• 13th December •

Včerejšího dne stráveného u Mallory vůbec nelituju. Sice jsem se nedozvěděl, jaká tajemství přede mnou skrývá, ale bylo vidět, že je vděčná za mou přítomnost. Byl bych s ní ve dne i v noci, kdykoliv by mě zavolala. Za mé návštěvy nemá být vděčná. To já bych měl, a jsem, vděčný za to, že ji mohu vidět po tom, jak jsem ji ošklivě zradil a byl zaslepen vizí o dokonalé budoucnosti, o dokonalé kariéře, dokonalém životě...

Jenže život bez ní dokonalý není, toho už jsem si vědom. Mallory v sobě skrývá mnohá tajemství a je daleko komplikovanějším člověkem, než jsem si myslel. Je oříšek zjistit, proč se chová tak, jak se chová. Jako bych měl onu příčinu jejích změn nálad přímo před nosem, ale neviděl ji. Přemýšlel jsem a napadlo mě hned několik důvodů, proč je smutná Třeba že se rozvádí její rodiče nebo se jí stýská po blízkých osobách...

Ničím si ale nemohu být jist, dokud mi ona sama neřekne, proč v jednu chvíli dokáže být naprosto veselá, téměř šťastná, a pak na pokraji psychického zhroucení. Záhada jménem Mallory mě nutí přemýšlet více než kdy jindy. Zamotala mi hlavu a už nejsem tím rozhodným člověkem jako vždy. Nevím, co chci a co mám dělat.

Včera mi řekla, že se nechce bavit o svých slzách a že bude radši, když si budeme povídat dlouho do noci jako kdysi. A taky se tak stalo. Povídali jsme si o svých společných i nespolečných vzpomínkách, probrali jsme filmy, knihy, hudbu, politiku, vlastně skoro všechno, na co jsme si zrovna vzpomněli, a že toho nebylo málo!

Po krátkém přemlouvání jsem ji přemluvil, abychom se dnes sešli u mě. Chci jí totiž ukázat nový vzhled svého domu. Odpoledne jsem pro ni vyrazil a teď už jsme jen pár minut od místa, kde bydlím. V autě hrají vánoční písničky, ale abych pravdu řekl, vánoční nálada mě ještě moc nechytla. Nevím, jestli je to tím, že mě trápí Malloryiny slzy nebo tím, že jsou každé Vánoce úplně stejné a už se ani není na co těšit. Když jsem byl malý, Vánoce pro mě měly větší kouzlo.

„Mal, zavři si oči a dej si přes ně dlaně," přikázal jsem jí.

„Co, proč?" ptala se.

„Proto."

„Ehm, tak fajn," poslechla můj příkaz a během chvilky jsme byli před mým domem. Jelikož ještě není dostatečná tma na to, aby světla vypadala hezky, chci, aby je Mal neviděla. Ukážu jí je, až slunce zapadne a barvy v tajemné tmě vyniknou.

„Nedíváš se?" ujišťoval jsem se.

„Ne, Jakeu!" zabručela.

„Fajn, fajn," zasmál jsem se. Zaparkoval jsem před domem a po vystoupení z auta jsem otevřel dveře na straně spolujezdce, kde seděla Mal se svýma zavřenýma očima. Rozepnul jsem jí bezpečnostní pás a opatrně ji dovedl ke mně domů, kde jsme se ocitli v objetí příjemného tepla.

„Dobrý, můžeš oči otevřít," řekl jsem a ona se rozhlédla kolem sebe.

„Proč jsem je měla mít zavřené?" zasmála se.

„Jenom proto," uchechtl jsem se. Vím, že je chytrá a že si dá jedna a jedna dohromady naprosto hravě. Ale připadalo mi vtipné, že ji mohu takhle napnout a počkat na večer, který dokáže ze světel udělat něco mimořádného.

„Fajn," usmála se. Pak jsme si udělali čaj a uvelebili se na pohovce. Přikryli jsme se dekou, kterou jsem dostal od Mal, a povídali jsme si. Nemohl jsem nenaťuknout to téma ohledně jejího včerejšího pláče. Zkrátka jsem si s tím nemohl dát pokoj. Nemůžu jí pomoct, když nevím, co jí je. To je logické.

„Mal, nechci se tě dotknout, ale můžu se zeptat, co s tebou je?" zeptal jsem se ze své nekonečné zvědavosti.

„Nic," odsekla.

„Nelži mi. Oba víme, že jsi včera nebyla úplně v pohodě," namítl jsem.

„Hmm," zamumlala.

„Pochop, že když mi nic neřekneš, nebudu vědět, jak ti můžu pomoct. Nechci tě vidět smutnou," řekl jsem.

„Jenže ty mi pomoct nemůžeš. Nikdo mi nemůže pomoct, protože je to nemožné."

„Ale možná můžu."

„Pokud neumíš vracet čas, tak se obávám, že nemůžeš."

„Jde snad o to, že jsem se ti neozval?"

„Ne, to ne. S tím se člověk nějak smíří. Byl jsi stále živý, jen jsi byl pryč..."

„Proč bych nebyl živý? Stalo se snad něco nějakému tvému blízkému?"

„Hmm," vydala ze sebe jen. Vtom jí začaly z očí téct slané pramínky slz, které zcela jasně odpověděly na moji otázku. Bylo mi vše jasné. Mal si prochází něčím, co já momentálně nedokážu zcela pochopit. Ale mohu být její oporou. A taky, že budu.

„Smím vědět, o koho jde?"

„Matthew," zašeptala, a pak propadla v opravdový pláč, jaký nejde jen tak zastavit. Nabídl jsem jí své objetí a ona ho s vděčností přijala. A tak jsme jen seděli, objímali jeden druhého a nechali všechny emoce objevit okolní svět, všechno jsme ze sebe pustili ven. Mal plakala nad ztrátou a já zoufale přemýšlel nad tím, jak dát všechno do pořádku. Ale nic nebylo v tu chvíli důležitější než to, že se mi dokázala svěřit, a já ji mohl utěšit. Byli jsme tu pro sebe. Ona měla oporu a já už nebyl sám.