Musel pryč. Neřekl mi kam a já se neptala.

Než odjel, sdělil mi, že se po povolených částech srubu mohu pohybovat dle své libosti. Taky mi donesl bednu s knihami. Oznámil mi, že bude pryč celý den a přísně připomněl, že nemám nic zkoušet. A že mám pít. Nechal mi na nočním stolku plechovou konvici plnou čaje.

Když se chystal k odchodu, přemohla mě zvědavost a zeptala se na třetí, tu zamčenou, místnost na patře. Sama nevím co mě to popadlo.

Přeměřil si mě pohledem a napřímil se. Jako kdyby se mě pokoušel zastrašovat. „Máš tam přístup?" zeptal se chladně, ale o otázku nešlo ani omylem.

„Ne."

„Tak to není tvoje starost," štěkl.

O to víc mě to zajímalo. Jestli měl takovou spoustu odborné literatury k počítačům a všem těm věcem, kterým jsem nerozuměla, mohl mít nějaké vybavení za těmi zakódovanými dveřmi. Třeba jsem tam neměla přístup právě proto, že bych tam s někým mohla navázat spojení. Dát o sobě vědět. Udat ho. Jak ale udat člověka beze jména a lokace?

Sedla jsem si na postel vedle knih. Jestli čekal na rozloučení, měl smůlu. Místo toho udělal krok zpět a ještě jednou se na mě podíval: „Dej si sprchu. Páchneš. Použij, co chceš. Červený ručník je můj." Po těchto slovech zmizel.

S odporem jsem se otřásla. Sdílet koupelnu jsem s ním nechtěla ani v nejmenším, ale měl pravdu – smrděla jsem. Hodně.

Než mizel, zůstala jsem na místě. Šponovala jsem uši, dokud se zvuk motoru auta nevytratil a já si mohla být jistá, že je opravdu pryč a jen tak se nevrátí. Dala jsem tomu pro jistotu ještě několik minut a odhodlala se dát si sprchu. Horkou. Očisťující. Jak jen to bylo možné.

Koupelna se opravdu nedala považovat za velkou místnost, ale našla jsem v ní vše potřebné. Při pohledu na toaletu mi došlo, jak dlouho jsem na ní neseděla. Ve sklepě jsem to nevydržela a od té doby jsem nepotřebovala. Nemohla. To nebude moc zdravé, projelo mi hlavou. Na druhou stranu jsem se nemohla divit. Včera jsem prvně dostala napít a večer i najíst. Dehydratace se odbourávala pomalu a střeva měla čtyřdenním půstu dost jiné práce se včerejší polévkou a dnešní snídaní, než aby je hned vylučovala. Otočila jsem zámkem ve dveřích, pustila sprchu na vyšší teplotu a začala se svlékat. Při pohledu do skříňky se zrcadlem jsem se nad svým odrazem zhrozila. Obličej jsem měla šedivý, pod očima tmavé vrásčité pytle a připadalo mi, že jsem za dobu, která uběhlo od jeho řádění na střední, zestárla alespoň o deset let. Téměř se mu podařilo mě zničit.

Přemýšlela jsem, jestli se to zlepší. Jestli jsou to pozůstatky dehydratace a až se dám dohromady, ztratí se to. Nebo zda je to trvalé. Jsou to následky stresu a strachu?

Otevřela jsem skříňku, abych zjistila, čím si mohu posloužit. Zuby jsem si nečistila snad celou věčnost. Veškeré hygienické návyky šly stranou ale teď jsem se při pomyšlení na ně cítila ještě špinavější, než jsem opravdu byla.

Našla jsem ústní vodu, ale jen jeden kartáček a pastu. Oboje opotřebované. Odmítala jsem použít cokoli, co si dal do úst vrah. Už jen dýchat stejný vzduch jako on pro mě bylo odporné.

V dalších dvířkách jsem našla hřeben. Obyčejný, řídký. Stačit musel. Vedle něj ležela krabička s kontaktními čočkami. Vrah špatně viděl. Skříňku jsme zavřela. Kromě deodorantů a strojku na holení jsem už neviděla nic, co by mi k něčemu bylo.

Natáhla jsem ruku do sprchy a jakmile jsem zjistila, že mi teplota vody vyhovuje, vlezla jsem dovnitř. Nastavila jsem tvář proudu a promnula si vlasy. Měla jsem pocit, že jsem se nekoupala celou věčnost. Stála jsem tam dlouho. Na prstech se mi vytvořili varhánky. Místnost se naplnila párou. Kdyby místo sprchy měl vanu a ve skříňce místo strojku žiletku... Kdyby se se mi z horké vody a dusného vzduchu kolem zamotala hlava a já si jí při pádu rozbila o dlažbu... Hodil by mě do řeky a nikdo by nic nezjistil. Ale já bych měla klid. Opřela jsem si čelo o stěnu. Měla bych klid, byla bych svým pánem a zbavila bych se ho. Už bych se nemusela bát. Ne, tohle nebyla cesta. Nechtěla jsem se vzdát, alespoň dokud to nebude nutné.

Zabalila jsem se do bílého ručníku s pohrdavým pohledem na ten rudý. Chybělo mi spodní prádlo. To mi vadilo. Rozhodně by mu kalhotky nezabránily v tom mě znásilnit, pokud by se tak rozhodl, ale i tak jsem se jen s volnými tepláky cítila ještě zranitelněji. I vyzývavěji, přesto že to nešlo na první pohled poznat.

Zamotala jsem si mokré vlasy do ručníku a oblékla se.

V pokoji jsem Uršulu požádala o zvýšení teploty, abych si nezahrávala s nastydnutím, od kterého jsem po pobytu ve sklepě nemohla být daleko, schovala si nohy pod deku a natáhla jsem se ke knihám. Jestli mě šmíruje přes UI, ať je spokojený.

Cucla jsem si čaje. Už jsem ani neřešila, zda ho otrávil nebo ne.

Mluvil pravdu, když říkal, že většinu knih tvoří literatura o technologiích. Četla jsem jeden titul za druhým a nebyla moudrá ze žádného. Našla jsem pár detektivek, podle stavu knih alespoň dvacet let starých. Několik encyklopedií, které jsem si odložila na později. A to bylo vše. Žádné pohádky. Ani jediná.

Nejdříve jsem se pustila do encyklopedií. Listovala jsem jimi s nadějí, že si přečtu něco, co by se mi tady mohlo hodit. O mečozubkách jsem nenašla jediné slovo, zato odstavce o stržencích mi naháněly husí kůži. Šlo o křížence mezi vlkem sněžným a vlkodavem obrovským. Už jen samotné stránky o vlcích mě znepokojovaly, popis jejich domoviny zněl přesně jako místo, kde stál srub, v němž jsem byla vězněm, ale strženci?

Strženci jsou potomky vlkodavů, kteří zůstali po původních obyvatelích severu, a vlků sněžných, kteří je přijali do smeček pro jejich velikost a sílu. Kříženci těchto dvou šelem jsou až 150 cm vysocí a 90 kg těžcí. Většinu jejich postavy tvoří mohutná svalovina a hustý kožich na silné kůži s bohatou tukovou vrstvou.

Strženci mají velkou sílu v čelistech. Dle dosavadního měření je srovnatelná se stiskem největších aligátorů, tj. strženci jsou 2-5x silnější než klasičtí vlci sněžní.

Ošila jsem se. Kromě dravých ryb se v okolí toulalo ještě tohle?

Nalistovala jsem na rok vydání. Osm lez staré vydání. Změnila se za tu dobu populace těchto kříženců? Třeba lidem naháněli takovou hrůzu, že jich většinu vybili. Děsil mě už jen pohled na fotografii vedle textu, co teprve takovou příšeru vidět naživo.

Vrah měl tohle místo dobře vybrané. Kolem pozemku řeka s mečozubkami a v lesích kolem dost možná tohle. Zachvátila mě panika. Nikdo sem nepřijde. Ne jen tak. Žádný turista ani dobrodruh se sem neodváží. Maximálně hodně zoufalý zloděj nebo stejná zrůda, jaká tady žila, a ten se přes vodu stejně nedostane. Bez podezření sem nikoho od policie ani nenapadne ani páchnout, proč taky?

Po stržencích jsem už ve zvířecí sekci nenašla nic, co by mě překvapilo. Nějaké ptáky, hlavně krkavce a bažantice – lesní slepice, které sežraly všechno, na co přišly, dle textu nepříjemně kvílely, uměly létat, přestože se zdržovaly hlavně na zemi, a nosily překvapivě pestrobarevné peří. Podle fotky stejné, jaké jsem viděla včera u jelení mrtvoly. Nejspíš z ní uvařil včerejší polévku. Vývar ze zvěřiny chutná jinak.

Pak už jsem listovala jen flórou. Nečekala jsem, že by mě tam mohlo něco zaujmout, přeci jen, kytky mi ublížit nemohou, ale to jsem se pletla. V obou případech. Rostlin mě totiž zaujalo hned několik.

Morsa pravá, na první pohled hezká, zajímavá nafialovělá rostlina, se používala v odvarech k zabití parazitů, od klíšťat po tasemnice. Účinkovala celoročně i vysušená. Všechno na ní bylo jedovaté. Květ, stonek, kořen, listy. Ve velkém množství dokáže zabít dospělého člověka. V menším přerušit těhotenství v jakémkoli stádiu.

Třeba ji vrah měl mezi kořením. To by mi hrálo do karet. Ale určitě mě k tomu jen tak nepustí, zvlášť, jestli nějaké takové byliny ve sbírce opravdu měl.

Vitas lékařský bych mohla považovat za přesný opak. Dle knihy tvořil základ většiny léků, které se ještě v minulém století hojně používaly. Pomáhal srazit horečku, dezinfikoval rány a tlumil bolest. Kromě jiného.

Třetí rostlinou, kterou jsem si vryla do paměti byl scirek hořký. Dobrý k soustředění, ale ve velkém množství silně návykový. Za ten risk by to stálo, uvažovala jsem.

Když se začalo stmívat, už mě ze čtení pálily oči. Měla jsem prolistované všechny encyklopedie, tak z poloviny i přečtené a zvažovala jsem, zda se pustím do detektivky případně technického teroru nebo nechám své oči odpočinout. Rozhodla jsem se pro pauzu. Knížky jsem strčila k nohám postele a schoulila se mezi polštáře. Cítila jsem se tam nejkomfortněji, pokud jsem tady vůbec takové slovo mohla použít. Zavřela jsem těžká víčka a snažila si odpočinout. Nabrat nějaké síly, než se vrah vrátí.

Povedlo se mi usnout.

Tělo mi dopřálo klidný bezesný spánek a já mu za to byla vděčná. Spala jsem jako zabitá. Samotnou mě to zarazilo. Dokonce mě nevzbudil ani vrahův příchod. Zřejmě jsem se dostala na pokraj svých sil. Minulou noc mě vzbudilo i to nejtišší zavrzání, ale teď mě neprobral ani zvuk zámku, když Uršula odemkla vchodové dveře v přízemí.

S potěšením jsem zjistila, že se mi chce čůrat. Dobré znamení. Aby taky ne, vypila jsem celou konvici čaje. Než jsem se tam ale vydala, všimla jsem si tří tašek na komodě naproti posteli. Byl tady. Vrah byl v místnosti zatímco jsem spala.

Vystřelila jsem na nohy. To už jsem se na sebe nemohla spolehnout? Rozbušilo se mi srdce takovou silou, až se mi zatočila hlava. Zavrávorala jsem. Udělala jsem pár nemotorných kroků ke komodě a opřela se o ni. Ležely na ní obyčejné igelitové tašky a v nich oblečení. Vše opět moderní a značkové. Trička, mikina, dvoje kalhoty, tepláky a ponožky. Žádné spodní prádlo. Dělal to záměrně, nebo mu to prostě nedocházelo?

Všechny kousky vypadaly nově. Sice jim chyběly cenovky, ale nenašla bych na nich jedinou vadu. Rozložila jsem je a prohlédla si je. Pozice IT pracovníka tolik vynášela, že si mohl dovolit takhle utrácet nebo se kromě masakrů a únosů věnoval i loupežím? Veškeré oblečení mělo světlé barvy. Látku teplou a příjemnou na dotek. Trička bez výstřihů nebo jen minimálních. To mi vyhovovalo. Nic vyzývavého. Vše jsem sklidila do tašek a zmizela na záchod.

Tam jsem zůstala o dost déle, než jsem musela. Přemýšlela jsem o jeho chování. Lokty jsem se opírala o kolena, obličej schovávala v dlaních a dumala. Čím dál víc se mi zdálo, že se mě nemá v plánu hned zbavit. Proč by mi jinak nosil to oblečení? Vydržela bych to v tom svém páchnoucím, které jsem na sobě měla ve sklepě. K čemu mě tady chce? Ač nerada, vrátila jsem se ke své původní otázce: proč já?

Rozhodla jsem se, že se ho zeptám. Nejspíš mi neodpoví, ale zkusit jsem to musela.

S rozvahou jsem sešla schody.

V kuchyni se svítilo, ale nelinula se z ní žádná vůně. Nevařil. Našla jsem ho rozvaleného ve starém, polorozpadlém ušatém křesle. Nic mi tady nedávalo smysl. Barák měl moderní drahou technologii, ale nábytek věkem konkuroval nám oběma dohromady.

Četl si noviny. Noviny... tištěné, papírové, skládané noviny. Kdo to ještě dnes dělá? Senioři. On nebyl senior. Mohlo mu být okolo čtyřicítky, možná o pár let více. Bez jediného pohybu jsem na něj zírala. Choval se jako kdybych tady nebyla. Jako kdyby nezavraždil spoustu z mých spolužáků. Choval se normálně. Vypadal jako po klasickém, únavném dni v práci, vrátil se domů a chtěl odpočívat. Nic víc.

Zaťala jsem dlaně v pěst. Tenhle člověk neměl žádné svědomí. Ne, opravila jsem se, tohle nebyl člověk, ale monstrum.

Zvedl ke mně oči, jakmile jsem na to slovo pomyslela. Zabodl do mě oči jako by místo nich měl nože. Tupé, velké a zrezivělé. Přesto ze sebe vydal větu, kterou bych mohla pokládat za přesný opak. Za vlídnou. „Jedla jsi?"

Zajímalo mě, proč se ptal. Měl díky Uršule přehled o všem, ne? Musel vědět, že jsem se od doby, kdy jsme dosnídali, ke kuchyni ani nepřiblížila. Celou dobu jsem trávila v pokoji nebo v koupelně.

„Ne."

„Máš hlad?"

Popravdě docela ano, ale to mě netrápilo. Copak jsem se v kuchyni mohla pohybovat volně? Však do ní patří spousta ostrých nožů, sotva by mi k nim dal ochotně přístup.

„Proč já?" vyhrkla jsem. Vrah složil noviny, ale neodpověděl, já pokračovala: „Když není důvod, abych zde byla, proč tu jsem já? Proč zrovna já?"

„Nikdy jsem neřekl, že k tomu není důvod."

Nechápavě jsem se na něj dívala. „Ale..."

„Řekl jsem, že ho neznám, zatím, ale ne, že není."

Neměla jsem slov. Rezignovaně jsem si vjela prsty mezi kořínky vlasů. Jaký důvod od něj mám čekat?

„Jestli máš hlad, na lince je pečivo, v lednici uzeniny, sýry, med, co budeš chtít," pronesl klidně a obrátil svou pozornost zpět k novinovému výtisku. „nebo polívka ze včera."

Na jelena si asi budu muset ještě počkat, pomyslela jsem si ironicky a rozhodla se, že nemá cenu hladovět. Co nejrychleji se vzpamatovat mi mohlo být jedině k užitku.

Vybalila jsem chléb ze sáčku, z lednice vyndala sýr a máslo a uvědomila si, že si večeři nemám jak připravit. Pokud jsem to neměla naskládat vše na sebe. Alespoň zjistím, jak se to má s přístupem k nožům.

Vytáhla jsem první šuplík pod linkou, ale našla jsem v něm jen příbory. V druhém naběračky. Když jsem zatáhla za třetí, nic se nestalo, ani se nehnul. Zkusila jsem to znovu, abych se ujistila, zda není jen zaseklý, ale dosáhla jsem stejného výsledku jako při prvním pokusu. Šuplík červeně blikl. Co to sakra... Sehnula jsem se k němu, abych se podívala, co na obyčejném šuplíku dokázalo svítit. Téměř neviditelná dioda v kousku plastu, který vypadal jako obědový čip, který si máma nechala jako památku na střední. Pravděpodobně zámek.

Narovnala jsem se a všimla si, že se na mě vrah dívá. Bez zvědavosti nebo pobavení nad mým počínám. Jen mě sledoval. Povzdechla jsem si: „Co to je?"

„Dětská pojistka," řekli s Uršulou jednohlasně. „Trochu vylepšená," dodal vrah.

„Jak jsem se měla najíst, když si nemohu ukrojit ani chleba?"

„Mohla sis dát tu polívku. Indukce žádný zámek nemá."

„Dětskou pojistku je možné otevřít pouze s povolením operátora," vložila se mezi nás Uršula.

S povolením operátora... Jak nečekané.

Vrah si sevřel bradu mezi dvěma prsty. „Operátor povoluje."

Dioda v šuplíku dvakrát zeleně blikla a sám se otevřel. Při pohledu na jeho obsah, jsem rozuměla, proč jsem k němu měla zakázaný přístup: vrah si tam schovával hotovu sbírku nožů. Od obyčejných malých po velké, sekáčky, nože na sýr a další, jejichž účel jsem neznala. Raději. Při pohledu na ně mi běhal mráz po zádech. Buď to měl hodně zvláštní hobby, nebo jsem se ocitla v přítomnosti jedné z nejodpornějších existencí, které kráčely po zemi.

Neudržela jsem se. „Není jasné, proč tady jsem, ale je tu na mě všechno dost pečlivě připravené, že? Všechno naplánované."

Vrah mě chvíli pozoroval. Zdálo se, že v sobě svádí vnitřní boj, ale u něj jsem si nemohla být jistá ničím. Zase rozložil noviny a téměř nezúčastněně odpověděl: „Nikdy to tady nebylo připravené pro tebe."

Na poslední slovo dal zvláštní důraz. Tak pro koho? Měl v plánu unést někoho konkrétního, ale já se mu připletla do cesty? Na jednu stranu bych mu možná i uvěřila, ale...

„Masožravá řeka, umělá inteligence, která hlídá dveře, každý můj pohyb a náramek, který nelze sundat, to všechno tu bylo pro někoho jiného?"

Na jídlo jsem úplně zapomněla a čekala, co se dozvím.

Vrah se na mě ani nepodíval. Nestála jsem mu za jediný pohled. „Tenhle srub mi patří déle, než ty dýcháš."

To mi moc nepomohlo. Než jsem stihla říct, že to vůbec nic neznamená, sám pokračoval.

„Dříve jsem sem jezdil pracovat. Hádám, že podle knih ti už došlo, jakým směrem se ubírají mé zájmy. Líbila se mi ta rozdílnost mezi dřevostavbou v lese a technikou, které jsem se věnoval. Udělal jsem zde největší pokroky, nejen co se týče kariéry. Když se sem vloupali zloději, nehodlal jsem jim dát druhou šanci. Proto ta řeka. Když jsem začal spolupracovat s umělou inteligencí, přibyla i Uršula. Časem, když jsem ji vylepšil a přeprogramoval."

Jeho zpověď mě ničila. V každé větě jsem se rozhodovala, zda mu věřím, nebo jej odsuzuji ještě víc. Když mluvil o Uršule, měla jsem pocit, že poslouchám Viktora Frankensteina.

Naprázdno jsem polkla. „To nevysvětluje automatické zamykání, dětské pojistky. Nestačilo by zajistit vchod? Možná ještě okna?"

„Žhářko, nestačilo," mluvil, jako kdyby byl můj otec a trápil se se mnou nad úkolem z matematiky, který nemohu pochopit, „jak jsem řekl, měl a mám tady dost technologie, vlastní i pracovní. Asi sedm počítačů, na které bys vydělávala celá léta a to za předpokladu, že bys na nic jiného peníze nepotřebovala. Vždy je lepší si věci pojistit několikrát."

Co všechno si pojišťoval několikrát?

„A ty pojistky? Zloději běžně nestojí o sadu kuchyňských nožů." Zněla jsem ironicky, přestože jsem to myslela absolutně vážně.

„K čemu bývají dětské pojistky?"

K čemu asi... Aby prckové nelezli, kam nemají. Máma je ale třeba používala na šoupací dveře od ložnice, aby do ní nelezl pes, když jsme nebyli doma. Na skříně taky. Měli jsme to doma samou dětskou pojistku a přitom žádné– Ne. To snad ne. „Ne," hlesla jsem nahlas.

Měl tady dítě? Už můj únos mi přišel nechutný, ale dítě? Nebo dokonce děti? Proto ty pohádky? Podlomila se mi kolena.

„Co ne?" Očima stále rejdil v novinách.

Téměř jsem se nezmohla na slovo. Dát větu dohromady, aniž bych se nerozbrečela, nebo nedostala panický záchvat, pro mě bylo téměř nemožné. „P-přede mnou tady bylo dítě?"

Zamračil se do papíru, načež se na mě bleskově obrátil. Došlo mu, z čeho jsem ho právě obvinila. „Před tebou? Ne, bylo to moje dítě."

Vrah měl dítě? Zrůda jako on? A kde je teď? Doufala jsem, že s matkou daleko od něj.

„To je odpověď na tvou otázku. Proto dětské pojistky. Některé děti jsou zkrátka zvědavější, než jiné."

Jídlo jsem si vzala nahoru. Nehodlala jsem s ním být v jedné místnosti. Sotva si mého odchodu všiml. Zíral do novin, ale nevypadal, že by četl. Nevěnoval mi nejmenší pozornost, ani když jsem v ruce držela nůž. Nezajímalo ho to. Vypadala jsem tak nepoužitelně, že neměl ani nejmenší obavy, že bych se mu pokusila něco udělat? Možná právě to byla ta cesta, jak z toho ven. Vypadat neschopně, odevzdaně. Předstírat, že jsem přijala svůj osud.

Následující den jsem s ním nepromluvila. Neslyšel ode mě jediné slovo. V jeho společnosti jsem strávila sotva pár vteřin, když jsem si byla pro jídlo. Zůstala jsem celou dobu zavřená ve svém pokoji a četla si. Listovala jsem encyklopediemi, snažila se najít něco, co by se mi mohlo hodit, a začetla se do detektivky. Nezáživné a zbytečné co se týče inspirace, nicméně jako žrout času se celkem osvědčila.

K večeru, když jsem měla téměř celou knihu přečtenou a s jistotou věděla, kdo je pachatel, jsem uvažovala, jak se posunout. Ne k úniku, ale k možnosti na únik. Neochotně jsem si připustila, že z pokoje ničeho nedocílím. Pokud má vrah polevit v ostražitosti, musela jsem mu k tomu dát důvod. Musel to vidět. Vidět mě a být přesvědčen, že se o nic nepokusím.

Ještě s větší neochotou jsem si přiznala to nejzákladnější. Musela jsem s ním trávit čas. Alespoň do doby, než se mě rozhodne zabít. Musela jsem být rychlejší.

S touhle myšlenkou jsem usnula a taky se s ní probudila. Sotva svítalo, ale podle vrzání podlahy jsem nebyla jediná vzhůru.

Z pokoje jsem se vyplížila ve chvíli, kdy vrah scházel schody. Zdálo se, že si mě nevšiml. Schovala jsem se do koupelny a s pohledem na ústní vodu mě napadlo, že zahájit konverzaci hygienou by mohl být dobrý tah. Neutrální, nevinné téma, za kterým by neměl najít žádné postranní úmysly. Kromě odporu ke zkaženým zubům. Předminulý večer jsem z jeho společnosti doslova utekla, věděl, že se jí bráním. Potřebovala jsem ho přesvědčit o opaku.

Propláchla jsem si pusu a vydala se do přízemí. Jedna má část, ta opravdu má, si přála, abych na něj nenarazila, ta druhá, intrikářská, v jeho přítomnost doufala. Ať už to mám za sebou. Jenže tímto rozhovorem to skončit nesmí, musím z toho udělat klasiku. Chovat se normálně, jako on.

V kuchyni jsem vraha nenašla. Moc jiných možností jsem neměla, jelikož můj pohyb po srubu stále dost omezoval, a tak jsem se ho rozhodla nehledat. Nejspíš bude vypadat přirozeněji, když za mnou přijde on, než já za ním. Samotné by mi to připadalo podezřelé.

Dala jsem vařit vodu a připravila si sáček čaje. K mé nelibosti jsem se zde začínala orientovat. Byla jsem v pokušení prohledat všechno v kuchyni, ale kvůli Uršulinu bystrému oku – ať už mu vše hlásila, nebo ne, ať mě sledoval přes schované kamery, nebo ne – jsem si jen zalila vanilkový sen a posadila se za jídelní stůl. V tichosti jsem si prohlížela na první pohled obyčejně zařízenou místnost. Očima jsem hledala, kde by se mohly ukrývat kamery. Třeba jsem přemýšlela zbytečně paranoidně a nikde se neskrývaly. Třeba je dal jen do mého pokoje. Třeba ne, třeba Uršula nic neviděla. Ne, vidět musela. To by mi neodpověděla na dětskou pojistku.

Dětskou...

Zamíchala jsem čaj a napila se. Zahřál mě zevnitř, stejně jako jako oheň v kamnech zvenku. Pocítila jsem na sobě únavu. Byla jsem celou dobu ve střehu a to si začalo vybírat svou daň.

Poslouchala jsem praskání hořícího dřeva. Sedla jsem si do tureckého sedu a zadívala se z okna. Venku nesněžilo. Přesto závěje zůstávaly stejně vysoké. Na okapu visely rampouchy. V jiném světě by z tohoto místa mohla být idylická chata, kam se jezdí jednou za rok uprostřed zimy, ale vždy je to nezapomenutelné.

Vrah prošel kolem.

Ztuhla jsem. Nezapomenutelné je to tady rozhodně.

Nepohyboval se tak blízko, aby si všiml, že ho z prostředku kuchyně pozoruji, ale dost na to, abych já mohla vidět, jak nervózně přecházel zprava doleva. Vypadalo to, že s někým telefonoval. Jednu ruku si držel u hlavy a tou druhou máchal kolem sebe. Zajímalo mě, s kým mluví. Třeba s nějakým kumpánem, který mu vysvětluje, že je mu policie na stopě. Představa, jak se zde objeví auta s majáky a chlapy s kvéry se mi líbila. Jen kdyby nás mohli najít...

Vrah se venku zdržel dlouho. Vypadalo to na výživný telefonát a o to víc mě zajímal, i když jsem věděla, že nic konkrétního nezjistím, pokud by se mi nerozhodl svěřit. Když se vrátil, byl promrzlý. Paradoxně o to větší strach z něj šel.

Má přítomnost v kuchyni ho zaskočila. Ani se nepokoušel to na sobě nenechat zdát. Položil telefon na stůl, u kterého jsem seděla a zeptal se, zda už jsem jedla.

„Ne, ještě ne." Doufala jsem, že se nezeptá, zda jsem na něj s jídlem čekala. Absurdnější dotaz bych jen těžko vymýšlela. Než stačil cokoli říct, začala jsem s tím, pro co jsem se rozhodla: „Potřebuju kartáček na zuby. A spodní prádlo."

Tak tu máme další kapitolu a Tayra se pomalu něco dozvídá. Jaké máte teorie? myslíte, že jí vrah vyhoví a zařídí, o co ho žádala? Co říkáte na stržence a kytičky? Rozhodně se holka nedostala do přívětivého prostředí.