🎄8🎄
• 8th December •
Ráno mě čekalo poměrně nepříjemné probuzení. Můj krk svírala bolest a každé polknutí mi dělalo potíž. Necítil jsem se zrovna nejlépe, a tak jsem na sebe navlékl černý župan a došel do kuchyně, kde jsem postavil vodu na horký čaj.
Mezitím, co se voda vařila, jsem si zapnul telefon a podíval se, jestli nemám nějaké zprávy či zmeškané hovory. Pár zpráv mi přišlo, ale žádná nebyla důležitá, až na zprávu od mé sestry Caroline. Ptala se mě v ní, jestli přijedu na Vánoce k rodičům a jestli si s sebou někoho přivedu. Ona si prý přivede svého přítele, kterého s rodiči seznámila už před půl rokem, u čehož jsem já nebyl, ale nevadí mi, že se s ním poznám. Ba naopak, budu rád, že budu moci poznat toho, který ukradl srdce mé sestry, která si víc než kdokoliv na světě zaslouží být šťastná. Podílela se na mnoha projektech, které měli pomoct ostatním lidem v těžkých životních situacích. Teď je čas na její štěstí.
Odepsal jsem, že rozhodně dorazím sám a že se na všechny moc těším.
Konvice se začala mírně třást a začala z ní unikat pára, což znamenalo, že si můžu zalít svůj ovocný pytlík s čajem. Udělal jsem tak a bílý hrnek si vzal s sebou do obývacího pokoje, kde jsem se zastavil u prosklené části místnosti, kterou tvořila velká okna, odkud jsem viděl nejen na terasu, ale i na zasněženou zahradu. Větve stromů se prohýbaly pod těžkým sněhem a několik větví už leželo zlomených ve sněhu.
Chvíli jsem pozoroval zahradu, když vtom mi začal vibrovat mobil, tak jsem svůj čaj položil na konferenční stolek a posadil se na pohovku. „Ano?" zeptal jsem se, ale místo zvuku hlasu jsem vydal jen jakési zachraptění. Nemohl jsem ze sebe vypustit ani hlásku, zkrátka to nešlo, i když jsem se snažil sebevíc.
„Ahoj, Jakeu, jsi tam?" zeptala se mě Mallory. Musel jsem hovor položit a napsat jí zprávu, že s ní nemůžu mluvit, protože jsem ztratil hlas. Něco na mě leze, ale věřím, že to brzy vyležím a do Vánoc už budu dávno zase v pořádku.
Mallory mi během chvilky odepsala a ve zprávě se mě ptala, zda by za mnou mohla přijet, že bychom se spolu mohli dívat na filmy. Prý má teď až do Vánoc volno, a tak chce volného času co nejlépe využít. Nechápal jsem, proč by chtěla se mnou trávit tolik času, ale souhlasil jsem. Sice si spolu moc nepopovídáme, ale koukání na filmy zní víc než dobře.
* * *
„Ahoj, Jakeu!" pozdravila, když jsem ji pozval dovnitř. Dal jsem se trochu do kupy, což znamenalo, že jsem se jen převlékl do jiných tepláků a trička. Ale snad Mallory pochopí, že nemám náladu na to, vypadat nějak k světu.
Když vešla dovnitř, všiml jsem si, že v rukou nesla velkou tašku. Chtěl jsem se jí zeptat, co v ní nese, ale zapomněl jsem, že nemohu, a vydal jsem ze sebe jen nějaký pazvuk. Mallory se na mě podívala a zasmála se. „Chudáčku, podrž mi to, prosím," řekla a do rukou mi vrazila onu tašku. Vyzula si boty a svlékla si černou bundu. „Přinesla jsem ti deku jako dárek za to, že jsi se mnou strávil pár posledních dní a taky je to vlastně omluva, protože to kvůli mně jsi na tom takhle. Promiň," omluvila se a dívala se na mě takovým tím lítostivým pohledem.
„To bude dobrý, nemusíš se omlouvat. Ale děkuju za ten dárek, vážím si toho," zašeptal jsem.
„Jo, není zač! Teď se do ní zabalíš a budeš v teple. Jen mi řekni, nebo teda ukaž, kde máš kuchyň a obývák. Udělám nám čaj, a pak můžeme začít s tím filmovým maratonem," usmála se.
„Připadám si jako blbec, že se o mě staráš," poznamenal jsem trochu poníženě.
„Ne, tak si připadat nemusíš, já ti to dlužím. Naučil jsi mě znovu bruslit a byl jsi se mnou včera sjíždět ten kopec. Tohle je jen maličkost a navíc, jsem tady ráda, pokud to teda tobě nedělá problém," řekla a všiml jsem si, jak se mírně začervenala.
„Ne. Nemám," ujistil jsem ji tiše.
„Tak fajn," vyslovila s úsměvem. Pak jsem jí ukázal kuchyň, kde jsme si udělali čaj. Hned poté jsme usedli k televizi a Mal nás přikryla tou chlupatou dekou, pod kterou bylo vážně příjemné teplo. Celý zbytek dne jsme se spolu dívali na filmy. Bylo to fajn, dokonce to bylo lepší, než jsem si myslel. Opět trávit čas s Mal mě utvrdilo v tom, že je stále stejná a stále tak skvělá jako kdysi. A já k ní chovám stále ty jisté city jako předtím. Tehdy jsem akorát neměl čas přemýšlet nad tím, jestli s ní mohu být. Ale teď mi v tom nic nebrání. Jen strach z odmítnutí, který budu muset nějak překonat. Jenže teď ještě není ta správná chvíle. Ale jak poznám, že už je?
Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top