• 1st December •

Pozoruji tě už několik dní. Vždy chodíš sama na náměstí a vzhlížíš ke zlaté hvězdě usazené na samotné špičce obrovského vánočního stromu, který je oproti tvému drobnému tělu tak velký.

Připadá mi, jako bys něco hledala. Ne doslova, ale tvůj zamyšlený výraz značí, že nad něčím přemýšlíš, a možná máš před sebou nějaké velké životní rozhodnutí, ale to se nemůžu dozvědět, protože nedokážu sebrat dostatek odvahy na to, abych tě oslovil a pozval na horký punč.

Stejně jako ten strom, ozdobený mnoha světly a třpytivými ozdobami, záříš. Přestože venku stále nepřestává sněžit a velké množství sněhových vloček ti smáčí tvou hnědou záplavu vlasů, jsi krásná.

Náměstí je nyní schováno nejen pod sněhovou přikrývkou, ale i pod přikrývkou tmy, která přesto nedokáže zvítězit nad světly, jež obklopují celé to dění kolem stromku. Cítím, že přestože jsi tam sama, jsi v bezpečí. Světla tě ochraňují jako sněhuláka chlad před roztáním.

Ale právě chlad je to, co bych mohl ochudit alespoň o kapku moci, kdybych opustil tuhle kavárnu a zahřál tě v objetí. Tak moc mi chybíš a mrzí mě, že už se tolik let nevídáme. Chybí mi tvůj smích, tvůj hlas, když zpíváš, tvé nádherné modré oči. Mohu opět znát tvé jméno?

Jsi sama. Ale mohl bych to napravit. Omlouvám se, že jsem na tebe stále jen koukal.

„Dáte si ještě něco?" zeptala se žena s vřelým úsměvem, která mě obsluhovala.

„Ne, děkuji. Zaplatím," řekl jsem a podal jí požadovanou částku peněz. Pak jsem rychle sbalil svůj notebook do brašny, oblékl si kabát a vydal se pryč z útulné kavárny, ve které teď trávím poměrně hodně času a věnuji se zde své práci.

Do obličeje mě praštil mráz, ale za chvíli už jsem přebíhal silnici a zima mi nebyla. Nemohu tě zase ztratit, už ne. Začátek měsíce může být i novým začátkem pro nás dva, dovolíš mi to?

Na náměstí vykládaném kostkami jsem už zpomalil a pohledem tě vyhledával. Kam jsi zmizela?
Když jsem se pořádně porozhlédl kolem sebe, zahlédl jsem tě, jak do schránky s vánočními přáními, jež se nacházela pod stromkem, házíš sněhobílou obálku. Copak si přeješ? A mohl bych ti to splnit?

Mohl bych ti vůbec něco splnit, když jsem ani nedokázal dodržet slib a zavolat ti alespoň jednou od té doby, co jsem se musel odstěhovat?

Zklamaně jsem vydechl a z úst se mi na svobodu dostal viditelný obláček. Otočil jsem se a šel domů, kde na mě čekala zase jen práce.