• 11th December •

Včera jsem až do večera připevňoval řetěz ze světýlek na střechu svého domu. Nejsem v tom žádný odborník, ale na to, jak jsem na manuální práce levý, se mi to celkem povedlo a řetěz drží na svém místě. Pamatuju si, jak jsem kdysi dávno skákal ze střechy domu mých rodičů do bazénu. Musel jsem být blázen.

Jelikož už se pomalu blížilo odpoledne, tak jsem se rozhodl zavolat Mallory, jestli dnes tedy dorazí. Od rána o sobě nedala vědět.

Sebral jsem svůj telefon ze stolu a vytočil jsem její číslo. Telefon chvíli vyzváněl, a pak jej Mal vzala. „Haló?" ozval se její hlas, který telefon úplně ničil. Ve skutečnosti má překrásný hlas.

„Ahoj Mal, dorazíš dneska?" zeptal jsem se a nedočkavě čekal na její odpověď.

„Asi ne, Jakeu, promiň," vyslovila hlasem, který se mi zdál být nezvykle smutný. Jako bychom se opět ocitli na onom náměstí, kde jsem ji tolik dní jen pozoroval, aniž by o mně věděla. Ten den byl hrozný, protože jsem ji viděl smutnou a vědět, že je smutná a zřejmě ji něco trápí, mě trhá na kusy. Chtěl bych jí moc pomoct.

„Jo, já jsem blbec! Nenapadlo mě, že se sem nemáš jak dostat. Klidně pro tebe přijedu-"

„Ne, Jakeu."

„Počkat, proč? Stalo se něco?" zeptal jsem se, protože jsem nechápal tuhle náhlou změnu. Ještě včera večer byla v pořádku a teď už mě nechce ani vidět?

„Potřebuju být sama," vzlykla do telefonu. Jako bych její slzy mohl cítit, moc mě to bolelo...

„Nikdo by neměl být v tuhle dobu sám."

„Ale někdo musí."

„Proč by měl?"

„Protože to jinak nejde," řekla a zavěsila. Nevěděl jsem, co je špatně, co jsem provedl. Byl jsem dokonale zmaten. A tak mi nezbylo nic jiného, než si naladit kytaru, vzít si tužku a papír a sepsat všechny své pocity.