Adel:

Nikdy bych nevěřila, že se osobně setkám se členy Black Veil Brides, ale když mi Clary prozradila, že ona se s nimi zná a dokonce mě zavedla před jejich dům, myslela jsem, že jen sním. Otevřela jsem ústa dokořán a doslova skenovala vilu pohledem. Byla ještě hezčí než na fotkách a vypadala i mnohem majestátněji, než jsem si kdy představovala. Stihla jsem akorát ten dům vychválit, když se na mě Clary opatrně podívala. „Ale nekřič, až je uvidíš, prosím.“, zaškemrala a já ji ujistila, že bych toho nebyla schopná. Nejsem jako ostatní fanynky, které by byl schopné vykřičet si hlasivky. Já je jen chtěla vidět a cítit se konečně zase plná síly. Tak moc ovlivňovali můj život, že to ani možné nebylo.

Clary stiskla tlačítko zvonku a celým domem se rozezněl jeho křik. Následovaly ho dunivé kroky a dohadování mezi obyvateli, kdo první otevře. Tiše jsem se pro sebe zasmála, když v tom se dveře rozlétly dokořán a v nich stál Andy. Ano ten Andy Biersack, který se zamilovaně zahleděl na Clary a okamžitě si ji přivinul do náruče. Byli spolu tak sladcí.

Nejspíš ji i políbil, ale to jsem neviděla, protože mou pozornost upoutala druhá osoba, která se vecpala za Andym do dveří. Přímo přede mnou stál CC, Christian Coma můj největší idol, a koukal na mě s otevřenou pusou. Vypadala jsem stejně jako on, ale CC k tomu všemu ještě začal mrkat jako panenka pro malé holčičky. Nikdy jsem nevěřila, že ve skutečnosti bude ještě úžasnější než na všech fotkách a ve všech videích, které jsem kdy viděla. Přišla jsem si jako v transu. CC na tom nebyl o moc lépe, ale Andy nás z tohoto stavu vysvobodil. „Víte, co? Já s Clary vyrazím na stanici a CC zatím může provést Adel po domě a představit ji klukům.“, řekl a já musela uznat, že je to skvělý nápad. CC místo jakékoli odpovědi mi nabídl rámě a mně se do celého obličeje rozlila červeň. Nejistě jsem pozvedla koutky úst a zavěsila se do CC-ho.

Jakmile jsem se ocitla v předsíni, opatrně mě pustil, zavřel za námi dveře a já se mohla vyzout se svých bot. Doma je obvykle kopnu, kam chci, ale tady jsem je pečlivě urovnala, aby nikomu nepřekážely. „To je dobrý. Stejně je tady bordel.“, pronesl CC, přičemž se mu lehce třásl hlas. „On je ze mě nervózní?“, ptala jsem se sama sebe v duchu. Nad tou představou jsem se usmála a můj úsměv se rozšířil ještě více, když mě CC opět jemně chytil a vedl hlouběji do domu.

Došli jsme až do obývacího pokoje, kde se na pohovkách válel zbytek skupiny, to znamená Ash, Jinxx a Jake. Všichni se na mě usmívali jako sluníčka a já se nervózně zahihňala. Nechala jsem vlasy spadnout do obličeje, aby mě nikdo neviděl, ale CC si toho všiml, uchopil mezi prsty neposlušné prameny a zastrčil mi je za ucho. „Takhle ti to sluší mnohem víc!“, řekl povzbudivě a já zrudla ještě více. „Ehm, ehm.“, zakašlal Ash a já sjela pohledem od CC-ho k němu. „Co se takhle představit?“, zeptal se přátelsky a už se ke mně hrnul s nataženou rukou. „Já jsem Ashley, ale pro tebe Ash, krásko.“, pronesl galantně a CC za mnou zavrčel. Velmi mi to zalichotilo. Otočila jsem se k němu a pohledem ho ujistila, že je to v pořádku. On na nic nečekal, přitáhl mě k sobě blíž a Ashovi zastoupil cestu. „Myslím, že nás tady ta kráska, Ashley, moc dobře zná a mně je potěším, říct vám její jméno.“ Jakmile toto pronesl, opatrně se na mě podíval a nejspíš čekal, že mu napovím. Vyprskla jsem smíchy a postavila se vedle něj. „Jmenuju se Adel. Teď už to víš i ty, CC.“ Kluci se po sobě divně podívali, a pak se začali popadat za břicha a jejich těla se také otřásala smíchy. „Tady CC žárlí a ani neví, jak se jmenuje.“, prskal Jake při každém výdechu. Nedalo mi to a připojila jsem se k nim. Nakonec to vzdal i CC a už jsme všichni klečeli na zemi a utírali si slzy z očí. Takhle bych se mohla bavit každý den.

Andy:

Jeli jsme spolu celou cestu mlčky směrem k policejní stanici. Clary jen bezmyšlenkovitě hleděla dopředu přes přední sklo. Měla takový skelný pohled a já se cítil velmi nejistě. Moc by mě zajímalo, nad čím přemýšlí. „Nervózní?“, zeptal jsem se šeptem. Otočila hlavu směrem ke mně a zahleděla se mi hluboko do očí. Já ihned poznal odpověď. Vyčetl jsem z jejího pohledu smutek i paniku. Nejraději bych si ji přivinul do náruče a utěšoval ji, ale teď jsem měl na starost řízení, a proto jsem se zaměřil zpět na vozovku. Pravou ruku jsem z řadící páky přesunul poslepu na ty její malé a dnes studené prsty a jemně jsem ji hladil přes klouby. Spokojeně zavrněla, zabořila hlavu do opěradla a zavřela oči.

Když jsem zastavil auto před policejní stanicí, vytáhl jsem klíče ze zapalování. Jemně jsem zatřásl Claryiným ramenem, abych ji probudil a ona ihned otevřela oči. „To už jsme tady?“, zeptala se rozespale a já s úsměvem kývl. Opustil jsem auto a rychle ho oběhl, abych jí mohl pomoci vystoupit. Podal jsem jí ruku a ona ji vděčně přijala. Vyhoupla se na nohy a spadla mi do náruče. Díky dálkovému ovládání jsem zamkl auto a společně jsme vyrazili do budovy. Celou dobu jsem ji držel kolem pasu, abych ji povzbuzoval a vypadalo to, že jí to skutečně pomáhá.

Uvnitř nás ihned přivítala silnější paní s šedými vlasy a pokynula nám, abychom ji následovali. Šli jsme neuvěřitelně dlouho a mě začaly bolet nohy. Nevěděl jsem, co dělat, a tak jsem se obrátil na tu ženu, která měla na kostýmku připnutou cedulku se jménem Jessica Weber. „Ehm, paní Weber?, zeptal jsem se a můj hlas se rozletěl celou úzkou chodbou. Žena ke mně natočila hlavu, ale dále pokračovala v chůzi. „Chtěl jsem se zeptat, kdy se setkáme s detektivem Malcomem?“ „Už na vás čeká ve výslechové místnosti.“, pronesla takovým babičkovsky příjemným hlasem. „Vý-výslechové místnosti?, zakoktala se Clary a já cítil, že se roztřásla strachy. Jessica se otočila na podpatku, až jsem do ní málem narazil a láskyplně se podívala na Clary. „Ale holčičko, neboj se. Myslela jsem tu místnost, ze které se koukáte do výslechové místnosti přes sklo. Já se v tom pojmenovávání nevyznám, nejsem architekt. Jsem tady jako psychická podpora a to tvoje.“, řekla medovým hlasem a já si ji ihned dokázal představit jako svou babičku. Přesně taková by měla být. Milá, hodná, snažila by se všem pomoci a nikdy by se jí v očích neobjevila zlost. „Přestaň myslet a pohni kostrou!“, křikl jsem na sebe v duchu a rychle se rozeběhl za Clary s Jessicou, které už mizely za rohem. „Hlavně se tady neztraťte, mladíku!“, křikla zvesela Jessica, když jsem ty dvě doběhl. Zasmál jsem se nad její poznámkou a všiml si, že i Clary posměšně zacukaly koutky.

Nakonec jsme po delší cestě došli až ke zvukotěsným dveřím. Paní Weber do nich vstoupila první, za ní šla Clary a jako poslední já. Otočil jsem se, abych dveře zavřel, ale zaslechl jsem Claryino zalapání po dechu a rychle se otočil. Ona jen upřeně hleděla na detektiva Malcoma a já ihned pochopil proč. Byl strašně podobný Robertu Downeymu Jr.! „Ale slečno, vím, co se vám honí hlavou a opravdu nejsem Downeyho dvojče!“, řekl se smíchem detektiv a Clary se začervenala. „Promiňte, ale jste mu neskutečně podobný.“, hlesla stydlivě a já si s ní opět propletl prsty. Začal jsem žárlit, i když skoro padesátiletý muž nemohl být mou konkurencí. „Mohl bych poprosit slečnu, aby si stoupla k oknu a pomohla nám identifikovat pachatele?“, zeptal se detektiv vážně. Clary hlasitě polkla a popošla k oknu. Já měl zůstat u zadní zdi, abych neovlivňoval Claryin výběr.

Do výslechové místnosti přicházeli muži různých tváří a věků s pouty na rukou a Clary neustále vrtěla hlavou. Bylo to zdlouhavé, když najednou se Clary prudce odrazila od okna a se slzami v očích se zhroutila na zem do sedu.

Clary:

Andy čekal někde v zadu a zdi, Jessica stála kousek ode mě ě bedlivě mě sledovala a každou moji reakci si zapisovala do tlustého linkovaného bloku. Musela to být profesionální psycholožka a hlavně se asi zabývala převážně psychickou podporou u svědčení na policii, pokud se to tak dá vůbec nazvat. Detektiv Malcom, který vypadal, jako by Downeymu z oky vypadl, dal vysílačkou pokyn nejspíše nějakému kolegovi, aby do výslechové místnosti postupně posílal různé pachatele s čísly v rukou a já měla posoudit, zda se jedná o daného hledaného muže nebo ne. Mohlo se jich tam vystřídat možná deset, nebo už patnáct a já stále vrtěla hlavou. Žádný z nich se nepodobal tomu grázlovi z posledního BVB koncertu.

Už jsem si myslela, že jsme sem přijeli nadarmo a že detektiv nedokázal najít toho správného muže, když v tom se otevřely dveře a do místnosti vyšel vysoký muž se sklopenou hlavou a na destičce měl napsané číslo 23. Snažila jsem se zaostřit a očima jsem probodávala sklo, přes které mě ten muž nemohl vidět. Sledovala jsem každičký kousek jeho obličeje, který jsem viděl. Nakonec se otočila čelem ke mně a mým tělem projel mráz. Do očí se mi nahrnuly slzy a strach a panika mě přinutily odrazit se rukama od skla a spadnout na zem. Byl to on! Ten muž, který zabil Bena, který chtěl ublížit i Andymu a teď jsem ho viděla znovu.

Vůbec nic jsem nevnímala, jen jsem slyšela hlasy někde v dáli, jak nejspíš Jessica mumlá jakési řeči o tom, že to bude v pořádku, jak Andy křičí mé jméno a jak detektiv hlásá do vysílačky, že mají pachatele. Tohle všechno jsem slyšela jakoby z jiné místnosti a k mým uším to doléhalo jen jako šepot. Do mé hlavy se vkradla silueta a tvář toho vraha a já i přes mrkání neviděla nic jiného, než jeho ďábelský úsměv, ze kterého mě mrazilo. Po obličeji mi stékaly slzy a smáčely mé oblečení i Andyho ruce, které mě, ani nevím odkdy, objímaly. Mé srdce zběsile tlouklo, až jsem myslela, že mi vyskočí z hrudi. Celé tělo se otřásalo stále novými vlnami strachu a já v jednu chvíli začala nehorázně křičet. Nic jsem nevnímala. Svět se pro mě vypnul a vrahova tvář mě začala pronásledovat. Zvedla jsem se a rozeběhla se směrem k nějaké zdi. Myslela jsem, že uteču. Dokonce jsem v ono místě viděla i dveře a světlou chodbu, ze které sálalo bezpečí, ale ve skutečnosti jsem jen nehty škrábala do bílé zdi na policejní stanici. Přestala jsem se skrz ní dobývat až ve chvíli, kdy jsem cítila, že jsem si olámala nehty a z konečků prstů si sedřela povrchovou kůži. Na zdi se začaly tvořit krvavé stopy a mě konečně trochu probral Andyho vyděšený výkřik. „Clary!“ Trhla jsem sebou a svěsila ruce k tělu. Jeho rozklepané paže se mi omotaly kolem pasu a silně mě stiskly. Odtrhl mě ode zdi, otočil čelem k sobě a konejšivě se se mnou pohupoval ze strany na stranu.

Jediné, co jsem vnímala, byla jeho vůně a paní Jesiica, která si otočila mou tvář, aby na ni viděla a začala ji důkladně zkoumat. Poté vytáhla takovou tu lékařskou baterku a zamířila mi s ní do očí. Ani to ostré světlo, které by mi normálně mělo vadit, se mnou nic neudělalo. Jen jsem tupě zírala dopředu. „Její zorničky na kužel světla nereagují a na otázky nám předtím také neodpověděla. Pane Malcome, kontaktujte mé kolegy, ať sem urychleně přijedou. Musíme ji odvést.“, slyšela jsem jakousi poloviční diagnózu a dál se nechala Andym objímat. Vlastně ani nevím, jestli mě stále objímal, protože jsem to vůbec nevnímala. Zaslechla jsem jen jeho hlas kdesi nade mnou. „Kam ji chcete odvést?!“, zašeptal roztřeseným hlasem. „Upadla do velmi vážného šoku, pane Biersacku. Kam myslíte, že asi pojede? Musíme ji odvést do….“

Omlouvám se, že je to tak krátké, ale prostě mi nešlo psát. Dále také, že to vždycky tak dlouho trvá, než vydám další kapitolu, ale škola je děsná věc a nemám tolik času. Strašně mě to mrzí, ale doufám, že to pochopíte. :)

Pokud jsou tu chyby, omlouvám se za ně též. Votes a comments potěší a budu za ně neskutečně ráda. Taky bych chtěla opravdu mooooc poděkovat za necelých 2000 reads a 200+ votes. jste blázni, že to čtete! :33

Jako další věc, kterou bych chtěla napsat je, že mě napadla taková kratší povídka, která by byla z doby, kdy byl Andy jako A6. Bylo by to fakt krátké a psala bych to méně častěji než DaN. Byla by to taková vedlejší oddechovka, ale taky na ní nebude tolik času, který už tak nemám. Mám ji napsat nebo ne? Četl by to někdo? Jinak, užíjte si zítra neděli! :)

Mrs.BatmanJAC