• 10th December •

„Musím ti říct, že ten pokoj pro hosty je vážně skvělý. To okno ve tvaru trojúhelníku a tím, že je to podkroví... Je to tam zkrátka hrozně útulné!" rozplývala se zasněně Mallory a já jsem se tomu nahlas zasmál. Zasmál!

„Mallory?" zeptal jsem se už poměrně dost slyšitelným hlasem. „Už můžu mluvit!" Nemoct nic říct plným hlasem je vážně na nic. Ještě k tomu, když svůj hlas potřebujete k práci.

„Slyším," zasmála se Mal. Seděli jsme spolu u snídaně a já si uvědomil, že dnes už bude potřeba jet na nějaký velký nákup, protože jsme za ty dva dny snědli skoro všechno jídlo, které se nacházelo v mé lednici nebo ve skříních se zásobami. Uznávám, byli jsme trochu nenasytní... Ale vždyť jsou Vánoce, hříchy spojené s jídlem by měly být povoleny!

„Mal, musím jet na nákup, protože jsme snědli všechno, co jsme mohli-"

„Tak tu nemáš mít tolik dobrot! Je to tady jako u mojí babičky," skočila mi do řeči a založila si ruce na prsou. Na sobě měla vtipný vánoční svetr se sobem, jehož nos tvořila červená chlupatá koule. Mal se začervenala a vypadala téměř totožně s tím sobím nosem.

„Rozumím, je na čase to tu opustit," řekla dramaticky.

„Ale jestli chceš jet taky a nakoupit si, vezmu tě do obchodu s sebou," nabídl jsem jí.

„Fajn," souhlasila. „Jdu si pobrat své věci a uklidím po sobě ty půjčené. Pak můžeme vyrazit," řekla a umyla po sobě talíř s hrnkem. „Vlastně ne!" zarazila se. „Vždyť máme zasněženou garáž."

„Mám-e?"

„Ty máš zasněženou garáž a dveře k tomu. Ale je to problém pro nás oba. Bože, Jakeu," řekla a protočila svýma modrýma pronikavýma očima.

„Tak to abychom to šli uklidit. Dnes už se z toho nevyvlečeme jako včera," uzavřel jsem to.

Za půl hodiny už jsme oba byli navlečení jako dvě cibule do několika vrstev a společně jsme odklidili všechen sníh. Abychom se z domu vůbec dostali, museli jsme jít dveřmi vedoucími na terasu, protože na těch hlavních spočíval obrovský nános sněhu, se kterým se zevnitř nedalo nic dělat. Kdybych dveře otevřel, měl bych sníh i doma a naprosto mi vystačí ten venku. Poslední dny je venku opravdu...hnusně. Nemohli bychom radši zůstat v útulném domově?
Ne, nemáme jídlo... A pro to si teď musíme jet.

„Je mi zima," řekla Mallory a oprášila ze sebe zbytky sněhu. Tváře měla červené, stejně tak i nos, a rty mírně namodralé.

„Mně taky," vyslovil jsem krátce a vzal si od ní lopatu. Obě lopaty jsem schoval do garáže, kterou jsem pak zavřel a řekl: „V autě se zahřejeme, tak pojď."

Nastoupili jsme do auta a já chtěl nastartovat, jenže motor zřejmě ne.
„Neříkej mi, že to nepojede," zpanikařila Mal.

„No, neříkám to," řekl jsem a pokusil se znova přimět motor ke spolupráci. Naštěstí se nastartoval a já i Mal jsme si pořádně oddechli. Zapnul jsem rádio a vyrazili jsme na cestu do města. Cesta byla zasněžená, takže jsem jel radši pomaleji, než abych ohrozil život svůj i Malloryin.
Projížděli jsme bílou krajinou, v dálce jsme mohli vidět stromy, které se pod těžkým sněhem krčily, a pak už jsme projížděli kolem rodinných domků, ozdobených světýlky, které celou noc barevně svítí.

„Proč nemáš na domě žádné takové svítící řetězy?" zeptala se Mal.

„Protože jsem si žádné nekoupil," uchechtl jsem se. Mallory mě praštila do ramene, což, podotýkám, vůbec nebolelo, a pak se na mě zamračila.

„Máš úžasnej dům a vůbec se o něj nestaráš. To si jako říkáš celebrita?" rýpla si do mě.

„No a co, nemusí každej vědět, že tam bydlím já. Proto jsem se sem asi přestěhoval. Mám dům u lesa a město, kde je studio, mám kousek..." vysvětlil jsem.

„Mezi těmi stromy by tě stejně nikdo nenašel."

„Není to jedno? Klidně si ty světla koupím, když ti to udělá radost."

„Vážně?! Já bydlím v bytě, takže si můžu ozdobit tak akorát prd," zasmála se.

„Tak fajn, jedeme kupovat světýlka!" uchechtl jsem se.

„A jídlo!" dodala se smíchem Mal.

„Jo, a jídlo!"

* * *

Když jsme přijeli do nákupního centra, jako první jsme se šli naobědvat do jednoho rychlého občerstvení. O Vánocích se hřešit může...

Pak byl naší další zastávkou obchod se zahradními potřebami, kde měli obrovský výběr různých svítících řetězů, a taky svítících sobů na zahradu. Jeden barevný řetěz jsem koupil, a pak už jsme vyrazili nakupovat potraviny, kterým s Mal říkáme zásoby na zimu.

„Hej, Jakeu! Nezapomeň na to svý čokoládový mlíko!" zavolala na mě Mal. Každý jsme měli svůj vozík a nakupovali zvlášť, aby se nám věci nepletli dohromady.
Zasmál jsem se nad její poznámkou, a pak jsem se s vozíkem rozjel směrem k ní.

„Máš s tím snad problém?" zeptal jsem se jí provokativně. Ani nevím, kde se ve mně tolik odvahy najednou vzalo.

„Nezměnil ses," zasmála se. „Ale líbí se mi to. Jsi to pořád ty, Jacobe, akorát trochu starší," usmála se. Její úsměv je ten nejkrásnější ze všech, protože je vždy upřímný. Miluju ho.

Jakmile jsme měli všechno, co jsme potřebovali, dali jsme si závod k pokladnám, ve kterém jsem Mallory hravě porazil. Ale smála se tomu a já taky. Sice bylo všude plno lidí, ale podařilo se nám všem včas vyhnout a nikoho jsme nezranili. Byla to zábava. Pak mě Mal navigovala na místo, kde bydlí, a byl čas se rozloučit.

„Díky za všechno. Užila jsem si to, byla to zábava. Hlavně jak jsi dnes málem skončil v regálu s pracími prášky," usmála se.

„Ale stejně jsem vyhrál," ukázal jsem na ni prstem a obhajoval svou jasnou výhru.

„Dobře, dobře," smála se.

„Nechtěla by ses někdy zase stavit?" zeptal jsem se a srdce mi při tom bušilo jako o závod. Vůbec jsem netušil, co se to se mnou děje. Dívat se jí do očí mě znervózňovalo a čekat na její odpověď bylo ještě horší.

„Ráda," řekla.

„Zítra?" pozdvihl jsem obočí. Líbilo se mi s ní trávit čas a mám ji zřejmě rád více, než jsem si myslel. Nechci ji opouštět ani na chvilku.

„Tak jo," zasmála se. „Měj se, Jakeu," řekla, pak vystoupila a z kufru si vzala tašku s věcmi.

„Tak zítra!" zavolal jsem na ni, když jsem stáhl okýnko. Usmála se a zmizela za dveřmi domu, kde bydlí. A já se taky nemohl přestat usmívat...