• 24th December •

„Připravena?“ zeptal jsem se Mallory, když jsem si všiml, že už má věci sbalené. Seděla na posteli a dívala se z okna hotelového pokoje, odkud jsme měli výhled na město.

„Musím být,“ odpověděla a zvedla se. Pohlédla mi do očí, a pak se usmála. „A ty?“

„Caroline mi představí svého přítele, takže jsem trochu nervózní, ale musím být připravený,“ odpověděl jsem a taky se usmál. Když jsem trávil čas sám, zavřený u sebe doma, kde jsem skládal písničky, neměl jsem moc důvodů, proč se jen tak usmát. Smál jsem se vždy na koncertech, které jsou pro mě něčím úžasným. Ale když jsem s Mallory, směju se z jiného důvodu, než na koncertech nebo když jsem s přáteli. Kvůli ní se směju, protože je pro mě speciální tím, jak mluví, co dělá a jak se na mě dívá. To, co zažívám s ní, jsem nikdy s nikým jiným nezažil. Mate mou hlavu, ze které ji nemůžu dostat. Spí se mi špatně, protože na ni neustále myslím. Ale nevadí mi to.

„Ty to zvládneš,“ řekla a přešla ke mně blíž.

„Ty taky,“ vyslovil jsem tiše. Možná proto, aby má slova vyzněla o něco osobněji.

„Tak pojďme, pojďme to zvládnout,“ usmála se a já si konečně přiznal, že jsem se naprosto zamiloval do jejího smíchu, který je pro mě tím nejlepším lékem, když mi není nejlépe, že je pro mě světelným řetězem, který mi rozzáří každý tmavý roh dne, že miluju její modré oči, ve kterých bych se mohl ztrácet celé dlouhé hodiny, a že jsem se do ní nenávratně a zcela bláznivě zamiloval.

* * *

Když jsem dorazil před dům svých rodičů, z auta jsem si vytáhl svou velkou tašku s věcmi, kde mám mimo jiné i dárky pro všechny členy své rodiny. Hodil jsem si ji na rameno a vyšel ke dveřím, které zdobil věnec z jehličí ozvláštněný vánočními ozdobami. A to nebyla jediná dekorace zkrášlující tento dům. Světla se vyjímala na střeše a před domem stáli dva svítící sobi. Máma si vždy potrpěla na rozmanitých ozdobách, ale já věděl, že ještě více se jich ukrývá uvnitř domu.

Zazvonil jsem na zvonek a chvíli vyčkával, než přišla má máma, která mě ihned obdarovala vřelým úsměvem a objetím. „Ahoj, Jacobe,“ vyslovila během toho, co mě hladila po zádech a já si opět připadal jako ten malý kluk.

„Ahoj, mami,“ řekl jsem taky, shodil tašku z ramene, pevně mámu stiskl a položil jí hlavu na rameno. Tak rád jsem ji zase viděl. A o tom Vánoce jsou. Celá rodina se sejde a neřeší nic jiného než to, že jsou konečně všichni spolu a můžou oslavit další rok, který uplynul. Můžou si povídat a zapomenout na čas. Ve vzduchu panuje dobrá nálada a vůně jídla. Proto miluju Vánoce. Myslel jsem si, že už pro mě ztratily své kouzlo, ale když teď cítím máminu lásku, kterou mi dává ve svém objetí, uvědomil jsem si, že jsou pro mě stále tak kouzelné jako kdysi. A nejspíš jsou pro mě i vzácnější... Teď už to vím.

* * *

• 25th December •

Ráno jsem se probudil s úsměvem na rtech. Všechno bylo tak, jak mělo být. Seznámil jsem se se Samem, kterého znám sice jen chvíli, ale myslím, že je přesně tím člověkem, jakého Caroline potřebuje ve svém nabitém životě.

Všichni jsme si včerejší Štědrý večer užili. Vzpomněl jsem si i na Mallory a doufal, že se i u nich tento večer vydařil. Dnes je ale Štědrý den, což znamená, že můžu všem rozdat dárky, z čehož mám vždy tu největší radost. Mnohem radši je totiž dávám než dostávám.

* * *

Stál jsem přesně tam, kde mi Mal napsala, že mám čekat, a tedy pod vánočním stromkem na náměstí pokrytém sněhem. Netušil jsem, co bylo tak naléhavé, abychom se tu museli sejít teď večer, kdy mrzne o sto šest.

Ruce jsem měl v kapsách, z úst se mi kouřilo, a pak jsem ji konečně zahlédl, jak ke mně spěchá přes celé náměstí.

„Jacobe,“ vyslovila zadýchaně, když už byla u mě.

„Co se děje?“ zeptal jsem se trochu nechápavě a vytáhl ruce z kapes, abych nebyl úplně neslušný.

„Musím ti něco říct,“ řekla naléhavě.

„Dobře a nechceš si jít sednout někam do tepla, kde bys mi to řekla?“ navrhl jsem, ale ona zakroutila hlavou.

„Ne, to nepočká,“ řekla a já pozorně naslouchal. Díval jsem se jí do těch kouzelných očí, které se jí díky světlům vánočního stromu, pod kterým jsme stáli, leskly. Čas jako by se zastavil a kolem nás nebylo nic. „Když jsem se ráno probudila a s rodiči jsme si rozbalovali dárky, uvědomila jsem si, že jsem pod vánočním stromečkem jeden dárek nenašla. A ten mi hrozně moc chybí a už to vím,“ řekla a já nechápal, co mi tím chce říct.

„Chceš... Chceš, abych ti ho koupil?“ zeptal jsem se zmateně.

„Ale ne, Jacobe,“ zasmála se pobaveně. „Jsi to ty,“ usmála se. Projela mnou vlna adrenalinu a přestože mi byla zima, polilo mě horko. Tohle jsem nečekal, nebyl jsem na to připraven. Ale musel jsem být...

„Miluju tě, Jacobe,“ vyslovila a vyčkávala mou reakci. Nedokázal jsem ani mluvit, a tak jsem si ji za pas přitáhl blíž a zhluboka se jí podíval do očí.

„Já tebe taky. A hrozně moc,“ řekl jsem a ona mě políbila.

* * *

Možná život není dokonalý. Každý z nás potřebuje někoho, kdo nám jím pomůže projít. A já jsem toho člověka našel. Máme jeden druhého a žádná hádka nás nemůže rozdělit. Protože kvůli všem těm nedokonalostem stojí za to žít. Protože stojí za to milovat, i když to někdy bolí.