Od Graciiné návštěvy jsem nikoho neviděla ani neslyšela. Jsem v naprosté izolaci. Je to několik dní, ale přijde mi to tady v té věčné tmě jako nekonečně dlouhá doba. Neměla jsem jídlo ani vodu. Když odkryji svůj potrhaný, ušpiněný, bílý plášť, skoro nepoznám své nohy. Jsou hrozně špinavé a tak strašně vybuhlé. Za tohle by se styděla snad každá žena. O zbytku těla ani nemluvím. Zápěstí si ovinu jednu rukou a prsty se mi z velké části ještě překryjí. Břicho mám hubené, jako nikdy předtím. Nechápu, jak tyto podmínky může mé tělo tak dlouho zvládat. 

Přemýšlím o čase, o okolnostech a částečně o budoucnosti. Co se mnou bude? Nechají mě tu vyhladovět nebo umřu na náledky mučení? Nebo se třeba rebelům podaří dobýt Kapitl dříve než tu zemřu? Mohla bych se vůbec vrátit do normálního života? Po tomhle všem? Dokázala bych zase normálně fungovat? Netuším... Nevím, jak veliké rány to na mé duši nechá...

Dveře se zprudka otevírají a dovnitř vchází strážce. Beze slova mě chytá za ruku. Opět mě neuvěřitelně stiskne a já syknu bolestí. Mírotvorce tomu ale nevěnuje sebemenší pozornost a pokračuje v chůzi. Po první ztáčce je mi jasné, kam jdeme. Trapírna. Už ani nemám ani sílu na pláč, ale hlavně vím, že by to bylo stejně zbytečné. Jejich rozhodnutí ztrápit mě, to nezmění.

Začínám uvažovat nad tím, co to bude dnes. Elektřina? Bič? Nebo něco jiného? Voda? Nějaký jiný mučící kapitolský prostředek? Rány po minulém mučení bičem mě ještě stále bolí. Měla jsem v nich hnis, ale ten se jim podařilo vyčistit, když jsem ležela v nemocnici, potom co jsem si chtěla ublížit. Od toho mám stále na rukách obvaz, který už nemá bílou, ale temně šedou barvu.

Jsme na místě. Ani jsem nepostřehla, že jsme došli až sem. Dveře se otevírají a já jsem klasicky vhožena dovnitř. Poutají mě na lůžko za nohy i ruce. No tak to vidím na elektriku. Jenže.. Nejsou tu žádné hadičky. Na bič by mě poutali jinak, na vodu by tu byla káď. Tak co? Nějaká novinka?

Přichází ke mě mučitel a v ruce vidím injekční stříkačku... Nee! Prosím. Jehlu ne! Od malička nesnáším jehly, potom co mi poprvé odebírali krev. Nemohli napíchnout žílu, a tak celá moje ruka byla rozbodaná. Pak se jim to podařilo z druhé ruky, ale ta nevydala o moc lépe. Od té doby jen co vidím jehlu, začínám panikařit. Přesně jako teď. Snažím se vyrthnout z okovů, ale má snaha je zbytečná. Mučitel ke mě dojde, jen co se o to pokusím, a injekci mi zabodne do ramene. Z očí se mi začnou řinout slzy. Jak o tomhle může Snow vědět? Jak může vědět, že nesnáším jehly? Kdo mu to prozradil?! Rodiče určitě ne, protože jsou po smrti, a sourozence nemám. Nikdo jiný to neví! Tak kdo to byl? Kdo mu proti mě poskytl tento nástroj?

Ramenem mi proudí obsah stříkačky. Rozlézá se až ke konečků prstů a od ramene se dostává do zbytku těla až na hlavu. Je to otupující bolest a já přestávám ovládat své svaly. Muž přejde do rohu místnosti, kde si všimnu docela veliké obrazovky. Zapíná ji a okamžitě se objevuje emblém Kapitolu. Koukám na to jak vyjevená. Tak dlouho jsem neviděla televizi! Naposledy, když pro mě měli Speciální film. Dříve jsem ji sledovala každý den po celý svůj život! 

Emblém po chvíli zmizí a obejvuje se záběr na jednu z Kapitolských ulic. 

---

Nechci vydat kapitolu ještě později, tak to takhle utnu :P :D

Co to bude v té televizi? Co myslítě?? :O

MOOOC se omlouvám za to, že nebyly kapitoly, ale nějak nebyl čas a když byl, tak mě bolely zuby :D Vlastně pořád bbolí. A budou ještě aspoň 5 dní. O víkendu jsem v Polsku, takže kdy bude pokračováníVám bohužel nemůžu zaručit. :/ Ale 10000% bude! Chci příběh dokoončit! :)

Doufám, že mi to prominete a užijete si tuto kapitolu! :) <3

Děkuju Vám za podporu a tipujte, co Effs pustí! :)

Mějte se krásně! <3

Lennie🎀