• 12th December •

Po jednom z nejhorších dnů v tomto roce následoval další, který bolel stejně tak, jako ten včerejší. Mám pocit, jako bychom s Mal ten první den, kdy jsme spolu po dlouhé době opět promluvili, začali stavět sněhuláka. Každý den jsme mu přidávali další doplněk, něco, co ho dělalo krásnějším. Tím se náš vztah uzdravoval. Ale včera přišla imaginární obleva a náš sněhulák roztál a zbyly po něm jen mokré stopy, které po sobě zanechal.

Mohli bychom ty věci sesbírat a udělat je opět užitečnými i bez sněhuláka? Mohli bychom napravit náš porušený vztah?

Rozhodl jsem se zakročit a nenechat to jen tak. Caroline se nikdy nevzdávala, když šlo o pomoc ostatním, a takový teď budu i já, nevzdám se bez boje.

Vyrazil jsem k místu, kde Mal bydlí, a vyhledal její jméno na zvonku, pak už jsem se jen zhluboka nadechl a učinil krok, který může vše nadobro zničit, zazvonil jsem.

Otázala se, kdo to zvoní a já zalhal, že jsem jen roznašeč reklamních letáků, takže mě pustila dovnitř. Vyběhl jsem do prvního patra cihlového domu, kde nebyl byt se štítkem, který by zdobil její jméno.
Vyběhl jsem tedy do druhého patra, kde jsem našel dveře patřící k jejímu bytu. Zaklepal jsem a doufal, že mi otevře, když už stojím přímo před jejími dveřmi.

Dveře se po chvíli skutečně otevřely a v nich stála Mal, oblečená v dalším veselém vánočním svetru, který měl zřejmě rozveselit i její smutnou tvář, bohužel to nefungovalo a ona vypadala jako na pokraji zhroucení. Oči měla uslzené, obličej narudlý, ale stejně to byla ona. Ta, která si jako jediná dokázala získat mé srdce. Jen kvůli ní se trápím už mnoho dnů.

„Proč jsi tady?" zeptala se mě s pohledem upřeným do mých očí.

„Protože se s tím nesmířím. Dala jsi mi druhou šanci a teď je najednou konec? Udělal jsem snad něco špatně?" ptal jsem se a dožadoval se logického vysvětlení.

„Ne, neudělal," sklopila zrak. „Ale nechtěla jsem tě otravovat tímhle, víš?" řekla a když se na mě znovu podívala, oči se jí zaleskly slzami.

„Tak co můžu udělat pro to, aby se tohle nedělo?" zeptal jsem se zdrceně. Už jsem netušil, jak dál. Ale nad vodou mě držela myšlenka, že všechno bude zase dobré, když teď vydržím a dokážu jí pomoct.

„Nic. Já... Potřebuju někoho," vzlykla a schovala si obličej do dlaní. Nikdy jsem ji takhle neviděl. Nevěděl jsem, jestli to dokážu zvládnout, ale věřil jsem...

„Koho? Mohl bych to být já?" vyslovil jsem a přešel k ní blíž. Srdce se mi rozbušilo, když jsem ucítil vanilku, po které vždy voněla. Sebral jsem všechnu svou odvahu a schoval ji ve svém objetí. Cítil jsem její příjemné teplo, ale ještě příjemnější na tom bylo to, že mi objetí oplatila.

Někdy zřejmě nestačí jen pouhá slova, jsou třeba činy. A nejvíce člověku pomůžeme, když  s ním jen jsme a ukážeme mu, že není sám.