel oči, zatímco na něj mluvila žena sedící po jeho pravici. Všichni něco prožívali. Cítili emoce, projevovali city. On je zvládl jen pozorovat.

Díval se na ně a měl pocit, že mu někdo přestřihl drátky vzbuzující nějaký citový prožitek. Správně by se měl bát. Děsit se toho, že je kolem něj hodně lidí, že se na něj dívají, že bude mít zítra hodně práce, že jede autobusem, že je. Ale necítil nic. Prázdno. Duto. Mrtvo.

Znovu zamrkal a raději sklopil hlavu. Ani se mu netřásly ruce. Jako by to ani nebyl on. Jako by se snad na všechno díval z dálky, jako na film, divadelní hru, na něco, co se ho vůbec netýká. Nejhorší věc představoval fakt, že mu na tom nezáleželo.

Zavřel oči a opřel se čelem o opěradlo sedačky před sebou. Musí se dát dohromady. Teď hned. Tohle je extrémně nepřirozené a on potřebuje něco cítit, aspoň nějakou zatracenou špatnou emoci, i kdyby to měl být obyčejný smutek. Zoufalství. Vztek. Strach. Zděšení. Tohle nic... ho vlastně neděsilo. Jak se to stalo?

Někdo mu poklepal na rameno. Prudce zdvihl hlavu. Nějaká stará paní.

„Mladíku, tohle je konečná."

Rozhlédl se. Venku se smrákalo. Slyšel lehké bušení kapek do skla.

„Aha, jistě, promiňte," hlesl a vysoukal se z autobusu.

Znovu se podíval, kde se to vlastně nachází. Tady to neznal. A neměla na tom podíl jen tma, tohle místo vážně nikdy nenavštívil. Polorozbořené domy, šumění potoka a pach splašek. Kam se to zatraceně dostal?

Stařenka se naštěstí nacházela pár kroků od něj, a tak ji doběhl.

„Prosím vás, můžete mi říct, co je tohle za město?"

„Woodwill," odpověděla s úsměvem. „Vy to tady u nás neznáte?"

Aha, Woodwill. To bylo to městečko vzdálené zhruba sedm mil od toho jeho. Takže neodjel zas tak daleko. To by se dalo dojít pěšky. Akorát by Miranda asi umřela strachy, kde se tak dlouho toulá.

„Neznám, ale bydlím kousek odsud. Děkuju," zamumlal, pousmál se a přešel ke kraji chodníku.

Měl na sobě jen tričko, a tak mu při mírném poryvu větru naskočila husí kůže. Tohle nedomyslel. Jenže kdo mohl tušit, že se v autobuse zapomene a dojede až sem? Vytáhl telefon. Ikona baterky červeně svítila. Krůček od vybití. No, nedá se nic dělat. Vytočil Mirandu a doufal, že to zvedne co nejdřív a mobil mu neumře v polovině věty.

„Ano, Bryane? Kde prosím tě jsi?"

„Ahoj, trčím ve Woodwillu, mohla bys pro mě dojet? Nějak jsem se zapomněl v autobusu a skončil jsem tady."

Pár sekund ticho. „Tak jo. A je ti dobře?"

Netušil. Je mu dobře? Je mu vůbec nějak? „Ale jo. Počkám na zastávce, jo?"

„Hm, zůstaň tam. Za chvíli u tebe budu."

„Děkuju."

„Hlavně stůj někde blíž u silnice, ať –"

Ticho. Podíval se na telefon. Vybitá baterie. Povzdechl si a strčil jej do kapsy. Aspoň že stihl říct kde je. Jen doufal, že Miranda nezačne vyšilovat, jestli se mu něco nestalo.

Posadil se na obrubník a natáhl si nohy. Nové prostředí ho nabudilo. Díval se kolem sebe, zkoumal, kde to vlastně je. Ne moc stromů, spíš tak poskrovnu. Tráva vysoká nad kotníky, nikdo se o ni nestaral. Většina domů, co zahlédl, se pomalu rozpadala. Jednomu rodinnému domku se probořila střecha. Sousední vypadal zachovale, až na opadanou omítku. Přestalo poprchávat. V dálce štěkal pes. Lampa na zastávce problikávala. Někde vzadu v mysli se vynořilo, že to vypadá jako scéna z hororu. Ušklíbl se a utrhl pár stébel trávy. Horor byl jeho život, na to nepotřeboval kulisy, děsivou hudbu, tmu ani špatně svítící lampy.

Zhluboka se nadechl. Něco ho podráždilo v krku, a tak zakašlal. Popotáhl. Kvetla tu nějaká kytka. Ani se nedíval, která by to mohla být. Nezáleželo na tom. Nezáleželo na ničem. Za chvíli pro něj dojede Miranda, on nastoupí, budou dělat, že je všechno v pořádku, najedí se a půjdou spát. Nemohl říct, že by mu to vadilo. Ale ani že nevadilo. Bylo mu to ukradené. Jako v danou chvíli všechno.

Projelo kolem auto. Světlo reflektorů ho na moment oslepilo. Hluk motoru mu zježil chloupky na krku, ale jinak se nevyděsil. Poposedl si. Dřevěněl mu zadek. Potok nacházející se někde za ním šuměl. Kolem ucha mu proletěl komár. Litoval, že poslední cigaretu vykouřil u Williama. Zavřel oči a dýchal pomalu nosem.

Blížily se Peterovy narozeniny. To vědomí jím projelo jako blesk, tnulo přímo do vědomí a donutilo ho zamrkat. Přísahal by, že slyšel, jak pročíslo vzduch. Něco ho studilo v hrudi. Rozklepal se mu pravý ukazováček. Ale až na tělesné projevy byl v klidu. Děsilo by ho to, kdyby mohl ten děs cítit. Jen seděl, mrkal, zatínal pravou ruku v pěst, aby zastavil ten neposedný prst, a poklepával nohou.

Dochází to Mirandě? Nebo raději předstírá, že se to neděje? Plánuje jít na hřbitov? A pokud ano, půjdou oba? Najdou zase článek v novinách? Netušil. Možná bylo lepší nevědět. Nevědomost zněla smířlivěji než krutá pravda. Než to, že se Miranda sesype. Že nebude týden jíst, že se rozbrečí při jakémkoliv náznaku, že s ní půjde na hřbitov, že se mu rozpadne v rukách, že kvůli ní bude muset schovat noviny, že to sám neustojí, že je to rozdělí. Dokázalo by je něco takového doopravdy separovat? Sám pro sebe pokrčil rameny a sklonil hlavu. Po chodníku si to rázoval mravenec.

Zase světla reflektorů. Tentokrát se ozvalo i zatroubení. Cukl sebou. Stačil jediný letmý pohled, byla to Miranda. Zvedl se, oprášil si zadek a vydal se k ní. Nevypadala naštvaně. Ani vesele.

„Jsi v pořádku?"

Posadil se a zapnul si bezpečnostní pás. „Je mi skvěle."

„Vypadlo to a nemohla jsem se ti už dovolat. Nestalo se ti nic?"

„Jen se mi vybil mobil."

„Naštvala jsem tě?"

Otočil se na ni. „Jak tě to napadlo?"

„Působíš tak," pronesla a rozjela se.

Nejdřív ho napadlo, že se jen suše zasměje a nechá ji být, ale i v momentálním stavu mu došlo, že by to nebyl nejchytřejší postup. A tak si odkašlal.

„Nic jsi neprovedla. Jen jsem unavenej a vypnutej."

„Vypnutej?"

Vyhlédl z okénka. Zase začalo pršet. Bál se, že usne.

„Měla jsi někdy pocit, že ti někdo vypnul emoce?"

„Dvakrát."

Nečekal, že odpoví kladně. Všimla si jeho překvapení, když po něm rychle loupla pohledem, a pousmála se.

„Kdy?"

„Když umřel Peter. A potom u Ellen."

Zaslechl v jejím hlase bolest. Zastyděl by se, že se kdy ptal, kdyby to šlo. Jenže teď jen pokýval hlavou a dál pozoroval krajinu. Pobolívala ho hlava.

„Promiň, jestli jsem zněl otráveně nebo naštvaně."

„Neomlouvej se. Měl jsi toho hodně, chápu tě."

Znělo to jako výčitka. Mohl se ale taky přeslechnout. Nemělo cenu to řešit.

Když dorazili k jejímu domu, pozorovala ho, zatímco si odepínal bezpečnostní pás, i když otevíral dveře. Její pohled se mu vpíjel do zad. I tak se na nic nezeptal.

Ihned po příchodu bojoval s chutí padnout do postele a nic neřešit, jen jít spát a vypnout se i fyzicky, jenže moc dobře věděl, že by mu to nedovolila. Byl zpocený, špinavý a nevoněl úplně nejlíp. Okamžitě by ho vykopala do koupelny. Pohledem se zastavil u lednice. Dal by si whisky. Nebo pivo. Nebo krabičku cigaret.

Postával hned za vchodovými dveřmi, a tak ho jimi Miranda málem srazila, když se snažila dostat dovnitř. Rychle ustoupil, aby ho klika nepraštila do zad. Opřel se o zeď. Ve spáncích mu pulzovalo. Ano, chtělo by to cigaretu.

„Děje se něco?"

Už zase ta její starost. Pořád se něčeho bála. Pořád se o něj bála. Vlastně byli úplně stejní. Dennodenně umírali strachem.

„Bolí mě hlava."

Položila mu dlaň na čelo. „Máš teplotu. Dojdi se umýt a já ti nachystám čaj a prášek."

„Nic mi není, jen mě bolí hlava," opáčil. Přesto se loktem odrazil od zdi a vydal se do koupelny. Všiml si, že ho zase sleduje, nic dalšího už ale neřekla.

Opřel se o umyvadlo a modlil se, aby jej neurval. Vypadal příšerně. Ačkoliv se snažil danou skutečnost ignorovat, zase zhubl. Propadly se mu tváře. Oblečení na něm začínalo viset. Kalhoty si musel utahovat páskem zase o kousek víc. Přejel si prstem přes rašící strniště a zašklebil se. Nesnášel holení, ale stejně tak nesnášel, když měl vousy. Vypadal s nimi tak o deset let starší, a už teď působil dojmem, že je těsně nad hrobem.

Oholit se mu trvalo dlouho. Bolest hlavy ho otravovala, co chvíli se zastavoval, zavíral na pár sekund oči, zhluboka dýchal a pak teprve pokračoval. Řízl se jen dvakrát. Na jednom místě se hned vytvořil strup zaschlé krve, ranka byla nepatrná. Druhá se však činila a stekla mu kvůli ní krev až k bradě. Nechal ji tam. Nestíral ji. Díval se na sebe do zrcadla a sledoval tu rudou kapku, jak se žene vpřed, uhání, dere se po kůži dál a dál, až dorazila ke krku, kde se konečně zastavila. Teprve poté ji smyl a díval se, jak lehounce narůžovělá voda odtéká pryč. Zakrváceným prstem se dotkl umyvadla a prohlížel si červený otisk, který tam zanechal. Skrytě doufal, že jej bodne u srdce, vynoří se vzpomínky a zalapá po dechu. Že se dostaví ten pitomý záchvat. Že se stane vůbec něco.

Ale nedělo se nic. Jen zíral na rudou skvrnu, pravidelně dýchal a pohled měl stále stejně ostrý. Opláchl umyvadlo. Nemělo to cenu. Rychle se svlékl a vlezl do sprchy. Schválně pustil ledovou vodu. Sykl, když mu první kapky dopadly na tělo. Stál tam a čekal. Čekal tak dlouho, až se mu rozdrkotaly zuby. Třásla se mu kolena, měl pocit, že mu vybouchne čelo, nohy mu lehce zmodraly. Díval se na svou zbarvující se kůži. A pak to přišlo. Zdálo se mu, že stojí ve sněhu. Kolem něj bylo několik rudých kapek. Prohlédl si své dlaně. Krev za nehty, jak jinak. Ale jinak vypadaly v pořádku. Potom se podíval na svoje břicho a zalapal po dechu. Díra, jež tam zela, působila smrtelně. Dotkl se jí a tentokrát mu zrudly ruce až po zápěstí. Po tváři mu stekla slza, ale pousmál se.

„Bryane, jsi v pohodě?"

Zamířil pohledem ke dveřím. Zamrkal. Vrátil se zpátky k sobě. Všechno bylo pryč. Už zase stál v koupelně. Ostře se nadechl. Možná mu oficiálně přeskočilo.

„Jo, dobrý."

Vylezl ze sprchy a s ručníkem omotaným kolem pasu i z koupelny. Potřeboval se rychle dostat do ložnice.

„Strašně jsi zhubnul."

Nemyslela to zle. Ani jako výčitku. Jen pojmenovala, co viděla. Zkonstatovala prostý fakt. I tak ho ale bodlo u srdce. Od té doby, co přijela od matky, spolu nespali. Neviděla, co s ním udělalo několik posledních dnů. Něco ho dloublo v hrudi. Nahrbil se.

„Už to bylo horší."

Nebylo. Lhal, aby pomohl jejímu svědomí, aby si nevyčítala, že ho dostatečně nehlídá, že ho dost nenutí jíst. Lhal, aby si dodal sebejistotu.

„Uvařila jsem polévku."

Nemám hlad. Chtěl to říct nahlas, chtěl se zavřít v ložnici, chtěl se zhroutit do postele, chtěl spát a nemyslet na to, jak se mu najednou všechno rozpadá pod rukama a on neví, co má dělat. Od té chvíle, co se vrátila, se k sobě chovali jinak. Zjistila, že všechno vyklopil Carol bez jejího vědomí, a on viděl, jak jí daná skutečnost ublížila. Byla to její kamarádka. Měla se to dozvědět od ní.

„Obléknu se a hned jsem tam."

Ani se na ni nepodíval, když zavíral dveře ložnice. Sedl si na okraj postele a vložil si hlavu do dlaní. Ztrácel ji. Něco se změnilo. Byli si cizí, přestože si myslel, že překonají všechno. Co se u jejích rodičů stalo? Zasáhla ji tak moc ta situace s Carol? Bylo to blížícími se Peterovými narozeninami? Nebo něco přehlédl? Ublížil jí nevědomky? Řekl něco, co neměl?

Z posledních sil se zvedl, došel ke skříní a popadl první triko, které mu přišlo pod ruku. Neobtěžoval se rozsvěcet, doufal, že na sebe vzal nějaké slušnější a ne to nejotrhanější ze všech. Oblékl si i trenýrky a kalhoty. Promnul si obličej.

Miranda seděla v křesle. Toho nevkusného jídelního stolu se zbavili v podstatě hned, co u ní začal skoro bydlet. Ležel rozebraný v malinkaté kůlně na zahradě. Obývací pokoj vypadal mnohem líp, prostorněji a celkově veseleji. Na konferenčním stole stál hluboký talíř s polévkou. Plavala v ní spousta zeleniny. Potlačil chuť otočit se na patě a sedl si naproti ní. Ještě se nestihl ani natáhnout pro lžíci, když zalapala po dechu. To vypadal tak hrozně? Podíval se na ni a zahlédl v jejích očích slzy.

„Máš... máš jeho tričko."

Svět se zastavil. Ani nedokončil nádech. Cítil, jak mu tuhne krev v žilách. Shlédl dolů. Obyčejné šedé triko s nápisem California rocks and so do I. Nebylo na něm nic výjimečného. Nějaká část jeho já se jí chtěla nevěřícně zeptat, jestli vážně pořád schovává jeho oblečení a jak je možné, že na něj tak lehce přišel. Nedovolil jí zvítězit. Nadechl se a urychleně jej ze sebe strhl.

„Promiň," hlesl jen.

Dívala se na něj s takovou bolestí v očích, až ho zabolelo u srdce. A znovu. A víc. Jako by do něj někdo vrážel dýku, pořád dokola, a čekal, kdy konečně naposledy vydechne, zhroutí se na zem a dá všem pokoj.

„Hned jsem zpátky," dostala ze sebe plačtivě, načež se zvedla a zmizela.

Až nepříjemně moc mu to připomínalo den, kdy jí oznámil, jak Peter umřel. Jenže to bylo dávno, teď u ní bydlel on, teď se stal součástí jejího života, teď zabral jeho místo a snažil se být tím nejlepším, aby zapomněla a dovolila mu ji udělat šťastnou. Jenže selhal. Zase. Pokazil, co mohl. Přesto se zvedl a došel ke dveřím koupelny, kde se zavřela. Chtěl zaťukat a zeptat se, jestli je v pořádku. Nabídnout jí rameno k vyplakání a objetí, aby se mohla postavit na nohy. Jenže to, co zaslechl, ho zranilo víc, než by kdy mohla jakákoliv kulka.

„Carol, mohla bys pro mě přijet? Chtěla bych u tebe přespat."

Přesně v ten moment věděl, že ji ztratil.