Nesnesitelné pípání telefonu nepřestávalo ani po zmáčknutí tlačítka stop.
„Do prdele, budeš mě poslouchat?!" Přecedila El přes zuby nenávistným tónem. Tlačítka byla na telefonu umazaná jako lístek z nádražního bufetu, ale prozatím sloužil v podstatě bez jakýchkoli větších potíží. Teď byl očividně neschopen jednoduché funkce.

Neměla čas řešit tuhle debilní elektronickou krabičku. Už tak vstávala poměrně pozdě. Telefon strčila, ve snaze utišit ho, pod peřinu a ohlédla se. Modlila se k Bohu, aby tím nesnesitelnými zvukem neprobudila mámu, která měla vždycky lehké spaní.

V rychlosti si opláchla studenou vodou obličej a vyčistila zuby. V kuchyni bylo úplně vybíleno. Povzdechla si a protřela spánky. Po úporném hledání našla v lednici jen prošlé mléko, takže snídaně dnes, ostatně jako většinou, padla. Oblékla si tedy ošoupaný kabát, starý baret po babičce a vyšla z malého bytu ven.

„Peněženka, klíče, mobil... mobil," zamumlala při spěšné cestě do práce. Kde je mobil?
Neměla čas se vracet zpět. Kde jen ho mohla nechat? Zrychlila tempo chůze a usilovně si lámala hlavu. „Ne, ne, do prdele!" Tu řvoucí hrůzu nechala v posteli. Jak to, že si toho nevšimla, když vycházela z domu? Přece to musela slyšet.
No, tak to musí dneska vydržet bez telefonu. Většinou chodila na pět odpoledne, tak si stihla přes den zaběhnout domů, kdyby bylo potřeba. Dnes ale měli dopolední, musela tedy v devět ráno naklusat do divadla a nebyl čas hledat po bytě zatoulané věci.

„Kde se flákáš?" zazněl pisklavý hlas Valerie, která se kolébala z foyer k šatnám propichujíc El pohledem. Její prasečí vzezření ještě podpořil světle růžový kostýmek.

„Přišla jsem včas, ne?" ohradila se El při pohledu na její zkřivený rypáček a dala se do utírání odkládacího prostoru šaten.

„Ježišmaria! No nic, ty dneska budeš v šatně a Klára za barem. Ať si mě nepřeje, pokud přijede pozdě," zasyčela korpulentní dáma v růžovém, hodila po El varovným pohledem a odkolébala se pryč, ještě za ní bylo slyšet slabé "Ježišmaria!"

„Jžišmariá!" pokusila se o vysoký tón Prasečí hlavy a zašklebila se. Klariss by tu měla být co nevidět. El doufala, že si tentokrát s příchodem pospíší, i když tušila, že přijde, jako obvykle, pozdě.

Začala kontrolovat čísla v šatně, upravila ceduli 5,- za kus a modlila se, ať to všechno rychle uteče.

Konečně na velikých hodinách ve foyer spočinula malá ručička na desítce. Foyer se plnilo žactvem a Klariss nikde - bar zel prázdnotou. Prasečí hlava bude supět.

„Je možné si něco objednat?" vytrhl El z přemýšlení cizí hlas. Chvíli si neuvědomovala, že promlouvá k ní, ale po významném odkašlání konečně vzhlédla a střetla se pohledy s nízkou brunetou vzhlížející k ní přes tlustá skla kulatých brýlí.

„Prosím, říkala jste něco?" zamračila se El a podívala se směrem k prázdnému baru, než tázavě pozvedla obočí při pohledu na hnědovlásku.

„Ano, ptala jsem se, jestli je možné si něco objednat," usmála se nejistě a prohrábla si rukou po ramena dlouhé vlasy.

„Na baru se prodávají sušenky a alkoholické nápoje, které prodáváme jen zletilým," vysvětlila El a povzdechla si. „Můžu vám ale k pití nabídnout vodu s citrónem zadarmo."

Dívka se zvonivě zasmála a položila ruce na pult, který je odděloval.

„Nevypadám na to, ale věřte, plnoletá jsem," s úsměvem oznámila. „Poprosím sušenku, abstinuji"

„Abstinujete?" odfrkla si El, nedalo jí to a zašklebila se. „Silná vůle, to bych nedala," pokusila se El o žert. Dívka se na El jen zdvořile usmála a pohledem uhnula k baru.

„Pojďme k baru, obsloužím vás," kývla na zákaznici El a rozešla se.

„Vy... učíte?" Zeptala se ze zvědavosti při vytahování čokoládové sušenky z velké sklenice.

„Ne, ne, já studuji zahradní inženýrství kousek odtud."

„Zahradní inženýrství? Tak to je síla," vyjádřila obdiv El, „co tady děláte?"

„U divadla mám bratra, zařídil mi volňásky," zamávala nadšeně lístky ve vzduchu.

„Aha, užijte si představení. Bude to přesně dvacet korun."

„Děkuji, děkuji," poděkovala a z tašky přes rameno vylovila křiklavě žlutou peněženku.

„Dvacet, říkala jste?" starostlivě hleděla do útrob peněženky.

„Ano."

„Moc se omlouvám, přepočítala jsem se, je možné ještě poprosit o tu vodu s citrónem?" začervenala se slečna a rozpačitě klepala prsty o peněženku.

„To u sebe nemáte dvacet korun?" El posměšně polohlasem vydechla, než se stihla zastavit. Hnědovláska strnula a pohledem uhnula k zemi, hledajíc odpověď v drážkách mezi mramorovými kachlemi na podlaze.
El neměla v úmyslu poukazovat na finančí situaci zákaznice, vnitřní filtr ale zřejmě ještě po ránu, před každodenním nakopnutím espressa, nezačal plně fungovat, takže teď byla El nucena stát těch nejdelších pět vteřin svého života před brýlatou slečnou která jen tupě hleděla do země a na sucho otevírala pusu.

„Sušenku si vemte, neřešte to, stejně to je předražený," vyblekotala El chtíc se co nejrychleji dostat z nepříjemné situace. Přes tlustá skla brýlí se slečna podívala vděčně na El a zamumlala rychlé díky, než sáhla po sušence.
Bože, to je ráno.
El děkovala Bohu, že interakci neviděla Prasečí hlava. Představa, že by ji na základě tohoto debilního komentáře čekal půlhodinový monolog o slušnosti a etice, který Valerie vždy vytáhla, když něco nebylo v nejlepším pořádku, byla tak odstrašující, že se El v základech ošila.

„Čau čéče," vyklidněný hlas Klariss, která se šinula svým pomalým tempem ze dveří se zdál až vysvobozující. „Jak to jde?" Vytáhla líně koutky a levou rukou si spokojeně prohrábla modré číro.

„Ahoj. Jo, dobrý," hlesla El a promnula si oči, s hlubokým nádechem pak začala.
„Dneska máš bar. Prasečí hlava chtěla abys-" El se zasekla. „Jsi v pořádku?" zeptala se a starostlivě skrčila obočí. Rychle obešla bar směrem ke Klariss, která zavrávorala a jen tak tak se o bar stačila opřít, aby neupadla. Klarissin úsměv, který od jejího příchodu vůbec nezměnil podobu, byl jaksi nepřítomný, modrýma očima hleděla přímo skrz El.

„Jsi v pořádku, Klariss?" zopakovala otázku. Klariss se zdála být v jiném světě, pohled jak pod plachetkou mlžného oparu, ve kterém si žila vlastní realitu. Když se El nedostávalo žádné odpovědi, pomalu pokračovala: „Prasečí hlava chtěla, abys dneska byla za barem ty..., ale pokud bar dneska nedáš, tak to určitě není problém, Klariss." El frustrovaně stiskla rty do linky, aby neřekla něco, čeho by do budoucna litovala.

Klariss přejela pohledem směrem ke kase a prsty si opět projela křiklavou kštici. S nepolevujícím lehkým úsměvem pak oči nasměrovala zpět na El.
„Ježiš, neber to tak vážně." zamumlala s úšklebkem. „Nikdo nic nepozná. Kasu zvládnu. V klídku, starosto," vysoukala ze sebe pomalu. Zřejmě se musela hodně snažit, aby vyslovila veškeré hlásky srozumitelně, aniž by se jí motal jazyk. Jakmile větu dokončila, zazářily jí oči hrdostí, jako by byla opravdu pyšná na svůj drobný úspěch a uchechtla se. Pod náporem lehkého smíchu se zakymácela, než ji El pevně chytila za rameno a uštědřila jí vyčítavý pohled.
„Co se stalo?" tázala se starostlivě El. Klariss se narovnala a konečně se podívala přímo El do očí. Usmála se ironicky.
„Říká se, že se člověk má uvolnit a žít přítomným okamžikem. Myslím, že se mi to daří."

"Ty kecy si schovej pro někoho jiného, Klariss. Můžeš domů?" Úsměv se jí ze rtů úplně vytratil. Ne. Nemůže. „Bože, Klariss," sykla El nešťastně. Klariss se nemotorně opřela o El a vydechla. Odér rozkládajícího se acetonu El okamžitě praštil do nosu. Proč si to dělám? Zeptala se sebe sama, než se rozhodla pokračovat. „Klariss. Víš, kde bydlím, že?" El se narovnala a pevněji stiskla Klariss. "Klariss, vnímej mě. Kde bydlím?"

"Revoluční 12?" Super. Sice je úplně na káry, ale tohle zvládla. El volnou rukou zašátrala v zadní kapse svých džín.

„Vem si ty klíče a neztrať je, rozumíš?" ostře přecedila přes zuby El, než podala Klariss klíče od domu. „A opovaž se vzbudit mámu."