• 16th December •

Ačkoliv by to mohlo vypadat, že jsme s Mallory k sobě konečně našli cestu, nebyla to úplně taková, v jakou jsem doufal. Když jsem řekl, že ji mám rád, skrývalo se za tím mnohem víc, než ona dokázala pochopit. Anebo bych se měl vyjadřovat přesněji..?

Poslední dva týdny jsme většinou byli spolu. Buď jsme sledovali filmy, byli venku ve sněhu, nakupovali, anebo jsme si jen tak povídali a vzpomínali na dětství. Nechci, aby to vyznělo tak, že si nevážím času stráveného s ní, ale začínám mít pocit, že už mi nestačí jen to povídání. Myslím, že pouhá slova už nestačí. Jenže zatím nemám odvahu na to, udělat další krok, když Mal asi nechápe, že k ní cítím něco víc. A možná to ani chápat nechce, protože to třeba necítí stejně. A asi to tak skutečně je. A to mě ničí.

Uvědomil jsem si, že je pro mě tou jedinou, po které toužím. Je mi jedno, že mi na začátku neřekla pravdu, já se s tím dokážu vyrovnat, protože mi na ní záleží, a nemám jí co vyčítat, když jsem sám udělal věci, kterých lituju. Věřím, že ona svých chyb lituje taky. A i kdyby ne, je mi to jedno, jelikož ji budu mít rád vždycky právě proto, jaká je. Je to ve skutečnosti milá a hodná duše, která mi rozzáří každý tmavý kousek dne, jako vánoční stromek rozzáří každou místnost vyplněnou vánoční náladou.

„Jacobe?" promluvila na mě Mallory a odvrátila zrak od tabletu, na kterém si něco četla.

„Ano?" zamumlal jsem a podíval se na ni.

„Máš doma nějaké cukroví?" zeptala se.

„Vypadám snad na to, že umím péct?" zasmál jsem se.

„No, máš pravdu. Na pekaře nevypadáš. I když by to bylo fajn. Viděl jsi Hunger Games?"

„Jo, viděl."

„Jsi můj Peeta," usmála se. Úsměv je ten nejkrásnější výraz na tváři. Vyzařuje z člověka dobrou náladu, radost, pohodu a mnoho pozitivní energie. Ne vždy je úsměv takový. Může být i cynický, ironický a tak podobně. Ale u Mallory jsem viděl vždy jen ten upřímný, milý a přátelský. Ne, že by nikdy nebyla ironická, ale všechno, co udělá, je přirozené, nenucené a svým způsobem krásné. Všechno umí podat tím svým osobitým stylem, který na ní tak miluju.

„A ty jsi m..." načal jsem a ona se na mě nadějně dívala. „Můj chleba!" uchechtl jsem se.

„To vážně?" zasmála se a praštila mě do ramene.

„Samozřejmě, že ne. Hele, víš co?"

„Ne," řekla.

„Co kdybychom si nějaké to cukroví upekli? Třeba jenom perníky. Ty to umíš, ne?" zeptal jsem se.

„Jasně, že umím! Náhodou dělám ty nejlepší," zasmála se.

„Něco tady smrdí..." poznamenal jsem.

„To je várka perníčků, které pečeš ty," zasmála se.

„Hej!" smál jsem se taky. „Radši pojďme na to. Už teď jsem s cukrovím nějakej ten pátek pozadu..."

„Jo! Jdeme péct perníčky!" radovala se Mallory a rozběhla se do kuchyně. Vydal jsem se za ní a to jsem zatím ani netušil, na co jsem to vlastně přistoupil. Nakonec byla mouka všude kolem, protože se té „moučné válce" nedalo odolat. Ale Mal si začala!

Nepořádek jsme uklízeli půl hodiny, perníčky za to však stály. Myslím, že se celkem povedly. Ale hlavní na tom bylo, že jsme je s Mallory dělali společně, skoro jako pár...