Měla jsem noční můru.

Ležela jsem na posteli, vzbudila jsem se přesně v moment, kdy ze mě něco stahovalo deku. Když jsem otevřela oči, všude kolem mě byly černé postavy, co neměly tváře. Natahovaly se po mě nepřirozeně dlouhýma rukama a ostrými nehty. Trhaly ze mě oblečení, škrábaly mě. Brečela jsem a křičela. Prosila jsem je, aby mě nechaly na pokoji. Neměla jsem tušení, co po mě chtějí a nemohla jsem se od nich dostat pryč. Panikařila jsem, kopala a ptala se jich pořád dokola, proč to dělají, ale neodpovídali. Neměli ústa, aby mluvili.

Trhnula jsem se sebou a otevřela oči. Nikdo nezatáhl závěsy, takže do místnosti pronikaly sluneční paprsky. Chvíli mi trvalo, než jsem se zorientovala a když mi došlo, že jsem u Rooka doma, ta úzkost v hrudi ještě zesílila.

Včera v noci jsem byla ze všeho tak v šoku, že jsem ani nepřemýšlela a nechala se za ručičku dovést až sem. Do doupěte velkého zlého vlka.

Otočila jsem se, abych zkontrolovala dveře do ložnice. Byly zavřené. Rook za nimi mohl být nebo taky ne. Nechystala jsem se to ale zjišťovat. Sbalila jsem si všechny své věci do batohu, složila deku a polštáře na jeden komínek a potom vytáhla mobil.

Po cestě do předsíně jsem mezi zprávami hledala jedno jméno.

Neslyšela jsem Rooka vyjít z místnosti, neslyšela jsem ho ani se plížit za mnou. Chytila jsem za kliku, ale v momentě, kdy jsem je pootevřela se zpoza mě objevila ruka, která je přirazila zase zpátky. Leknutím jsem nadskočila a se splašeným srdcem se otočila. Rook za mnou stál s jednou rukou stále na dveřích jen v teplácích a bez trička.

„Už ti někdo říkal, že je neslušný se nerozloučit?"

Vlasy měl pocuchané, oči přimhouřené a trochu opuchlé. Musel se právě probudit. Nebo jsem ho možná já probudila. Pořád zapomínám na to, že má nadlidský smysly.

Stiskla jsem rty k sobě. Neměla jsem tušení, co bych mu na to měla říct. Rook shlédl dolů, kde jsem v ruce držela otevřený mobil a na jeho displeji svítily zprávy s Victorem. Do prdele. Do prdele. Do prdele. Rychle jsem přesunula prst a mobil zamknula. Nechtěla jsem se mu ani podívat do očí, protože jsem se bála, co bych v nich viděla.

„Nechtěla jsem tě budit," zamumlala jsem. Najednou jsem si připadala jako malá holka. Neměla jsem tušení, co se mnou bylo. Pravděpodobně ve mně dozníval ještě včerejšek, Valencii přepadovka, všechno to lhaní, tíživá životní situace, nečekaný milenec a do toho ta noční můra. „Už jsem si něco zařídila. Nemusím být u tebe." Lež. Lež. Lež.

Rook nic neřekl. Sklonil se ke mně a políbil mě na tvář. Lehce. Něžně. Jako kdyby se bál, že se rozbiju. Otřel se mi rty o čelist, o spánek. Nos si zabořil do mých vlasů a zhluboka se nadechl. Roztřásly se mi ruce. Instinktivně jsem stiskla stehna k sobě a v ten moment se zastavil. Oční víčka jsem křečovitě stiskla k sobě. Připadala jsem si jako jehně zahnané do koutu stáje. Tam kde mělo být v bezpečí a teď na něj cenil zuby vlky.

„Řekl jsem ti, abys za nikým jiným nechodila, pokud budeš někoho potřebovat."

„Nechtěla jsem za nikým jít kvůli..." zamumlala jsem a zbytek věty ho nechala si domyslet. Mluvila jsem sprostě neustále, ale teď jsem ta slova nedokázala dostat z pusy.

„Kdo je Victor potom?" Byl u mě tak blízko, že jsem jeho dech cítila na čele. Ještě pořád jsem se neodvážila zvednout hlavu a podívat se mu do tváře.

„Kamarád. Nikdy jsem s ním nic neměla."

„Ty tvoje lži bych cítil i na druhým konci města."

„Je to jenom kamarád, Rooku. Nechtěla jsem s ním nic dělat."

„Chceš, aby viděl to, co jsem ti udělal? Máš mě všude po těle. Vsadím se, že jsi pořád roztažená a hebká mezi nohama. Tak jak jsem tě nechal." Rook zvedl ruku a chytil mě za límec mikiny. Stáhl ho trochu dolů. Neměla jsem tušení, co tam viděl, ale byla to stopa, kterou tam nechal. Vzkazy pro ostatní. „Možná to ale nebylo dost."

Trhavě jsem se nadechla. „Dost. Přestaň," zamumlala jsem. „Nemusím se před tebou obhajovat. Nejsem nikdo, kdo by se ti měl zodpovídat nebo se tě ptát na povolení." Rookovy prsty se mi obmotaly kolem krku. Zalapala jsem po dechu a prudce vzhlédla. „Co to děláš?" zeptala jsem se rozechvěla. Nedokázala jsem se zbavit myšlenky, že jeho ruka zahlazovala stopy po těch dotycích ze snu. Nahrazovala je. Překrývala.

„Nemůžu tě nechat takhle odejít."

Jak? Zmatenou? Rozechvělou? Vzrušenou? Plnou touhy, kterou si ve mně vzbudil a kterou jsem tak nesnášela, protože jsem nechtěla, abys to někdy byl ty?

Otevřela jsem ústa, chtěla jsem něco říct, ale v ruce se mi rozezvonil telefon. Oba jsme se podívali dolů. Skoro jsem úlevně vydechla, když jsem zjistila, že na mobilu svítí jméno Valencie. Odstrčila jsem ho a on mě pustil. V ten moment jsem si uvědomila, že mě tu ani vteřinu nedržel, já jsem zůstala sama a poslouchala jsem všechno, co mi říkal a přijímala to co mi dělal. Byla jsem nepoučitelná. Nedokázala jsem se ovládat.

Přejela jsem prstem po displeji a mobil si dala k uchu.

„Dnes večer se chceme sejít všichni u nás, budeme grilovat a pít trochu. Přijdeš?" vybalila na mě bez pozdravu. Ale to byla celá ona. Živel. Bouře.

„Taky tě zdravím. Kdo všichni?" Snažila jsem se znít v pohodě, ale srdce mi pořád splašeně bylo v hrudi. Dřív, než jsem si stačila uvědomit, že bych Rooka měla sledovat, jsem ho měla nalepeného na zádech. Skoro jsem vyjekla. Neptal se. Nečekal. Jednu ruku mi ovinul kolem pasu a druhou mě chytil za rozkrok ve stejný moment, kdy mě políbil na krk a pak kousnul. Zalapala jsem po dechu. Kdyby mě nedržel, neudržela bych se na nohou.

„Je všechno v pohodě?" zeptala se Valencie starostlivě.

„Jo, jenom—byl tady pavouk, děsně obrovskej," vymyslela jsem si rychle. Rook mi vklouznul rukou pod tričko a pohladil mě na břiše. Cítila jsem ho tvrdého na mém zadku. Rozvázal mi šňůrky na teplácích a vklouzl pod ně rukou. Snažila jsem se ho chytit za zápěstí, ale byl daleko silnější než já, což jsem věděla předem, ale stejně jsem se snažila.

„Fuj, nesnáším hmyz," zamumlala znechuceně. „Tak přijdeš?"

„Jo, jasně, přijdu," řekla jsem, ale už jsem moc nevnímala o čem se to vlastně bavíme. Rook mi odstrčil kalhotky stranou a zabořil se do mě prsty.

„Bezva, tak v pět u nás. Zatím se měj, Skye," rozloučila se a zavěsila.

Mobil mi vypadl z ruky. Chytila jsem Rooka za obě ruce. „Rooku, počkej," hlesla jsem, ale při tom jsem se mu kousek po kousku znovu podvolovala.

„Na co mám čekat?" zamumlal mi do krku.

Neměla jsem tušení. Zatočila se mi hlava. Zasténala jsem a zhoupla se boky proti jeho ruce. Někde v pozadí se rozezvučel mobil. Hádala jsem, že Valencie volala jemu, aby ho taktéž pozvala. Nebo to byl možná Rowan, který dnes večer ucítí, že jsem zase byla s Rookem. Na moment jsem se neubránila myšlence, jak moc mě ta představa vzrušovala. Byla jsem označkovaná od krku dolů. Bude ze mě cítit ještě týdny kvůli tomu kolikrát se do mě udělal a kde všude jsem ho měla. Zavřela jsem oči. Ještě chvíli si dovolím zapomenout.